ECLI:CZ:NSS:2021:6.AO.30.2021:11
sp. zn. 6 Ao 30/2021 - 11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
navrhovatele: Bc. J. B., proti odpůrcům: 1) vláda, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha
1, 2) Ministerstvo zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy – usnesení vlády ze dne 19. 8. 2021, č. 713, a mimořádného opatření
Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 8. 2021, bez č. j.,
takto:
I. Návrh se od m ít á.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel se podaným návrhem ze dne 20. 8. 2021, doručeným téhož dne Nejvyššímu
správnímu soudu, domáhá zrušení opatření obecné povahy - usnesení vlády [odpůrce 1)]
ze dne 19. 8. 2021, č. 713, kterým vláda vyslovila předchozí souhlas se záměrem Ministerstva
zdravotnictví [odpůrce 2)] vydat mimořádné opatření o testování obyvatel na přítomnost viru SARS-
CoV-2. Přílohou usnesení vlády je návrh mimořádného opatření (datovaný 19. 8. 2021), jehož zrušení
se navrhovatel podaným návrhem rovněž domáhá.
[2] Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k provádění jednotlivých procesních úkonů
vedoucích k věcnému projednání návrhu, hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení,
za kterých může ve věci jednat. Tyto podmínky tvoří v případě řízení o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy nebo jeho části především (a) aktivní legitimace navrhovatele,
(b) existence předmětu řízení – opatření obecné povahy a (c) formulace návrhu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010 - 103,
nebo usnesení ze dne 15. 4. 2021, č. j. 8 Ao 2/2021 - 38).
[3] Chybějící předmět řízení představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který
vede k odmítnutí návrhu dle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Nelze totiž věcně přezkoumávat něco, co neexistuje.
[4] V posuzovaném případě vláda [odpůrce 1)] dne 19. 8. 2021 usnesením č. 713 vydala
předběžný souhlas se záměrem Ministerstva zdravotnictví [odpůrce 2)] vydat mimořádné
opatření, jehož návrh je uveden v příloze tohoto usnesení (pozn.: zvýraznění podtržením doplnil
Nejvyšší správní soud).
[5] Vlastní mimořádné opatření, které se dle §3 odst. 6 zákona č. 94/2021 Sb.,
o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), vydává jako opatření obecné povahy,
však Ministerstvo zdravotnictví [odpůrce 2)] nevydalo. Neexistuje tedy předmět řízení,
který by soud mohl podrobit věcnému přezkumu na základě navrhovatelem podaného návrhu.
[6] Platné mimořádné opatření nemůže představovat text opatření datovaný 19. 8. 2021,
který byl jako příloha připojen k usnesení vlády ze dne 19. 8. 2021. Je totiž zřejmé, že se jedná
toliko o návrh budoucího opatření, který nemůže zakládat, měnit ani závazně určovat práva
nebo povinnosti dotčených osob (adresátů). Za situace, kdy mimořádné opatření Ministerstva
zdravotnictví neexistuje, neboť nebylo vydáno, nemá soud, co by věcně přezkoumal.
[7] Povahu opatření obecné povahy, jehož přezkum pandemický zákon svěřuje Nejvyššímu
správnímu soudu, pak nemá ani návrhem napadené usnesení vlády [odpůrce 1)], kterým byl
se záměrem opatření vysloven předběžný souhlas.
[8] Podle §3 odst. 3 pandemického zákona platí, že mimořádná opatření nařídí ministerstvo
nebo krajská hygienická stanice po předchozím souhlasu vlády.
[9] Předchozí souhlas vlády dle §3 odst. 3 pandemického zákona představuje akt směřující
dovnitř veřejné správy, který sám o sobě nemá dopad do právní sféry třetích osob. Nejedná se
o závazný akt, kterým by byla ukládána, měněna či závazně určována konkrétní práva
a povinnosti třetích osob. Aktem, který podléhá soudnímu přezkumu a který pandemický zákon
výslovně označuje jako opatření obecné povahy, je až samo navazující mimořádné opatření
Ministerstva zdravotnictví, jehož vydání pandemický zákon souhlasem vlády podmiňuje.
[10] Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že již v rozsudku ze dne 22. 4. 2021,
č. j. 6 Ao 11/2021 - 48, vyslovil, že podmínka předchozího souhlasu vlády [odpůrce 1)] upravená
v §3 odst. 3 pandemického zákona byla zákonodárcem stanovena jako určitá brzda (pojistka)
širšího sboru ministrů před případnými neuváženými a nepřiměřenými zásahy do práv jednotlivců
ze strany Ministerstva zdravotnictví [odpůrce 2)] či z důvodu vyšší formální autority vlády
jako ústavního orgánu, ale také jako mechanismus nalezení takového způsobu, míry a doby
regulace, která bude na jednu stranu účinná z hlediska dosahovaných cílů, ale současně
také minimalistická či alespoň únosná z hlediska dopadů do života jednotlivců a celé společnosti
ve všech jeho aspektech (funkčnost vzdělávacího systému, zajištění chodu veřejné správy, veřejné
infrastruktury, obchodu a služeb atd.). Z pohledu práva se tak jedná o jednu z možných cest
k zajištění proporcionality následně přijímaných mimořádných opatření jakožto základního
ústavního požadavku kladeného na zásahy veřejné moci do práv dotčených osob.
[11] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v souzené věci
nejsou splněny podmínky, na základě kterých by mohlo řízení dále pokračovat. Chybějící předmět
řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, a proto Nejvyšší správní soud návrh
odmítl. Z tohoto důvodu se nemohl zabývat věcnými námitkami obsaženými v podaném návrhu.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3 větou první s. ř. s.,
podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba (zde návrh)
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu