ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.13.2021:44
sp. zn. 6 Azs 13/2021 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: U. K., zastoupený Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2019, č. j. OAM-1108/ZA-ZA12-VL13-2018,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020,
č. j. 2 Az 52/2019 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla žalobcem tvrzená hrozba
smrti ze strany vlády Republiky Uzbekistán. Žalobce uvedl, že v České republice pobývá
od 16. 9. 2008, přičemž až do roku 2013 zde pracoval na pracovní vízum, které se mu
již nepodařilo prodloužit. V rámci pohovoru (viz protokol ze dne 2. 1. 2019) doplnil,
že Uzbekistán v roce 2008 opustil, neboť mu vyhrožovala policie, která jej měla vyšetřovat pro
účast ve vahábbistické skupině, jíž však nebyl členem. Žalobce byl dle svého tvrzení v září 2007
zadržen a odvezen na prokuraturu, kde mu policisté měli nabídnout, že za úplatek bude z nařčení
očištěn. Žalobce uvedl, že jej policisté chtěli mučit, avšak tehdy ho nemučili, jen naznačovali.
Protože proti němu nevznesli obvinění, následující den jej propustili. V listopadu 2007 jej měli
dvakrát předvolat na okrskové oddělení, kde jej poprvé nechali jen čekat (jako nátlak) a večer jej
poslali domů, podruhé mu policista v civilu vyhrožoval uvězněním. Žalobce se domnívá,
že následně musel opustit zaměstnání právě pro opakované výslechy policií, neboť jeho podnik
se policie obával (žalobci bylo řečeno, že buď podá výpověď, nebo bude propuštěn). V prosinci
2007 jej policie měla opět zadržet pro podezření z vahábbismu. Žalobce uvedl, že jej bili
a dotazovali se na fotografie a arabsky psané texty, které mu předkládali. Takto jej měli mučit
2 dny. Zadržovat jej měli několik dní a požadovali úplatek 25 000 USD. Souhlasil, i když zaplatit
nechtěl. Za úplatek si obstaral povolení k vycestování. Prodal byt, rodinu přestěhoval
do podnájmu. V roce 2008 jej policie navštívila ještě dvakrát (v dubnu a květnu). Žádost o azyl
podal s odstupem deseti let, protože věřil, že se mu podaří vyřídit „normální doklady“. Do země
původu, kde má manželku a děti, se nechce vrátit; chtěl by, aby jeho rodina mohla přijet za ním.
V případě návratu do vlasti se obává, že jej stále budou podezřívat z vahábbismu, a pokud policii
nezaplatí, „zbaví se ho“.
[2] Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra vydaného pro potřeby řízení o správním
vyhoštění ze dne 4. 5. 2018, č. j. KRPS-352264/ČJ-2018-010022, vyplynulo, že žalobci bylo
již dne 18. 12. 2017 uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států EU
na dobu pěti let. Vyhoštění mu bylo uloženo kvůli neoprávněnému pobytu na území České
republiky.
[3] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobce napadl toto rozhodnutí
žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Za důvod přijatelnosti kasační stížnosti označil skutečnost, že se městský soud odchýlil
od rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, představované rozsudkem ze dne
18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, pokud se nezabýval reálnou možností vnitrostátní ochrany
v zemi původu. Namítl, že byl v zemi původu v roce 2007 neoprávněně obviněn z účasti
v extremistické skupině a mučen policisty, přičemž žádná ze zpráv o zemi původu užitá
jako podklad ve správním řízení neposkytuje oporu pro zjištění, že v Uzbekistánu existují takové
procesní možnosti, které by stěžovateli umožňovaly se bránit proti popsanému jednání úřadů.
Povinností žalovaného bylo obstarat dostatečné informace, zda ochrana poskytovaná veřejnými
orgány je v praxi účinná. Stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek je založen na nesprávném
právním názoru, že je nezbytné, aby se žalobce s žádostí o pomoc nejdříve obracel na orgány
svého státu, a to i v situaci, kdy je zjevné, že žalobci se takové ochrany nedostane.
[5] Ke zjištěnému skutkovému stavu stěžovatel dále namítal, že městský soud jej pokládal
za dostatečně prokázaný, přestože zpráva Ministerstva zahraničních věcí obsahující informace
zastupitelského úřadu (jako jeden z podkladů shromážděných ve správním řízení) nesplňuje
kritéria požadovaná metodikou Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (EASO),
a nemohla tak sloužit jako jeden z podkladů ve smyslu §23c odst. 1 písm. c) zákona o azylu.
Uvedený podklad neobsahuje žádné vysvětlení, jak úředníci zastupitelského úřadu zachycené
informace zjistili. Zpráva tak není transparentní a není v ní uveden zdroj. Rozhodnutí žalovaného
je proto z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.
[6] Stěžovatel také napadl závěr městského soudu, že legální vycestování s platným
cestovním dokladem je důkazem neoprávněnosti žádosti stěžovatele o azyl. Tato skutečnost však
dle stěžovatele není způsobilá oslabit jeho obavy z pronásledování.
[7] Dle stěžovatele souviselo jednání uzbecké policie s výkonem jeho náboženství, neboť
jeho víra byla základem pro podezření policie z extremistické činnosti. Stěžovateli tedy měl být
přiznán azyl dle §12 písm. b) zákona o azylu, případně doplňková ochrana podle §14a odst. 1 a 2
písm. b) zákona o azylu, neboť byl ve své vlasti podroben špatnému zacházení a toto jednání
se bude po návratu do země původu s přiměřenou pravděpodobností opakovat.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil názor, že stěžovatel konstruuje některé
kasační body na základě údajných názorů městského soudu, které však městský soud
v napadeném rozsudku nevyslovil (např. městský soud dle žalovaného neuvedl, že by legální
vycestování stěžovatele ze země původu bylo důkazem o neoprávněnosti jeho žádosti o azyl).
pokr a č ová n í
Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by základem posouzení ze strany městského soudu byl závěr,
že se stěžovatel nejprve musí obrátit s žádostí o pomoc na orgány v zemi původu.
Dle žalovaného navíc není zřejmé, proč stěžovatel považuje tento názor za nesprávný. Uvedené
kasační námitky však nebyly předmětem žalobních bodů. Žaloba byla založena pouze na strohém
a nekonkrétním napadání použitých zdrojů. Konkrétní právní závěry stěžovatel žalobou
nenapadl. K informacím ze zastupitelského úřadu žalovaný uvedl, že tyto informace jsou
standardně v azylových řízeních užívány a správními soudy akceptovány. Jedná se o hodnotné
informace přímo ze země původu žadatelů. K údajné souvislosti víry stěžovatele a jednání
uzbecké policie žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí, v němž vyloučil, že by víra
stěžovatele byla zdrojem jím tvrzených problémů.
[9] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž uvedl, že poukaz
na nerozhodnost legálního vycestování ze země původu učinil s ohledem na zjištění žalovaného
obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí, s jehož závěry se městský soud ztotožnil v bodě 16
odůvodnění napadeného rozsudku. Zopakoval, že informace ze zastupitelských úřadů nesplňují
kritéria metodiky EASO.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (k výkladu tohoto pojmu srovnej usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
Ačkoli usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno
(§104a odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění připojuje.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že „poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem
pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48).
[12] Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
„případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti“. Nejvyšší správní soud žádná pochybení, natož zásadní
pochybení systémového rázu, v napadeném rozsudku městského soudu neshledal.
[13] Stran přesahu vlastních zájmů stěžovatel v kasační stížnosti poukázal toliko na postup
městského soudu, který se měl odchýlit od dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího správního
soudu, představované rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, neboť
se nezabýval reálnou možností vnitrostátní ochrany stěžovatele v zemi původu. Nejvyšší správní
soud však v postupu městského soudu nespatřuje odchýlení se od citovaného rozsudku.
Stěžovatel totiž v žalobě neuvedl žádné námitky ohledně možnosti či nemožnosti domoci
se ochrany u státních orgánů v zemi původu, ani ohledně účinnosti takové ochrany.
Stěžovatelovy žalobní námitky v obecné rovině směřovaly výhradně proti tvrzené neaktuálnosti,
rozpornosti a nepravdivosti některých ze shromážděných podkladů – zpráv o politické
a bezpečnostní situaci a stavu lidských práv v zemi původu. Městský soud se proto v napadeném
rozsudku, vázán při přezkumu uplatněnými žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.), otázkou
vnitrostátní ochrany vůbec nezabýval. Již z tohoto důvodu se nemohl od stěžovatelem
zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu odchýlit, natož aby se jednalo o odchýlení,
které signalizovalo nerespektování judikatury, a představovalo tak z hlediska přijatelnosti kasační
stížnosti přesah vlastních zájmů stěžovatele.
[14] Žalovaný rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany v části věnované neudělení azylu
podle §12 zákona o azylu založil na vyhodnocení žádosti stěžovatele jako účelové, neboť
ji stěžovatel podal až po více než 10 letech pobytu mimo zemi původu a po uložení správního
vyhoštění (poté, co se mu po několika letech již znovu nepodařilo prodloužit pracovní vízum).
Dále rozhodnutí v této části opřel o zjištění, že přímo z azylového příběhu stěžovatele vyplynulo,
že se o něj měly policejní orgány zajímat z důvodu vyhledávání osob spojených s náboženským
extremismem v rámci boje proti terorismu, případně se mělo následně jednat o nezákonné
vymáhání úplatků policisty. Tyto okolnosti žalovaný nepodřadil pod pronásledování z důvodu
náboženství či jiného azylově relevantního důvodu a pouze na okraj v této souvislosti
poznamenal, že se stěžovatel ani nepokusil řešit problémy s policií v zemi původu.
[15] Ke kasační námitce směřující proti konkrétní zprávě Ministerstva zahraničních věcí
obsahující informace zastupitelského úřadu jako jednomu z podkladů shromážděných
ve správním řízení, z nichž žalovaný v rozhodnutí vycházel, je nutno konstatovat, že městský
soud se vzhledem k absenci souvisejícího žalobního bodu tímto podkladem konkrétněji vůbec
nezabýval a už vůbec ne z hledisek namítaných až nyní v kasační stížnosti. Pokud stěžovatel
v žalobě (nadto pouze ve zcela obecné rovině) poukazoval pouze na neaktuálnost a rozpornost
jiných ve spisu obsažených podkladů, jedná se v případě této kasační námitky o námitku
nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., jíž se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem.
[16] Stejně tak se městský soud pro chybějící žalobní námitky nezabýval ani dopady
skutečností, že stěžovatel ze země původu vycestoval legálně s platným cestovním dokladem,
že jednání uzbecké policie souviselo s výkonem jeho náboženství, a proto mu měl být přiznán
azyl dle §12 písm. b) zákona o azylu, případně doplňková ochrana. Opírá-li se kasační stížnost
o nové důvody, které nebyly uplatněny v žalobě před krajským (zde městským) soudem, ač tak
stěžovatel mohl učinit, nemohl se jimi zabývat ani Nejvyšší správní soud. Z ustálené judikatury
(viz např. již rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS,
nebo rozsudek ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, č. 1743/2009 Sb. NSS) vyplývá,
že §104 odst. 4 s. ř. s. zavádí do řízení před Nejvyšším správním soudem koncentrační princip,
který zajišťuje, aby uplatněné výhrady účastníků řízení byly pořadem práva nejprve projednány
krajskými soudy, kterým byly v žalobách předestřeny, a až poté může zákonnost jejich posouzení,
promítly-li se zároveň i do námitek kasačních, přezkoumat Nejvyšší správní soud. K tomu ovšem
v daném případě nedošlo, neboť stěžovatel námitky tohoto obsahu v podané žalobě vůbec
nevznesl, a učinil tak až v kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil, že by městský soud hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva či nerespektoval ustálenou soudní judikaturu, kasační
stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
pokr a č ová n í
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn §60 odst. 3 větou první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu