ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.325.2020:40
sp. zn. 6 As 325/2020 – 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní
věci žalobkyně: Vodovody a kanalizace Pardubice, a.s., sídlem Teplého 2014, Pardubice,
zastoupené Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1,
proti žalovanému: Úřad na ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7,
Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 1. 6. 2018,
č. j. ÚOHS-R0053/2018/VZ-16143/2018/322/HSc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2020, č. j. 31 Af 55/2018 - 63,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2020, č. j. 31 Af 55/2018 - 63, se r uš í a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Předseda žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl rozklad
žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2018,
č. j. ÚOHS-S0042/2018/VZ-08205/2018/523/Gho, kterým byla žalobkyně uznána vinnou
ze spáchání přestupku podle §268 odst. 1 písm. d) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných
zakázek. Tohoto přestupku se dopustila tím, že jako zadavatelka veřejné zakázky při vyřizování
námitek podaných společností EUROVIA CS, a.s. (dále jen „společnost EUROVIA“),
které směřovaly proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky „Rekonstrukce a intenzifikace ÚV
Mokošín“, žalobkyně postupovala v rozporu s §245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek,
neboť v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2017, kterým námitky podle §245 odst. 2 zákona o zadávání
veřejných zakázek odmítla, se v odůvodnění rozhodnutí podrobně a srozumitelně nevyjádřila
k námitkám společnosti EUROVIA ohledně nastavení nepřiměřených a diskriminačních kritérií
technické kvalifikace v části 6.4 zadávací dokumentace a nezbytnosti prokázat zkušenosti
s otevřenými gravitačními pískovými filtracemi a drenážními systémy s dvousměrným průtokem
médií. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 50 000 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení.
[2] Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila žalobou. Krajský soud v Brně v záhlaví
označeným rozsudkem rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že na základě podaných námitek byly zájemci o zakázku,
společnosti EUROVIA, sděleny důvody, pro které byla kritéria technické kvalifikace veřejné
zakázky nastavena způsobem, jakým tak žalobkyně (jako zadavatelka) učinila. Společnosti
EUROVIA bylo zároveň umožněno, aby využila prostředky ochrany, které zákon o zadávání
veřejných zakázek nabízí proti potenciálně vadnému nastavení zadávacích podmínek. S ohledem
na obecnou formulaci námitek považoval krajský soud jejich vypořádání za dostačující. Uzavřel,
že rozhodnutí o námitkách bylo odůvodněno v souladu s §245 odst. 1 zákona o zadávání
veřejných zakázek, tudíž nebyla naplněna skutková podstata přestupku podle §268 odst. 1
písm. d) zákona o zadávání veřejných zakázek.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Napadený rozsudek označil za nepřezkoumatelný. Dle stěžovatele nelze §245 odst. 1 zákona
o zadávání veřejných zakázek vykládat odlišně v závislosti na tom, zda je ve věci vedeno řízení
o přezkoumání úkonů zadavatele či řízení o přestupku. Povinnost daná §245 odst. 1 zákona
o zadávání veřejných zakázek (stran náležitostí rozhodnutí o námitkách) musí mít stejný obsah
jak v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (zde žalobkyně), tak v řízení o přestupku.
V důsledku nesprávného výkladu relevantní právní úpravy pak krajský soud stěžejní závěry
nedostatečně odůvodnil.
[4] Stěžovatel se dále domníval, že krajský soud nereflektoval, že došlo k posílení institutu
námitek oproti předchozí úpravě obsažené v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.
Smyslem povinnosti zakotvené v §245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek je vytvořit
prostor pro vyřízení námitek uchazečů (dodavatelů) mimo správní řízení. Vyjádří-li se proto
zadavatel k námitkám jen rámcově, není dle stěžovatele smysl uvedeného ustanovení zákona
naplněn, a to bez ohledu na to, je-li podán návrh na přezkoumání úkonů zadavatele, anebo je
rozhodnutí o námitkách zrušeno nápravným opatřením stěžovatele.
[5] Požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí o námitkách vytváří dle stěžovatele tlak
na zadavatele, aby se s obsahem námitek důkladně seznámil a shromáždil za účelem jejich
vypořádání veškeré relevantní skutečnosti a podklady, které budou tvořit ucelený základ
stanoviska zadavatele v případném správním řízení. To však žalobkyně v projednávaném případě
neučinila. Stěžovatel byl přesvědčen, že rovněž z hlediska zajištění efektivního dohledu posoudil
krajský soud naplnění účelu námitkového řízení nesprávně. Z rozhodnutí o námitkách
dle stěžovatele jasně vyplývá, že žalobkyně námitky vypořádala pouze povrchně a neúplně,
k některým namítaným skutečnostem se nevyjádřila vůbec. Vysoká míra obecnosti je
z odůvodnění rozhodnutí o námitkách patrná na první pohled.
[6] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
vyslovenými v napadeném rozsudku. Kasační námitky pokládala za nedůvodné.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku krajského soudu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Azs 406/2019 - 28, v němž Nejvyšší správní
soud odkázal na dřívější rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64,
nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245) v této souvislosti vyplývá, že rozhodnutí je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě nebo proč subsumoval skutkový
stav pod zvolené právní normy. Nesrozumitelné je rozhodnutí krajského soudu především tehdy,
není-li z něj zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně
jsou-li v rozhodnutí krajského soudu jiné vnitřní rozpory.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil rozsudek krajského soudu v návaznosti na shora uvedená
východiska, přičemž dospěl k závěru, že z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu
krajský soud vycházel, jak hodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je právně posoudil.
[10] V souzené věci stěžovatel v souvislosti s uvedeným kasačním důvodem konkrétně
namítal, že krajský soud nesrozumitelně směšuje právní úpravu námitkového řízení s řízením
přestupkovým. Tak tomu ovšem dle Nejvyššího správního soudu není. Žalobkyni byla sankce
uložena za přestupek podle §268 odst. 1 písm. d) zákona o zadávání veřejných zakázek,
tedy za to, že při vyřizování námitek postupovala v rozporu s §245 odst. 1, 2, 3 nebo 4 tohoto
zákona. Prvostupňové správní rozhodnutí vytýkaný postup v rozporu se zákonem konkretizovalo
tak, že žalobkyně porušila §245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek tím,
že se v odůvodnění rozhodnutí o námitkách podrobně a srozumitelně nevyjádřila ke konkrétním
námitkám podaným společností EUROVIA. Pokud zákon v rámci námitkového řízení upravuje
opatření k nápravě a před stěžovatelem souběžně probíhalo i řízení o vydání opatření, bylo
na místě, aby se krajský soud zabýval tím, zda se tato řízení vzájemně nevylučují a jaký je jejich
vztah. Spočíval-li pak přestupek v tom, že rozhodnutí žalobkyně o námitkách nebylo řádně
odůvodněno, musel krajský soud rovněž posoudit, jaká je povaha tohoto rozhodnutí a zda lze
na ně klást stejné nároky jako na správní rozhodnutí vydávaná správními orgány.
[11] Pokud sám stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že rozhodnutí o námitkách je
svou povahou stanoviskem zadavatele k námitkám, nepřímo tím potvrdil závěr krajského soudu,
že se sice nejedná o správní rozhodnutí, jehož náležitosti upravuje správní řád (či jiný procesní
předpis), avšak i v případě tohoto úkonu zákon předpokládá určité náležitosti. Názory stěžovatele
a krajského soudu se tedy ohledně posouzení otázky nároků na kvalitu odůvodnění rozhodnutí
o námitkách ve výsledku shodují, a rozsudek krajského soudu tak není odůvodněn
nesrozumitelně a nedostatečně.
[12] Stěžovatel se ovšem (na rozdíl od krajského soudu) domnívá, že žalobkyně náležitostem
odůvodnění, jež zákon o zadávání veřejných zakázek předpokládá, v souzeném případě nedostála,
a tedy se dopustila vytýkaného přestupku dle §268 odst. 1 písm. d) zákona o zadávání veřejných
zakázek.
[13] Ze správního spisu, který obsahuje zadávací dokumentaci vztahující se k veřejné zakázce
„Rekonstrukce a intenzifikace ÚV Mokošín“, včetně jejího vysvětlení a doplnění, je patrné,
že proti zadávacím podmínkám podala společnost EUROVIA námitky (doručené žalobkyni dne
23. 2. 2017), v nichž žalobkyni vytýkala diskriminační podmínky veřejné zakázky spočívajících
v nepřiměřených kritériích technické kvalifikace. Společnost EUROVIA namítala,
že při konkretizaci tzv. referenčních zakázek se žalobkyně soustředila výhradně na stavby úpraven
vody, čímž se však dostala do rozporu se skutečným předmětem veřejné zakázky. Ten totiž
vedle rekonstrukce úpravny vody tvoří i výstavba zahušťovacích nádrží, rekonstrukce
propojovacího potrubí, kalových polí a vodojemu v areálu úpravny, navíc též stavební práce
a objekty zcela mimo tento areál, a to rekonstrukce vodního přivaděče, 2 vrtů a dalších čtyř
vodojemů a objektu čerpací stanice. Zkušenosti s prováděním těchto prací však žalobkyně vůbec
nezkoumala. Ačkoli se z pohledu společnosti EUROVIA jako nejpodstatnější část veřejné
zakázky jevila výstavba zahušťovacích nádrží, žalobkyně v zadávací dokumentaci zdůraznila
nezbytnost zkušeností s otevřenými gravitačními pískovými filtracemi a drenážními systémy
s dvousměrným průtokem médií, čímž upřednostnila uchazeče, kteří se ve své praxi soustředí
na tyto specifické stavební práce před těmi, kteří mají zkušenosti s hlavním předmětem celé
zakázky. Dle společnosti EUROVIA žalobkyně nepřiměřeně vymezila také úroveň
požadovaného vzdělání a kvalifikace u osob, u nichž se dokládá osvědčení o vzdělání a odborné
kvalifikaci. Nastavením přísnějších kvalifikačních požadavků, než by odpovídalo předmětu
veřejné zakázky, žalobkyně v daném případě zúžila okruh uchazečů schopných prokázat svou
způsobilost plnit předmět veřejné zakázky. V závěru dodavatel požádal o zrušení veřejné zakázky.
[14] Žalobkyně vydala dne 2. 3. 2017 „rozhodnutí zadavatele o námitkách“, v němž uvedla,
že námitky přezkoumala podle §245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek v plném
rozsahu a rozhodla tak, že je odmítá. V odůvodnění žalobkyně konstatovala, že požadavky
na prokázání kvalifikačních předpokladů jsou stanoveny s ohledem na specifika předmětu veřejné
zakázky, jakož i zájem žalobkyně spočívající ve výběru z okruhu takových dodavatelů, kteří mají
s obdobnými stavebními pracemi zkušenosti a disponují odpovídající odborností. Zákon
o zadávání veřejných zakázek umožňuje nastavit takové kvalifikační předpoklady, které
odpovídají druhu, rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky. V zadávací dokumentaci nejsou
stanoveny žádné požadavky, které by šly nad rámec předmětu plnění veřejné zakázky. Předmětem
veřejné zakázky jsou stavební práce na úpravně vody, proto žalobkyně specifikovala referenční
zakázky ve vztahu k úpravně vod. Také v případě vzdělání a kvalifikace osob jsou požadavky
stanoveny s ohledem na specifika předmětu veřejné zakázky a zájem o dostatečnou zkušenost
vedoucích pracovníků potenciálního dodavatele. Žalobkyně doplnila, že je možné kvalifikaci
splnit prostřednictvím subdodavatele.
[15] Dne 10. 3. 2017 byl stěžovateli doručen návrh dodavatele na zahájení řízení
o přezkoumání úkonů zadavatele (žalobkyně). Stěžovatel rozhodnutím ze dne 10. 4. 2017
podle §263 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek jako opatření k nápravě zrušil
rozhodnutí žalobkyně o námitkách ze dne 2. 3. 2017 a žalobkyni zakázal uzavření smlouvy
o zakázce. Žalobkyně znovu rozhodla o námitkách stěžovatele dne 5. 5. 2017, v němž podrobně
pojednala o všech v námitkách uplatněných důvodech.
[16] Dne 6. 2. 2018 vydal stěžovatel ve věci přestupku žalobkyně příkaz
č. j. ÚOHS-S0042/2018/VZ-03757/2018/523/GHo, který byl v důsledku podaného odporu
zrušen. Poté vydal dne 16. 3. 2018 rozhodnutí o přestupku žalobkyně dle §268 odst. 1 písm. d)
zákona o zadávání veřejných zakázek, jež je předmětem přezkumu v nyní vedeném soudním
řízení.
[17] Podle 241 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek může námitky podat dodavatel,
kterému postupem zadavatele (…) hrozí nebo vznikla újma; náležitosti námitek stanoví §244
téhož zákona.
[18] Podle §245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek zadavatel do 15 dnů od doručení
námitek odešle rozhodnutí o námitkách stěžovateli. V rozhodnutí uvede, zda námitkám vyhovuje nebo je odmítá;
součástí rozhodnutí musí být odůvodnění, ve kterém se zadavatel podrobně a srozumitelně vyjádří ke všem
skutečnostem uvedeným stěžovatelem v námitkách. Pokud zadavatel námitkám vyhoví, sdělí v rozhodnutí
současně, jaké provede opatření k nápravě. V případě odmítnutí námitek musí zadavatel podle odst. 4
téhož ustanovení zákona poučit o možnosti podat návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů
zadavatele u Úřadu a o povinnosti doručit v téže lhůtě stejnopis návrhu zadavateli.
[19] Podle §268 odst. 1 písm. d) zákona o zadávání veřejných se zadavatel dopustí přestupku tím,
že postupuje při vyřizování námitek v rozporu s §245 odst. 1, 2, 3 nebo 4.
[20] Stěžovateli je třeba přisvědčit, že zákon o zadávání veřejných zakázek zvýšil nároky
na rozhodnutí o námitkách oproti předchozí právní úpravě obsažené v zákonu č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách, který v §111 odst. 1 zadavateli ukládal pouze povinnost odeslat
dodavateli písemné rozhodnutí o tom, zda námitkám vyhovuje či nikoliv, a to s uvedením
důvodů. Avšak ani za platnosti a účinnosti tehdejší právní úpravy nebylo možno tvrdit, že by tyto
důvody nemusely odpovídat uplatněné námitkové argumentaci. Postup odporující tomuto
zákonnému ustanovení byl správním deliktem podle §120 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných
zakázkách.
[21] Zákon o zadávání veřejných zakázek povinnost rozhodnout o námitkách specifikoval tak,
že v odůvodnění rozhodnutí se zadavatel musí podrobně a srozumitelně vyjádřit ke všem
skutečnostem uvedeným v námitkách. To plyne i z důvodové zprávy k zákonu o zadávání
veřejných zakázek, která ve vztahu k §245 odst. 1 zákona zdůrazňuje, že je to primárně zadavatel,
kdo musí vědět, co a jakým způsobem poptává, a musí být schopen svůj postup obhájit.
Důvodová zpráva se vyjadřuje i k možnosti, že námitky nemusejí vždy s předmětem zakázky
souviset – i v takovém případě je však třeba, aby zadavatel přezkoumatelně sdělil svůj názor.
„Dané ustanovení je stěžejní pro reálnou možnost obrany stěžovatele. Není v souladu s odstavcem 1
(pozn.: rozuměj §245 zákona), pokud se zadavatel k námitkám jen obecně vyjádří ve smyslu
např. že "technickou kvalifikaci nastavil přiměřeně" (bez dalšího). Smyslem ustanovení je zvýšení efektivity
institutu námitek, tzn. zadavatel by se měl námitkami odpovědně zabývat, brát je jako příležitost k nápravě
svého postupu“ (viz sněmovní tisk č. 637/0, 7. volební období 2013 - 2017, digitální repozitář
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, www.psp.cz).
[22] Námitky a rozhodnutí o nich je možno označit jako vedení určitého dialogu
mezi zadavatelem a dotčenými subjekty, které postup zadavatele nevnímají jako zákonný.
Zadavatel zde sice nevystupuje v roli autoritativního orgánu vydávajícího závazné rozhodnutí
o právech či povinnostech dotčených subjektů, ale vypořádáním námitek vysvětluje a obhajuje
svůj postup, čímž může předejít vedení dalšího řízení. Rozhodnutí zadavatele o námitkách, ač je
svou povahou stanoviskem zadavatele k námitkám, má vést i v případě, že jsou námitky
nedůvodné, k odstranění pochybností o jeho postupu při zadávání veřejné zakázky. Požadavek
zákona na podrobné a srozumitelné vypořádání námitek není požadavkem neurčitým. V tomto
ohledu tedy nelze přisvědčit krajskému soudu v jeho spekulacích, že zadavatel nemůže předvídat,
jakým vypořádáním bude stěžovatel uspokojen. Obsahují-li námitky konkrétní argumentaci, bude
podrobné a srozumitelné rozhodnutí představovat poskytnutí konkrétních odpovědí právě
na v námitkách uplatněné argumenty.
[23] V daném případě námitky podané dodavatelem - společností EUROVIA - souvisely
s veřejnou zakázkou a jejím předmětem a jmenovaná společnost v nich jasně vyjádřila konkrétní
důvody (stručně popsané výše), pro které považovala podmínky veřejné zakázky za nepřiměřené
a diskriminační, její argumentace nebyla mimoběžná ani šikanózní. Porovnáním obsahu námitek
a rozhodnutí žalobkyně ze dne 2. 3. 2017 je zřejmé, že námitky nebyly vypořádány pohledem
uplatněné argumentace. Nejvyšší správní soud netvrdí, zda by tato argumentace měla být
shledána důvodnou, ale že se jí žalobkyně skutečně řádně a v úplnosti nezabývala. Nejednalo
se přitom o námitky nijak obsáhlé či z jiného důvodu vyžadující delší časový prostor,
než žalobkyni k vyřízení poskytuje zákon. Rozhodnutí ze dne 2. 3. 2017 však podle názoru
Nejvyššího správního soudu neobsahuje podrobné a přezkoumatelné vyjádření žalobkyně
k podaným námitkám.
[24] Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje se závěrem krajského soudu stran
provedeného posouzení náležitostí rozhodnutí o námitkách ze dne 2. 3. 2017, které považuje
za nesprávné. Jestliže odůvodnění rozhodnutí o námitkách neobsahovalo podrobné
a srozumitelné odpovědi na obsah konkrétních podaných námitek, byla skutková podstata
přestupku naplněna. Skutkově obdobným případem se ostatně Nejvyšší správní soud zabýval
v nedávném rozsudku ze dne 21. 10. 2021, č. j. 2 Afs 314/2020 - 36, v němž dospěl ke shodným
závěrům, od kterých neshledal důvod se odchýlit ani v nyní souzené věci.
[25] Nad rámec kasačních důvodů pak Nejvyšší správní soud shodně jako v rozsudku
č. j. 2 Afs 314/2020 - 36 upozorňuje na skutečnost (relevantní i v nyní projednávaném případě),
že krajský soud zcela přehlédl, zda stěžovatel v přestupkovém řízení postupoval podle správného
znění zákona o zadávání veřejných zakázek (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS). Skutek, kterým
se měla v daném případě žalobkyně dopustit „přestupku“, se totiž stal dne 2. 3. 2017,
tedy před účinností novely provedené zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých
přestupcích, tj. do 30. 6. 2017, kdy zákon vytýkané jednání považoval za správní delikt zadavatele.
Přestupkové rozhodnutí bylo vydáno až po účinnosti novely, která změnila správní delikty
zadavatele na přestupky. Zásadou plynoucí z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
a stejně tak zakotvenou v §2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích, je, že trestnost činu
se posuzuje podle zákona účinného v době jeho spáchání, přičemž podle nového zákona
se postupuje jen, je-li to pro pachatele příznivější. Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci
sp. zn. 2 Afs 314/2020 poukázal na skutečnost, že novelou sice nedošlo ke změně ve vymezení
skutkové podstaty ani ve výši pokuty, součástí trestnosti jsou však i veškerá další ustanovení
mající vliv na přísnost postihu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2020,
č. j. 3 As 140/2018 - 64). Vzhledem k tomu, že novela změnila rovněž §270 zákona o zadávání
veřejných zakázek, který mj. upravuje zánik odpovědnosti zadavatele za porušení zákona,
a ze srovnání znění §270 zákona o zadávání veřejných zakázek před novelou a po její účinnosti je
zřejmé, že nová právní úprava trestnosti porušení zákona se nejeví být pro pachatele příznivější,
nebyl dle Nejvyššího správního soudu zřejmě důvod posoudit jednání žalobkyně jako přestupek
podle zákona o zadávání veřejných zakázek po novele, nýbrž jako správní delikt podle znění
téhož zákona před zmíněnou novelou.
[26] Krajský soud se v nyní souzené věci uvedenou otázkou vůbec nezabýval. Nehodnotil
v úplnosti vliv novely na postih jednání žalobkyně, ani neřešil, zda a jaký dopad má případné
pochybení stěžovatele spočívající v aplikaci nesprávné právní úpravy na zákonnost
přezkoumávaného rozhodnutí. Proto tak nyní nečiní ani Nejvyšší správní soud (viz již citované
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2013 - 46, bod 52).
Krajský soud tedy v napadeném rozsudku nevěnoval pozornost změně právní úpravy,
ač by na posouzení zákonnosti vydaného správního rozhodnutí stěžovatele mohla mít vliv.
[27] Zároveň Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud zatížil předchozí řízení vadou,
neboť o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli pro takový postup nebyly splněny
zákonné podmínky.
[28] Podle §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), soud
může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to,
že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj
nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Dle odstavce 2 téhož ustanovení
zákona platí, že stanoví-li tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání o věci samé i v dalších případech.
[29] Z předloženého spisu krajského soudu vyplývá, že zástupci žalobkyně byla dne
23. 11. 2018 doručena do datové schránky výzva krajského soudu (ze dne 22. 11. 2018,
č. j. 31 Af 55/2018 - 49), že může ve lhůtě dvou týdnů soudu sdělit, zda souhlasí s tím, aby bylo
ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání (včetně poučení, že nevyjádří-li ve lhůtě dvou týdnů
od doručení výzvy nesouhlas s takovým projednáním věci, bude mít soud za to, že s tímto
postupem souhlasí). Dne 29. 11. 2018 zaslal zástupce žalobkyně prostřednictvím datové schránky
krajskému soudu sdělení, v němž uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím o věci samé bez nařízení
jednání. Krajský soud následně písemností ze dne 7. 5. 2020 žalobkyni opětovně vyzval,
aby sdělila soudu, zda s ohledem na aktuální epidemickou situaci trvá na nařízení jednání ve věci,
přičemž v reakci na tuto výzvu zástupce žalobkyně krajskému soudu dne 11. 5. 2020 opakovaně
sdělil, že na nařízení jednání nadále trvá.
[30] Pokud žalobkyně sdělila před uplynutím lhůty soudu, že nesouhlasí s rozhodnutím o věci
samé bez jednání a krajský soud přesto jednání nenařídil a rozhodl ve věci samé bez jednání,
zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 49/2008 - 62).
[31] Nic na tom nemění ani skutečnost, že krajský soud rozsudkem zrušil rozhodnutí předsedy
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, čímž podané žalobě vyhověl. Ke zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí totiž nedošlo z důvodů vyjmenovaných v §76 odst. 1 s. ř. s.
(ale podle §78 odst. 1 s. ř. s., jak je patrné z bodu 57 odůvodnění), ani nebyla vyslovena nicotnost
rozhodnutí podle odst. 2 téhož ustanovení zákona. Pro rozhodnutí o věci samé bez nařízení
jednání proto nebyly splněny zákonné podmínky.
[32] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti
vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, resp. v čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky. Jeho porušení je důvodem ke zrušení
rozhodnutí, jež je výsledkem řízení, v němž k takovému pochybení došlo, a k vrácení věci soudu
k dalšímu řízení (např. rozsudky ze dne 31. 5. 2017, č. j. 6 Afs 308/2016 - 242, ze dne 6. 9. 2014,
č. j. 7 Azs 196/2014 - 30, ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 Afs 69/2013 - 34, ze dne 29. 11. 2005,
č. j. 4 As 46/2004 - 58, či ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59). Krajský soud
se tedy v souzené věci dopustil rovněž procesní vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s, k níž Nejvyšší správní soud přihlédl z úřední povinnosti nad rámec kasačních důvodů
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s. vázán
závěry vyslovenými v tomto rozsudku.
[34] V novém řízení krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu