ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.56.2019:21
sp. zn. 5 Azs 56/2019 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: P. T. M. T., zast.
JUDr. A. N., proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2019, č. j. 25 A 57/2018 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalovaná domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 13. 6. 2018 č. j. MV-43393-4/SO-
2018, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání
žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne
20. 2. 2018, č. j. OAM-7456-52/TP-2016, jímž správní orgán I. stupně zamítl dle §87k odst. 1
písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost žalobkyně
o povolení k trvalému pobytu podanou podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců,
neboť se žalobkyně měla dopustit obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému
pobytu tím, že účelově uzavřela manželství. Správní orgán I. stupně rozhodoval ve věci
opakovaně poté, co žalovaná jeho první rozhodnutí o žádosti žalobkyně zrušila a věc mu vrátila
k novému projednání.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně požádala dne 17. 5. 2016 o povolení k trvalému
pobytu rodinného příslušníka občana EU, přičemž k žádosti předložila oddací list dokládající,
že dne 2. 4. 2016 uzavřela manželství s občanem České republiky, panem L. K. V průběhu řízení
byly opakovaně provedeny výslechy žalobkyně a jejího manžela; poprvé v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo následně zrušeno, a
následně opět v rámci dalšího řízení. Dále cizinecká policie provedla několik šetření v místech,
kde se měli žalobkyně a její manžel zdržovat.
[3] Správní orgán I. stupně i žalovaná dospěly na základě provedeného dokazování k závěru,
že sňatek mezi žalobkyní a jejím manželem byl uzavřen účelově. Vyšly přitom především
ze závěru, že v průběhu řízení byly zjištěny podstatné rozpory ve výpovědích obou manželů,
které měly zpochybňovat jejich společný rodinný život. Žalovaná konstatovala, že rozpory
ve výpovědích obou manželů v kombinaci s dalšími zjištěními vytváří ucelený skutkový obraz
posuzované věci. Kromě rozporů ve výpovědích manželů poukázala žalovaná rovněž na časovou
posloupnost jednání žalobkyně, která dne 20. 3. 2013 podala žádost o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ, která byla zamítnuta dne
12. 6. 2013. Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím
žalované, které nabylo právní moci dne 12. 12. 2016. Dne 2. 4. 2016 došlo k uzavření manželství
a dne 17. 5. 2016 požádala žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu.
[4] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který
ji shledal důvodnou, a napadené rozhodnutí tedy zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Soud konstatoval, že k zamítnutí žádosti s odkazem na §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců může dojít za předpokladu, že správní orgány shledají, že žadatel uzavřením manželství
získal určitou výhodu oproti situaci, kdy by manželství neuzavřel, a následně prokáží,
že k uzavření manželství došlo pouze za účelem získání povolení k trvalému pobytu. Žalovaná
se dle krajského soudu nevypořádala již s prvním z uvedených předpokladů, neboť nevysvětlila,
v čem konkrétně žalobkyně uzavřením manželství získala výhodu, bez které by požadovaného
pobytového oprávnění nedosáhla vůbec nebo s výrazně většími obtížemi. Samotná časová
shoda mezi uzavřením manželství a zamítnutím žádosti o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, na kterou žalovaná poukázala, nevysvětluje, z jakého důvodu
má žalovaná za to, že pro žalobkyni bylo výhodnější uzavřít fingovaný sňatek a snažit se o získání
trvalého pobytu, a to v době, kdy rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ještě nenabylo právní moci, a co bránilo
žalobkyni požádat o trvalý pobyt, popř. o jiné pobytové oprávnění. Již z tohoto důvodu shledal
krajský soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
[5] Dále krajský soud konstatoval, že se žalovaná řádně nevypořádala ani s jednotlivými
skutečnostmi, které vyplynuly z provedených místních šetření i výslechů – manželé se před
uzavřením sňatku znali, rodina manžela zná žalobkyni a je s jejich rodinnou situací obeznámena,
přátelé žalobkyně znají jejího manžela, žalobkyně hovoří česky a manželé tedy mají společnou
řeč pro vzájemnou komunikaci, pronajímatelé potvrdili společné užívání pronajatých prostor
a nebylo zjištěno, že by manžel žalobkyně uzavřením sňatku získal jakýkoliv majetkový prospěch.
Žalovaná rovněž neuvedla, proč považovala za nevýznamné, že mnohé otázky jak při prvém, tak
při druhém výslechu odpověděli manželé shodně. Soud v této souvislosti dodal, že některé otázky
byly položeny minimálně nejasně a vyslýchající se nijak nepokusil objasnit, jak vyslýchaná osoba
svou odpověď míní. Žalovaná tedy dle krajského soudu nehodnotila všechny skutečnosti
ve vzájemných souvislostech a s přihlédnutím k rozdílnosti kulturních prostředí, z nichž
žalobkyně a její manžel pocházejí, což může způsobit rozdílné chápání některých životních
situací.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost,
v níž odkazuje na kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, podle něhož je její rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[7] Stěžovatelka má za to, že se s prvním předpokladem pro závěr o účelovosti manželství
žalobkyně vypořádala. Časová posloupnost jednání žalobkyně potvrzuje, že se dopustila
obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k trvalému pobytu tím, že účelově
uzavřela manželství s českým státním občanem. Stěžovatelka znovu zrekapitulovala průběh
správního řízení, v němž byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání. Žalobkyně po celou dobu daného řízení pobývala na území na základě
tzv. překlenovacích pobytových štítků, které slouží jako osvědčení o podání žádosti a je jimi
deklarována zákonnost pobytu žadatele na území České republiky do doby, než bude
pravomocně rozhodnuto o podané žádosti. Překlenovací štítky tak nezakládaly, ani neměnily
pobytové oprávnění žalobkyně, neboť se nejedná o rozhodnutí o povolení k pobytu. Žalobkyně
za účelem stabilizace své pobytové situace uzavřela manželství s občanem České republiky
a po necelých dvou měsících požádala o vydání povolení k trvalému pobytu.
[8] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož se nevypořádala
s jednotlivými skutečnostmi, které by mohly svědčit o účelovosti sňatku. Rozpory ve výpovědích
žalobkyně a jejího manžela a neznalost některých informací o sobě navzájem vedou k závěru,
že účelem uzavření manželství bylo obejít podmínky, které pro pobyt cizince stanoví zákon
o pobytu cizinců, nikoliv naplnit účel manželství. Dle stěžovatelky se přitom nejedná o rozpory
bagatelní, které by bylo možné přičíst časovému odstupu výpovědí od daných událostí či jejich
nepodstatnému charakteru. Stěžovatelka poukazuje na neznalost a rozpory ohledně společného
bydlení před uzavřením manželství, průběhu a financování svatební hostiny, popisu zájmů
a koníčků manželů a vzájemné polohy při spánku. Rozpory v tvrzení ohledně polohy při spánku
nebyly stěžejním ukazatelem svědčícím o předstíraném manželství, nýbrž podstatnou okolností
zapadající do mozaiky dalších informací zjištěných v průběhu řízení. Stěžovatelka je toho názoru,
že například právě okolnosti svatby s budoucím životním partnerem jsou v životě každého
člověka natolik důležité, že by si je měl zapamatovat. Dodává, že se manželé rovněž neshodli
v popisu posledního víkendu před provedením výslechu a také v popisu dne před výslechem.
V běžném a reálně fungujícím partnerském vztahu spolu manželé určité situace společně
prožívají, měly by tedy být schopni takové situace individuálně popsat, přičemž jejich odpovědi
by měly být v zásadě shodné. Stěžovatelka připouští, že dle judikatury Nejvyššího správního
soudu k závěru o tom, že manželství bylo uzavřeno účelově, nepostačuje pouhé odhalení rozporů
ve výpovědích obou manželů, aniž by tato okolnost zapadala do celkového obrazu zjištěného
pomocí jiných důkazních prostředků, dodává však, že v posuzovaném případě jsou rozpory
ve výpovědích manželů podpořeny rovněž dalšími zjištěnými skutečnostmi. Stěžovatelka má tedy
za to, že závěr o účelovosti uzavřeného manželství přijala v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu a požadavky práva Evropské unie, neboť manželství vykazuje jeden ze znaků,
které indikují jeho účelovost, konkrétně byly zjištěny rozpory ve výpovědích manželů, zejména
se neshodli, pokud šlo o jejich osobní údaje nebo důležité osobní informace.
[9] Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu,
odkázala na argumentaci obsaženou v žalobě a navrhla zamítnutí kasační stížnosti. K závěru
stěžovatelky o tom, že časová posloupnost jednání žalobkyně potvrzuje jeho účelovost,
žalobkyně pouze dodala, že její žádost o povolení k dlouhodobému pobytu byla správním
orgánem I. stupně zamítnuta dne 12. 6. 2013. Žalobkyně uzavřela manželství až dne 2. 4. 2016,
přičemž poté zcela logicky podala žádost o povolení k pobytu, neboť splňovala zákonem
stanovené podmínky pro jeho vydání. Pokud by se skutečně jednalo o účelové manželství,
uzavřela by jej žalobkyně mnohem dříve. Nelze mít bez dalšího za to, že každý sňatek uzavřený
v době řízení o prodloužení či zrušení pobytového oprávnění je sňatkem účelovým.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s), a jedná za ni k tomu pověřený zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační
stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] V posuzovaném případě byla žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu zamítnuta
s odkazem na §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců s odůvodněním, že se žalobkyně
dopustila obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu tím, že uzavřela
účelové manželství.
[13] Dle §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra žádost o povolení
k trvalému pobytu zamítne, jestliže se žadatel dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat
povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově
prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství.
[14] Jak již správně konstatovaly správní orgány i krajský soud, při posuzování účelovosti
manželství žadatele o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU ve smyslu
citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců je třeba vycházet z čl. 35 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně
se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení
směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS,
90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, podle něhož členské státy mohou přijmout potřebná
opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí
v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků. Veškerá taková opatření musí
být přiměřená a spojená s procesními zárukami stanovenými v článcích 30 a 31 směrnice.
[15] Správní orgány i krajský soud rovněž připomněly, že při výkladu uvedených ustanovení
je vhodné přihlížet též ke sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o pokynech pro lepší
provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států [KOM(2009)313].
To v bodě „4.2. Účelové sňatky“ uvádí dva soubory indikativních kritérií pro posuzování účelovosti
manželství. Indikativními kritérii nasvědčujícími tomu, že je takové zneužití práva spíše
nepravděpodobné, jsou následující skutečnosti: (1) manžel, který je státním příslušníkem třetí
země, by bez problémů získal právo pobytu sám nebo již legálně pobýval v členském státě
občana EU předtím, (2) pár byl před sňatkem v dlouhodobém vztahu, (3) pár měl společné
bydliště/domácnost po dlouhou dobu, (4) pár přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční
závazek se společnou odpovědností (hypotéka na bydlení atd.), (5) manželství trvá dlouhou dobu.
Indikativními kritérii nasvědčujícími tomu, že existuje možný úmysl zneužití práv přiznaných
směrnicí, pak mohou být zejména tyto skutečnosti: (1) pár se před svatbou nikdy nesetkal, (2) pár
se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání nebo důležité
osobní informace, které se jich týkají, (3) pár nemluví společným jazykem, kterému oba rozumějí,
(4) důkaz o peněžní částce nebo daru, které byly předány, aby byl sňatek uzavřen (s výjimkou
peněž nebo darů, které byly předány jako věno v kulturách, kde je to běžnou praxí), (5)
v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo
jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu, (6) rozvoj
rodinného života pouze tehdy, kdy byl přijat příkaz k vyhoštění, (7) pár se rozvedl krátce potom,
co dotyčný státní příslušník třetí země získal právo pobytu.
[16] Již bylo v předchozím řízení rovněž konstatováno, že jako inspirace mohou posloužit také
jednotlivá hlediska plynoucí z bodu 2 usnesení Rady o opatřeních, která je třeba přijmout pro
potírání účelových manželství (97/C 382/01), srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013 – 43, ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018 – 39,
či ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 Azs 355/2016 – 62 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[17] Ve zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018 – 39, ovšem Nejvyšší
správní soud dále uvedl:
„Zároveň ovšem platí, že správní orgány nemohou posouzení případu odvíjet pouze od kritérií vytyčených
výše uvedenými nezávaznými akty. NSS ve své judikatuře opakovaně upozorňuje, že výše zmíněná kritéria
je nutné považovat pouze za podněty pro zahájení vyšetřování, nikoliv za faktory, z nichž lze automaticky
vyvozovat závěry či výsledky dalšího šetření. Naplnění některých indikativních kritérií či faktorů proto není bez
dalšího důvodem pro závěr, že manželství bylo účelové, ale má vést správní orgán k tomu, aby podnikl další
kroky, které podezření potvrdí, nebo vyvrátí. Všechny skutečnosti týkající se sporného vztahu musí být posouzeny
komplexně, a to včetně těch, jež svědčí ve prospěch cizince (srov. rozsudek NSS č j. 5 Azs 89/2015 - 30,
a č. j. 7 Azs 326/2017 - 21, bod [28] a [29] a judikatura tam uvedená).
Manželství nelze považovat za účelově uzavřené pouze proto, že je s jeho uzavřením spojena
výhoda pobytového titulu. Za účelově uzavřené manželství je totiž možné označit pouze takové, které je uzavřeno
výlučně za účelem získání pobytového oprávnění (srov. bod 28 odůvodnění směrnice 2004/38/ES).
Při prokazování účelovosti manželství je nutné se zaměřit na úmysl obcházet cizinecký zákon k získání
pobytového oprávnění a na úmysl nevést společný manželský život (viz rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 4 Azs 228/2015 - 40, bod [56] a odborná literatura tam citovaná).
Zákon o pobytu cizinců vychází z vyvratitelné domněnky, že manželství mezi cizincem a občanem EU
je manželstvím řádným, neuzavřeným ve snaze obejít zákon (srov. rozsudky NSS ze dne 6. 8. 2015,
č. j. 10 Azs 115/2015 - 38, bod [37], a č. j. 4 Azs 228/2015 - 40, bod [61]). Správní orgán nemůže
v případě podezření, že by se mohlo jednat o účelově uzavřené manželství, vybírat pouze ty skutečnosti, které svědčí
pro závěr, že manželství bylo uzavřeno účelově. Musí naopak nestranně posoudit skutečnosti svědčící pro i proti
tomuto závěru. V případě pochybností musí dát přednost závěru, že manželství účelově uzavřeno nebylo.
V odůvodnění rozhodnutí musí správní orgán jasně a přezkoumatelně vysvětlit jednak, co vyvolalo
pochybnosti o řádnosti manželství, jednak jaké všechny skutečnosti během řízení zjistil, které z nich hovoří
ve prospěch závěru, že se jedná o řádné manželství, a které naopak proti tomuto závěru. Teprve na základě těchto
úvah pak může správní orgán ve věci rozhodnout a v případě, že se mu podaří na základě řádných skutkových
zjištění jednoznačně prokázat, že výlučným účelem sňatku bylo získání výhodnějšího pobytového oprávnění
a že manželé nemají a neměli v plánu vést společně manželský život, je možné uvažovat o účelovém manželství
(srov. rozsudek NSS č. j. 4 Azs 228/2015 - 40, bod [61]).
Při posuzování manželství je třeba mít vždy na zřeteli, že neexistuje jeden společensky akceptovaný model
manželství s jasně definovaným obsahem. Lidé jsou různí, uzavírají sňatky z různých pohnutek a logicky se liší
i následný obsah svazku. Za účelově uzavřený proto nelze označit každý sňatek cizince s občanem EU, který
v očích správního orgánu nedosahuje kvality ideálního modelu manželského vztahu nebo který manželé uzavřeli
mj. i z důvodu řešení pobytové situace cizince. Jak totiž plyne z výše uvedené judikatury, je třeba dokládat snahu
obejít zákon o pobytu cizinců, tj. uzavřít svazek pouze za účelem získat pobytové oprávnění,
nikoliv nedokonalosti vztahu manželů. Ambicí směrnice 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců není podrobit
zevrubné kritice manželské svazky cizinců s občany EU, ale odhalit a neudělit přechodný pobyt těm cizincům,
kteří institutu manželství zneužívají.“
[18] V kontextu citovaných úvah Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkoumání závěru
krajského soudu, podle něhož je rozhodnutí stěžovatelky nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, neboť stěžovatelka řádně neodůvodnila závěr o tom, že manželství žalobkyně a jejího
manžela bylo uzavřeno účelově.
[19] Nejvyšší správní soud na jednu stranu souhlasí se stěžovatelkou, že výhoda, kterou
žalobkyně získala uzavřením manželství, je z obou rozhodnutí správních orgánů, resp. z okolností
posuzované věci zřejmá. Pokud by se žalobkyně nevdala za občana Evropské unie, jen stěží
by mohla žádat o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU ve smyslu §87h
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, v tehdejším znění. To však ještě neznamená, že by bylo
prokázáno, že žalobkyně uzavřela manželství výlučně za účelem získání tohoto oprávnění
k pobytu. Pokud v této souvislosti jde o časovou posloupnost jednání žalobkyně v návaznosti
na probíhající řízení o žádosti o prodloužení jejího dosavadního pobytového oprávnění,
nemohou být závěry o této otázce konkluzivní. Žádost žalobkyně o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu totiž byla podána dne 20. 3. 2013 a správním orgánem
I. stupně zamítnuta dne 12. 6. 2013, naproti tomu k uzavření manželství došlo až dne 2. 4. 2016,
tedy téměř tři roky po vydání rozhodnutí prvního stupně, přičemž rozhodnutí o odvolání naopak
nabylo právní moci až dne 12. 12. 2016, tedy více než osm měsíců po uzavření sňatku. Pouze
z těchto okolností, bez prokázání dalších skutečností svědčících o účelovosti sňatku, tedy
vycházet nelze.
[20] Za této situace obstojí závěr krajského soudu, podle něhož se stěžovatelka dostatečně
nevypořádala s jednotlivými skutečnostmi, které by mohly svědčit o účelovosti, anebo naopak
o reálném základu sňatku žalobkyně.
[21] Jak vyplývá z citovaných východisek a jak ostatně sama stěžovatelka opakuje ve svém
rozhodnutí i v kasační stížnosti, závěr o účelově uzavřeném manželství předpokládá úplné
zjištění rozhodujících skutkových okolností a jejich posouzení ve vzájemných souvislostech,
uspokojivého výsledku přitom nelze dosáhnout pouze zdůrazňováním dílčích zjištění. Na rozdíl
od stěžovatelky má však Nejvyšší správní soud za to, že napadené rozhodnutí tyto požadavky
nesplňuje. Především je třeba uvést, že ačkoliv stěžovatelka opakovaně konstatovala, že rozpory
ve výpovědích žalobkyně a jejího manžela svědčí o uzavření účelového manželství „ve světle dalších
zjištěných skutečností“, žádné další konkrétní skutečnosti neoznačila. Pokud měla stěžovatelka
na mysli výsledky provedených místních šetření, v jejím rozhodnutí chybí jejich dostatečně
podrobné a přesvědčivé posouzení, včetně zhodnocení jejich věrohodnosti, a totéž lze
konstatovat i o rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[22] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by výpovědi žalobkyně a jejího manžela
obsahovaly podstatné rozpory v zásadních otázkách týkajících se jejich společného života
či osobních údajů. Nad rámec závěrů krajského soudu Nejvyšší správní soud v této souvislosti
především konstatuje, že stěžovatelka rozhodnutím ze dne 23. 3. 2017, č. j. MV-21565-4/SO-
2017, zrušila první rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 3. 11. 2016, č.j: OAM-7456-
16/TP-2016, mj. z toho důvodu, že výslech, který správní orgán I. stupně prováděl dne
19. 8. 2016 s manželem žalobkyně, je nezákonným důkazem, neboť o něm správní orgán
I. stupně v rozporu s §4 odst. 3 a §51 odst. 2 správního řádu včas nevyrozuměl žalobkyni.
Stěžovatelka uzavřela, že správní orgán I. stupně nebyl oprávněn z takto provedeného důkazu
vycházet. Tento právní názor odvolacího orgánu, byť by byl i nesprávný, zavazoval při novém
projednání věci ve smyslu §90 odst. 1 písm. b) správního řádu nejen správní orgán I. stupně,
ale i samotnou stěžovatelku. Správní orgány tedy nebyly v dalším řízení oprávněny nadále
vycházet z prvního výslechu manžela žalobkyně, porovnávat tuto jeho výpověď s jeho druhou
výpovědí či s výpověďmi žalobkyně. Přesto tak správní orgány v žalobou napadených
rozhodnutích činily a dopustily se tak vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost jejich
rozhodnutí.
[23] Pokud jde o odpovědi obou manželů na otázky, které jim byly kladeny při druhém
výslechu dne 27. 10. 2017, v některých detailech se od sebe sice odlišují, v podstatných
okolnostech se však shodují. Navíc až na výjimky nejsou odpovědi vzájemně rozporné, odlišnost
spočívá spíše v tom, že jeden z manželů nezmínil některou konkrétní skutečnost, o níž druhý
z manželů hovořil. Takové odchylky přitom mohou být zapříčiněny prostým opomenutím
nebo rovněž tím, že každému člověku se jeví jako podstatné jiné dílčí skutečnosti; to platí
zvláště v případě osob pocházejících ze zcela odlišného kulturního prostředí, jako je tomu
v posuzovaném případě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 3 As 101/2013 – 34, nebo ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 Azs 115/2015 – 38). Před hodnocením
jednotlivých rozporů soud připomíná, že neshoda manželů ohledně jejich osobních údajů,
okolností jejich prvního setkání nebo důležitých osobních informací je pouze indikátorem, který
má vést k dalším krokům za účelem vyvrácení nebo potvrzení podezření z účelově uzavřeného
manželství.
[24] Stěžovatelka především poukázala na rozpory ohledně společného bydlení manželů
před uzavřením manželství, průběhu a financování svatební hostiny, popisu zájmů či koníčků
manželů a vzájemné polohy při spánku. Dále podotýká, že se neshodli v popisu posledního
víkendu před provedením výslechu a dne před výslechem.
[25] Pokud se jedná společné soužití manželů před uzavřením manželství, manžel žalobkyně
při druhém výslechu dne 27. 10. 2017 vypověděl, že spolu bydleli již asi tři měsíce před svatbou;
žalobkyně při obou výsleších uvedla, že před svatbou spolu nebydleli. Uvedená tvrzení sice
mohou na první pohled vyznívat jako zásadně rozporná, je však třeba je vnímat v kontextu
dalších zjištěných skutečností. Žalobkyně totiž při výslechu dne 27. 10. 2017 uvedla,
že se s manželem setkávala již před svatbou na chatě K., kde její manžel bydlel a pracoval,
přičemž ona zde měla svůj samostatný pokoj. V praxi je přitom běžné, že vnímání povahy
či intenzity společného soužití se u osob pocházejících z odlišného kulturního prostředí může
značně lišit. Správní orgán se u této otázky ani nepokusil prověřit potenciálně sporné tvrzení
manželů například položením dalších doplňujících otázek. Navíc je třeba upozornit, že obecné
okolnosti jejich seznámení popsali manželé v podstatě shodně. Žalobkyně poznala manžela
na chatě K., kam jezdila za svou kamarádkou, a on zde pracoval jako správce chaty.
[26] Rozpory ohledně průběhu a zařizování svatební hostiny se týkaly především počtu hostů.
Žalobkyně při prvním výslechu vypověděla, že přišlo zhruba padesát hostů, přičemž část jich
odešla kolem 19.00 hod. a zůstalo jich asi 30. Při druhém výslechu žalobkyně uvedla, že zpočátku
bylo na hostině zhruba dvacet pět osob, později však přicházely další, až jich bylo kolem padesáti.
Manžel žalobkyně uvedl, že u stolu bylo dvacet pět hostů, nicméně postupně přicházeli další.
I v tomto případě jsou rozpory ve výpovědích spíše marginální. Odlišnost přitom žalobkyně
věrohodně vyjasnila v doplnění svého odvolání ze dne 16. 12. 2016, kde uvedla, že zahrnula
do tohoto počtu rovněž své vietnamské přátele, kteří se zastavili pouze na chvíli, aby
novomanželům popřáli. Již v původní výpovědi přitom uvedla, že zůstalo pouze asi třicet osob.
I v tomto případě je přitom třeba dodat, že se manželé na podstatných okolnostech hostiny
shodli. Pokud jde o údajné rozpory v tvrzeních o financování svatební hostiny, nelze než
připomenout, že daná otázka zněla: „Platil(a) jste v souvislosti se sňatkem nějaké peníze?“ Otázka tedy
svou formulací směřovala na každého z manželů jednotlivě a není proto překvapením, pokud
každý z nich odpověděl jinak. Kromě toho je otázka formulována zcela nejednoznačně, neboť
není patrné, zda se správní orgán dotazuje na uhrazení správního poplatku, náklady na hostinu,
nebo snad na případnou platbu poskytnutou v souvislosti s uzavřením účelového manželství.
[27] V popisu zájmů a koníčků se manželé rovněž v podstatě shodli, byť každý formuloval
odpovědi mírně odlišně. Stěžovatelka ovšem neuvedla, v čem konkrétně považuje dané odpovědi
manželů za rozporné.
[28] Pokud jde o popis posledního společného víkendu před provedením výslechu dne
27. 10. 2017, žalobkyně uvedla, že byla v sobotu v práci, v neděli za ní přijel manžel z Karviné
a šli nakupovat, domů přišli asi v 17.00 hod. Potom vařili večeři a následně se každý dívali
na svém počítači na něco jiného, žalobkyně na zprávy z Vietnamu, její manžel na film. Spát šli
kolem 23 hod. Nikoho nenavštívili a nikdo je nenavštívil. Manžel žalobkyně vypověděl, že byl
v sobotu u sestry v Karviné a v neděli přijel po poledni do Boskovic, šel za manželkou do práce,
potom šli domů, manželka uvařila večeři a byli doma. Manželka se dívala na počítači na své
programy a on se díval na televizi. Na otázku, zda někoho navštívili, nebo je někdo navštívil,
uvedl, že na chvíli přišel bratranec manželky. Jejich výpovědi tedy byly skutečně až na drobnosti
shodné, jediným markantnějším rozdílem je zmínka manžela žalobkyně o krátké návštěvě jejího
bratrance, která podle názoru Nejvyššího správního soudu o zásadních rozporech ve výpovědích
obou manželů nesvědčí. Mohlo se skutečně jednat o tak krátké setkání, že si ho žalobkyně během
výslechu nevybavila nebo ho za „návštěvu“ v pravém slova smyslu nepovažovala.
[29] Pokud jde o den před výslechem, žalobkyně uvedla, že byla v práci do 15.00 hod. a potom
jela s manželem do Příboru, kam dorazili asi v 17.00 hod. a kolem 17.30 hod. jeli se sestřenicí
a jejím druhem do Ostravy na burzu pro zboží. Vrátili se kolem 20.00 hod., vařili a po té šli spát.
Manžel žalobkyně na tutéž otázku odpověděl, že večer přijeli z Boskovic do Příboru, byli něco
nakoupit, potom manželka vařila večeři. Výpověď obou manželů se tedy ani v tomto případě
zásadně neliší, formulací „byli jsme něco nakoupit“ mohl manžel žalobkyně mínit právě cestu
do Ostravy pro zboží.
[30] Pokud se jedná o vzájemnou polohu manželů při spánku (tj. který z nich spí na které
straně postele), výpovědi manželů byly při prvním výslechu skutečně vzájemně rozporné, neboť
oba uvedli, že jejich protějšek spí vlevo. K tomuto rozporu však, jak již bylo konstatováno,
vzhledem k závaznému právnímu názoru stěžovatelky jakožto odvolacího orgánu, nebyly správní
orgány oprávněny přihlížet. Při opakovaných výsleších žalobkyně a jejího manžela se už tento
rozpor v jejich výpovědích neobjevil.
[31] Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka založila svůj závěr o účelovém uzavření
manželství ze strany žalobkyně v podstatě výhradně na dílčích rozporech ve výpovědích
žalobkyně a jejího manžela, přičemž přinejmenším část z nich je dokonce poměrně snadno
vysvětlitelná. Naopak nevzala v potaz, že se výpovědi manželů v podstatných okolnostech
shodovaly. Stěžovatelka sice opakovaně deklarovala, že vyšla rovněž z dalších zjištěných
skutečností, dostatečně však nekonkretizovala, o jaké skutečnosti šlo, ani jak o nich uvážila.
Jak již bylo konstatováno, správní orgán I. stupně sice ve svém rozhodnutí popsal rovněž průběh
a výsledky provedených pobytových kontrol, zjištěné skutečnosti však nijak nehodnotil. Správní
orgány nehodnotily ani další výše zmiňovaná indikativní kritéria, která mohla blíže ozřejmit,
zda bylo manželství mezi žalobkyní a jejím manželem uzavřeno účelově. Jejich posouzení
bylo jednostranné a nebralo v potaz kontext celé posuzované věci, zejména nebyly v zájmu
vyváženosti argumentace vzaty v úvahu skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně. Lze tedy
souhlasit s krajským soudem v tom, že žalobou napadené rozhodnutí trpí v těchto ohledech
vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
IV.
Závěr a náklady řízení
[32] Byť zdejší soud závěry krajského soudu do určité míry korigoval, dospěl k závěru,
že kasační stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine
s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy vůči
neúspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační
stížnosti. Ze spisu však nevyplývá, že by žalobkyni, která nebyla ani v řízení o kasační stížnosti
zastoupena advokátem, ale obecnou zmocněnkyní, nějaké náklady vznikly, a ani ona sama žádné
náklady nevyčíslila.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. září 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu