ECLI:CZ:NSS:2021:7.AFS.226.2020:35
sp. zn. 7 Afs 226/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Petra Šebka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. P., zastoupen
Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, č. j. 57 Af 27/2018 - 52,
takto:
I. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, č. j. 57 Af 27/2027 - 52,
se z r ušuj e a žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne
6. 9. 2018, č. j. 39278/18/5100-41451-711055, se od m ít á .
II. Ve zbylé části se kasační stížnost zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 8. 2018, č. j. 36516/18/5300-22443-712601, žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 8. 2. 2018,
č. j. 164157/18/2312-50521-403210, kterým bylo podle §113 odst. 1 písm. c) zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru
na daň z přidané hodnoty ze dne 13. 12. 2017, č. j. 2020223/17/2312-50521-403210, a odvolací
řízení bylo zastaveno, neboť žalobce podal odvolání po zákonem stanovené lhůtě.
[2] Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2018, č. j. 39278/18/5100-41451-711055, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 15. 3. 2018,
č. j. 366226/18/2312-50521-403210, kterým finanční úřad podle §37 odst. 2 daňového řádu
zamítl žádost žalobce o navrácení lhůty pro podání odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 13. 12. 2017,
č.j. 2020223/17/2312-50521-403210, v předešlý stav. Dospěl totiž k závěru, že důvody, které
žalobce pro navrácení lhůty tvrdí, nelze podřadit pod závažné důvody ve smyslu §37 odst. 2
daňového řádu.
II.
[3] Proti oběma rozhodnutím žalovaného (ze dne 23. 8. 2018 i ze dne 6. 9. 2018) podal
žalobce ke Krajskému soudu v Plzni žaloby. Krajský soud žaloby spojil ke společnému
projednání a rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 57 Af 27/2027 - 52, obě žaloby zamítl
(výrokem I. zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2018 a výrokem II. zamítl
žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2018).
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že obě žaloby jsou nedůvodné. Odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru bylo podle krajského soudu podáno poslední den lhůty
k okresní správě sociálního zabezpečení, která jej následující pracovní den postoupila příslušnému
správci daně. Vzhledem k tomu, že k postoupení odvolání došlo až po uplynutí lhůty k jeho
podání, bylo odvolání podáno opožděně. Podle krajského soudu tedy správce daně postupoval
v souladu se zákonem, pokud odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru
vyhodnotil jako opožděné, a podle §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu je zamítl a odvolací
řízení zastavil. Podle krajského soudu také nebyla splněna podmínka stanovená v §37 odst. 2
daňového řádu, tj. že k opožděnému doručení odvolání, resp. jeho odeslání do datové schránky
příslušného správce daně, došlo ze závažných důvodů, nemohl správce daně žádosti o navrácení
lhůty v předešlý stav vyhovět. Žalovaný tak nepochybil, pokud obě odvolání žalobce zamítl
a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
III.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítal, že okresní
správa sociálního zabezpečení postupovala v rozporu s §75 a §91 daňového řádu, neboť jeho
odvolání bezodkladně nepostoupila a o postoupení ho navíc neinformovala. Stěžovatel dále
namítal, že brojil proti závěrům daňové kontroly jako celku, tedy každé z 28 podaných odvolání
směřovalo proti všem dodatečným platebním výměrům; to plyne mj. z bodu VI. každého
odvolání. Stěžovatel má tak za to, že odvolací řízení proti všem 28 dodatečným platebním
výměrům bylo zahájeno dnem, kdy příslušnému správci daně došlo první odvolání. Stěžovatel
také nesouhlasil s tím, že v jeho případě nebyl naplněn závažný důvod pro navrácení lhůty
v předešlý stav.
[6] S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu
i svoje rozhodnutí považuje za zákonná. Na obsah svých rozhodnutí také odkázal. Kasační
stížnost proto navrhl zamítnout jako nedůvodnou.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tou částí kasační stížnosti, která směřuje
proti výroku II. rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba směřující
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2018 (jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání
proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o navrácení lhůty). Krajský soud v napadeném
rozsudku správně poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se výluky
rozhodnutí předběžné povahy ze soudního přezkumu podle §70 písm. b) s. ř. s. (např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49, ze dne 10. 12. 2009,
č. j. 9 As 48/2009 – 105 a ze dne 18. 10. 2019, č. j. 4 Afs 244/2019 - 85) a dospěl k závěru,
že rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav podle §37 daňového řádu bezpochyby
naplňuje znaky rozhodnutí předběžné povahy podle §70 písm. b) s. ř. s. V daném případě
však dovodil, že toto rozhodnutí není rozhodnutím předběžným, neboť žalovaný nejprve
rozhodl o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru a až následně o odvolání
proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav. Krajský soud tedy připustil
věcný přezkum tohoto rozhodnutí.
[11] Nejvyšší správní soud s ním však nesouhlasí. Jak již uvedl v rozsudku ze dne 18. 10. 2019,
č. j. 4 Afs 244/2019 - 85: „Nejvyšší správní soud uzavírá, že vzhledem k výše uvedenému je nutno posuzovat
rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 daňového řádu jakožto úkon předběžné
povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Napadl-li tedy stěžovatel v nyní projednávané věci rozhodnutí žalovaného,
jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádosti stěžovatele
o navrácení lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru na úrok z prodlení a rozhodnutí o zřízení
zástavního práva, jednalo se ve smyslu §68 písm. e) a §70 písm. b) s. ř. s. o žalobu nepřípustnou, kterou bylo
nutno podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout“.
[12] Rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav
podle §37 daňového řádu tak nepodléhá samostatně soudnímu přezkoumání, neboť konečné
důsledky představující zásah do právní sféry stěžovatele ve smyslu §65 s. ř. s. by konstituovaly
až výroky rozhodnutí o jeho odvolání proti rozhodnutí správce daně o zamítnutí odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49). Ve vztahu k tomuto konečnému rozhodnutím by z povahy
věci bylo rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení odvolací lhůty rozhodnutím předběžné
povahy, a to bez ohledu na to, že v daném případě bylo rozhodnutí o odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru vydáno dříve, než rozhodnutí o odvolání ve věci žádosti
o navrácení lhůty v předešlý čas. Byť rozhodnutí o odvolání ve věci žádosti o navrácení lhůty
fakticky časově nepředcházelo rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru,
neznamená to, že tak ztratilo svoji předběžnou povahu ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Stále totiž
platí, že do veřejných subjektivních práv stěžovatele bylo zasaženo až rozhodnutím o zamítnutí
jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru (a nikoli rozhodnutím o zamítnutí žádosti
o navrácení lhůty v předešlý čas). Rovněž platí i to, že právě v žalobě proti rozhodnutí o odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru mohl a měl stěžovatel namítat, že odvolání nemělo být
zamítnuto jako opožděné, neboť mělo být vyhověno jeho žádosti o navrácení lhůty v předešlý
stav. To, že bylo odvolací rozhodnutí ve věci žádosti o navrácení lhůty vydáno o cca dva týdny
později, než odvolací rozhodnutí ve věci dodatečného platebního výměru, na to nemá žádný vliv.
[13] Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2018 tak měla být krajským soudem jako
nepřípustná ve smyslu §68 písm. e) a §70 písm. b) s. ř. s. odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. a nikoli věcně posouzena. Podle §110 odst. 1 s. ř. s. jestliže již v řízení před krajským
soudem byly důvody pro zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, rozhodne
o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud. Vzhledem
k tomu tak Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. učinil, výrok II. rozsudku
krajského soudu zrušil a žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2018 odmítl.
[14] Nejvyšší správní soud dále posuzoval kasační stížnost směřující proti výroku I. rozsudku
krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2018.
V rámci tohoto přezkumu pak bude v mezích kasačních důvodů posouzena i zákonnost postupu
správce daně při posuzování stěžovatelovy žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav.
[15] Mezi účastníky řízení není sporu, že stěžovateli bylo vydáno celkem 28 dodatečných
platebních výměrů, přičemž proti 27 podal odvolání do datové schránky Finančního úřadu
pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Rokycanech. Pouze proti dodatečnému platebnímu
výměru ze dne 13. 12. 2017, č. j. 2020223/17/2312-50521-403210, který byl téhož dne stěžovateli
doručen, podal stěžovatel odvolání, které dne 12. 1. 2018 zaslal do datové schránky Okresní
správy sociálního zabezpečení Rokycany.
[16] Stěžovatel předně namítá důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Konkrétně shledává porušení §75 daňového řádu v tom, že okresní správa sociálního
zabezpečení jeho odvolání bezodkladně nepostoupila a o postoupení ho neinformovala.
[17] Podle §75 daňového řádu není-li správce daně, vůči němuž bylo učiněno podání nebo připsána
platba, příslušný vést v dané věci řízení, podání nebo platbu neprodleně postoupí příslušnému správci daně
a uvědomí o tom podatele.
[18] Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že okresní správa sociálního zabezpečení je
správcem daně. Jak správně konstatoval žalovaný i krajský soud, správce daně je správní orgán
nebo jiný státní orgán (dále jen „orgán veřejné moci“) v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě
zákona svěřena působnost v oblasti správy daní (§10 odst. 1 daňového řádu). Okresní správa sociálního
zabezpečení, které stěžovatel odvolání zaslal, nemá zákonem svěřenu působnost v oblasti správy
daní a není tedy správcem daně, který by měl postupovat podle daňového řádu. Jedná
se o správní orgán, který postupuje podle správního řádu a stěžovatelem tvrzeného porušení
daňového řádu se tak dopustit nemohla. Vzhledem k tomu, že správní řád v případě podání
učiněného nepříslušnému orgánu obsahuje úpravu obdobnou daňovému řádu, aplikoval Nejvyšší
správní soud konkrétní námitky stěžovatele na §12 správního řádu.
[19] Podle §12 správního řádu dojde-li podání (§37) správnímu orgánu, který není věcně nebo místně
příslušný, bezodkladně je usnesením postoupí příslušnému správnímu orgánu a současně o tom uvědomí toho,
kdo podání učinil (dále jen „podatel“).
[20] Stěžovatel namítal, že okresní správa sociálního zabezpečení nepostoupila jeho odvolání
příslušnému správci daně bezodkladně. Ze spisu k tomu vyplynulo, že předmětné odvolání
stěžovatel zaslal do datové schránky Okresní správy sociálního zabezpečení Rokycany v pátek
12. 1. 2018 v 19:32 hodin. Okresní správa sociálního zabezpečení postoupila odvolání
Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj, Územnímu pracovišti v Rokycanech, v pondělí 15. 1. 2018.
[21] Z uvedeného je zřejmé, že okresní správa sociálního zabezpečení odvolání stěžovatele
příslušnému orgánu bezodkladně postoupila, neboť odvolání bylo do její datové schránky
dodáno až v pátek večer a již v nejbližší pracovní den (tedy v pondělí 15. 1. 2018) bylo
příslušnému správci daně zasláno. Nelze přitom po správním orgánu požadovat,
aby stěžovatelovo odvolání bylo postoupeno již v pátek v noci či během víkendu. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 3. 2013, č. j. 9 As 172/2012 - 32, „… nelze spoléhat
na to, že termín „bezodkladně“ užitý v §12 správního řádu znamená v každém případě nejpozději následný den
po obdržení. Nejde totiž o jednoznačné určení času, které je možné s obecnou platností vyjádřit v jednotkách,
v nichž se měří čas, např. tak, že jde o jeden den, dva dny, týden atd. Termín „bezodkladně“ vyjadřuje skutečnost,
že nesmí docházet k neodůvodněným prodlevám“. K žádné takové prodlevě v daném případě nedošlo.
[22] Stěžovatel dále namítal, že jej okresní správa sociálního zabezpečení neinformovala
o postoupení odvolání. Se stěžovatelem je třeba v tomto ohledu souhlasit, neboť správní spis
neobsahuje žádný doklad o tom, že by tak učinila. Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje
s krajským soudem, že toto procesní pochybení nijak nezasáhlo do stěžovatelových práv. Ostatně
stěžovatel ani žádné takové dopady netvrdí. Byť se tedy stěžovatel dozvěděl o tom, že odvolání
podal k nesprávnému orgánu až v rozhodnutí správce daně, kterým bylo jeho odvolání jako
opožděné zamítnuto a odvolací řízení zastaveno, neměla tato skutečnost pro stěžovatele žádné
negativní procesní důsledky. I kdyby jej okresní správa sociálního zabezpečení o postoupení
odvolání informovala, na opožděnosti odvolání by to nic nezměnilo. Jak správně uvádí krajský
soud, jediným nástrojem pro zhojení opožděnosti odvolání bylo za dané situace podání žádosti
o navrácení lhůty v předešlý stav. Tohoto institutu také stěžovatel využil. Popsané pochybení
okresní správy sociálního zabezpečení tedy není důvodem, pro který by mohl Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
[23] Stěžovatel dále namítal, že odvolací řízení proti všem 28 dodatečným platebním výměrům
bylo zahájeno dnem, kdy příslušnému správci daně došlo první odvolání. S tím však Nejvyšší
správní soud souhlasit nemůže.
[24] Podle §91 odst. 1 daňového řádu je řízení zahájeno dnem, kdy příslušnému správci daně došlo
první podání ve věci učiněné osobou zúčastněnou na správě daní, nebo dnem, kdy byl správcem daně vůči osobě
zúčastněné na správě daní učiněn první úkon ve věci.
[25] Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel podal proti 28 dodatečným platebním výměrům
28 samostatných odvolání. V každém odvolání byl uveden konkrétní dodatečný platební výměr,
proti němuž odvolání směřuje, odůvodnění i navrhované důkazní prostředky se týkaly
konkrétního zdaňovacího období a i konečný návrh směřoval k částečnému zrušení jednoho
konkrétně určeného dodatečného platebního výměru. Byť všechny dodatečné platební výměry
vzešly z jedné daňové kontroly, proti níž stěžovatel v odvoláních mj. brojil, nelze souhlasit s tím,
že by bylo zahájeno jedno odvolací řízení proti všem dodatečným platebním výměrům. Naopak,
podal-li stěžovatel 28 odvolání proti 28 dodatečným platebním výměrům a v každém odvolání
brojil proti jednomu konkrétně určenému dodatečnému platebnímu výměru, bylo zahájeno
28 odvolacích řízení. O každém takto podaném odvolání je totiž zahájeno samostatné odvolací
řízení a pro každé takto podané odvolání platí vlastní lhůta k jeho podání. Nic na tom nemůže
změnit to, že stěžovatel při ústním jednání před správcem daně v roce 2017 avizoval, že hodlá
podat odvolání proti všem dodatečným platebním výměrům, ani to, že stěžovatel odvolací řízení
doplňoval společnými podáními. Podstatné je, jak stěžovatel podaná odvolání formuloval. Jestliže
se stěžovatel na podporu svého názoru dovolával bodu VI. odvolání, tak v něm je uvedeno:
„mimo toto odvolání podává zvlášť též odvolání proti každému jednotlivému dodatečnému platebnímu výměru
a předpokládá, že bude o nich rozhodnuto ve vzájemné souvislosti“. Nejvyšší správní soud zcela souhlasí
s krajským soudem, že i z této citace je patrný úmysl stěžovatele podat 28 samostatných odvolání
proti jednotlivým dodatečným platebním výměrům. Pouhý požadavek, aby byla odvolání
posuzována ve vzájemné souvislosti, neznamená, že odvolání směřuje proti všem souvisejícím
dodatečným platebním výměrům (které v něm navíc uvedeny nejsou). Nelze tak souhlasit s tím,
že bylo zahájeno jedno odvolací řízení prvním podáním (odvoláním) ve věci, jak se domnívá
stěžovatel, nýbrž 28 samostatných odvolacích řízení. Za této situace nemohlo být jakkoli
zasaženo ani legitimní očekávání stěžovatele, neboť každé samostatně podané odvolání
a zahájené odvolací řízení má svůj vlastní procesní osud; byť spolu tato odvolání po věcné
stránce mohou souviset, nelze legitimně očekávat, že všechna podaná odvolání skončí stejně
i po procesní stránce. Bylo přitom na stěžovateli, aby zvážil, zda proti všem dodatečným
platebním výměrům (nebo alespoň proti některým) podá jedno společné odvolání
či podá odvolání proti každému z nich samostatně. Stěžovatel se rozhodl pro druhou cestu
a je plně na něm, aby nesl procení důsledky svého rozhodnutí. Vzhledem
k tomu, že odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 13. 12. 2017,
č. j. 2020223/17/2312-50521-403210, bylo podáno po stanovené lhůtě, správce daně zcela
správně takové odvolání podle §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a odvolací řízení
zastavil.
[26] Stěžovatel také namítal, že v jeho případě byl naplněn závažný důvod pro navrácení lhůty
v předešlý stav.
[27] Podle §37 daňového řádu osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna požádat správce daně
o navrácení lhůty v předešlý stav (odst. 1). Správce daně povolí ze závažného důvodu navrácení lhůty stanovené
daňovým zákonem nebo správcem daně v předešlý stav, pokud před podáním žádosti lhůta již uplynula, a nově
stanoví den jejího uplynutí (odst. 2). Žádost o navrácení lhůty v předešlý stav musí být podána do 15 dnů
ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty (odst. 3).
[28] Stěžovatel existenci závažného důvodu pro navrácení lhůty spatřuje v tom, že bylo
podáváno množství odvolání (v počtu 28) a je tak omluvitelné, pokud došlo k administrativní
chybě. Posouzení toho, co je závažným důvodem ve smyslu §37 odst. 2 daňového řádu,
je závislé na právní úvaze (diskreci) správce daně. Jeho úvaha však musí být obsažena
v odůvodnění rozhodnutí tak, aby bylo patrné, proč shledal, či neshledal daný důvod závažným.
V daném případě dospěl žalovaný k závěru, že administrativní chyba podatele odvolání takovým
závažným důvodem není. Nejvyšší správní soud s tím zcela souhlasí. Jak správně uvedl krajský
soud: „Institut navrácení lhůty v předešlý stav má mít charakter pouze výjimečného nástroje, jímž lze zmírnit
dopady některých závažných životních situací. Těmi jsou míněny především širší objektivní skutečnosti, nastalé
mimo vlastní provádění úkonu, které daňovému subjektu bez jeho vlastního zavinění zabrání úkon včas vůbec
vykonat. Omyl způsobený lidským faktorem pak závažnou životní situací bezpochyby není. Chybný výběr
z adresáře proto nelze považovat za závažný důvod ve smyslu §37 odst. 2 daňového řádu“.
[29] Byť mělo toto pochybení pro stěžovatele závažné následky, neznamená to, že se jednalo
o závažný důvod. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, bylo na stěžovateli, aby zvolil cestu,
jakou dodatečné platební výměry napadne. Rozhodl-li se podat 28 odvolání, nelze pochybení
při jejich podávání klást k tíži nikomu jinému, než právě jemu. Nic na tom nemění ani postavení
stěžovatele v daňovém řízení ani případná vědomost správce daně o tom, že ostatní odvolání byla
podána včas. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud vyloučil možnost aplikovat
§37 odst. 2 daňového řádu na veškeré lidské chyby. Tak tomu nebylo. Krajský soud posuzoval
toliko daný případ a uvedl, že běžné administrativní pochybení spočívající v chybném výběru
adresáta podání nebylo v daném případě závažným důvodem, pro který by bylo možné navrátit
lhůtu v předešlý stav. K jiným situacím a důvodům se nevyjadřoval. Ani naplnění důvodu kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebylo shledáno.
[30] Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. výrok II
rozsudku krajského soudu zrušil a žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2018,
č. j. 39278/18/5100-41451-711055, odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť shledal,
že byly v řízení před krajským soudem důvody pro odmítnutí této žaloby. Ve zbylé části
pak kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle poslední věty §110 odst. 1 s. ř. s.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice v řízení o kasační stížnosti byl úspěšný, žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti mu však nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[32] Soudní poplatek za žalobu, která byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud stěžovateli vrátit
nemohl, neboť žaloba nebyla odmítnuta předtím, než bylo vydáno rozhodnutí o věci samé (§10
odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 4 Azs 187/2020 - 49).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu