ECLI:CZ:NSS:2021:6.AFS.191.2021:41
sp. zn. 6 Afs 191/2021 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobce: D. J., zastoupený JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem, sídlem Zahradnická 223/6,
Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. září 2019 č. j. 36786/19/5300-21441-
712599, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 6. května 2021 č. j. 22 Af 58/2019 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) zahájil
dne 8. prosince 2015 daňovou kontrolu žalobce na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2013, 1. až 4. čtvrtletí 2014 a 1. až 3. čtvrtletí 2015.
[2] Dodatečnými platebními výměry ze dne 29. října 2018 č. j. 3611404/18/3207-51521-
803069, 3611765/18/3207-51521-803069, 3613871/18/3207-51521-803069, 3613999/18/3207-
51521-803069 a 3614295/18/3207-51521-803069 správce daně žalobci doměřil DPH
za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2014 a 1. až 3. čtvrtletí 2015 v celkové výši 1 156 984 Kč
a uložil mu povinnost uhradit penále z doměřené daně v celkové výši 231 394 Kč. Správce daně
zjistil, že plnění, která žalobce přijal od společnosti LAREDIMAX s.r.o. (dále jen „Laredimax“),
především ložiska, v menším rozsahu též flash disky, katalogy a technické zboží, byla součástí
podvodu na DPH. Dále správce daně žalobci doměřil DPH z neoprávněně uplatněného
osvobození při dodání zboží do jiného členského státu, to však není předmětem tohoto řízení.
[3] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný změnil výši doměřené daně a z ní vzniklého
penále za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2014 – 2. čtvrtletí 2015, nově dosahovala doměřená DPH
výše celkem 1 160 407 Kč a penále z ní výše 232 079 Kč. Správce daně totiž žalobci doměřil daň
v jiné výši, než v jaké si žalobce uplatnil nárok na odpočet.
[4] Věcně se však žalovaný se závěry správce daně ztotožnil. Společnost Laredimax, žalobcův
dodavatel, v předmětných zdaňovacích obdobích buď vůbec nepřiznala, nebo sice přiznala,
avšak neuhradila DPH. Tato společnost dodávala žalobci zboží za neobvyklou cenu
bez rozumného ekonomického důvodu. Byla pro žalobce novým obchodním partnerem,
v něhož měl žalobce důvěru, aniž by si jej dostatečně prověřil. Žalobci ji doporučil A. S., který
žalobci dříve dodával ložiska prostřednictvím dvou jiných společností, z nichž jedna zkrachovala
a druhá se žalobcem ukončila spolupráci bez jakéhokoli vysvětlení. Právě A. S. hrál vždy stěžejní
roli při obchodování se žalobcem, který se nezajímal o to, proč se dodavatelé navázaní na pana
Stankova střídají. Společnost Laredimax měla pouze virtuální sídlo, nezveřejňovala své účetní
závěrky a neměla webové stránky. Žalobce s ní neuzavřel písemnou smlouvu, nezajímal se
o původ zboží, které mu bylo dodáno za značně neobvyklých podmínek (fakturace a platby
probíhaly až poté, co žalobce zboží prodal svým odběratelům, platby probíhaly pouze
v hotovosti). Žalobce nedbal na to, že společnost Laredimax byla v roce 2015 označena za
nespolehlivého plátce. Žalobce vždy obchodoval pouze s ložisky, avšak v posuzovaných
zdaňovacích obdobích od společnosti Laredimax nakoupil i flash disky, katalogy a mix
technického zboží, tedy zboží, se kterým dosud neobchodoval, a to ve významné hodnotě. Cena
ložisek a flash disků pořízených od společnosti Laredimax byla podezřele nízká, katalogy naopak
byly značně nadhodnocené. Opatření, která žalobce přijal, aby se vyhnul účasti na podvodu
(kontrola dodavatele v Obchodním rejstříku, v registru plátců DPH a v insolvenčním rejstříku),
vyhodnotil žalovaný jako formální s tím, že nebyla způsobilá eliminovat rizika plynoucí ze
spolupráce se společnosti Laredimax.
[5] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský
soud“) rozsudkem označeným v návětí. Konstatoval, že správce daně mohl žalobce vyzvat
k prokázání přijetí interních kontrolních mechanismů a relevantních opatření k zabránění účasti
na daňovém podvodu, které nemohl zjistit jinak než právě dotazem na žalobce. Žalovaný popsal
daňový podvod dostatečně a srozumitelně, vymezil obchodní řetězec i chybějící daň u přímého
dodavatele žalobce. S argumenty žalovaného se krajský soud plně ztotožnil a upozornil,
že žalobce je nijak konkrétně nerozporoval. S ohledem na povahu činnosti společnosti Laredimax
označil krajský soud za zarážející, že neměla odpovídající skladové prostory a materiální,
popřípadě personální zázemí. Přístup žalobce ke společnosti Laredimax byl nekriticky a zcela
neodůvodněně důvěřivý, na místě byla obezřetnost již v souvislosti s neúspěchem A. S. v jeho
vlastním podnikání a nevysvětlenému ukončení spolupráce s předešlým dodavatelem žalobce.
Písemné smlouvy sice nejsou povinné, přispívají však k transparentnosti obchodní činnosti
žalobce a posilují jeho dobrou víru v legitimitu obchodních vztahů. V kombinaci s výhradně
hotovostními platbami jejich absenci nemohl krajský soud vyhodnotit jinak než jako
nestandardní. Snaha žalobce vysvětlit, proč se nezajímal o původ zboží a z jakého důvodu
přistoupil na neobvyklé dodací podmínky, pochybnosti krajského soudu spíše prohloubila.
Výpověď svědka, který se žalobcem obchodoval a byl jeho blízkým spolupracovníkem, nelze
vyhodnotit jako informaci o běžné praxi na trhu se zbytkovými zásobami ložisek. Krajský soud
sice na rozdíl od žalovaného nepovažoval za podezřelý nákup neobvyklého druhu zboží (flash
disky, katalogy a mix technického zboží), které žalobce pořídil na základě výslovné poptávky
svého odběratele, nicméně shledal, že i bez této objektivní okolnosti rozhodnutí žalovaného
obstojí.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Uvedl, že od roku 2001 podniká jako fyzická osoba, nemá žádné účetní či daňové oddělení,
nevyzná se ve fungování právnických osob, s prací na počítači mu radí přítel. V posuzovaném
období stěžovatel obchodoval převážně s ložisky a souvisejícími materiály, jednorázově též s flash
disky a katalogy. Z velké části odebíral nevyužité staré zásoby ze zrušených továren, tento typ
obchodů má svá specifika. Dodávky se často účtují na základě hmotnosti, nikoli počtu kusů,
po jejich dodání dochází k přetřídění. I stěžovatelův přítel podniká stejným způsobem,
což potvrdil jako svědek v daňovém řízení.
[7] Závěry krajského soudu a žalovaného ohledně chybějící daně jsou dle názoru stěžovatele
v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU. Neplnění daňových povinností nemůže být
automaticky považováno za podvod na dani. V době, kdy stěžovatel navazoval se společností
Laredimax obchodní spolupráci, nebyla nespolehlivým plátcem. Později, když tento status získala,
s ní stěžovatel již dlouhodobě úspěšně spolupracoval. Stěžovatel si nemohl ověřit, zda tato
společnost podává daňová přiznání a hradí DPH. Má za to, že žalovaný neunesl důkazní
břemeno stran existence podvodu na dani, vědomosti stěžovatele o účasti na takovém podvodu
a především stran tvrzení, že smyslem a účelem předmětných transakcí bylo čerpat výhody
na DPH.
[8] Okolnosti svědčící o účasti stěžovatele na podvodu musejí být podložené důkazními
prostředky a musejí dosahovat takové intenzity, aby při běžné obchodní praxi dokázaly
v daňovém subjektu vzbudit alespoň pochybnosti o jeho obchodních partnerech,
a to již v okamžiku, kdy k dané transakci dochází. Žalovaný ani krajský soud však nevzali v potaz
fakticitu a charakter dodávek a rezignovali na individuální posouzení. Žalovaný cenu,
za kterou stěžovatel ložiska nakupoval, srovnával s cenou zcela odlišně obchodujících subjektů
(výrobců nových ložisek). Cena navíc byla hodnocena nejdříve jako nestandardně vysoká,
následně jako příliš nízká. Nelze připustit, aby finanční správa stanovovala praxi
pro soukromoprávní odvětví, je třeba respektovat autonomii vůle podnikatelů. Žalovaný hodnotil
A. S. tendenčně a jen pro neúspěch s jeho vlastní společností jej vyřazuje z dalšího podnikání.
Stěžovatel s ním dlouhodobě spolupracoval bez problémů, neměl možnost ověřit si vnitřní
záležitosti jeho firem. Hotovostní platby prováděl stěžovatel na žádost dodavatele a neporušil
v tomto směru zákon, žalovaný neprokázal, že by šlo o nestandardní postup. S ohledem na to, že
stěžovatel nakupoval ložiska ze zaniklých výrob, většinou na váhu s tím, že si specifikoval vhodné
kusy až na základě toho, co mu dodavatel přivezl, nebylo vhodné uzavírat písemné smlouvy. Ve
vztahu k nezveřejňování účetních závěrek společností Laredimax krajský soud nerespektoval
judikaturu Nejvyššího správního soudu. Virtuální sídlo a neexistenci skladovacích prostor u
společnosti Laredimax žalovaný posuzoval tendenčně, nezbytnost skladovacích prostor nijak
nepodložil.
[9] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud sice vyhodnotil nákupy flash disků, katalogů
a mixu technického zboží jako bezproblémové, avšak potvrdil rozhodnutí žalovaného o odepření
nároku na odpočet DPH i v této části. Každé plnění přitom musí být posuzováno samostatně.
Rozsudek krajského soudu je v tomto směru nesrozumitelný.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že spolehlivě identifikoval chybějící daň
u společnosti Laredimax, což je tzv. ready-made společnost, která za dobu své existence
nikdy nezveřejnila účetní závěrku, má pouze virtuální sídlo, jejím jediným jednatelem
i společníkem je občan bulharské národnosti. Tato společnost nehradila nebo vůbec nepřiznávala
DPH, čímž byla narušena neutralita daně. Stěžovatel si chybějící daň uplatňoval v rámci nároku
na odpočet za podivných okolností, tedy za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu
se smyslem a účelem směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty. Žalovaný stěžovateli nekladl k tíži skutečnosti zjištěné
až následně v průběhu daňového řízení. Nelze dovozovat, že subjekt, který není veden v evidenci
nespolehlivých plátců, lze automaticky považovat za spolehlivého obchodního partnera,
obezřetnost v obchodním styku se nevyčerpává nahlédnutím do této evidence. Žalovaný dále
zopakoval své závěry ohledně zjištěných objektivních okolností, přičemž zdůraznil, že je nelze
hodnotit izolovaně. S ohledem na absenci písemných smluv je třeba stěžovatelovu argumentaci
stran charakteru dodávek považovat za nepodložená tvrzení. Ceny nových ložisek předložil
správci daně k porovnání sám stěžovatel. Úsudek, jaké chování lze považovat za chování
běžného ekonomicky racionálního podnikatele, je v pravomoci správce daně a nezasahuje
do autonomie vůle stěžovatele. Žalovaný nepovažuje napadený rozsudek za nesrozumitelný,
krajský soud se pouze neztotožnil s hodnocením jedné ze zjištěných objektivních okolností.
[11] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Rozsudek krajského soudu není nesrozumitelný. Krajský soud v závěru svých úvah dospěl
k závěru, že jednorázový nákup jiného než obvyklého zboží (flash disků, katalogů a mixu
technického zboží) nelze považovat za okolnost svědčící o tom, že stěžovatel měl vědět,
že se účastní daňového podvodu, nicméně rozhodnutí žalovaného jako takové z jeho pohledu
obstálo. Z napadeného rozsudku však nevyplývá, že by krajský soud dovodil, že toto plnění
nebylo na rozdíl od ostatních dodávek od společnosti Laredimax zasaženo podvodem (ostatně
stěžovatel se samostatného posouzení tohoto plnění v žalobě nedomáhal), a nebyl tedy důvod,
aby rozhodnutí žalovaného rušil a zavazoval jej v tomto rozsahu stěžovateli odpočet DPH
přiznat.
[14] Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že ohledně existence
daňového podvodu tíží důkazní břemeno správce daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. října 2016 č. j. 6 Afs 170/2016 - 30), nicméně na daňovém subjektu je, aby prokázal,
že učinil vše, co po něm bylo možné rozumně požadovat, aby se o podvodu dozvěděl
a aby zabránil své účasti na něm (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2015
č. j. 6 Afs 130/2014 - 60, č. 3275/2015 Sb. NSS, popřípadě rozsudek ze dne 11. července 2013
č. j. 1 Afs 59/2013 - 34). Přesněji řečeno, „nevyvrací-li daňový subjekt zjištění správce daně,
nenabízí-li jiné možné varianty skutkového děje, nerozporuje-li dosud učiněné závěry, do jisté
míry tím může za určitých okolností zjednodušit důkazní pozici správce daně. Pokud správce
daně prokáže objektivní okolnosti svědčící o vědomosti daňového subjektu o účasti v řetězci
zasaženém podvodem na DPH a daňový subjekt k tomu žádnou kvalifikovanou obranu
nenabídne, nelze po správci daně vyžadovat, aby za daňový subjekt domýšlel všechna myslitelná
tvrzení či možné skutkové verze a v rozhodnutí se s nimi vypořádal. Totéž platí o situaci,
kdy daňový subjekt sice o tom, že se svými transakcemi účastní podvodu, nevěděl, ale jen proto,
že se nechoval s mírou obezřetnosti, kterou by bylo možné po daňovém subjektu v obdobném
postavení a situaci spravedlivě požadovat – nenabídne-li daňový subjekt sám omluvitelné
vysvětlení své neobezřetnosti, nelze po správci daně požadovat, aby za něho taková hypotetická
vysvětlení domýšlel a prověřoval je“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. května 2018 č. j. 9 Afs 194/2017 - 34). Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s krajským
soudem, že správce daně stěžovatele mohl vyzvat, aby doložil, jaká opatření přijal za účelem
zabránění účasti na daňovém podvodu. Je však třeba zdůraznit, že tím rozhodně nedošlo
k přenesení důkazního břemene zpět na stěžovatele, nic takového však krajský soud ve svém
rozsudku neuváděl.
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda žalovaný dostatečně prokázal existenci
daňového podvodu. Jak vyplývá například z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne
12. června 2019 č. j. 2 Afs 162/2018 - 43 a ze dne 18. března 2021 č. j. 9 Afs 160/2020 - 49,
porušení daňové neutrality musí být následkem cílené snahy získat neoprávněné daňové
zvýhodnění, chybějící daň tedy musí mít s podvodným jednáním v řetězci nějakou souvislost.
Samotné neodvedení daně tedy nevypovídá o tom, že se jedná o daňový podvod. „Znakem
podvodu ve smyslu evropské judikatury je zjednodušeně řečeno skutečnost, že jeden z účastníků
daň neodvede a další si ji odečte; tím v podstatě dochází k narušení daňové neutrality. Nelze
však stricto sensu za ‚jednoho‘ a ‚dalšího‘ automaticky považovat ‚kteréhokoli‘ z účastníků v řetězci
obchodů, ale vždy je třeba hledat skutkové souvislosti a příčinnou souvislost mezi neodvedením
daně a nárokováním odpočtu a prokázáním vědomosti o skutečnostech svědčících možnému
podvodnému jednání za účelem vylákání odpočtu na dani mezi těmito subjekty“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 5 Afs 60/2017 - 60, č. 3705/2018 Sb.
NSS).
[16] Krajský soud v tomto směru správně odkazoval především na body 64 – 68 rozhodnutí
žalovaného, z nichž vyplývá, že společnost Laredimax pořizovala zboží od nezjištěné osoby
registrované k dani v jiném členském státě a prodávala je stěžovateli, který je dále prodával
tuzemským i zahraničním odběratelům. V rámci tohoto řetězce došlo k daňovému úniku,
neboť společnost Laredimax neodvedla DPH na vstupu ze zdanitelných plnění poskytnutých
stěžovateli, přičemž spolu obchodovali za nestandardních podmínek (valná část z nich je totožná
s okolnostmi svědčícími o vědomém zapojení stěžovatele do podvodu a Nejvyšší správní soud
se jimi zabývá níže). Za zmínku rozhodně stojí i bod 124 žalobou napadeného rozhodnutí,
kde žalovaný uvedl, že společnost Laredimax úmyslně neodváděla daň ze zdanitelných plnění
uskutečněných ve prospěch stěžovatele, nešlo o platební neschopnost či podnikatelské selhání,
ale o účelové neodvedení daně, kterou inkasovala v hotovosti od stěžovatele v ceně za odebrané
zboží. Za období, kdy společnost Laredimax dodávala zboží stěžovateli, nevykázala dostatečné
hodnoty tuzemského nákupu zboží ani jeho pořízení z jiného členského státu a neměla žádné
skladové prostory. Zboží tedy nemá jasný původ. V posuzovaných zdaňovacích obdobích byl
navíc jediným odběratelem společnosti Laredimax stěžovatel. Společnost Laredimax tedy
v tomto období účelově posloužila pouze ke konkrétním obchodům se stěžovatelem s cílem
získání zvýhodnění pro zúčastněné subjekty.
[17] Žalovaný tedy neučinil závěr o existenci daňového podvodu pouze na základě chybějící
daně u společnosti Laredimax, další popsané znaky podvodu stěžovatel nezpochybňoval.
[18] Nejvyšší správní soud dále souhlasí se závěrem krajského soudu a žalovaného, že řada
okolností svědčí o tom, že stěžovatel měl vědět, že se nákupem zboží od společnosti Laredimax
účastní podvodu na DPH. Jak správně uvedl již žalovaný, stěžovatel si společnost Laredimax
řádně neprověřil, spolehl se pouze na doporučení A. S. Na tom, že podnikatel dá na něčí
doporučení, ještě samo o sobě nemusí být nic podezřelého, správce daně však zjistil, že pan S. byl
spojen i se dvěma předchozími dodavateli stěžovatele, z nichž jeden zkrachoval a druhý s ním
ukončil spolupráci bez zřejmého důvodu (navíc i plnění od těchto dodavatelů bylo podle všeho
problematické, jak vyplývá ze zamítavého rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 3. prosince 2020 č. j. 22 Af 39/2019 - 77; řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku
je u Nejvyššího správního soudu vedeno pod sp. zn. 5 Afs 47/2021). Stěžovatel neměl žádný
rozumný důvod, aby se na doporučení pana Stankova bez dalšího spolehl, jejich dřívější
spolupráce zjevně nebyla bezproblémová. Jelikož stěžovatel s A. S. obchodoval již před
zahájením spolupráce se společností Laredimax a sám při zahájení daňové kontroly uvedl, že pan
S. zkrachoval, nelze akceptovat námitku, že si o dřívějším podnikání A. S. nemohl nic zjistit.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že by žalovaný A. S. hodnotil tendenčně, jak stěžovatel
naznačoval v kasační stížnosti, naopak vzal v úvahu všechny zjištěné okolnosti (a stěžovatel
netvrdil, že by nějakou konkrétní opomenul).
[19] Je sice pravda, že společnost Laredimax nebyla v době zahájení obchodní spolupráce
se stěžovatelem nespolehlivým plátcem, byla za něj však označena v první polovině roku 2015.
Stěžovatel namítal, že v tu dobu se mezi nimi již rozvinula dlouhodobá úspěšná spolupráce,
nicméně v kombinaci s dalšími zjištěnými skutečnostmi tato okolnost svědčí spíše o tom,
že stěžovatel po celou dobu nedbal, že obchoduje s rizikovým subjektem.
[20] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na zjištění žalovaného o podezřelých podmínkách
spolupráce mezi stěžovatelem a společností Laredimax. Konkrétně na to, že společnost
Laredimax stěžovateli vystavovala faktury až delší dobu po dodání nebo dokonce až poté,
co stěžovatel zboží dodal svým odběratelům. Tuto okolnost stěžovatel nevyvracel, argumentoval
tím, že k fakturaci mohlo dojít až poté, co si zboží přetřídil a vybral si použitelná ložiska.
V tomto kontextu však nedává smysl tvrzení stěžovatele, že mu společnost Laredimax účtovala
ložiska převážně podle jejich hmotnosti, nikoli podle počtu kusů. Pokud stěžovatel před fakturací
ložiska přebral a vybral si jen ta, která mu kvalitou (či jinými parametry) vyhovovala, není zřejmý
důvod, proč by je měl stěžovatel nakupovat „na váhu“. Tvrzení, že stěžovatel ložiska nejprve
přebíral, je navíc v rozporu se zjištěním správce daně, že stěžovatel většinu nakoupeného zboží
ihned tzv. paletově přeprodával svému odběrateli (bod 63 rozhodnutí žalovaného).
[21] Navíc, pokud stěžovatel skutečně nakupoval tímto poněkud neobvyklým způsobem,
zdálo by se rozumné uzavřít se společností Laredimax písemnou smlouvu, ve které by se tento
způsob dodávek a plateb ošetřil, včetně řešení případných sporů, jejichž riziko zvyšovalo právě
to, že stěžovatel měl zboží po určitou dobu u sebe, aniž za ně zaplatil (popřípadě je
před zaplacením dokonce dál prodal). V kontextu tohoto případu lze tedy absenci písemné
smlouvy považovat za další z nestandardních okolností svědčících o tom, že stěžovatel nebyl
dostatečně obezřetný a o svém zapojení do podvodného jednání alespoň měl vědět.
[22] Zmínit je třeba i to, že stěžovatel společnosti Laredimax platil výhradně v hotovosti,
ačkoli jiným svým dodavatelům platil bezhotovostně. Objem obchodů mezi stěžovatelem
a společností Laredimax přitom nebyl nijak zanedbatelný, dosahoval řádově milionů Kč.
Požadavek společnosti Laredimax, aby jí takové částky platil v hotovosti, měl u stěžovatele
vyvolat zvýšenou pozornost. Sice nedošlo k porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb
v hotovosti, nicméně jak uvedl již správce daně ve zprávě o daňové kontrole, stěžovatel
tento zákon fakticky obcházel, neboť platby přesahující stanovený limit jednoduše rozdělil
do více menších plateb.
[23] Nejvyšší správní soud uznává, že hodnocení ceny, za kterou stěžovatel od společnosti
Laredimax nakupoval ložiska, nejprve jako nepřiměřeně vysoké a následně nepřiměřeně nízké,
závěrům žalovaného v jistém smyslu ubírá na přesvědčivosti. Tento obrat však vysvětlil
již žalovaný ve svém rozhodnutí s tím, že šlo o reakci na stěžovatelova vyjádření a snahu o řádné
zjištění skutkového stavu (body 170 a 171, viz též bod 19 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel
namítal, že správce daně srovnával ceny, za které ložiska nakupoval, s cenami, za které nabízejí
výrobci nová ložiska. Nejvyšší správní soud s ním v obecné rovině souhlasí, že ceny ložisek
ze zrušených továren, která stěžovatel dle svých (správcem daně nevyvrácených) tvrzení
od společnosti Laredimax nakupoval, budou pravděpodobně nižší než ceny nově vyrobených
ložisek prodávaných aktivními podnikatelskými subjekty, nicméně jak správně upozornil
žalovaný, podklady s cenami výrobců ložisek správci daně předložil sám stěžovatel. Co je však
nejpodstatnější, závěry žalovaného obstojí i bez zjištění o nepřiměřeně nízké ceně,
pouze na základě dosud vymezených okolností (navázání obchodní spolupráce, neobvyklé
obchodní podmínky, platby vysokých částek výhradně v hotovosti, absence písemných smluv).
[24] Virtuální sídlo a nezveřejňování účetních závěrek ze strany společnosti Laredimax jsou
bezesporu okolnosti, které by samy o sobě pro závěr o vědomosti stěžovatele o daňovém
podvodu nestačily (jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. prosince 2020 č. j. 2 Afs 297/2019 - 40, na který stěžovatel odkazoval). Mohou však závěr
žalovaného, opřený o řadu jiných zjištěných okolností, podporovat (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. srpna 2020 č. j. 1 Afs 304/2019 - 33, bod 33). Rozsudek ze dne
16. srpna 2018 č. j. 9 Afs 216/2018 - 47, na který stěžovatel rovněž odkazoval, se týkal odlišné
otázky – podmínek pro registraci plátce DPH. Navíc i v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud
uvedl, že na virtuálním sídle neshledává nic problematického za předpokladu, „že všechny další
okolnosti podnikání probíhají standardně a v souladu se zákonem“, což v tomto případě nebylo
splněno.
[25] Jak Nejvyšší správní soud uvedl i ve výše citovaném rozsudku č. j. 5 Afs 60/2017 - 60,
na který se stěžovatel opakovaně odvolával, pokud přímý dodavatel daňového subjektu
nebo samotný předmět či cena dodávky, popřípadě jiné okolnosti, vykazují určité znaky
pochybností o solidnosti transakce, její vážnosti či smyslu a úmyslu jednajících, „lze na míru
obezřetnosti a adekvátních opatření ze strany osoby povinné k dani k minimalizaci své účasti
na možném podvodném jednání klást při uzavírání obchodu důvodně přísné požadavky.“
V projednávaném případě žalovaný shromáždil dostatek poznatků svědčících o tom,
že takové přísnější požadavky byly v případě obchodů stěžovatele se společností Laredimax
opodstatněné. To, že si stěžovatel tuto společnost na počátku obchodní spolupráce prověřil
v Obchodním rejstříku, v registru plátců DPH a v insolvenčním rejstříku, proto nelze považovat
za dostatečná opatření, která měla zabránit účasti stěžovatele na podvodném jednání.
[26] Na závěr Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel žalovanému a krajskému soudu
vytýkal nedostatek individualizace zcela neoprávněně. Z výše provedeného souhrnu odůvodnění
jejich rozhodnutí je zřejmé, že věc posoudili v kontextu skutečností zjištěných právě
v tomto řízení, žádné paušalizace se nedopustili. Kam stěžovatel mířil námitkou, že nedostatečně
zohlednili fakticitu dodávek, není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, neboť přijetí
zdanitelného plnění od společnosti Laredimax v tomto řízení nikdo nezpochybňoval.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji zamítl
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné
úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. října 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu