ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.54.2020:33
sp. zn. 5 Azs 54/2020 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) V. M., b) M.
K., c) S. K., zast. advokátem JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, se sídlem Šafaříkova 666, Hradec
Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2020,
č. j. 43 Az 38/2018 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi se př i z ná v á odměna
a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně a) [dále „stěžovatelka“] jménem svým a svých nezletilých
dětí domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ve věci neudělení mezinárodní ochrany dle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobci jsou původem arménské národnosti, v roce 2010, resp. 2011 pozbyli státní
občanství Arménie, do roku 2016 byli bez státní příslušnosti; v tomto roce požádala stěžovatelka
o státní občanství Kazachstánu, stejné občanství mají i její děti (i manžel). Jsou křesťany, nemají
žádné politické přesvědčení a nejsou politicky aktivní.
[3] Do České republiky přicestovala celá rodina (o kasační stížnosti manžela stěžovatelky
je vedeno samostatné řízení před NSS pod sp. zn. 1 Azs 115/2020) společně na české turistické
vízum v červenci 2017. Cestovali vlakem do Astany, odtud letecky do Kyjeva, z Kyjeva letěli
do Prahy, tam zůstali 5 až 7 dní, bydleli v hotelu; chodili na procházky, byli v ZOO, atd.; chtěli
zde zůstat a požádat o azyl, ale seznámili se zde s jedním Rusem, který jim poradil, že mají raději
jet do Německa, kde se stěžovatelka může lépe léčit; odcestovali s ním autem do Německa.
Tam požádali o azyl, ale byli transportováni policií zpět do České republiky.
[4] Stěžovatelka ve správním řízení uvedla, že trpí určitými zdravotními problémy, stejně tak
i její syn. Během pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu blíže rozvedla zdravotní problémy,
které považuje za azylově relevantní okolnost. Uvedla, že před odjezdem z Kazachstánu
nepracovala, byla jí přiznána invalidita 2. stupně. Trpí epilepsií, kromě toho má angiom v týlní
části hlavy. Epilepsie u ní propukla po autonehodě asi v roce 2016, v Kazachstánu se léčila,
užívala medikamenty, navštěvovala lékaře za účelem kontrol, během záchvatů manžel volal
záchrannou službu, která přijela. Později, když bylo výjezdů hodně, jí bylo řečeno, aby se léčila
a nevolala záchrannou službu. I poté však k jejím záchvatům záchranná služba přijížděla
a stěžovatelka dostávala injekčně podávané léky. Uvedla, že potřebuje léčbu psychiatra, nemůže
spát, vše ji rozčiluje, je podrážděná a nervózní. V Kazachstánu se s těmito obtížemi již léčila, lékař
jí předepsal léky na spaní, a uvedl, že stav bude přetrvávat; následně užívala léky, které
jí předepsal lékař v Německu. Ohledně zdravotního stavu svého syna uvedla, že trpí rovněž
psychickými obtížemi. Dětský lékař v Kazachstánu konstatoval, že má pravděpodobně psychické
problémy v souvislosti se špatným vyprazdňováním, kterým trpí od narození (kazašskými lékaři
mu byla diagnostikována zhoršená průchodnost střev, byla indikována operace v pozdějším věku,
němečtí lékaři však diagnózu nepotvrdili). Zdravotními problémy trpí i její dcera, má astma,
zadýchává se, během transferu z Německa měla strach, dusila se a zvracela. Stěžovatelka dále
při pohovoru popsala ústrky dětí ve školce, které spojovala s náboženským přesvědčením; během
své hospitalizace v roce 2015 po stěžovatelce lékaři a sestry požadovali, aby si sundala křížek
z krku, když neuposlechla, ignorovali ji při vizitě. Dále uváděla potíže s policejními orgány,
se soudní exekutorkou a potíže s místními orgány státní správy, které souvisely převážně
se stavbou přístřešku vedle obchodu, který provozoval manžel stěžovatelky. V souvislosti s tím
začala mít rodina také problémy se sousedy, s nimiž do té doby normálně vycházela. Problémy
s úřady i sousedy dává stěžovatelka do souvislosti s arménskou národností celé rodiny.
[5] Žalovaný neshledal naplnění žádného důvodu pro udělení některé z forem mezinárodní
ochrany. Uvedl, že z výpovědí stěžovatelky k dosavadnímu životu nelze dovodit, že by státní
orgány v zemi původu vůči ní či jejím dětem postupovaly jakkoli diskriminačně nebo
nepřiměřeně tvrdě, případně že by takové jednání bylo státními orgány přehlíženo či tolerováno
na základě jejich náboženského vyznání, ani že by reálně takové jednání mělo v případě návratu
do vlasti hrozit. Pokud jde o obecnou situaci v zemi původu, žalovaný poukázal na shromážděné
zprávy o této situaci - v Kazachstánu; byť je majoritně muslimskou zemí, se vyskytuje silná
křesťanská menšina; zákon umožňuje všem lidem svobodnou volbu náboženství, účastnit
se náboženských činností a šířit víru a přesvědčení; vláda se nesmí vměšovat do volby
náboženství a zakázána je i nucená konverze; trestní zákoník pak zakazuje náboženského
podněcování. Pokud jde o tvrzené důvody, které měly svědčit pro udělení humanitárního azylu,
uvedl, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu jako argument pro udělení humanitárního
azylu nemůže obstát; stěžovatelka ani její nezletilé děti nejsou ohroženy na životě, nepodstupují
zvlášť náročnou nedostupnou léčbu, v zemi původu mají zachováno materiální i rodinné zázemí.
Fakt, že stěžovatelka, resp. její syn mohou v České republice mít lepší a kvalitnější zdravotní péči
než v zemi původu, není azylově relevantní. Stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla ani žádnou
skutečnost, která by byla relevantní pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
[6] Krajský soud se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí žalovaného a žalobu podanou
proti němu zamítl. Krajský soud ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že stěžovatelka ve své
vlasti nevyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za níž by byla
pronásledována; u jejích dětí relevantní politické přesvědčení vzhledem k jejich nízkému věku
nelze předpokládat. Co se týče strachu z pronásledování z důvodu příslušnosti k menšinové
národnosti a menšinovému náboženství, stěžovatelka sice popisovala ústrky, kterým čelila
v souvislosti se zdravotní péčí, a její děti ve školských zařízeních, a dávala je do souvislosti
se svou národností a náboženským přesvědčením; stejně tak spojovala se svojí národností
administrativní obtíže v souvislosti s přístavbou obchodu jejího manžela a zhoršení vztahů
se sousedy. Krajský soud shodně s žalovaným konstatoval, že stěžovatelce byla v souvislosti
s léčbou jejích zdravotních obtíží soustavně poskytována zdravotní péče, po autonehodě byla
hospitalizována a následně léčena; byla účastna i systému sociálního zabezpečení v zemi původu
(byla jí přiznána invalidita 2. stupně); nebyla jí odepřena ani ochrana ze strany soudní moci, kdy
jí byl přiznán nárok na náhradu léčebných výloh proti viníkovi autonehody. Pakliže byla, jak tvrdí,
cílem ústrků ze strany zdravotnického personálu (např. popisované události s požadavkem lékařů
na sundání si křížku z krku a následné ignorování při vizitě), jeví se spíše, dle názoru krajského
soudu, že šlo o izolované, dílčí incidenty, než o systematickou a soustavnou diskriminaci; ostatně
sama přiznává, že i poté, co jí po četných výjezdech záchranné služby kvůli epileptickým
záchvatům bylo sděleno, ať již rychlou zdravotnickou pomoc nevolá, ji i přesto volala
a záchranná služba k ní i nadále vyjížděla a poskytovala jí neodkladnou pomoc včetně potřebných
medikamentů. Stěžovatelce se tak vždy dostalo potřebné péče; obdobně to platí i u jejího syna,
jemuž nebyla léčba odmítána; léčba jeho určitých obtíží byla, jak vyplynulo z údajů, které
stěžovatelka poskytla, kontraindikována z jiných důvodů a byla pouze odložena do pozdějšího
věku. Stejně tak incidenty dětí se spolužáky, které měly pramenit z odlišného náboženského
přesvědčení, lze dle krajského soudu vnímat jako izolované konflikty mezi jednotlivci, které
nedosahují takové intenzity a soustavnosti, aby je bylo možné označit za nábožensky motivované
pronásledování. Krajský soud dále konstatoval, že obtíže se sousedy jsou ryze občanskoprávního
charakteru a pramenily z nesouhlasu se stavební aktivitou manžela stěžovatelky; nic nenasvědčuje
tomu, že by tyto incidenty měly etnický či náboženský podtext, už jen proto, že z výpovědi
manžela stěžovatelky, která je založena rovněž ve spise, vyplývá, že určitou dobu žila celá rodina
v bezkonfliktním soužití se sousedy; problémy začaly až v souvislosti se stavební aktivitou.
Krajský soud vzal za dostatečný podklad pro posouzení dané věci žalovaným shromážděné
zprávy o zemi původu, které podrobně popisují postavení národnostních a náboženských menšin
v Kazachstánu.
[7] Krajský soud neshledal důvod pro udělení humanitárního azylu ani doplňkové ochrany
z důvodu zdravotního stavu stěžovatelky a jejich dětí; stěžovatelka se dovolávala nedostatečné
úrovně zdravotnictví. Krajský soud poukázal na to, že špatný zdravotní stav žadatele
o mezinárodní ochranu může být za určitých okolností důvodem k udělení buď humanitárního
azylu, anebo doplňkové ochrany; v tomto směru rozhodovací praxe správních soudů v této
otázce reflektuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž může nastat situace,
kdy by povinnost cizince vycestovat do země původu vedla (právě s ohledem na jeho špatný
zdravotní stav) k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva") a zásady non refoulement; poukázal současně na judikaturu ESLP, z níž plyne, že mohou
zdravotní potíže cizince vést k aktivaci čl. 3 Úmluvy a k závěru o nepřípustnosti jeho návratu
do země původu jen ve „velmi výjimečných případech” (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne
13. 12. 2016, ve věci Paposhvili proti Belgii, stížnost č. 41738/10); to však není případ stěžovatelky.
Krajský soud nezpochybnil, že především stěžovatelka a její syn mají určité zdravotní (psychické)
problémy, které nebagatelizuje, současně však nelze dospět k závěru, že by tyto obtíže zakládaly
riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého a nevratného zhoršení zdravotního stavu,
které by vedlo k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života,
pokud budou nuceni navrátit se do Kazachstánu; krajský soud podotkl, že vnímá jako logickou
a z lidského hlediska pochopitelnou snahu stěžovatelky zajistit si kvalitnější zdravotní péči
v zemích s obecně lepší úrovní zdravotnictví; k tomu však nelze využívat prostředky zákona
o azylu.
[8] V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že krajský soud rozhodl nesprávně a nedostatečně
vyhodnotil skutkový stav; skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném
rozhodnutí, nemá oporu ve spisu, nebo je s ním v rozporu a jedná se rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí; obdobné platí i pro rozhodnutí krajského
soudu.
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že důvodem pro odchod z Kazachstánu byl
odůvodněný strach z pronásledování, byli cílem etnické nenávisti, porušování náboženské
svobody, z těchto důvodů se jim ani nedostalo potřebné zdravotní péče. Se svými stížnostmi
se opakovaně obraceli na příslušné orgány včetně soudů, ale byli odmítnuti z důvodu svého
vyznání a národnosti. Obdobně to bylo s vyšetřováním dopravní nehody, kdy viník nebyl stíhán
s vysvětlením, že on je pravý Kazach, kdežto stěžovatelka je původně Arménka. Další
pronásledování z výše uvedených důvodů vedlo k uzavření jejího obchodu s potravinami, což
se vysvětlovalo stížnostmi sousedů; nedomohla se přezkoumání nezákonného postupu. Děti byly
ve škole bity z důvodu křesťanského vyznání, když si stěžovatelka u ředitele stěžovala, bylo vše
bagatelizováno a odmítnuto řešit. Podobná je situace v celé zemi původu. Důkazy o výše
uvedeném předala ve správním řízení, ale nebyl na ně brán zřetel.
[10] Stěžovatelka dále uvádí, že mají vážné zdravotní problémy, které správnímu orgánu
popsala, nedostalo se jim v zemi původů z výše uvedených důvodů potřebné zdravotní péče.
Správním orgánem a soudem pak bylo nesprávně vyhodnoceno, že se snaží jen zajistit
si kvalitnější péči. Dle názorů stěžovatelky je třeba dojít k závěru, že pronásledování, kterému byli
v zemi původu pro své náboženské vyznání a národnost vystaveni, tamní státní orgány trpěly,
tolerovaly a odmítly poskytnout potřebnou ochranu. Pokud správní orgán i soud odkazují na to,
že Kazachstán je sice převážně muslimkou zemí, ale platí tam zákon, který umožňuje všem lidem
svobodnou volbu náboženství, pak toto je pouze na papíře, ale reálně se nedodržuje; o tom
předkládala důkazy a je to všeobecně známé i ze sdělovacích prostředků, proto se k uvedené
situaci opakovaně vyjadřovaly lidsko-právní organizace a dne 13. 3. 2019 Evropský parlament
přijal usnesení o situaci v oblasti lidských práv v Kazachstánu (2019/2610(RSP)), kde pod bodem
Q.11. „bere na vědomí multietnický a nábožensky pluralitní charakter Kazachstánu a zdůrazňuje potřebu
ochrany menšin a jejich práv, zejména pokud jde o používání jazyků, o svobodu náboženského vyznání
nebo přesvědčení, nediskriminaci a rovné příležitosti; vítá mírové soužití různých společenství v Kazachstánu;
naléhavě vyzývá Kazachstán, aby přestal pronásledovat občany za to, že legitimně uplatňují svobodu svědomí
a náboženského vyznání; požaduje okamžité propuštění osob odsouzených za jejich přesvědčení“ (zdroj:
https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/RC-8-2019-0204_CS.html). Stěžovatelka
je přesvědčena, že v případě návratu do země původu jim hrozí pokračování pronásledování
a nemožnost domoci se ochrany od příslušných orgánů a to vše z důvodu náboženství
a národnosti. Ze stejných důvodů nemají ani potřebný přístup ke zdravotní péči, když ji naléhavě
potřebují, jak dokládali správnímu orgánu.
[11] Stěžovatelka namítá, že krajský soud veškeré závěry učiněné správním orgánem přijal
za své, zatížil tak své rozhodnutí vadou, a to nejen nepřezkoumatelnosti ve vztahu k posouzení
podmínek pro udělení azylu; krajský soud tak nemohl s jistotou uzavřít, že stěžovatelé nebudou
v případě svého návratu vystaveni ohrožení na životě a zdraví, a tudíž nebylo na místě
rozhodnutí správního orgánu potvrdit jako věcně správné.; rozhodnutí správního orgánu
za má stěžovatelka za nepodložené, vnitřně rozporné, neodůvodněné.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru kasační stížnost svým významem
nepřesahuje zájmy stěžovatelů tak, jak má na mysli §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní s. ř. s.; k samotným kasačním námitkám stran tvrzeného pronásledování uvedl,
že je neshledává důvodné, neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu ani samotnému tvrzení
stěžovatelky. Navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, popř. ji jako nedůvodnou
zamítnout.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[14] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[15] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání,
neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou soudu,
ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně. Nebyl shledán ani důvod pro přistoupení
k judikaturnímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě
nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
hmotného nebo procesního práva. Kasační stížnost je pro výše uvedené podle §104a s. ř. s.
nepřijatelná.
[16] Nejvyšší správní soud především musí poukázat na to, že stěžovatelka své námitky
primárně směřuje k rozhodnutí žalovaného a její kasační stížnost fakticky pouze kopíruje žalobu.
Kasační stížnost je však mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozsudku
krajského soudu; kasační námitky tak musí směřovat vůči postupu a rozhodnutí tohoto soudu,
nikoli žalovaného správního orgánu. Krajskému soudu fakticky stěžovatelka v podstatě vyčítá,
že veškeré závěry učiněné správním orgánem přijal za své a tím zatížil své rozhodnutí vadou,
a to nejen nepřezkoumatelnosti ve vztahu k posouzení podmínek pro udělení azylu; jakou jinou
vadu má stěžovatelka ve vztahu k napadenému rozsudku na mysli, není zřejmé.
[17] Pokud krajský soud odkázal, či se ztotožnil, se závěry žalovaného správního orgánu,
nepostupoval nikterak v rozporu se zákonem ani s konstantní judikaturou. Odkázat lze
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130: „Je-li
rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka
řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní
námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově
úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit
se souhlasnou poznámkou.“ Přitom v daném případě soud tímto „úsporným“ způsobem ani
nepostupoval, ale se všemi námitkami, které stěžovatelka v žalobě vznesla, se řádně zabýval
a stejně tak je pečlivě a srozumitelně a podrobně ve svém rozsudku i odůvodnil. Skutečnost,
že dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný, neznamená, že je napadený rozsudek krajského
soudu nepřezkoumatelný.
[18] Krajský soud se zabýval všemi stěžovatelkou sdělenými důvody, které hodnotil z pohledu
naplnění všech jednotlivých forem mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany bylo vydáno bez jakéhokoliv projevu libovůle v rozhodování.
K otázce azylově relevantních důvodů lze odkázat na četnou judikaturu Nejvyššího správního
soudu, která se s obdobnými námitkami, které vznáší stěžovatelka, již dostatečně vypořádala
(např. rozsudky NSS sp. zn. 5 Azs 37/2003, sp. zn. 4 Azs 27/2003, sp. zn. 5 Azs 6/2011,
sp. zn. 2 Azs 45/2008, sp. zn. 6 Azs 235/2004, sp. zn. 3 Azs 303/2004, sp. zn. 4 Azs 333/2004,
sp. zn. 4 Azs 31/2003, sp. zn. 5 Azs 3/2003, sp. zn. 4 Azs 7/2011, 5 Azs 62/2016,
9 Azs 39/2019, 10 Azs 437/2019,. etc.)
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že z celého azylového příběhu stěžovatelky je zjevné,
že hlavním důvodem vycestování byla snaha o získání lepší zdravotní péče; stěžovatelka
vycestovala ze země plánovaně, nebylo zjištěno a ani netvrdila, že by zemi opouštěla pod tlakem
tíživých okolností z azylově relevantních důvodů; ve výpovědi uváděla mimo jiné cílené jednání
ze strany nemocnice, školy a správních orgánů vůči ní pro její arménský původ, čemuž však
příliš nesvědčí fakt, že dle tvrzení samotné stěžovatelky, se tato sama vzdala arménského
občanství a přijala občanství kazašské, protože to bylo výhodné s ohledem na právní postavení
v Kazachstánu. Co se týče poskytnuté zdravotní péče, i dle samotného tvrzení stěžovatelky, tato
jí byla poskytována, byla rovněž přijata do sociálního systému, byla jí přiznána invalidita;
v požadavku, aby stěžovatelka při pobytu v nemocnici neměla na krku řetízek, nelze spatřovat její
pronásledován či ústrky z náboženských důvodů.
[20] Otázkou zdravotního stavu z pohledu možného udělení doplňkové ochrany dle §14a
odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu se Nejvyšší správní soud mimo jiné zabýval např. v rozsudku
ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 10 Azs 437/2019, v němž podrobně vyložil, co lze považovat
za závažný případ ve smyslu rozsudku ve věci Paposhvili, na který v podrobnostech odkázal
již krajský soud. O „velmi výjimečném případě”, který uvedený rozsudek zmiňuje, lze hovořit
tehdy, kdy je vyhošťována vážně nemocná osoba, u níž závažné důvody zakládají domněnku,
že ačkoliv není v bezprostředním ohrožení života, nedostatek vhodné péče či přístupu
k ní v přijímající zemi představuje riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého a nevratného
zhoršení jejího zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení
předpokládané délky života. Tak tomu v projednávané věci zdaleka není.
[21] Jak vyplynulo ze samotných výpovědí stěžovatelky, sice není (stejně tak jako její syn)
zdaleka zdravou osobou, jejich stav však není natolik vážný, aby jim návrat do Kazachstánu a stav
tamní zdravotní péče mohly způsobit vážnou újmu. Stěžovatelčiny zdravotní problémy, stejně tak
i problémy syna, nejsou takové povahy, že by vyžadovaly neodkladný zákrok či dlouhodobější
hospitalizaci, že by vyvolávaly neustálou obavu o jejich život či o to, že se jejich stav rázem
zhorší. Jejich problémy se nejeví neřešitelné ani se s nimi nepojila závislost na českém zdravotním
systému.
[22] Není ani pravdou, že stěžovatelce by ve spojení s její národností či vírou byla poskytnuta
menší ochrana před správními orgány; neúspěch ve vzniklém sousedském sporu nemá s její
národností či náboženským přesvědčením žádnou souvislost; obdobně nelze vystopovat cílené
a systematické šikanování jejich dětí ve škole z těchto důvodů. Nelze dovodit, že by stěžovatelce
a jejím dětem bylo ze strany kazašských orgánů v minulosti postupováno cílně jakkoli
diskriminačně, cílený postup spatřovala stěžovatelka v každém kontaktu s institucemi (škola,
nemocnice) žádné problémy směřující k obavě o bezpečnost svých dětí nesdělil ve své žádosti
ani jejich otec. Takové obavy pro stěžovatelku a její děti nevyplývají ani z informací o situaci
v Kazachstánu, které jsou ve spise založeny, a nelze je dovodit ani ze zprávy, na kterou
stěžovatelka odkazuje v kasační stížnosti.
[23] Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že udělení mezinárodní ochrany v jakékoli
z jejích forem není univerzálně použitelným institutem k řešení jakýchkoli negativních projevů
ve společnosti. Instituty zákona o azylu slouží k mimořádné ochraně osob, kterým v zemi jejich
původu hrozí závažné porušování jejich lidských práv.
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné
zásadní pochybení krajského soudu. Ten se svým postupem neodchyluje od citované judikatury,
která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační
stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., z nichž
vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
[26] Pro řízení o kasační stížnosti byl stěžovatelce ustanoven zástupce z řad advokátů; dle §35
odst. 10 s. ř. s. v takovém případě hradí odměnu a hotové výdaje advokáta stát. Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému advokátovi odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 3400 Kč
(§11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu); tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu