ECLI:CZ:NSS:2021:7.ADS.171.2020:27
sp. zn. 7 Ads 171/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Petra Šebka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: M. T., zastoupena
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2020,
č. j. 29 Ad 11/2019 - 27,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2020, č. j. 29 Ad 11/2019 - 27,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2019, č. j. RN -X/315-PBE,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6 292 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Müllera.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2019, č. j. RN-X/315-PBE, žalovaná zamítla námitky
žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 24. 9. 2018, č. j. R-24. 9. 2018-424/X, kterým bylo
rozhodnuto o žádosti žalobkyně o poskytnutí příplatku k důchodu tak, že podle §2 odst. 2
nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd
způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, a podle §56 odst. 1 písm. b)
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, byl žalobkyni přiznán příplatek od 20. 1. 2005
ve výši 1 025 Kč měsíčně (výrok I.); výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobkyni doplatek
příplatku za dobu před 1. 1. 2006 nenáleží, a to podle čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb.,
kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
II.
[2] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou. Krajský soud v Hradci Králové žalobu
zamítl. Dospěl totiž k závěru, že správní orgány nepochybily, pokud doplatek příplatku
k vdovskému důchodu žalobkyni přiznaly od 1. 1. 2006 (tj. tři roky před 1. 1. 2009) a neztotožnil
se se žalobkyní, že to mělo být již od 26. 4. 2005 (tj. pět let před podáním žádosti).
Podle krajského soudu byl příplatek k důchodu žalobkyni přiznán od 20. 1. 2005, o vzniku
nároku k tomuto dni nebylo mezi účastníky sporu. Na doplatek příplatku v období od 20. 1. 2005
do 1. 1. 2006 mohla žalobkyně dosáhnout pouze tak, že by svoji žádost o doplatek podala tři roky
od vzniku nároku na příplatek, neboť tehdejší právní úprava umožňovala doplatky vyplácet
pouze za období tří let zpětně, jak je uvedeno v přechodném ustanovení čl. II bodu 14 k zákonu
č. 306/2008 Sb. Podle krajského soudu tedy žádost žalobkyně ze dne 14. 6. 2018 nemohla
žalovaná posoudit jinak, než učinila. Krajský soud se neztotožnil se žalobkyní v tom, že příplatek
k důchodu je dávka se zcela oddělitelným právním režimem, na kterou se přechodná ustanovení
k zákonu č. 306/2008 Sb. nevztahují. Bez vzniku nároku na důchod totiž nemůže dávka
„příplatku k důchodu“ existovat; její závislost je tedy tak těsná, že na ni lze vztáhnout analogicky
i přechodná ustanovení, která směřují k důchodovým dávkám, i když nikoli explicitně
k příplatkům k těmto dávkám.
III.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Má totiž za to, že příplatek
k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. má oddělitelný právní režim od důchodů
podle zákona č. 155/1995 Sb. Jedná se totiž o samostatnou dávku, vyplácenou na základě
zvláštního rozhodnutí. Je odlišně upraven souběh nároků na důchod a na příplatek. Není
tedy namístě rozšiřovat výkladem čl. II bod 14 zákona č. 306/2008 Sb., který se výslovně
vztahuje jen na důchod a jeho zvýšení.
[4] Stěžovatelka tedy navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svoje rozhodnutí i vyjádření
k žalobě. Rozsudek krajského soudu považuje za zákonný a kasační stížnost navrhuje zamítnout.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] V daném případě není mezi účastníky sporu, že stěžovatelce vznikl nárok na příplatek
k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Rovněž není sporu o to, že čl. II bod 14
zákona č. 306/2008 Sb. se použije na žadatele o důchod či jeho zvýšení. Jak již ostatně uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 Ads 279/2015 - 24, důchod
neprávem odepřený či přiznaný v nižší výměře, než náležel, lze podle §56 odst. 1 písm. b) zákona
č. 155/1995 Sb. ve znění čl. I bodu 71 zákona č. 306/2008 Sb., a podle čl. II bodu 14 téhož
zákona přiznat či doplatit nejvýše za 3 roky zpětně ode dne účinnosti uvedených ustanovení
zákona č. 306/2008 Sb., tj. nejdříve od 1. 1. 2006, a to i v případě, kdy k odepření dávky
či k chybnému stanovení její výše došlo v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního
zabezpečení.
[9] Sporným zůstává, zda na příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. lze
nahlížet jako na důchod podle zákona č. 155/1995 Sb., a tedy, zda na jeho zpětné vyplacení lze
použít čl. II bod 14 zákona č. 306/2008 Sb. a vyplatit ho zpětně tři roky před 1. 1. 2009, jak tvrdí
žalovaná, či nikoli a lze ho vyplatit zpětně pět let před podáním žádosti, jak se domnívá
stěžovatelka.
[10] Krajský soud v daném případě ve shodě se žalovanou uzavřel, že bez vzniku nároku
na důchod nemůže příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. existovat; závislost
příplatku s důchodem je tedy tak těsná, že na něho lze vztáhnout analogicky i přechodná
ustanovení, která směřují k důchodovým dávkám, i když nikoli explicitně k příplatku.
[11] K příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. se vyslovil již opakovaně
Nejvyšší správní soud; např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 Ads 155/2009 - 423, uvedl:
„K charakteru příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. konstatoval Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 Ads 73/2006 - 82, že má charakter odškodňovací či rehabilitační
dávky: „Příplatek k důchodu podle nařízení vlády má tedy s důchody vyplácenými z důchodového pojištění
podle zákona o důchodovém pojištění společné pouze technikálie výplaty a příslušný orgán státní správy; pokud jde
o samu podstatu příplatku, nemá s důchody z důchodového pojištění společného nic. Jde stále o samostatnou dávku,
která není v nejmenším od dávky důchodového pojištění odvozena, nestává se její součástí a existuje bez ohledu
na společnou výplatu stále jako samostatný nárok odvozený z jiných právních předpisů, než jsou předpisy
důchodového pojištění“. Nejvyšší správní soud uzavřel, že „posuzovaný příspěvek k důchodu podle nařízení
vlády č. 622/2004 Sb. má charakter odškodňovací a rehabilitační dávky, není dávkou sociálního zabezpečení
...“.
[12] Příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. je „samostatnou dávkou“, která
existuje jako samostatný nárok odvozený z jiných právních předpisů, a s důchody podle zákona
č. 155/1995 Sb. má společné pouze „technikálie výplaty a příslušný orgán státní správy“, avšak
nejedná se o dávku, která by byla od dávky důchodového pojištění jakkoli odvozena.
[13] Podle §5 odst. 4 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. není-li v tomto nařízení stanoveno jinak,
vztahují se na rozhodování o příplatku, nároku na jednotlivé splátky příplatku a na jeho poskytování §86, 89,
90, 108, 111, 112, 116 a 117 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, a §55 a 56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů.
[14] Podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. ve znění do 31. 12. 2008 zjistí-li se,
že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl
přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod
nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho
zvýšení; pro běh této lhůty platí §55 odst. 2 věta třetí obdobně.
[15] Zákonem č. 306/2008 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2009 změněn §56 odst. 1 písm. b)
zákona č. 155/1995 Sb. (čl. I bod 71 zákona 306/2008 Sb.)
takto:Zjistí-li se, že důchod byl přiznán
nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího
data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží.
Důchod nebo jeho zvýšení se doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod
nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí §55 odst. 2 věta druhá a třetí obdobně. Důchod nebo jeho zvýšení
se však doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl
vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data,
než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení.
[16] Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb. za dobu
před 1. lednem 2009 se důchod nebo jeho zvýšení doplatí ve výši, v níž důchod správně náležel, nejvýše v rozsahu
stanoveném právními předpisy účinnými ke dni 31. prosince 2008.
[17] Z uvedeného plyne, že přechodné ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb.
se výslovně vztahuje „na důchod nebo jeho zvýšení“, nikoli na příplatek k důchodu
podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Není-li tento příplatek důchodem, nýbrž samostatnou
dávkou, která existuje jako samostatný nárok odvozený z jiných právních předpisů, nelze
na ni jako na důchod nahlížet a nelze na ni aplikovat přechodné ustanovení, které se vztahuje
výslovně k „důchodům nebo jejich zvýšení“. Citované přechodné ustanovení ani přímo
neodkazuje na §56 zákona č. 155/1995 Sb., který by byl podle §5 odst. 4 nařízení
vlády č. 622/2004 Sb. na rozhodování o příplatku použitelný. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí
se stěžovatelkou, že v daném případě krajský soud výkladem rozšířil rozsah přechodného
ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb., neboť ho aplikoval nikoli na „důchod a jeho
zvýšení“, nýbrž na „příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“ Toto rozšíření
přitom bylo v neprospěch stěžovatelky, neboť v důsledku aplikace přechodných ustanovení
stěžovatelka obdržela nižší část doplatku příplatku k důchodu podle nařízení
vlády č. 622/2004 Sb.
[18] Pokud se Nejvyšší správní soud v minulosti zabýval ať už konkrétně nařízením vlády
č. 622/2004 Sb., či jinými odškodňovacími předpisy vázanými na proces rehabilitace, vycházel
vždy z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, v němž Ústavní soud
dospěl k závěru, že „záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních
norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch
postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv
jiných osob.“ Ústavní soud tak podle názoru Nejvyššího správního soudu vymezil jako základní
interpretační kritérium nadřazené prostému gramatickému výkladu pravidlo teleologického
výkladu in favorem potenciálních beneficientů odškodňovacích a rehabilitačních předpisů (srov.
např. již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 6 Ads 73/2006 - 82). Z uvedeného tedy plyne, že v případě odškodňovacích předpisů
(i nařízení vlády č. 622/2004 Sb.) nelze provádět výklad, který je v neprospěch potenciálních
beneficientů těchto předpisů (v daném případě tedy v neprospěch stěžovatelky). Právě takový
nepřípustně rozšiřující výklad v neprospěch stěžovatelky v daném případě krajský soud učinil.
[19] Nelze tak souhlasit s krajským soudem, že příplatek k důchodu podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. je dávkou, jejíž závislost na důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. je tak těsná,
že na ni lze vztáhnout analogicky i přechodná ustanovení, která směřují k důchodovým dávkám.
Naopak Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že příplatek k důchodu podle nařízení
vlády č. 622/2004 Sb. má od důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. oddělený právní režim
a nelze na tuto dávku nahlížet jako na důchod podle citovaného zákona. Zároveň nelze
ani provést rozšiřující výklad čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb., neboť by tím došlo
k výkladu v neprospěch stěžovatelky, jakožto beneficientky doplatku příplatku k důchodu
podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Vzhledem k uvedenému je tak třeba uzavřít, že krajský soud
i žalovaná pochybily, pokud na danou situaci aplikovali přechodné ustanovení čl. II bod 14
zákona č. 306/2008 Sb.
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že stejnou nezákonností bylo zatíženo
i rozhodnutí žalované, zrušil soud podle §110 odst. 2 s. ř. s. rovněž žalobou napadené
rozhodnutí. Na žalované tedy bude, aby v dalším řízení postupovala podle §5 odst. 4 nařízení
vlády č. 622/2004 Sb. a podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., aniž by na věc
použila přechodné ustanovení (čl. II bod 14) k zákonu č. 306/2008 Sb.
[21] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o žalobě
i kasační stížnosti. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná v řízení úspěch neměla, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka byla naopak v řízení úspěšná, má proto právo
na náhradu nákladů v plné výši. Ze spisu vyplynulo, že vynaložila náklady na právní zastoupení
za čtyři úkony ve věci (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, repliky a kasační stížnosti) dle §11
odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), po 1000 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 2 téže
vyhlášky] a na náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 4 citované vyhlášky ve výši 300 Kč
za úkon. Zástupce stěžovatelky je plátcem DPH, a proto byla částka 5 200 Kč navýšena o daň
ve výši 21 %, kterou bude zástupce povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Žalovaná je tak povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě
nákladů řízení celkem 6 292 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu