ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.142.2021:54
sp. zn. 6 Azs 142/2021 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobkyně: D. K., zastoupená Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. prosince 2020 č. j. OAM-
701/ZA-ZA11-P15-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. dubna 2021 č. j. 16 Az 5/2021 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč,
která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně přijela do České republiky v roce 2019. V roce 2020 poprvé požádala
o mezinárodní ochranu, jako důvod uváděla strach z toho, že jí manžel ublíží kvůli tomu,
že za svou víru přijala křesťanství. Žalovaný jí mezinárodní ochranu neudělil. Proti tomuto
rozhodnutí se žalobkyně nijak dále nebránila.
[2] Dne 10. října 2020 podala žalobkyně opakovanou žádost o mezinárodní ochranu. Uvedla,
že žádá ze stejných důvodů jako v předchozím řízení, nadále má obavu, že když se vrátí
do Uzbekistánu, manžel jí ublíží. Navíc na začátku září 2020 telefonovala se svojí sestrou, která jí
řekla, že se i její bratr staví proti změně její víry, a když se vrátí domů, nenechá ji tam bydlet.
Žalobkyně ve vlasti nic nemá a neví, kde by žila.
[3] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný zastavil řízení o opakované žádosti žalobkyně
o mezinárodní ochranu, neboť ji vyhodnotil jako nepřípustnou [§10a odst. 1 písm. e) ve spojení
s §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu]. Žalobkyně totiž uvedla stejný důvod jako v první
žádosti o mezinárodní ochranu a naopak neuvedla žádné nové skutečnosti, které by bylo potřeba
opětovně hodnotit či které by měly vliv na rozhodnutí žalovaného. Nové tvrzení žalobkyně,
že se proti její konverzi staví i její bratr, nedokládá žádné azylově relevantní pronásledování
ani hrozbu vážné újmy, žalovaný je navíc vyhodnotil jako účelové.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítala, že její bratr
se opakovaně vyjádřil tak, že ji zabije, neboť zostudila rodinu, odešla od manžela a přijala
křesťanství. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu rozsudkem označeným
v návětí zamítl. Poukázal na to, že žalobkyně odůvodnila opakovanou žádost o mezinárodní
ochranu téměř shodně jako svou první žádost. Obavami žalobkyně z násilného jednání ze strany
jejího manžela v souvislosti s konverzí ke křesťanství se žalovaný zabýval již v rozhodnutí o první
žádosti. Tvrzení o možné agresi ze strany bratra žalobkyně působí značně nedůvěryhodně,
městský soud navíc vyjádřil pochybnost o tom, že žalobkyně o této skutečnosti nevěděla dříve.
Žalobkyně totiž poté, co odešla od manžela, žila se svým otcem, bratrem a dalšími členy rodiny,
jejímu bratru tudíž muselo být známo, že odešla od manžela a alespoň v minimální míře i to,
co ji k tomu vedlo, naopak si lze stěží představit, že by se bratr žalobkyně o její konverzi dozvěděl
až v době, kdy pobývala v České republice. Absence rodinného zázemí navíc není důvodem
pro opětovné meritorní posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. V krátkém časovém úseku
mezi podáním první a opakované žádosti o mezinárodní ochranu nedošlo v Uzbekistánu
k tak zásadním změnám, aby opodstatnily udělení mezinárodní ochrany. Městský soud proto
přisvědčil žalovanému, že opakovaná žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu byla nepřípustná.
[5] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Je přesvědčena, že splňuje
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, neboť byla pronásledována z důvodu svého pohlaví
a náboženství a hrozí jí vážná újma. V Uzbekistánu zažívala dlouhodobě a opakovaně domácí
násilí ze strany manžela, který ji nutil, aby dodržovala islámská pravidla. Stěžovatelka je
však křesťankou. Manžel jí vyhrožoval i smrtí. Dvakrát odešla ke své rodině, nicméně bratr ji zbil
a vrátil k manželovi, protože odchodem od manžela poškodila čest celé rodiny. Policie
stěžovatelku odbyla s tím, že se jedná jen o hádky mezi manželi.
[6] Prostřednictvím ustanoveného zástupce pak stěžovatelka doplnila, že její kasační stížnost
je přijatelná s ohledem na nesprávné posouzení skutkových okolností ze strany žalovaného
a městského soudu. Vedle hrozby ze strany manžela se stěžovatelka nově dozvěděla o nesouhlasu
s její konverzí ke křesťanství též ze strany jejího bratra, který jí opakovaně vyhrožoval zabitím
a prohlásil, že jí neposkytne bydlení. O této skutečnosti se stěžovatelka dozvěděla od své sestry
až po podání první žádosti o mezinárodní ochranu (v září 2020). Argument městského soudu,
že bratr stěžovatelky musel o jejím příklonu ke křesťanství vědět již dříve, je pouhou
neopodstatněnou domněnkou. Stěžovatelce ze strany jejího bratra hrozí ublížení na zdraví
či životě, navíc by si bez potřebného zázemí nedokázala zajistit důstojnou životní úroveň.
Městský soud též nesprávně vyhodnotil zprávy o zemi původu stěžovatelky, které obsahují
informace o velmi vysoké míře domácího násilí, kterému nejsou tamní státní orgány schopny
zabránit. Žalovaný ani městský soud dále nevysvětlili svůj závěr, že v zemi původu stěžovatelky
nedošlo k zásadní změně, v rozhodnutí žalovaného nejsou hodnoceny zprávy o zemi původu.
Stěžovatelka odkázala na několik aktuálních zpráv, z nichž dovozuje, že je v Uzbekistánu vysoká
míra domácího násilí a státní orgány nejsou schopny zajistit bezpečí obětí, což potvrzuje relevanci
jejích obav.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí,
v němž se skutečnostmi, které stěžovatelka uvedla, zabýval se závěrem, že nejsou relevantní
pro udělení mezinárodní ochrany. Městský soud tyto závěry aproboval.
[8] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovatelce na vědomí.
[9] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s., neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky
(k výkladu tohoto pojmu pro řízení ve věcech mezinárodní ochrany viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. dubna 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[10] Posuzováním opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu se Nejvyšší správní soud
již zabýval v řadě svých rozhodnutí. Takové žádosti se dostane věcného projednání pouze
za předpokladu, že v ní cizinec tvrdí nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení
azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně
skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany, a zároveň jsou tyto skutečnosti relevantní
pro udělení azylu či doplňkové ochrany (usnesení rozšířeného senátu ze dne 6. března 2012
č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, č. 2642/2012 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 26. května 2020
č. j. 1 Azs 114/2020 - 44). Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, kterou je třeba
vykládat restriktivně s ohledem na jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu,
tedy princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009 č. j. 9 Azs 5/2009 - 65
a ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 9 Azs 14/2008-57 nebo na ně navazující usnesení ze dne
5. prosince 2019 č. j. 7 Azs 306/2019 - 67 a ze dne 9. září 2020 č. j. 8 Azs 339/2019 - 55).
[11] Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že za nové skutečnosti, na základě kterých lze
opakovanou žádost o mezinárodní ochranu věcně posoudit, je nutno považovat „nikoli jakékoli
nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad
do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení
pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku
by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto
dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady“ (rozsudek ze dne
25. dubna 2018 č. j. 6 Azs 60/2018 - 43 nebo již citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).
[12] Rozsudek městského soudu je plně v souladu s citovanou judikaturou. Obavami
žalobkyně z manžela se žalovaný řádně zabýval v rozhodnutí o první žádosti o mezinárodní
ochranu, které stěžovatelka nenapadla žalobou. V řízení o opakované žádosti je již znovu
posoudit nelze. Dále nutno poznamenat, že stěžovatelka v opakované žádosti o mezinárodní
ochranu neuváděla, že by jí bratr vyhrožoval násilím, tvrdila pouze, že ji nenechá bydlet ve svém
domě. Tuto obavu posoudil žalovaný zcela správně jako azylově irelevantní. Městský soud
se následně námitkou o hrozícím násilí ze strany bratra stěžovatelky řádně zabýval
(ačkoli nemusel s ohledem na §75 odst. 1 s. ř. s. a judikaturu Nejvyššího správního soudu
k podmínkám pro ex nunc přezkum rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany dle čl. 46 odst. 3
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných
řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, srov. například rozsudek ze dne
26. listopadu 2015 č. j. 10 Azs 194/2015-32) a s ohledem na časový průběh událostí popsaný
samotnou stěžovatelkou v pohovoru k první žádosti o mezinárodní ochranu, jenž je součástí
správního spisu, uzavřel, že pokud by šlo o skutečnou obavu, musela o ní stěžovatelka vědět
dříve, neboť se svým bratrem před odjezdem z Uzbekistánu nějakou dobu žila ve společné
domácnosti a je nepravděpodobné, že by si za tu dobu bratr nevšiml, že již nevyznává islám.
Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by šlo o neopodstatněnou domněnku, městský soud tento svůj
závěr řádně zdůvodnil.
[13] K námitkám, jimiž stěžovatelka vyčítá městskému soudu a žalovanému nesprávnou práci
s informacemi o zemi původu, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. února 2009 č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS, podle něhož musejí být informace
o zemi původu v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální
a ověřené z různých zdrojů a (4) transparentní a dohledatelné. Zastaralá je „taková zpráva,
která obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy
a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace, již zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud
se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden, a pokud je situace
stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let“ (rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 8. srpna 2017 č. j. 45 Az 21/2016 - 55, č. 3714/2018 Sb. NSS, či rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 6 Azs 109/2019 - 74 a ze dne 9. února 2021
č. j. 6 Azs 390/2020 - 25). Žalovaný v tomto směru s ohledem na krátký časový úsek,
který uplynul od rozhodnutí o první žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu, a na stabilní
situaci v Uzbekistánu odkázal na hodnocení provedené v tomto prvním rozhodnutí, čemuž nelze
při absenci konkrétní námitky o změně situace v zemi původu nic vytknout.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na stěžovatelčiny námitky. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil,
že by městský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Proto Nejvyšší
správní soud kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[15] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nerozhodoval, neboť o samotné kasační stížnosti rozhodl přednostně, ještě před uplynutím lhůty
pro rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku, který se tak stal bezpředmětným.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[17] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2021
č. j. 6 Azs 142/2021 - 22 ustanoven zástupcem advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 věta první za středníkem
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci žalobkyně Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony
právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „advokátní tarif“)] a v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Za každý z těchto úkonů zástupci stěžovatelky náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5
aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
[18] Zástupce žalobkyně uplatnil nárok na zvýšení odměny podle §12 odst. 1 advokátního
tarifu na dvojnásobek s ohledem na to, že stěžovatelka nemluví česky a musel jí poskytnout
právní služby v ruském jazyce. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že v tomto případě
nešlo o právní službu mimořádně obtížnou ve smyslu citovaného ustanovení a není na místě
přiznanou odměnu navýšit. Právní službu nelze považovat za mimořádně obtížnou jen proto, že
je poskytována v cizím jazyce, zejména ne v jednom ze světových jazyků (v ruštině). Ustanovený
zástupce netvrdil, že by mu komunikace v ruštině činila větší obtíže, a ze záznamů o jednání se
žalobkyní nelze dovodit, že by s ní případ v tomto jazyce podrobněji rozebíral. Soudu je ostatně
známo, že ustanovený zástupce se specializuje na zastupování cizinců mimo jiné i ve věcech
mezinárodní ochrany.
[19] Zástupci žalobkyně dále náleží za každý úkon 300 Kč jako paušální náhrada hotových
výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovený zástupce žalobkyně doložil, že advokátní
kancelář, ve které je společníkem, je plátkyní daně z přidané hodnoty, přiznaná odměna se mu
proto navyšuje o 21 % čítajících výši této daně na konečných 8 228 Kč. K jejímu uhrazení byla
stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu