ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.123.2021:30
sp. zn. 6 As 123/2021 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
navrhovatele: T. B. zastoupený Mgr. Davidem Böhmem, advokátem, sídlem Krouzova 3022/7,
Praha 4, proti odpůrkyni: České přístavy, a. s., IČO 45274592, sídlem Jankovcova 6, Praha 7,
zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, týkající se
návrhu na zrušení opatření obecné povahy – Provozního řádu přístavu Praha – Smíchov
č. j. 58/421/2016, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 30. března 2021 č. j. 5 A 8/2021-72,
takto:
I. Kasační stížnost navrhovatele se zamí t á .
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Navrhovatel je po v i ne n zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce odpůrkyně Mgr. Marka Vojáčka, advokáta,
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Navrhovatel (uživatel přístavu) se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhal zrušení provozního řádu veřejného přístavu Praha – Smíchov č. j. 58/421/2016,
ve znění změny č. 3 z 31. ledna 2020 (dále jen „provozní řád“). Městský soud dospěl k závěru,
že provozní řád vydaný odpůrkyní (provozovatelkou pozemní části přístavu Praha – Smíchov)
není opatřením obecné povahy, a proto návrh pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení
odmítl usnesením označeným v návětí.
[2] Městský soud s odkazem na §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) uvedl, že se v případě odpůrkyně nejedná o orgán moci výkonné,
ani o orgán územního samosprávného celku a ani o právnickou osobu, jíž by bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Přitom zdůraznil, že jí zákonem nebyla svěřena žádná rozhodovací pravomoc (tedy pravomoc
vydávat správní rozhodnutí jakožto akty aplikace práva), žádná pravomoc vydávat právní
předpisy a žádná pravomoc vydávat opatření obecné povahy. Městský soud však dovodil,
že odpůrce je při výkonu oprávnění vyplývajících z §7 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské
plavbě, v postavení správního orgánu sui generis. Opatření, pokyny či příkazy vymezené uvedeným
ustanovením zákona o vnitrozemské plavbě jsou dle městského soudu nástrojem k řádnému
výkonu činností při provozu přístavu a slouží zejména k zajištění řádného stavu přístavu
a k udržování bezpečného plavebního provozu v přístavu. Sledují tedy veřejný zájem
na bezpečném a bezporuchovém plavebním provozu, jakož i fungování veřejného přístavu. Proti
faktickým úkonům provozovatele pozemní části přístavu, kam lze zařadit i určení míst
k dlouhodobému stání ve veřejném přístavu provozovatelem pozemní části přístavu, se tudíž
lze bránit pouze žalobou podle §82 s. ř. s. Nic přitom nebrání tomu, aby provozovatel pozemní
části přístavu takové pokyny mohl zobecnit a zveřejnit v podobě provozního řádu; zakotvení
takového pokynu v provozním řádu se soudu jeví logické, neboť tato povinnost provozovatele
pozemní části přístavu označit plavebním značením místa určená pro dlouhodobé stání plavidel
přímo předpokládá, že daný pokyn bude mít dlouhodobějšího trvání.
[3] Městský soud věc dále přirovnal k věci řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 3. února 2016 č. j. 3 As 59/2014 - 34, v níž Nejvyšší správní soud posuzoval pravomoc
Letiště Praha, a. s. vydávat v postavení osoby soukromého práva závazné pokyny třetím osobám,
a poukázal na to, že k závěru o relevanci citovaného rozsudku pro postavení odpůrkyně dospěl
i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 1473/2020-677.
[4] Na závěr městský soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2019
sp. zn. II. ÚS 2398/18, N 147/95 SbNU 272, konstatoval, že k poučení navrhovatele
o potřebnosti podat jiný žalobní typ nepřistoupil proto, že navrhovatel výslovně označil provozní
řád za opatření obecné povahy, přičemž své přesvědčení důkladně odůvodnil. Zároveň
navrhovatel jednoznačně odmítl, že by provozní řád mohl být pokynem podle §7 odst. 5 zákona
o vnitrozemské plavbě, a vymezil se také proti pojetí provozního řádu jako zásahu ve smyslu §82
s. ř. s. Podle městského soudu tedy nebyl prostor pro změnu návrhu, přičemž vzhledem
k argumentaci navrhovatele nepostupoval městský soud nepředvídatelně. Oprava žalobního
petitu by navíc vedla rovněž k odmítnutí žaloby, neboť již uplynula lhůta podle §84 s. ř. s.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Navrhovatel (dále též „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu kasační
stížnost. Namítal, že usnesení městského soudu je vnitřně rozporné, neboť na jednu stranu
městský soud dospěl k závěru, že se v případě odpůrkyně nejedná o orgán moci výkonné,
ani o orgán územního samosprávného celku a nejde ani o právnickou osobu, jíž by bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy,
odpůrkyně tedy není správním orgánem ve smyslu legislativní zkratky §4 odst. 1 s. ř. s.
Na druhou stranu však městský soud uvedl, že odpůrkyně vystupuje v postavení správního
orgánu sui generis, proti jehož úkonům se lze dovolávat ochrany ve správním soudnictví
prostřednictvím zásahové žaloby. Podle stěžovatele městský soud nedostatečně zdůvodnil závěr,
že odpůrkyně není správním orgánem ve smyslu §4 odst. 1 s. ř. s. Zároveň stěžovatel uvedl,
že dle něj je odpůrkyně právnickou osobou, jíž bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob.
[6] Dále dle stěžovatele nelze na nyní projednávanou věc bez dalšího aplikovat závěry
z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 59/2014 - 34, jelikož se jednalo o skutkově
odlišný případ. Rovněž namítal, že městský soud pominul jeho argumentaci ohledně materiálního
pojetí opatření obecné povahy a omezil se na pojetí formální. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu a Ústavního soudu podle stěžovatele přitom vyplývá, že materiální pojetí převládlo.
Uzavřel, že městský soud zařadil provozní řád do množiny jiných faktických pokynů či donucení,
resp. zásahů podle §82 s. ř. s., aniž by zohlednil jeho argumentaci, že provozní řád svou povahou
odporuje znakům, které faktickým pokynům přiřazuje teorie a judikatura, tedy jednorázovost,
neformálnost a bezprostřednost.
[7] Odpůrkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedla, že návrhem a kasační stížností
stěžovatel nesleduje ochranu svých veřejných subjektivních práv, nýbrž mu jde o další zdržení
civilního řízení o žalobě na vyklizení pozemku odpůrkyně, který stěžovatel užívá bez právního
důvodu. Napadené rozhodnutí městského soudu je dle odpůrkyně věcně správně a souladné
s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu. Podle odpůrkyně by navíc
nemohla být nijak dotčena veřejná subjektivní práva stěžovatele, ani pokud by se v případě
provozního řádu jednalo o opatření obecné povahy, neboť místo v přístavišti Praha – Smíchov,
na němž stojí plavidlo stěžovatele (poloha č. 20, konkrétně stanoviště č. 30), nebylo určeno
k dlouhodobému stání ani před změnou č. 3 provozního řádu, proti které stěžovatel brojí.
Stěžovatel tedy užíval dané stanoviště v přímém rozporu s pokyny provozovatele přístavu.
Odpůrkyně uzavřela, že provozní řád, resp. v něm obsažený pokyn ohledně určení míst
k dlouhodobému stání, proti němuž stěžovatel brojí (nadto nesprávně v řízení o zrušení opatření
obecné povahy), slouží k zajištění bezpečného provozu v přístavu Praha – Smíchov, a je třeba jej
považovat za zákonný a přiměřený.
[8] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření odpůrkyně stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Podle §7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě je provozovatel pozemní části přístavu
oprávněn vydávat provozovatelům a vůdcům plavidel, členům posádek plavidel, cestujícím a ostatním osobám,
které se nacházejí v přístavu, pokyny směřující k zajištění jeho bezpečného provozu. Tyto osoby jsou povinny
se pokyny provozovatele pozemní části přístavu řídit, neohrozí-li splnění takového pokynu bezpečnost plavidla
nebo osob na něm se nacházejících.
[11] Stěžovatel namítá, že městský soud nijak neodůvodnil závěr, že se v případě odpůrkyně
nejedná o orgán moci výkonné, ani o orgán územního samosprávného celku a nejde
ani o právnickou osobu, jíž by bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy. Jinak řečeno, stěžovatel vznáší námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení pro nedostatek důvodů. S touto námitkou se Nejvyšší
správní soud neztotožňuje. Městský soud přezkoumatelně vymezil právní podstatu odpůrkyně
a rozebral povahu jejích oprávnění podle zákona o vnitrozemské plavbě. Zároveň uvedl,
že odpůrkyni nebyla zákonem svěřena žádná pravomoc vydávat správní rozhodnutí jakožto akty
aplikace práva, žádná pravomoc vydávat právní předpisy a žádná pravomoc vydávat opatření
obecné povahy. Městský soud rovněž přiléhavě odkázal na část již citovaného rozsudku
č. j. 3 As 59/2014 - 34, v němž Nejvyšší správní soud vysvětlil, že definice správního orgánu
podaná §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. by byla problematická, pokud by byla vztažena jen k řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž k dotčení veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob může dojít i jiným právně relevantním jednáním subjektu
vystupujícího jako orgán veřejné moci. Městský soud tedy zřetelně uvedl svá východiska
a srozumitelným a přezkoumatelným způsobem je v rámci nyní projednávané věci aplikoval. Jeho
usnesení proto nelze považovat za nepřezkoumatelné.
[12] Pokud jde o vlastní argumentaci městského soudu, Nejvyšší správní soud připouští,
že může zejména při doslovném čtení bez detailní znalosti kontextu právní úpravy a judikatury
působit jako nejasná a zavádějící. Nejvyšší správní soud nicméně neshledává v závěrech
městského soudu stěžovatelem tvrzený rozpor. Stěžovatel pomíjí kontext, v němž městský soud
vyslovil tezi, že odpůrkyně není (kromě jiného) ani právnickou osobou, jíž by bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy. Městský soud
zde měl na mysli rozhodování v úzkém slova smyslu, které vede k vydání rozhodnutí podle §65
odst. 1 s. ř. s., jak plyne i z odkazované judikatury. Samozřejmě platí, že odpůrkyně musí být
správním orgánem ve smyslu §4 písm. a) s. ř. s., aby se vůči ní mohla uplatnit pravomoc soudů
ve správním soudnictví. Městský soud ovšem tuto tezi nepopřel. Z jeho rozhodnutí vyplývá
(na jiném místě výslovně), že odpůrkyni považoval za správní orgán s přívlastkem sui generis.
O vhodnosti a nosnosti tohoto přívlastku lze polemizovat, „něco“ správním orgánem buď je
anebo není (tertium non datur, tzn. že třetí kategorie neexistuje), nicméně stále platí, že i s tímto
přívlastkem jde o správní orgán podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., konkrétně o právnickou osobu,
jíž bylo svěřeno rozhodování o povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné
správy, zde ovšem rozhodování v širším slova smyslu než vydávání rozhodnutí
přezkoumatelných v žalobním řízení podle §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodováním v širším smyslu
se zde rozumí právě vydávání závazných pokynů v oblasti veřejné správy podle §7 odst. 5 zákona
o vnitrozemské plavbě.
[13] Právě takto je tedy nutno interpretovat argumentaci městského soudu, který (při zjevné
inspiraci rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 59/2014 - 34) uvedl, že v případě
odpůrkyně se „nejedná ... ani o právnickou osobu, jíž by bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy“ a že odpůrkyni „nebyla
zákonem svěřena žádná rozhodovací pravomoc (tedy pravomoc vydávat správní rozhodnutí
jakožto akty aplikace práva), žádná pravomoc vydávat právní předpisy a žádná pravomoc vydávat
opatření obecné povahy.“
[14] Městský soud poznamenal, že se vůči úkonům odpůrkyně (provozovatelky pozemní části
přístavu) při výkonu oprávnění vyplývajícího z §7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě lze
bránit pouze v režimu §82 s. ř. s. V tomto kontextu je také adekvátní přirovnání k věci
posuzované Nejvyšším správním soudem v již citovaném rozsudku č. j. 3 As 59/2014 - 34,
neboť v něm posuzoval Nejvyšší správní soud postavení provozovatele letiště (právnické osoby)
při výkonu oprávnění, která jsou mu svěřena zákonem (normou veřejného práva) a slouží
k prosazení veřejného zájmu na bezpečném a bezporuchovém fungování civilního letectví,
přičemž jejich využití není vázáno na existenci soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem
letiště a dotčenou osobou. Vůči výkonu oprávnění provozovatele letiště jakožto správního
orgánu sui generis (jak jej označil citovaný rozsudek č. j. 3 As 59/2014 - 34) se potom lze bránit
pouze zásahovou žalobou. Stěžovatel sice má pravdu v tom, že nyní řešenou věc vymezil
jako spor o oprávnění odpůrkyně vydávat opatření obecné povahy, zatímco ve věci odkazované
se spor týkal oprávnění provozovatele letiště vydávat rozhodnutí, nicméně to neeliminuje
podobnosti v postavení provozovatele letiště a provozovatele pozemní části přístavu a v povaze
jimi prováděných úkonů. Městský soud tudíž nepochybil ani tím, pokud připodobnil nyní
projednávanou věc k věci řešené v citovaném rozsudku.
[15] Pokud se týče argumentace stěžovatele stran materiálního pojetí opatření obecné povahy,
kterou měl městský soud zcela pominout, k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že jelikož městský
soud dospěl k závěru, že odpůrkyni ze zákona nepřísluší pravomoc vydávat opatření obecné
povahy a proti jejím úkonům se lze bránit dle §82 s. ř. s., bylo by nadbytečné rozebírat případnou
podobnost provozního řádu s opatřením obecné povahy. Materiální přezkum navíc přichází
v úvahu tehdy, jestliže zákon výslovně neurčuje formu daného aktu nebo pokud došlo k zásadní
změně právní úpravy, přičemž chybějí výslovná přechodná ustanovení. Zásadní význam
tedy má vůle zákonodárce ohledně formy daného aktu a historický vývoj právní úpravy
v návaznosti na nabytí účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jenž institut opatření
obecné povahy výslovně zakotvil (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2011
č. j. 8 Ao 7/2010 - 65, č. 2321/2011 Sb. NSS a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. července 2016 č. j. 2 As 78/2016 - 72, č. 3473/2016 Sb. NSS).
[16] Zákon o vnitrozemské plavbě ve svém §7 odst. 5 výslovně stanoví, že provozovatel
pozemní části přístavu je oprávněn vydávat pokyny, jimiž jsou dotčené osoby povinny se řídit.
Toto ustanovení bylo do zákona o vnitrozemské plavbě včleněno v rámci rozsáhlé novelizace,
jež vstoupila v platnost v roce 2014 a nabyla účinnosti od 1. ledna 2015. Toutéž novelou,
tedy zákonem č. 187/2014 Sb., přitom zákonodárce do zákona zapracoval také pravomoc
plavebního úřadu vydávat opatření obecné povahy (viz §22a, 30a a 49 zákona o vnitrostátní
plavbě, na něž odkazoval už městský soud). Jde tedy o právní úpravu přijatou přibližně deset let
po správním řádu, tedy poměrně dlouho po výslovném zavedení institutu opatření obecné
povahy, přičemž zákonodárce jednoznačně projevil vůli, jaký správní orgán a za jakých okolností
má v mezích zákona o vnitrozemské plavbě opatření obecné povahy vydávat, a provozovatel
pozemní části přístavu tímto subjektem zjevně není. Pro jeho akty zákon určil podobu pokynu.
Zvolený termín pokyn navíc odpovídá dikci §82 s. ř. s., který umožňuje ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením. Tím je také adresát pokynu srozumitelně
naveden na příslušnou kolej soudní ochrany. Stejně jako městský soud, ani Nejvyšší správní soud
nepovažuje za vyloučené, aby pokyny ohledně dlouhodobého stání plavidel (jinak řečeno
informaci o tom, jaké pokyny vydává) zveřejnila odpůrkyně předem a předvídatelně v provozním
řádu, neboť se jedná o pokyny dlouhodobějšího charakteru a jednoznačné a transparentní
uvedení pokynů přispívá k bezpečnému provozu přístavu.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že n a zákonnost usnesení městského soudu nemá vliv
ani to, že se městský soud podrobněji nevypořádal s argumentací stěžovatele, že provozní řád
nemá znaky jednorázovosti, neformálnosti a bezprostřednosti, které faktickým pokynům
přiřazuje teorie a judikatura. V návrhu podanému k městskému soudu se totiž nejednalo
o stěžejní bod, nýbrž o součást argumentace, že provozní řád je opatřením obecné povahy,
s níž se městský soud vypořádal. Nadto nejde o povahu provozního řádu jako celku,
nýbrž o pokyn vztahující se ke konkrétnímu stanovišti.
[18] Nejvyšší správní soud doplňuje, že pojetí naznačované stěžovatelem by zužovalo dosah
ochrany podle §82 s. ř. s. Zásahová žaloba má totiž subsidiární povahu vůči ostatním žalobním
typům a v souladu s §85 s. ř. s. je přípustná pouze tehdy, nelze-li se ochrany domáhat jinými
právními prostředky. To také znamená, že pokud nějaký úkon, který není rozhodnutím,
nečinností ani opatřením obecné povahy, zjevně zasahuje do veřejných subjektivních práv fyzické
či právnické osoby, musí se nutně jednat o zásah. Nezbývá už totiž žádný další žalobní typ a jiný
závěr by vedl k odmítnutí poskytnutí soudní ochrany. To, že by onen pokyn vůbec nezasahoval
do veřejných subjektivních práv stěžovatele, stěžovatel vůbec v žalobě ani kasační stížnosti
netvrdil, a proto se tím ani Nejvyšší správní soud blíže nezabýval; ostatně jinak by se stěžovatel
nemohl domáhat soudní ochrany před správními soudy. Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že jeho rozšířený senát už dříve uvedl, že „smyslem a účelem soudní ochrany před nezákonným
jednáním veřejné správy je poskytnout jednotlivci účinný prostředek obrany, a to zásadně
bez ohledu na formu, kterou veřejná správa jedná“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. listopadu 2010 č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, č. 2206/2011 Sb. NSS,
bod 15). Pokud by tedy konkrétní zásah, před nímž má být poskytnuta ochrana dle §82 s. ř. s.,
měl plně odpovídat pouze znakům, které dle stěžovatele připisuje faktickým pokynům teorie,
mohlo by to vést k omezení rozsahu soudní ochrany. V souvislosti s netypickými
úkony zasahujícími do veřejných subjektivních práv by totiž nebylo možné obrátit se na správní
soudy. Stěžovatel navíc odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995
sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, který byl vydán před účinností s. ř. s. a vyjadřuje
se k pojmu „jiného zásahu“ ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, což je
jiný institut než „zásah“ dle §82 s. ř. s.
[19] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se ztotožňuje s posouzením městského
soudu, proč nebylo v nyní projednávané věci nutné poučit stěžovatele o tom, že zvolil nevhodný
žalobní typ, a vyzvat jej k úpravě žaloby. Stěžovatel totiž v návrhu (i v kasační stížnosti) zcela
jasně a srozumitelně argumentoval, že provozní řád je dle jeho názoru opatřením obecné povahy,
přičemž brojil vůči tomu, že by se měl vůči pokynům odpůrkyně domáhat ochrany podle §82
s. ř. s. Posouzení městského soudu přitom vycházelo mj. z již citovaných rozsudků Nejvyššího
správního soudu č. j. 3 As 59/2014 - 34 a Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1473/2020 - 677,
s nimiž je stěžovatel dle obsahu svých podání dobře obeznámen. Nelze tedy hovořit
o překvapivosti rozhodnutí ve smyslu již citovaného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2398/18. Zároveň by případná změna petitu vedla rovněž k odmítnutí návrhu,
neboť stěžovatel podal návrh jeden rok po vydání změny provozního řádu, kterou napadal.
Ze spisu přitom vyplývá, že si byl změny dobře vědom po celou dobu její účinnosti, tudíž by byl
návrh v případě úpravy na zásahovou žalobu opožděný, neboť lhůta dvou měsíců podle §84
odst. 1 s. ř. s. již zjevně uplynula (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
16. května 2018 č. j. 6 Azs 82/2018 - 19, č. 3744/2018 Sb. NSS, bod 15).
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů neshledal kasační stížnost
důvodnou, pročež ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Navrhovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení.
[22] Procesně úspěšná odpůrkyně má naopak vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů
řízení. Odpůrkyně byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem, který učinil jeden úkon
právní služby spočívající v sepisu a podání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových
výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Jelikož zástupce odpůrkyně
doložil, že advokátní kancelář, v níž působí, je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se mu přiznaná odměna o 21 % čítajících výši této daně na konečných 4 114 Kč. K jejímu
zaplacení byla navrhovateli stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu