ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.148.2021:44
sp. zn. 6 Azs 148/2021 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobkyň: a) N. M., b) nezletilá M. U., zastoupené Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M.,
advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 3. prosince 2018 č. j. OAM-791/ZA-ZA11-ZA20-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2021 č. j. 1 Az 1/2019 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyň se zamít á .
II. Žalobkyně ne maj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyň Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 12 729 Kč,
která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně (matka a dcera) dne 25. září 2017 požádaly o mezinárodní ochranu proto,
že nezletilá žalobkyně b) trpí leukémií. Do České republiky přijely, aby se zde vyléčila.
Při pohovoru pak žalobkyně a) uvedla, že onemocnění žalobkyně b) bylo příčinou jejich odjezdu
z Ukrajiny. Žalobkyně b) podstupovala od července 2016 do července 2017 chemoterapii
v Západoukrajinském specializovaném dětském lékařském centru, žalobkyně a) doložila lékařské
zprávy. V České republice chodí žalobkyně b) každé dva týdny na vyšetření k lékaři,
který kontroluje průběh nemoci a předepisuje jí léky, hospitalizovaná nebyla. Její zdravotní stav
závisí na dávkování léků. Na Ukrajině měla komplikace s léčbou, žalobkyně přestaly důvěřovat
ukrajinským lékařům, kteří žalobkyni b) dávali velké dávky ukrajinských léků, po kterých se cítila
velice špatně. Žalobkyně a) proto nakupovala léky v Polsku, které jí předepsal ukrajinský lékař.
Čeští lékaři snížili dávkování, žalobkyně b) se cítí lépe. Na Ukrajině jí navíc velmi často odebírali
kostní dřeň. V České republice mají lékaři více individuální přístup.
[2] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný žalobkyním neudělil mezinárodní ochranu.
Konstatoval, že léčba žalobkyně b) byla ukončena dne 1. října 2018, její zdravotní stav je
stabilizovaný a umožňuje jí odcestovat do vlasti bez zásadních zdravotních komplikací.
Dle informací o zemi původu je léčba akutní lymfoblastické leukémie na Ukrajině dostupná,
ani žalobkyně a) nepopírala dostupnost lékařské péče, pouze uváděla, že neměla k ukrajinským
lékařům důvěru. V roce 2018 navíc byla na Ukrajině zahájena první etapa zdravotní reformy.
Žalovaný proto neshledal důvod pro udělení humanitárního azylu ani doplňkové ochrany.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) rozsudkem označeným v návětí. Nezabýval se argumentací žalobkyň o stavu zdravotnictví
na Ukrajině a rozborem judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)
z vyjádření ze dne 31. března 2021, neboť je považoval za opožděně uplatněné žalobní body.
Námitku, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, neshledal městský soud důvodnou.
Přisvědčil žalovanému, že v projednávaném případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu. Zdravotní stav žalobkyně b) nebyl v době vydání napadeného
rozhodnutí tak závažný, aby bylo neudělení mezinárodní ochrany nehumánní. Ani ke dni vydání
rozsudku městského soudu nebyla naplněna kritéria případu hodného zvláštního zřetele.
Žalobkyně b) je již pouze kontrolně sledována na klinice s frekvencí tři až čtyři měsíce. I další
zdravotní problémy žalobkyně b) (paréza, enuréza) již byly vyřešeny. Žalobkyně b) má
sice problémy s hepatopatií, nejde však o závažný zdravotní problém, který by vylučoval návrat
do země původu. Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je
v souladu s rozsudkem velkého senátu ESLP ze dne 13. prosince 2016 ve věci Paposhvili proti
Belgii, stížnost č. 41738/10, na který se odvolávaly žalobkyně, a neodporuje ani Úmluvě o právech
dítěte.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) podaly proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost. Namítaly, že městský soud i žalovaný zcela pominuli jejich tvrzení, že zdravotní péče
na Ukrajině vedla pouze ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky b), jejíž zdravotní stav
rozhodně není dobrý. Městský soud však lékařské zprávy hodnotil bez jakéhokoli prvku
odbornosti, uvedl pouze výčet lékařské dokumentace, z níž nevyvodil žádný závěr.
[5] Dle stěžovatelek neměl městský soud odmítnout jejich obsáhlé vyjádření ze dne
31. března 2021, které neobsahovalo nové žalobní body, nýbrž doplnění a rozvití již uplatněných
žalobních bodů. I kdyby šlo o novou argumentaci, musel by ji městský soud zohlednit s ohledem
na princip non-refoulement.
[6] Stěžovatelky dále zopakovaly své námitky ohledně dostupnosti zdravotní péče
na Ukrajině. Poukazovaly na vysoké náklady, neformální platby požadované od pacientů,
nedostatečnou infrastrukturu primárního systému zdravotní péče, zastaralé lékařské vybavení,
omezenou kvalitu a dostupnost zdravotnických služeb a nedostatek některých léků. Na Ukrajině
neexistuje univerzální přístup ke zdravotní péči, v praxi je veřejné financování zdravotnictví
extrémně omezené, lidé musejí platit za většinu ambulantních a lůžkových služeb a téměř všechny
léky. Stěžovatelky zmínily konkrétní případové studie ohledně finanční náročnosti léčby leukémie.
Ukrajinský zdravotní systém je nedostatečně financovaný, zkorumpovaný a nedostupný.
[7] Stěžovatelky též znovu odkázaly na výše citovaný rozsudek Paposhvili, dle něhož může
utrpení způsobené nemocí vyvolat odpovědnost státu v kontextu čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to i v jiných situacích
než při bezprostředním riziku úmrtí dotčené osoby. Stěžovatelky předložily důkazy svědčící
o tom, že nedostatek vhodné péče na Ukrajině představuje riziko skutečného nebezpečí vážného,
rychlého a nevratného zhoršení zdravotního stavu žalobkyně b), bylo tedy na žalovaném,
aby jejich obavy vyvrátil. Žalovaný se však nezabýval tím, zda stěžovatelka b) bude mít
na Ukrajině ke zdravotní péči reálně přístup. Městský soud i žalovaný dále opomněli zohlednit
postavení stěžovatelek jako zranitelných osob, a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Stěžovatelky odkázaly též na nutnost zohlednit nejlepší zájem dítěte, který žalovaný zcela
pominul. Nakonec žalovanému vytkly procesní pochybení spočívající v tom, že rozsudek
Paposhvili ani jednou nezmínil, naopak vycházel ze starší judikatury, která však byla rozsudkem
Paposhvili překonána.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření namítl, že kasační stížnost nepřináší žádnou novou právní
otázku a měla by být odmítnuta pro nepřijatelnost. Stěžovatelky mylně zaměňují dostupnost
a bezplatnost zdravotní péče. Srovnání s případem Paposhvili je zcela nepřístojné. Městský soud
se s lékařskými zprávami, které stěžovatelky předložily, vypořádal správně, vyšel
ze srozumitelných závěrů lékařů. Ohledně dostupnosti zdravotní péče je třeba brát v úvahu,
zda je žadateli o mezinárodní ochranu odpírána diskriminačně, či zda je poskytována všem
obyvatelům země původu. V průběhu řízení nebyla žádná diskriminace prokázána, stěžovatelky
ji ani netvrdily.
[9] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovatelkám na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelky oprávněně namítají, že jejich vyjádření ze dne 31. března 2021 neobsahovalo
nové žalobní body, nýbrž pouze rozvádělo dříve (včas) uplatněnou argumentaci. Alfou a omegou
argumentace stěžovatelek totiž bylo tvrzení, že stěžovatelce b) měla být pro její zdravotní stav
udělena mezinárodní ochrana ve formě humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Vyjádření
ze dne 31. března 2021 se týká právě a jen této okolnosti, žádné další důvody pro udělení
mezinárodní ochrany neuvádělo. Městský soud tedy pochybil tím, že je považoval za uplatnění
nového žalobního bodu a odmítl se jím zabývat. Toto pochybení nicméně nečiní jeho rozsudek
nepřezkoumatelným. Ačkoli totiž městský soud výslovně uvedl, že se argumentací ohledně
nejnovější judikatury ESLP nebude zabývat, ve skutečnosti tak učinil se závěrem, že rozhodnutí
žalovaného není v rozporu s rozsudkem Paposhvili, na který stěžovatelky ve vyjádření ze dne
31. března 2021 odkazovaly (body 46 a 47 napadeného rozsudku). Úrovní a dostupností léčby
leukémie na Ukrajině se městský soud skutečně nezabýval, nicméně s ohledem na jeho závěr,
že léčba stěžovatelky b) již byla ukončena, její zdravotní stav je stabilizovaný a nebrání jejímu
návratu do země původu, to ani nebylo nezbytné. Jelikož dospěl městský soud k závěru,
že se stěžovatelka b) s leukémií již neléčí, nemusel se následně zabývat tím, zda by pro ni byla
léčba tohoto onkologického onemocnění v zemi původu dostupná.
[12] Ani rozhodnutí žalovaného nelze považovat za nepřezkoumatelné. Stěžovatelky mu
vytýkají, že výslovně neodkázal na rozsudek Paposhvili. V tom však nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného spatřovat nelze. Úkolem žalovaného bylo posoudit, zda stěžovatelky
splňují podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Tento úkol splnil,
přičemž z jeho rozhodnutí je zřejmé, proč stěžovatelkám mezinárodní ochranu neudělil.
Ačkoli by bezesporu bylo vhodnější, kdyby si žalovaný argumentačně vypomohl novější
judikaturou než rozsudkem Nejvyššího správního soudu z roku 2007 (sp. zn. 2 Azs 30/2007),
nelze jeho rozhodnutí zrušit jen proto, že tak neučinil. Stejně tak nelze považovat za pochybení,
že žalovaný výslovně neodkázal na Úmluvu o právech dítěte, je-li jeho rozhodnutí s touto
mezinárodní smlouvou v souladu – což je však otázkou jeho zákonnosti, nikoli
přezkoumatelnosti.
[13] Nelze přisvědčit ani námitce, že městský soud a žalovaný opomněli zhodnotit postavení
stěžovatelek jako zranitelných osob. Podle §2 odst. 1 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je
zranitelnou osobou mimo jiné rodič nebo rodina s nezletilým dítětem. Stěžovatelky tedy jsou
zranitelnými osobami ve smyslu citovaného ustanovení. Toto postavení však nemá vliv
na samotné rozhodování o udělení, či neudělení mezinárodní ochrany (srov. čl. 21 odst. 4
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2016, kterou se stanoví
normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, tzv. přijímací směrnice), promítá
se především v úrovni procesní ochrany, kterou zranitelným osobám právní řád skýtá – žalovaný
je povinen zvážit, zda zranitelná osoba potřebuje podporu k uplatňování svých práv a plnění
povinností v řízení (§10 odst. 4 zákona o azylu), a zajistit, aby se zranitelnými osobami pracovaly
vhodně vyškolené osoby (§79 odst. 8 zákona o azylu), pro zajištění zranitelných osob platí
přísnější podmínky (§46a odst. 3 zákona o azylu) a provozovatel přijímacího či pobytového
střediska je povinen zohlednit jejich zvláštní potřeby (§81 odst. 2 zákona o azylu; srov. též čl. 21
a následující přijímací směrnice). Stěžovatelky však netvrdí, že by v tomto směru žalovaný jakkoli
pochybil.
[14] Stěžovatelky dále brojily proti hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky b) ze strany
městského soudu. Ani v této části však není kasační stížnost důvodná. Městský soud zdravotní
stav stěžovatelky b) řádně zhodnotil na základě lékařských zpráv, které předložily samotné
stěžovatelky ve správním řízení i následně v řízení před soudem (s ohledem na to, že řízení
o žalobě probíhalo delší dobu, si městský soud vyžádal informace o aktuálním zdravotním stavu
stěžovatelky, což lze jedině kvitovat). Tyto zprávy popisovaly zdravotní stav stěžovatelky b) tak,
že k jeho řádnému posouzení již nebylo třeba dalších odborných znalostí, a tedy ani vypracování
znaleckého posudku (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. července 2020 č. j. 10 Azs 437/2019 - 83). Vyplývá z nich, že onkologická léčba stěžovatelky b)
byla ukončena již před vydáním rozhodnutí žalovaného, dle pozdějších dalších zpráv z Kliniky
dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol je stěžovatelka subjektivně bez obtíží,
medikace žádná. Stěžovatelka též trpěla enurézou (noční inkontinencí), ale podle zprávy Kliniky
dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol ze dne 25. června 2020 i tato potíž
zmizela, a prodělala dvě ataky parézy lícního nervu, k poslední však došlo již v lednu 2019
a od té doby se ani tyto zdravotní problémy neopakovaly. Dále byla u stěžovatelky dne
25. června 2020 zjištěna významná elevace transamináz s norm. bilirubinem a bylo jí doporučeno
vyšetření na gastroenterologii, které však ke dni vydání rozsudku městského soudu neabsolvovala
(v podrobnostech viz bod 32 rozsudku městského soudu). Závěr městského soudu, že zdravotní
stav stěžovatelky b) je stabilizovaný a nedošlo u ní k návratu závažného onemocnění akutní
lymfoblastické leukémie (bod 42 napadeného rozsudku), je plně v souladu s obsahem lékařských
zpráv, které stěžovatelky předložily. Nejvyšší správní soud souhlasí i s hodnocením, že nález
ze dne 25. června 2020, k němuž lékaři ještě neučinili konečné závěry, nesvědčí o závažném
onemocnění, které by bránilo návratu stěžovatelky b) do země původu (mimo jiné proto,
že stěžovatelka ještě neabsolvovala doporučená vyšetření), stěžovatelky navíc od těchto obtíží
důvody pro udělení mezinárodní ochrany neodvozovaly.
[15] Nejvyšší správní soud se ztotožnil i se závěrem městského soudu, že stěžovatelčin případ
nelze považovat za „velmi výjimečný“ ve smyslu rozsudku Paposhvili, a že jí tedy v případě
návratu do země původu nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve smyslu §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy. Z uvedeného rozsudku ESLP vyplývá, že „velmi výjimečnými
případy“, ve kterých čl. 3 Úmluvy znemožňuje vyhoštění (či naopak ukládá udělení mezinárodní
ochrany – srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 437/2019 - 83),
jsou případy vážně nemocných osob, u nichž závažné důvody zakládají domněnku, že ačkoliv
nejsou v bezprostředním ohrožení života, nedostatek vhodné péče či přístupu k ní v přijímající
zemi představuje riziko vážného, rychlého a nevratného zhoršení jejich zdravotního stavu
vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života.
Je na těchto osobách, aby předložily důkazy o existenci takových závažných důvodů, úkolem
státních orgánů naopak je, aby tvrzené riziko pečlivě přezkoumaly a vyvrátily pochybnosti.
[16] Stěžovatelky však nepředložily důkazy o existenci závažných důvodů ve smyslu rozsudku
Paposhvili. Jak již bylo uvedeno, z lékařských zpráv, které žalovanému a městskému soudu
doložily, vyplývá, že onkologická léčba stěžovatelky b) byla již na konci roku 2018 ukončena, její
stav je v tomto ohledu stabilizovaný a nevyžaduje žádnou další medikaci. Žádnými jinými
podobně závažnými obtížemi stěžovatelka b) netrpí. Nejsou proto žádné důvody k obavám, že by
jí v zemi původu hrozilo vážné, rychlé a nevratné zhoršení zdravotního stavu vedoucí
k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života, tedy že by hrozilo
porušení čl. 3 Úmluvy.
[17] Ze stejného důvodu nelze stěžovatelčin případ považovat ani za případ hodný zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu). Jak Nejvyšší správní soud
konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004 č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu
humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty
ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl
neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce
postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale
i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka b) není
zvlášť těžce nemocná ani v postavení, které by s těžkou nemocí bylo srovnatelné.
[18] Nakonec se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou nejlepšího zájmu dítěte, která by
mohla být relevantní v kontextu doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu,
tedy z důvodu rozporu vycestování cizince s mezinárodními závazky České republiky, ve spojení
s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli
činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy,
správními nebo zákonodárnými orgány. Je však třeba připomenout, že z citovaného ustanovení nelze
v žádném případě dovodit povinnost státu udělit mezinárodní ochranu každému dítěti, které o ni
požádá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 6 Azs 67/2018-29).
Navíc, doplňkovou ochranu podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu lze udělit pouze
v případě, kdy by v rozporu s mezinárodními závazky České republiky bylo samotné vycestování
cizince [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2008
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, který se týkal čl. 8 Úmluvy]. Nejvyšší správní soud znovu opakuje,
že dle lékařských zpráv, které stěžovatelky doložily, netrpí nezletilá stěžovatelka b) závažnějšími
zdravotními obtížemi, které by jí znemožnily samotné vycestování z České republiky, a ze spisu
nevyplývají ani jiné okolnosti, pro které by bylo možné dovodit, že je vycestování v rozporu
s jejím nejlepším zájmem.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl podle
§110 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl
tak bez jednání v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměly ve věci úspěch, nemají proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady
nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[21] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. června 2021 č. j. 6 Azs 148/2021 - 25
žalobkyním ustanovil zástupcem advokáta. Hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 věta první za středníkem
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci žalobkyň Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony
právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11
odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „advokátní tarif“)] a v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Za každý z těchto úkonů zástupci žalobkyň náleží odměna ve výši 4 960 Kč [§7 bod 5
aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s §12 odst. 4
advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Advokátní kancelář, ve které je ustanovený zástupce žalobkyň společníkem, je plátkyní
daně z přidané hodnoty, přiznaná odměna se proto navyšuje o 21 % čítajících výši této daně
na konečných 12 729 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny). K jejímu uhrazení byla stanovena
přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu