ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.411.2020:24
sp. zn. 6 As 411/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: Mgr. D. D., proti žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, sídlem
17. listopadu 909/44, Olomouc, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 8. 2020, č. j. SIN 206/2020-6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020, č. j. 30 A 163/2020 - 87,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobou podanou dne 12. 10. 2020 ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
se žalobce domáhal zrušení výroku I v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Krajského státního
zastupitelství v Brně ve věci odmítnutí žalobcovy žádosti o poskytnutí informace. Žalobce
požádal krajský soud o osvobození od soudních poplatků a k žalobě připojil usnesení krajského
soudu v jiné věci (sp. zn. 29 A 131/2019), kterým mu v září roku 2019 bylo přiznáno úplné
osvobození od soudních poplatků. Poukázal také na další soudní řízení, v nichž byl od soudního
poplatku zcela osvobozen. K žádosti doložil výpis z konta vězně za měsíc srpen 2020
se záporným zůstatkem.
[2] Krajský soud žalobci sdělil, že jeho majetkovou situaci je třeba posuzovat na základě
aktuálních skutečností. Proto žalobce vyzval k vyplnění formuláře „Prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech“, neboť z předloženého výpisu z konta vězně nebylo
možno zjistit, zda žalobce skutečně nemá jiné zdroje, z nichž by mohl soudní poplatek za žalobu
uhradit. Žalobce v reakci na výzvu doložil výpisy z běžného bankovního účtu za měsíce červenec,
srpen, září a říjen 2020 s konečným zůstatkem v měsíci říjnu ve výši 3 920 Kč a čestné prohlášení
věřitele (Cannabis is The Cure, z. s.) o poskytnutí půjčky, která je splácena částkou ve výši 300 Kč
měsíčně. Žalobce předložil rovněž vyplněné prohlášení o osobních a majetkových poměrech,
v němž uvedl, že pobírá invalidní důchod ve výši 18 174 Kč měsíčně a vedle půjčky hradí
měsíčně cca 3 000 Kč stavební spořitelně (1 500 Kč jako splátku úvěru a cca 1 500 Kč
jako vklad). Z bankovních účtů rovněž vyplynulo, že žalobce měsíčně odesílá z účtu částky
(v rozpětí 6 000 Kč až 21 000 Kč) označené jako „platba do věznice“, případě jako „advokát
a platba do věznice“.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením přiznal žalobci osvobození od soudních
poplatků v rozsahu 50 % a vyzval jej k úhradě příslušné části poplatku ve výši 1 500 Kč. Poukázal
na řadu soudních řízení, která žalobce vede, přičemž v některých z nich jej krajské soudy
i Nejvyšší správní soud v minulosti plně osvobodily, v jiných nikoli. Krajský soud založil své
rozhodnutí na tom, že osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu lze žadateli přiznat
pouze výjimečně a že je nutno v každém jednotlivém případě posuzovat aktuální majetkové
poměry tak, jak je žadatel (zde žalobce) v konkrétním případě tvrdil a doložil. Dle krajského
soudu žalobci zůstává po odečtení splátky půjčky a úvěru stavební spořitelny k dispozici částka
ve výši 14 874 Kč, přičemž s ohledem na skutečnost, že žalobce je ve výkonu trestu ve věznici,
je třeba namísto výdajů na vedení domácnosti zohlednit příspěvek na náklady na výkon trestu
odnětí svobody, jehož výše činí dle platné právní úpravy maximálně 1 500 Kč měsíčně.
Po porovnání žalobcových příjmů a výdajů tak krajský soud dospěl k závěru, že žalobci zůstávají
finanční prostředky, které mu umožňují se alespoň zčásti na úhradě soudního poplatku podílet.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítal, že krajskému soudu doložil nemajetnost způsobenou deset let trvající kriminalizací
jeho osoby, a to mj. jinými rozhodnutími soudů, které ho v obdobných situacích od soudních
poplatků osvobodily v plném rozsahu. Vydané usnesení krajského soudu proto pokládá
za svévolné. Nejvyššímu správnímu soudu předložil další dvě usnesení Krajského soudu
v Ostravě - pobočky v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jimiž byl v tamních soudních
řízeních v listopadu a prosinci roku 2020 rovněž zcela osvobozen od soudních poplatků.
[5] Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Stran naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že s ohledem na charakter napadeného procesního usnesení krajského soudu netrval na zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS: „Stěžovatel
má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje
proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě) či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno
s poplatkovou povinností.“ Z týchž důvodů netrval Nejvyšší správní soud ani na povinném
zastoupení advokátem (tamtéž, bod [29]).
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[8] Podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti
osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme,
popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané
osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační
stížnosti“ (pozn.: zvýraznění podtržením - zde i dále v textu - doplnil Nejvyšší správní soud).
[9] Z citovaného ustanovení zákona vyplývá, že úplné osvobození od poplatku lze přiznat
pouze účastníkovi, který doloží existenci zvlášť závažných důvodů pro tento výjimečný postup
soudu. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s východisky, která krajský soud popsal
pod body 4 až 6 napadeného usnesení, že úplné osvobození od soudních poplatků, jehož
se stěžovatel v daném případě domáhá, je podle současné právní úpravy (po novelizaci provedené
zákonem č. 303/2011 Sb.) institutem zcela výjimečným, přičemž přímo ze zákona vyplývá,
že pro ně musejí být dány zvlášť závažné důvody. Krajský soud v této souvislosti správně
připomněl, že z důvodové zprávy k novele soudního řádu správního provedené zákonem
č. 303/2011 Sb. vyplývá, že tato změna byla „motivována snahou o to, aby se účastník, který nemá
dostatek prostředků na zaplacení soudních poplatků v plné výši, podílel alespoň drobnou částkou, kterou
je schopen zaplatit, na nákladech soudního řízení“. Je tudíž žádoucí účastníka řízení osvobodit
jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části poplatkovou
povinnost splnil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS).
[10] Krajský soud zároveň nepochybil, pokud při hodnocení osobní a majetkové situace
stěžovatele nevycházel pouze ze stěžovatelem doložených usnesení správních soudů, v nichž byl
zcela osvobozen od soudních poplatků, ale vyzval stěžovatele k doložení aktuálních majetkových
poměrů. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 1 As 23/2009 - 95, č. 2163/2011 Sb. NSS, bod [20]: „Skutečnosti rozhodné pro osvobození účastník
může uvést přímo v žádosti; neučiní-li tak, soud jej k tomu vyzve. Zpravidla se tak děje výzvou k vyplnění
Potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech. (…) Soud také zpravidla z tohoto prohlášení vychází, neboť
je natolik komplexní, že umožňuje vytvoření názoru o podmínkách pro osvobození od soudních poplatků.“
[11] Z posléze stěžovatelem doložených skutečností vyplynulo, že zatímco jeho příjem
(invalidní důchod) činí přibližně 18 000 Kč, pravidelné výdaje tvoří pouze splátka půjčky
(300 Kč), splátka úvěru (1 500 Kč – krajský soud ve prospěch stěžovatele započítal rovněž vklad
na stavební spoření ve výši dalších 1 500 Kč) a náklady na výkon trestu odnětí svobody
(v maximální výši 1 500 Kč). Celkem se tedy (včetně vkladu na stavební spoření) jedná o výdaje
ve výši 4 800 Kč. Ze stěžovatelových tvrzení ani z dokladů nevyplývá, na co konkrétně jsou
spotřebovávány další částky označované v bankovních výpisech jako „platby do věznice“.
Smluvní vztahy a z nich plynoucí závazky ani žádné jiné závazky či jejich výši stěžovatel neuvedl,
lze proto ve shodě s krajským soudem dospět k závěru, že se po odečtení výdajů ve zbytku jedná
o prostředky, s nimiž může stěžovatel nakládat dle vlastní úvahy v rámci právního rámce výkonu
trestu odnětí svobody. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s hodnocením krajského
soudu, že případné náklady na zastoupení advokáty ve výši cca 10 000 měsíčně vynakládané
v roce 2019, které vyplynuly z jiného staršího usnesení krajského soudu, nelze bez dalšího
mechanicky přenášet na situaci druhé poloviny roku 2020, kdy krajský soud v souzené věci
o poplatcích rozhodoval. Nejvyšší správní soud zároveň podotýká, že stěžovatel ostatně nijak
neupřesnil (v žalobě, na výzvu soudu k doložení majetkových poměrů, ani v kasační stížnosti),
jaké konkrétní výdaje a za jaké advokátní služby měly být prostředky v rozhodném období druhé
poloviny roku 2020 vynaloženy.
[12] Z obsahu podané kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel de facto nerozporuje závěry
krajského soudu ohledně výše pravidelných příjmů či výdajů, ani úvahy o výši zůstatku finančních
prostředků, jimiž disponuje. Pouze namítá, že v jiných případech tato zjištění vedla k jeho
úplnému osvobození od soudních poplatků, z čehož dovozuje svévoli napadeného usnesení
krajského soudu. Této kasační námitce však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Již v rozsudku
ze dne 14. 1. 2009, č. j. 4 As 63/2008 - 105, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „předpoklady
pro osvobození od soudního poplatku je vždy třeba posoudit zcela konkrétně s ohledem na okolnosti existující
v době vyměřování soudního poplatku“. V rozsudku ze dne 2. 10. 2007, č. j. 3 Ans 4/2006 - 28,
pak uvedl, že „samotná skutečnost, že v jiné věci jiný senát žalobci přiznal osvobození od soudního poplatku,
nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí v projednávané věci, neboť záleží zejména na výši poplatku a na době jeho
vyměření, resp. okolnostech existujících v době tohoto vyměření“. Nejvyšší správní soud připomíná rovněž
závěry obsažené v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 As 75/2013 - 18, bod [15], týkající
se mantinelů soudcovského uvážení ve věcech osvobozování od soudních poplatků: „Je třeba
připustit, že v otázkách částečného osvobození od soudních poplatků bude již z povahy věci vždy přítomna jistá
míra uvážení toho kterého předsedy senátu. Udrží-li se toto uvážení v zákonných mezích a bude odpovídat
skutkových okolnostem, nemůže být samo užití soudcovského uvážení důvodem pro zrušení přijatého usnesení
o osvobození od soudních poplatků Nejvyšším správním soudem.“
[13] Krajský soud v napadeném usnesení (při vědomí existence usnesení soudů přiznávajících
stěžovateli plné osvobození od soudních poplatků v jiných stěžovatelem vyvolaných soudních
řízeních) správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 As 39/2009 - 88, bod [20], z něhož vyplývají následující závěry: „(…) zásadu stejného
rozhodování stejných věcí téhož žalobce týmž soudem nelze vykládat absolutisticky. Na jedné straně stojí ústavní
imperativ zákazu svévole v rozhodovací praxi a ústavním pořádkem chráněná důvěra adresáta rozhodnutí v to,
že k němu bude soud přistupovat ve svých budoucích rozhodnutích konzistentně s tím, jak o něm rozhodoval
v minulosti. Naproti tomu stojí v prvé řadě možná změna relevantních skutkových okolností, rozhodných
pro aplikaci právní normy, která opodstatní rozhodnutí odlišné od rozhodnutí předchozího. Právě v případě
posuzování žádostí o osvobození od soudních poplatků půjde pravidelně o rozhodování velmi citlivé na měnící
se skutková východiska předložená žadatelem soudu. V neposlední řadě však není možno pominout ani esenciální
předpoklad soudcovského rozhodování, totiž snahu každého jednotlivého soudce o nalezení správného výkladu
práva. (…) Je však nutné klást na rozhodnutí, které je svým právním názorem odlišné od rozhodnutí
předchozích, zvýšené nároky na jeho odůvodnění. Na soudu tak leží požadavek snést dostatečné a přesvědčivé
argumenty pro správnost jeho právního názoru. Toliko tímto transparentním postupem bude ochráněna důvěra
adresáta rozhodnutí v právo a vyloučena svévole rozhodovací praxe. Závěr spočívající v nemožnosti změny právního
názoru ve vztahu k témuž účastníkovi (právě k tomu pravděpodobně směřuje argumentace stěžovatele)
by v podstatě znamenal naprostou rigiditu interpretace práva, rigiditu založenou čistě mechanicky na nejstarším
rozhodnutí, a to bez ohledu na tam obsažený eventuálně nesprávný výklad práva nebo nesprávné hodnocení
faktů.“ Od těchto závěrů, které plně dopadají na nyní posuzovaný případ, nemá Nejvyšší správní
soud důvod se odchylovat. V projednávaném případě krajský soud požadavkům na dostatečné
odůvodnění napadeného usnesení dostál, a jeho rozhodnutí tak není překvapivé ani svévolné, byť
jiné soudy (či jiný senát téhož krajského soudu) dospěly v totožném časovém období k jinému
závěru ohledně existence důvodů pro výjimečné přiznání úplného osvobození od soudních
poplatků. Jak ovšem Nejvyšší správní soud shrnul výše, v souzené věci krajský soud přesvědčivě
odůvodnil, že příjmy stěžovatele vzhledem k jeho nezbytným výdajům a jeho celkové majetkové
situaci sice nejsou dostatečné (a proto bylo důvodné stěžovatele osvobodit od soudních poplatků
zčásti), avšak zároveň mu zůstatek finančních prostředků, jimiž po odečtení tvrzených
a doložených výdajů disponuje, dovolují, aby se alespoň nižší částkou na „financování“ jím
vyvolaného soudního řízení podílel.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud dospěl v napadeném usnesení
ke správnému právnímu závěru, neshledal-li zvlášť závažné důvody pro stěžovatelovo úplné
osvobození od soudních poplatků.
[15] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. poslední věty zamítl.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední
činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu