ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.302.2020:14
sp. zn. 6 As 302/2020 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní
věci žalobce: M. M., zastoupený JUDr. Lucií Madleňákovou, Ph.D., advokátkou AK Slabý
Mazačová s.r.o., sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti žalované: Vězeňská služba České
republiky, Věznice Mírov, sídlem Mírov 27, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem žalované spočívajícím ve vyřazení žalobce z práce, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 8. 2020,
č. j. 65 A 34/2020 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Lucii Madleňákové, Ph.D., advokátce AK Slabý
Mazačová s.r.o., se př i z ná v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 4 114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ředitele žalované ze dne 25. 9. 2019 byl (na základě návrhu mistra
pracoviště a po projednání v odborné komisi a zjištění stanoviska jednotlivých členů) žalobce
vyřazen z práce vykonávané na střeženém pracovišti Střediska hospodářské činnosti,
SIEMENS/8. Jako důvod žalovaná uvedla organizační důvody - pokles zakázek od kooperační
společnosti SIEMENS.
[2] Žalobce podal dne 8. 4. 2020 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované
dle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kterou Krajský
soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“) v záhlaví označeným usnesením
odmítl. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce se podanou žalobou domáhal určení
nezákonného zásahu spočívajícího v jeho vyřazení z práce a dále v opětovném bezdůvodném
nezařazení do práce do konce roku 2019. Dle závěrů krajského soudu však žalobce v případě
vyřazení z práce zvolil na svou obranu nesprávný žalobní typ, neboť z práce byl vyřazen
rozhodnutím žalované, a využití zásahové žaloby, coby subsidiárního žalobního typu, tak nebylo
možné. V této části proto krajský soud žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení. Poučení a výzvu ke změně návrhu na zahájení řízení (úpravě žaloby na správný žalobní
typ) nebylo nutné žalobci zasílat, neboť již před podáním zásahové žaloby marně uplynula
také dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí. Ohledně zásahu,
který žalobce spatřoval v jeho opětovném bezdůvodném nezařazení zpět do práce, krajský soud
žalobu odmítl s odůvodněním, že neexistuje veřejné subjektivní právo žalobce jako odsouzeného
na zařazení do práce, a proto i v této části shledal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení
spočívající v neexistenci připustitelného (plausibilního) tvrzení nezákonného zásahu
do žalobcových veřejných subjektivních práv.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost,
v níž uplatnil jedinou kasační námitku, jíž zpochybňuje opožděnost podané žaloby. Stěžovatel
se domnívá, že žalobu podal včas, neboť se proti rozhodnutí o vyřazení bránil dopisem
adresovaným Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze, doručeným velvyslanectví dne
29. 11. 2019 (jako slovenský občan hledal pomoc nejprve u zastupitelského úřadu domovské
země). Zvolil sice nevhodný způsob právní obrany, nevěděl však, jaký prostředek správně použít.
V důsledku výkonu trestu odnětí svobody nebyl schopen si zajistit právní pomoc a zastoupení,
svá práva tak musel hájit sám, čehož nebyl efektivně schopen. Zástupce mu na jeho žádost
ustanovil až krajský soud. Stěžovatel jako právní laik nedokázal vyhodnotit, zda se v případě
postupu žalované jednalo o správní rozhodnutí nebo o zásah. Souhlasil s tím, že nemá právo
na nové zařazení do práce, měl však za to, že pokud již jednou zařazen byl, má právo v práci
setrvat, nebyly-li naplněny podmínky k tomu, aby byl vyřazen. Odmítnutí žaloby krajským
soudem považuje za postup přehnaně formalistický.
[4] Žalovaná práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ”zásah”) správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl
nezákonný.
[7] Podle §85 s. ř. s. platí, že žaloba je nepřípustná, lze -li se ochrany nebo nápravy domáhat
jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl
nezákonný.
[8] Lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem činí dva měsíce ode dne,
kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu (§84 odst. 1 věta první s. ř. s.); lhůtu pro podání
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu zákon stanoví rovněž v délce dvou měsíců, a to ode
dne oznámení tohoto rozhodnutí žalobci (§72 odst. 1 s. ř. s.). Podle §72 odst. 4 s. ř. s. nelze
zmeškání lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu prominout. Prominout
nelze ani zmeškání lhůty pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (§84 odst. 2
s. ř. s.).
[9] V projednávané věci představuje východisko pro posouzení stěžovatelem podané žaloby
závěr krajského soudu, že stěžovatel zvolil nesprávný žalobní typ, neboť akt žalované, jímž byl
stěžovatel vyřazen z práce, je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Proti
tomuto závěru krajského soudu kasační stížnost nesměřuje, a proto se jím Nejvyšší správní soud,
vázán kasačními důvody (§109 odst. 5 s. ř. s.), nemohl podrobněji zabývat.
[10] Přesto nad rámec rozhodovacích důvodů v této souvislosti doplňuje, že pokud stěžovatel
podal zásahovou žalobu namísto žaloby proti správnímu rozhodnutí žalované, je s ohledem
na subsidiaritu zásahových žalob taková žaloba nepřípustná, a krajský soud ji proto správně
odmítl, byť namísto jím užitého důvodu spočívajícího v neodstranitelném nedostatku podmínky
řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] měla být žaloba správně odmítnuta pro nepřípustnost [§46
odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 s. ř. s.]. Judikatura Nejvyššího správního soudu chápe
subsidiaritu zásahové žaloby jako vyjádření přednostního postavení ostatních žalobních typů
zakotvených v soudním řádu správním. Zásahová žaloba není „náhražkou“ žaloby proti
rozhodnutí libovolně použitelnou, nýbrž jejím doplňkem, jakousi „záchrannou sítí“ pro situace,
v nichž si nelze s žalobou proti rozhodnutí vystačit (usnesení rozšířeného senátu ze dne
16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, č. 2206/2011 Sb. NSS, body [19] až [21], či rozsudek ze dne
3. 1. 2017, č. j. 2 As 260/2016 - 44).
[11] Subsidiarita vůči ostatním žalobním typům znamená, že zásahová žaloba je přípustná
teprve tehdy, nepřichází-li v úvahu podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
a násl. s. ř. s., případně žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.).
Ústřední roli v systému žalob podle soudního řádu správního tak hraje žaloba proti rozhodnutí
správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s.; nečinnostní a zásahová žaloba hrají roli pomocného
prostředku ochrany a doplňku tam, kam ochrana podle §65 a násl. s. ř. s. nedosáhne (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015 - 48, č. 3579/2017 Sb. NSS, bod [52],
v němž rozšířený senát odkázal na usnesení č. j. 7 Aps 3/2008 - 98).
[12] Krajský soud pak před odmítnutím žaloby správně zvažoval, zda je povinen stěžovateli
umožnit její změnu na správný žalobní typ, jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 9. 2019, č. j. 1 As 436/2017 - 43, č. 3931/2019 Sb. NSS, bod [35].
Zde rozšířený senát (s odkazem na předchozí rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu i
Ústavního soudu) konstatoval, že „žalobce nemůže mít újmu z toho, že omylem zvolil nesprávný žalobní
typ, nehledě na to, zda judikatura ohledně této otázky doznala změn, byla jednotná, nejednotná či byla již
sjednocena, popř. ohledně povahy toho kterého úkonu dosud judikováno nebylo. V takovém případě musí být
žalobce poučen o tom, že soud odlišně hodnotí povahu úkonu či nečinnosti správního orgánu, které mají být soudem
přezkoumány, a vyzván, aby tomu přizpůsobil obsah žaloby“. Současně ale také dodal, že „vyzývat žalobce
k úpravě žaloby z povahy věci není nutno, pokud je z okolností jasné, že žalobce zvolil nesprávný žalobní typ
úmyslně, popř. pokud odmítnutí ”nesprávné” žaloby nemůže způsobit žalobci újmu (např. pro projednání
”správného” žalobního typu nejsou splněny procesní podmínky, nebo žalobce zároveň podal „správnou“ žalobu,
která bude věcně projednána)“.
[13] V souzené věci krajský soud správně vyhodnotil, že s ohledem na výše citované závěry
rozšířeného senátu nemusí přistoupit ke splnění poučovací povinnosti, včetně výzvy stěžovatele
k úpravě žalobního typu, neboť odmítnutí zásahové žaloby (nesprávného žalobního typu)
v daném případě nemohlo stěžovateli způsobit žádnou újmu s ohledem na skutečnost,
že již v době podání žaloby uplynula lhůta také k podání žaloby proti rozhodnutí žalované
(k tomu viz dále), na kterou by k výzvě soudu mohla být žaloba hypoteticky „překvalifikována“.
Nad rámec nosných důvodů tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zároveň ve shodě s krajským
soudem uvádí, že v době podání žaloby stěžovatelem uplynula také lhůta pro podání jím zvolené
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, jak krajský soud přesvědčivě odůvodnil v bodech
28 až 31 usnesení, na které Nejvyšší správní soud odkazuje.
[14] Stěžovatelova argumentace, že jako právní laik nedokázal vyhodnotit, zda se v případě
postupu žalované jednalo o správní rozhodnutí nebo o zásah, se tak v projednávaném případě
míjí podstatou věci, neboť je zřejmé, že stěžovatel s ohledem na opožděné podání žaloby
(bez ohledu na zvolený žalobní typ) neutrpěl v řízení před krajským soudem žádnou újmu
způsobenou tím, že došlo k nesprávné volbě žalobního typu. Napadené usnesení krajského
soudu se totiž opírá o posouzení otázky včasnosti podané žaloby.
[15] Právě proti závěru krajského soudu o opožděnosti žaloby směřuje i podaná kasační
stížnost, v níž stěžovatel tvrdí, že žalobu podal včas, neboť se proti postupu žalované nejprve
bránil dopisem adresovaným Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze. Tento dopis však
zjevně nelze pokládat za opravný prostředek v řízení před správním orgánem [ve smyslu §68
písm. a) s. ř. s.], a krajský soud proto počátek běhu lhůty k podání žaloby správně odvíjel
od okamžiku oznámení rozhodnutí ředitele žalované o vyřazení z práce stěžovateli. Pro stručnost
odůvodnění Nejvyšší správní soud odkazuje na argumentaci obsaženou v bodech 25 až 27
napadeného usnesení krajského soudu (vztahující se k marnému uplynutí lhůty pro podání žaloby
proti rozhodnutí), s níž se zcela ztotožňuje. Pouze v krátkosti shrnuje, že rozhodnutí ředitele
žalované o vyřazení stěžovatele z práce (včetně důvodů vyřazení) bylo v souladu s §76 odst. 2 a 3
zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících
zákonů, stěžovateli oznámeno nejpozději dne 25. 9. 2019, kdy ředitel žalované toto rozhodnutí
vydal a předložil je stěžovateli k podpisu, což stěžovatel odmítl. Za této situace uplynula lhůta
dvou měsíců pro podání správní žaloby (bez ohledu na to, zda proti rozhodnutí či zásahové)
v pondělí dne 25. 11. 2019. Pokud žalobce podal žalobu ke krajskému soudu až dne 8. 4. 2020,
učinil tak pozdě.
[16] Skutečnost, že stěžovatel zvolil nevhodný způsob obrany, protože nevěděl,
jaký prostředek správně použít, jak namítl v kasační stížnosti, nemůže zhojit, že žaloba byla
podána po lhůtě, jejíž zmeškání nelze podle soudního řádu správního prominout. Touto otázkou
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 Ads 4/2004 - 57,
v němž vyslovil: „Podle §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty nelze prominout. Pokud tato lhůta není dodržena,
nemůže soud zkoumat, z jakých důvodů lhůta dodržena nebyla a přihlížet k důvodům, které vedly k jejímu
překročení, popřípadě zkoumat, čím zaviněním nebo v důsledku jakých skutečností k překročení lhůty došlo. Soud
nemůže svým rozhodnutím zmeškání lhůty prominout a žalobou napadené rozhodnutí věcně přezkoumat.“
Nemožnost prominutí lhůty k podání žaloby pak nepředstavuje „neústavní snížení standardu
procedurální úrovně ochrany základních práv či o omezení přístupu k soudu“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 5. 2012, č. j. 6 Ads 10/2012 - 41, body [16] a [17], nebo rozsudek
ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 Ads 125/2018 - 33, bod [15]).
[17] K tvrzení stěžovatele, že mu výkon trestu odnětí svobody znemožnil zajistit si právní
pomoc a zastoupení, a tedy musel svá práva hájit sám, čehož nebyl efektivně schopen, Nejvyšší
správní soud uvádí, že i člověk bez právního vzdělání má obecné povědomí o tom, že je možno
se na soudy obracet o ochranu svých práv, došlo-li k jejich porušení. Pokud stěžovatel
i bez právní porady byl schopen podat (byť laicky sepsanou, avšak zcela dostačující) žalobu
v dubnu roku 2020 (společně s žádostí o ustanovení zástupce), nic mu dle Nejvyššího správního
soudu nebránilo tak učinit o několik měsíců dříve. Komplikovanější právní otázky, popsané výše
v tomto rozsudku, by za něj poté již řešil soudem ustanovený zástupce. Nejvyšší správní soud
se proto nedomnívá, že by postupem krajského soudu v dané věci došlo k namítanému zasažení
stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud dospěl v napadeném usnesení
ke správnému právnímu závěru o odmítnutí žaloby. Nepochybil ani tím, že stěžovatele poté,
co dospěl k závěru o nesprávnosti zvoleného žalobního typu, s ohledem na shora citovanou
judikaturu nepoučil a nevyzval jej ke změně žaloby, neboť mu tím v daném případě nemohla být
způsobena žádná újma. Ke dni podání žaloby totiž marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti
rozhodnutí správních orgánů i lhůta pro podání žaloby zásahové. Ani po případné změně žaloby
by tedy žaloba nemohla být věcně projednána a byla by odmítnuta pro opožděnost.
[19] Na základě výše uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. poslední věty zamítl.
[20] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti
nevznikly, náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
[21] Stěžovateli byla usnesením krajského soudu č. j. 65 A 34/2020 - 13 ze dne 29. 4. 2020
ustanovena k ochraně jeho práv zástupkyně JUDr. Lucie Madleňáková, Ph.D., advokátka AK
Slabý Mazačová s.r.o., sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice. Podle §35 odst. 10 část věty prvé
za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát.
V souladu s týmž ustanovením zákona zastupuje ustanovená zástupkyně stěžovatele rovněž
v řízení o kasační stížnosti. Podle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele odměna za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč a podle §13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada
hotových výdajů v paušální částce 300 Kč, celkem tedy 3 400 Kč. Jelikož je advokátní kancelář,
v níž ustanovená zástupkyně vykonává advokacii, plátcem daně z přidané hodnoty,
což ustanovená zástupkyně soudu doložila, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů
o částku odpovídající této dani, tedy o 714 Kč. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal coby
odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů částku ve výši 4 114 Kč. K jejímu vyplacení
byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu