ECLI:CZ:NSS:2021:6.AFS.259.2019:41
sp. zn. 6 Afs 259/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně:
H2 Medical s. r. o., sídlem Fialova 917/14, Šumperk, zastoupené Mgr. Martinem Blaško, LL.M.,
advokátem sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava – Slezská Ostrava, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2018, č. j. 45295/18/5200-11434-707603, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2019,
č. j. 64 Af 16/2018 – 47,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2019, č. j. 64 Af 16/2018 – 47, se ru š í
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj vydal dne 8. 12. 2016 dodatečný platební výměr,
jímž byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013
do 31. 12. 2013 ve výši 1 463 000 Kč a stanoveno penále ve výši 292 600 Kč. Na základě
odvolání žalovaný dodateční platební výměr změnil ve výroku týkajícím se zajištění daní,
v ostatním dodatečný platební výměr svým rozhodnutím potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, v níž namítala řadu důvodů,
pro něž má rozhodnutí správce daně I. stupně i rozhodnutí žalovaného za nezákonná
a nepřezkoumatelná.
[3] Zejména poukázala na skutečnost, že podle platné a účinné smlouvy o zamezení dvojího
zdanění a navazujícího aplikačního protokolu nebylo možné v rámci výměny informací žádat
o informace za období před 1. 1. 2014. Pokud správce daně zaslal za kontrolované období
roku 2013 mezinárodní dožádání, jedná se o zcela formální úkon správce daně, neboť správce
daně musel vědět, že žádné informace mu nemohou být poskytnuty. Proto došlo k prekluzi
vyměřit či doměřit daň z příjmů právnických osob za rok 2013. Daňová kontrola byla zahájena
dne 26. 8. 2014, dodatečný platební výměr byl vydán dne 11. 12. 2016 a napadené rozhodnutí
až dne 11. 10. 2018, přičemž mezinárodní dožádání, které mělo stavět lhůtu pro stanovení daně,
bylo odesláno dne 13. 2. 2015 a odpověď přijata dne 15. 4. 2016.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že žádost o mezinárodní výměnu informací, odeslaná
dne 13. 2. 2015, byla pouhým zcela nadbytečným formálním úkonem správce daně. Na podkladě
tohoto úkonu nemohl správce daně obdržet žádné relevantní informace, neboť právní úprava
obsažená ve Smlouvě o zamezení dvojího zdanění poskytnutí správcem daně požadovaných
informací nedovolovala, a tedy odpověď na žádost o mezinárodní výměnu informací nemohla
přinést žádné bližší informace ohledně šetřeného obchodu. Došlo tak k marnému uplynutí lhůty
pro stanovení daně, pročež krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a rozhodnutí
žalovaného i rozhodnutí správce daně I. stupně zrušil.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost dle §102
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žádost o mezinárodní spolupráci
při správě daní odeslaná dne 13. 2. 2015 do Švýcarska byla s ohledem na relevantní právní úpravu
nadbytečným formálním úkonem správce daně, který nemohl stavět běh prekluzivní lhůty
pro stanovení daně, v důsledku čehož lhůta pro stanovení daně z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2013 marně uplynula, a daň z příjmů právnických osob za předmětné
zdaňovací období tak byla stanovena po uplynutí prekluzivní lhůty.
[7] V průběhu daňového řízení žalobkyně neuplatnila námitku uplynutí prekluzivní lhůty
pro stanovení daně z důvodu, že dne 13. 2. 2015 prostřednictvím Generálního finančního
ředitelství do Švýcarska odeslaná žádost o mezinárodní spolupráci při správě daní (odpověď
na žádost o mezinárodní výměnu informací obdrželo Generální finanční ředitelství
dne 15. 4. 2016) byla toliko formálním a nadbytečným úkonem, tedy ve svém důsledku nemohla
mít za následek stavění běhu prekluzivní lhůty. Tuto námitku uplatnila žalobkyně až v žalobě.
[8] Stěžovatelka zdůrazňuje, že správce daně využil mezinárodní dožádání za účelem
odstranění pochybností týkajících se daňové účinnosti účastníkem řízení uplatněných nákladů
do základu daně z přijatých faktur za konzultační a poradenské služby od společnosti HERES
Holding AG, když důkazní břemeno nesla žalobkyně. Žalobkyně sama v rámci odvolacího řízení
požadovala provedení výslechu svědka H. R. G., zástupce dodavatelské společnosti,
přičemž tento výslech by bylo možné uskutečnit právě toliko prostřednictvím zahraničního
správce daně. Dle názoru stěžovatele je žádost o mezinárodní spolupráci při správě daní
nepochybně úkonem, který má za následek stavění běhu prekluzivní lhůty.
[9] Pro případ, že by se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že žádost o mezinárodní spolupráci při správě daní byla v projednávaném případě zcela
nadbytečným formálním úkonem správce daně, který nemohl mít za následek stavění lhůty
pro stanovení daně, stěžovatel dále namítá, že v projednávané věci je potřeba zohlednit §34
odst. 1 věty první zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a §38r odst. 2 téhož zákona.
Žalobkyně vykázala v daňových přiznáních za zdaňovací období roků 2009, 2010, 2014, 2015,
2016, 2017 a 2018 daňovou ztrátu, která byla správcem daně v souladu s takto učiněnými
daňovými tvrzeními správcem daně vyměřena. Žalobkyně mohla daňovou ztrátu vzniklou
a vyměřenou ve zdaňovacím období roku 2009 uplatnit v následujících pěti zdaňovacích
obdobích, tj. zdaňovacích obdobích roku 2010 až 2014, daňovou ztrátu vzniklou a správcem
daně vyměřenou i v roce 2010, si žalobkyně mohla uplatnit v následujících pěti zdaňovacích
obdobích, tedy v letech 2011 až 2015. Lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2013
by tak skončila současně se lhůtou pro stanovení daně zdaňovacího období roku 2015,
tj. 1. 4. 2019. Je tedy zřejmé, že daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013
byla pravomocně stanovena ve lhůtě pro stanovení daně, když žalobou napadené rozhodnutí
ze dne 11. 10. 2018 bylo žalobkyni doručeno dne 16. 10. 2018.
[10] Stěžovatel dále doplnil, že žalobkyni vznikla a správcem daně byla vyměřena daňová
ztráta i za zdaňovací období roku 2015, 2016, 2017 a 2018. Došlo tedy k dalšímu „cyklení“
daňových ztrát, a rozhodná zdaňovací období se tak nacházela v intervalu vyměřených daňových
ztrát. Aktuálně se proto konec lhůty pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2013 řídí
koncem lhůty pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2018. Účastník řízení by si mohl
vyměřenou daňovou ztrátu za zdaňovací období roku 2018 uplatnit v letech 2019 až 2023. Tříletá
lhůta pro stanovení daně podle §148 odst. 1 daňového řádu v případě roku 2023 uplyne nejdříve
dne 1. 4. 2027, v případě naplnění podmínek dle §136 odst. 2 daňového řádu, uplyne tato lhůta
dne 1. 7. 2027.
[11] Stěžovatel dále zdůraznil, že s ohledem na skutečnost, že napadeným rozsudkem bylo
zrušeno i rozhodnutí správce daně prvního stupně – dodatečný platební výměr na daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, nebylo by možné
v důsledku zrušujícího rozsudku již daň z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací
období stanovit, a to přesto, že prekluzivní lhůta pro stanovení daně doposud neuplynula,
resp. s ohledem na nesprávný závěr stran uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně
z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období by nemohl být naplněn cíl správy
daní – tj. správné zjištění a stanovení daně.
[12] V návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020,
č. j. 8 Afs 58/2019 - 48, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou tzv. řetězení daňových
ztrát a prodloužení prekluzivní lhůty pro stanovení daně, stěžovatel doplnil svou argumentaci.
Stížní argumentace k aplikaci konceptu tzv. „řetězení daňových ztrát“ (tj. daňových ztrát
vzniklých za pozdější zdaňovací období, tj. zdaňovací období 2015, 2016, 2017 a 2018), byla
argumentací nad rámec nutného, a pokud bude tato část argumentace Nejvyšším správním
soudem v kontextu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 58/2019 - 48 shledána
nesprávnou, nemůže tento závěr nic změnit na skutečnosti, že i bez aplikace konceptu
tzv. „řetězení daňových ztrát“ daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2013 byla
pravomocně stanovena ve lhůtě.
[13] V dalším doplnění stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 7. 2020, č. j. 9 Afs 81/2020 - 40, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval vztahem
§38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a §148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Stěžovatel
konstatuje, že i v kontextu tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu obstojí jeho závěr,
že žalobou napadené rozhodnutí ze dne 11. 10. 2018 bylo vydáno ve lhůtě pro stanovení daně,
resp. že daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 byla pravomocně
stanovena ve lhůtě pro stanovení daně.
[14] Žalobkyně se ke kasační stížnosti žalovaného nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[16] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[17] Podle §34 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmů, platí, že od základu daně lze odečíst
daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v 5
zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje.
[18] Podle §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů bylo-li možné uplatnit daňovou ztrátu nebo její část
ve zdaňovacích obdobích následujících po zdaňovacím období, v němž daňová ztráta vznikla, jako položku
odčitatelnou od základu daně, lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, v němž daňová ztráta vznikla,
tak i pro všechna zdaňovací období, za která bylo možné tuto daňovou ztrátu nebo její část uplatnit, končí
současně se lhůtou pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, za které bylo možné daňovou ztrátu
nebo její část uplatnit.
[19] Podle §148 odst. 1 daňového řádu platí, že daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení
daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného
daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové
tvrzení.
[20] Podle §148 odst. 2 daňového řádu lhůta pro stanovení daně se prodlužuje o 1 rok,
pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k a) podání dodatečného
daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla
k doměření daně, b) oznámení rozhodnutí o stanovení daně, c) zahájení řízení o mimořádném opravném
nebo dozorčím prostředku, d) oznámení rozhodnutí ve věci opravného nebo dozorčího prostředku, nebo e) oznámení
rozhodnutí o prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně.
[21] Podle §148 odst. 3 daňového řádu byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena
daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží
lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn.
[22] Podle §148 odst. 4 písm. f) daňového řádu lhůta pro stanovení daně neběží po dobu ode dne
odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní až do dne obdržení odpovědi na tuto žádost nebo do dne
odeslání oznámení o ukončení mezinárodní spolupráce při správě daní v dané věci.
[23] Podle §148 odst. 5 daňového řádu lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let
od jejího počátku podle odstavce 1.
[24] Podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní
a o změně dalších souvisejících zákonů, kontaktní místo může dožádat kontaktní místo jiného státu
o poskytnutí informací vztahujících se ke správě daní, pokud vlastní zdroje informací již byly vyčerpány
nebo by jejich získání ohrozilo cíl správy daní. Ode dne odeslání žádosti kontaktního místa do dne obdržení
odpovědi na tuto žádost nebo do dne odeslání oznámení o ukončení mezinárodní spolupráce v dané věci lhůta
pro stanovení daně podle daňového řádu neběží.
[25] Podle čl. 26 odst. 1 Smlouvy mezi vládou České republiky a Švýcarskou spolkovou radou
o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmů a z majetku ze dne 4. 12. 1995, vyhlášené
ve Sbírce zákonů pod č. 281/1996 Sb. (dále jen „smlouva o zamezení dvojího zdanění“), platí,
že příslušné úřady smluvních států si budou vyměňovat takové informace, u nichž lze předpokládat, že jsou
relevantní ve vztahu k provádění ustanovení této smlouvy nebo ve vztahu k provádění nebo vymáhání
vnitrostátních právních předpisů, které se vztahují na daně všeho druhu a pojmenování ukládané jménem
smluvních států nebo jejich nižších správních útvarů nebo místních úřadů, pokud zdanění, které upravují, není
v rozporu se Smlouvou. Výměna informací není omezena články 1 a 2. Podle čl. 26 odst. 2 smlouvy
o zamezení dvojího zdanění platí, že veškeré informace obdržené smluvním státem podle odstavce 1 budou
udržovány v tajnosti stejným způsobem jako informace získané podle vnitrostátních právních předpisů tohoto státu
a budou poskytnuty pouze osobám nebo úřadům (včetně soudů a správních úřadů), které se zabývají vyměřováním
nebo vybíráním daní, které jsou uvedeny v odstavci 1, vymáháním nebo trestním stíháním ve věci těchto daní
nebo rozhodováním o opravných prostředcích ve vztahu k těmto daním. Tyto osoby nebo úřady použijí
tyto informace jen k těmto účelům. Mohou sdělit tyto informace při veřejných soudních řízeních nebo v soudních
rozhodnutích. Informace obdržené smluvním státem mohou být bez ohledu na výše uvedené použity pro jiné účely,
pokud takové informace mohou být použity pro takové jiné účely podle právních předpisů obou států
a pokud příslušný úřad státu poskytujícího informace dá souhlas k takovému použití.
[26] V nyní projednávaném případě se jednalo o doměření daně z příjmů právnických osob
žalobkyni za zdaňovací období roku 2013. Lhůta pro stanovení daně z příjmů za toto zdaňovací
období započala dle §148 odst. 1 daňového řádu běžet dne 1. 4. 2014 (s odkazem na §136
odst. 1 téhož zákona).
[27] Vzhledem k tomu, že v tomto zdaňovacím období mohla stěžovatelka podle §34 odst. 1
zákona o daních z příjmů uplatnit daňovou ztrátu vyměřenou za zdaňovací období roku 2010,
řídí se konec běhu prekluzivní lhůty podle §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů.
Podle tohoto ustanovení by tak lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2013
uplynula současně se lhůtou pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2015 (tj. za poslední
zdaňovací období, za které bylo možno daňovou ztrátu vyměřenou v roce 2010 uplatnit),
konkrétně tedy dne 1. 4. 2019.
[28] Ustanovení §38r odst. 2 daňového řádu má dle judikatury Nejvyššího správního soudu
povahu lex specialis (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2016,
č. j. 4 Afs 251/2015 - 74, ze dne 9. 9. 2019, č. j. 7 Afs 134/2019 - 20, nebo ze dne 13. 5. 2020,
č. j. 8 Afs 58/2019 - 48) a představuje zvláštní doplnění §148 daňového řádu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. 9 Afs 81/2020 - 40).
[29] V rozsudku ze dne 13. 5. 2020, č. j. 8 Afs 58/2019 - 48, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „smyslem jasného stanovení lhůty pro stanovení daně a jejího prekluzivního charakteru je jednak zajištění
právní jistoty jak na straně daňových subjektů, tak na straně správce daně, ale zároveň i vytvoření stimulu
pro včasné uspořádání právních vztahů obou stran. Zároveň tato lhůta představuje určitou bariéru pro eventuální
svévolné zásahy do právní sféry daňových subjektů, ke kterým by při její absenci mohlo docházet. Obě strany
by měly mít objektivně daný a jednoznačně definovaný časový prostor, ve kterém mohou vzájemně vypořádávat
právní vztahy plynoucí z daňových povinností. Délka tohoto časového prostoru by pak měla být vyvážená tak,
aby zohledňovala komplikovanost a náročnost dané materie, ale zároveň nepředstavovala nedůvodný zásah
do právní jistoty zúčastněných stran, které v této souvislosti stíhá povinnost prokazovat svá tvrzení (srov.
např. též závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007,
č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, č. 1542/2008 Sb. NSS)“.
[30] V citovaném rozsudku č. j. 8 Afs 58/2019 - 48 Nejvyšší správní soud zároveň odmítl,
že by řetězení ztrát mělo mít vliv na další prodlužování lhůty pro stanovení daně způsobem,
jak stěžovatel naznačuje v kasační stížnosti. Naopak dospěl k závěru, že lhůta pro stanovení daně
má za každé zdaňovací období svůj samostatný režim a ve smyslu §38r odst. 2 zákona o daních
z příjmů se prekluzivní lhůty pro vyměření daně za zdaňovací období, ve kterých mohla být ztráta
uplatněna, zkracují (viz k tomu shodně také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 7. 2020, č. j. 9 Afs 81/2020 - 40).
[31] V rozsudku č. j. 9 Afs 81/2020 - 40 pak Nejvyšší správní soud podrobně popsal
a vysvětlil logiku stanovení lhůty pro vyměření či doměření daně v případě uplatnění daňové
ztráty vzniklé v předchozích zdaňovacích obdobích. V nyní projednávané věci Nejvyšší správní
soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit a pro stručnost na ně odkazuje a při výpočtu
délky prekluzivní lhůty z nich vycházel.
[32] V projednávaném případě tak v intencích citované judikatury činí prekluzivní lhůta
pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2010 8 let [s počátkem běhu: 1. 4. 2011
a (bez zohlednění případného přerušení či stavění) koncem běhu: 1. 4. 2019], pro zdaňovací
období roku 2011 činí prekluzivní lhůta 7 let (s počátkem běhu: 1. 4. 2012 a koncem běhu:
1. 4. 2019), pro zdaňovací období roku 2012 6 let (s počátkem běhu 1. 4. 2013 a koncem běhu:
1. 4. 2019), pro posuzované zdaňovací období roku 2013 činí prekluzivní lhůta 5 let (s počátkem
běhu: 1. 4. 2014 a koncem běhu: 1. 4. 2019), atd., přičemž pro zdaňovací období roku 2015
jako poslední zdaňovací období, za které bylo možno daňovou ztrátu uplatnit, činí prekluzivní
lhůta opět 3 roky.
[33] Pro zdaňovací období roku 2013 by tedy prekluzivní lhůta pro stanovení daně z příjmů
činila 5 let. Tato lhůta tak nemohla skončit dříve než dne 1. 4. 2019.
[34] Správce daně vydal dodatečný platební výměr, jímž žalobkyni doměřil daň z příjmů
právnických osob, dne 8. 12. 2016 a o odvolání proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru
rozhodl stěžovatel rozhodnutím ze dne 11. 10. 2018, jež bylo žalobkyni doručeno
dne 16. 10. 2018. Dnem 16. 10. 2018 tedy byla daň žalobkyni pravomocně stanovena.
[35] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že k doměření daně došlo v zákonem
stanovené lhůtě, nikoli až poté, co tato lhůta uplynula, jak nesprávně dovodil krajský soud.
Rovněž nejzazší desetiletá lhůta pro stanovení daně dle §148 odst. 5 daňového řádu byla
v daném případě zachována.
[36] S odkazem na výše citovanou judikaturu se Nejvyšší správní soud neztotožnil
s argumentací stěžovatele, že by řetězení ztrát mělo vliv na prodlužování lhůty pro stanovení daně
a že „aktuálně se konec lhůty pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2013 řídí koncem lhůty
pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2018“, nicméně na podkladě stížní námitky, že je třeba
zohlednit §38r odst. 2 zákona o daních z příjmů, přisvědčil stěžovateli, že daň z příjmů
právnické osoby byla v projednávaném případě doměřena v rámci zákonem stanovené lhůty,
a rozsudek krajského soudu, založený na opačném právním závěru, proto zrušil.
[37] Ostatními námitkami stěžovatele se dále Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť to je
za dané procesní situace nadbytečné či alespoň předčasné.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Ve světle výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že shledal kasační stížnost
důvodnou, napadený rozsudek krajského soudu proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[39] V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušovacím
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu