ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.278.2020:38
sp. zn. 7 As 278/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: statutární město Liberec,
se sídlem Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, zastoupen Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem
se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2020, č. j. 62 Af 63/2019 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Výrokem II rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2019, č. j. ÚOHS-
S0020,0021/2019/VZ-09011/2019/542/Mci (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce
uznán vinným z přestupku podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání
veřejných zakázek, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „ZZVZ“), kterého se měl
dopustit tím, že nedodržel pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v §2 odst. 3
ZZVZ, když podlimitní veřejnou zakázku, jejíž předmětem bylo plnění spočívající v poskytování
právních služeb žalobci v roce 2017 advokátní kanceláří HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní
kancelář (IČO: 26454807, dále též „advokátní kancelář“), na základě smluv o poskytování
právních služeb ze dne 11. 5. 2017, č. 4/17/0051, č. 4/17/0052, ze dne 4. 7. 2017, č. 4/17/0077
a ze dne 22. 11. 2017, č. (SM) DS201701331, zadal v důsledku nesprávně stanovené
předpokládané hodnoty mimo zadávací řízení a nezadal ji v podlimitním režimu podle části třetí
ZZVZ, případně v jiném, zákonem předvídaném postupu, čímž mohl ovlivnit výběr dodavatele.
[2] Rozklad žalobce proti citovanému výroku II prvostupňového rozhodnutí předseda
žalovaného zamítl rozhodnutím ze dne 18. 6. 2019, č. j. ÚOHS-R0064/2019/VZ-
16955/2019/321/Edo (dále též „rozkladové rozhodnutí“). Předseda žalovaného aproboval závěr
prvostupňového rozhodnutí, že předpokládané hodnoty předmětných plnění spočívajících
v poskytování právních služeb žalobci advokátní kanceláří na základě jednotlivých smluv měly být
sečteny, neboť tyto služby tvořily jeden funkční celek (byly zde souvislosti časové, místní
i věcné). Jednalo se totiž o standardní právní služby spočívající v externím zajišťování běžné
právní agendy, kterou žalobce z titulu svého postavení statutárního města musí opakovaně řešit
v různých jím spravovaných oblastech veřejné správy.
II.
[3] Žalobce se proti rozkladovému rozhodnutí bránil žalobou, kterou Krajský soud v Brně
(dále též „krajský soud“) zamítl rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Soud
se neztotožnil s tvrzením žalobce o nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí
a rozkladového rozhodnutí. Daná rozhodnutí dle soudu obsahovala konkrétní nosné
rozhodovací důvody, které musely být pro žalobce objektivně zcela srozumitelné. K věcnému
posouzení případu pak krajský soud uvedl, že klíčovou otázkou je, zda bylo třeba na jednotlivá
plnění poskytnutá na základě smluv na poskytování právních služeb v příslušném období
roku 2017 nahlížet jako na plnění poskytnutá v rámci samostatných veřejných zakázek,
či zda se jednalo o části jedné (téže) veřejné zakázky, neboť tato plnění tvořila jeden funkční
celek a bylo možno dovodit i časovou souvislost (§18 odst. 2 ZZVZ). To, zda plnění tvoří jeden
funkční celek, lze určit zejména podle věcné (a zpravidla též místní a časové) souvislosti
předmětu plnění, jež je dána jeho obsahovou náplní. Krajský soud proto popsal obsah
jednotlivých smluv a uvedl, že všechna poskytnutá plnění spočívala v poskytování právních
služeb a všechna souvisela s územím statutárního města Liberec či s jeho bezprostředním okolím.
Všechny smlouvy na poskytování právních služeb byly uzavřeny v kalendářním roce 2017 (z toho
dvě smlouvy byly dokonce uzavřeny v jeden den). Smlouvy ze dne 11. 5. 2017 upravovaly otázku
organizační struktury krematoria a pohřebiště (smlouva č. 4/17/0051) a otázku převzetí areálu
pohřebiště (smlouva č. 4/17/0052), smlouva č. 4/17/0077 ze dne 4. 7. 2017 na předchozí dvě
smlouvy navazovala. Smlouva č. DS201701331 se pak sice netýkala otázek krematoria
a pohřebiště, nýbrž parkování a navigačního systému. Jednotu zadavatelského cíle však dle
krajského soudu bylo lze spatřovat v tom, že i toto plnění bylo podřaditelné pod zadavatelův
(žalobcův) cíl mít zajištěno právní poradenství v souvislosti s průběžným využitím svého majetku.
Ve všech případech tedy šlo o právní poradenství ve vztahu k běžné agendě žalobce na jeho
území. Zajištění právního poradenství v souvislosti s průběžným využitím majetku v rámci běžné
předvídatelné agendy žalobce na jím spravovaném území přitom bylo i dle názoru soudu nutno
považovat za plnění tvořící jeden funkční celek. Krajský soud pak ve shodě s žalovaným poukázal
i na judikaturní závěry svého rozsudku ze dne 13. 1. 2011, č. j. 62 Ca 86/2008 - 161, a rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Afs 31/2011 - 254. Soud nepřisvědčil ani
argumentaci žalobce ohledně neočekávatelnosti vzniku potřeby určitých právních služeb. Uvedl,
že takovou optikou by bylo nutno ve své podstatě každý právní problém pokládat
za „neočekávatelný“. Na věc pak dle názoru soudu nebylo možno aplikovat ani výjimku dle §29
písm. k) bod 2. ZZVZ. Z ničeho totiž neplynulo, že by jakýkoli úkon právního poradenství
v nyní posuzované věci byl veden v rámci běžícího či jistě bezprostředně vznikajícího soudního či
jiného obdobného sporu. Správní orgány pak podle soudu nepochybily ani tím, že při určování
přepokládané hodnoty veřejné zakázky vycházely ze smluvních ustanovení o celkové možné výši
odměny za právní služby, a nikoliv z částky skutečně uhrazené odměny za tyto služby. Soud
žalobci nedal za pravdu ani v tom, že by bylo namístě coby polehčující okolnost zohlednit
„nečekaný novátorský přístup“ žalovaného při posuzování věcné souvislosti veřejných zakázek na
právní poradenství. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám, a žalobu proto jako
nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz a soud
na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti citovanému rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, ve které předně tvrdil, že prvostupňové rozhodnutí a rozkladové rozhodnutí jsou
nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost, neboť z nich nelze dovodit „jednoznačný a vnitřně
konzistentní postoj žalovaného vzhledem ke konstatované jednotě funkčního celku jednotlivých
smluv“. Z daných rozhodnutí nelze dle názoru stěžovatele seznat, co žalovaný považuje za znak
věcné souvislosti dílčích plnění. Postup krajského soudu, který útržkovitě citoval části
napadených rozhodnutí, a z těchto dovodil, na jakých závěrech byla dle jeho názoru daná
rozhodnutí vystavěna, nemůže dané vady odstranit.
[5] Stěžovatel pak dále tvrdil, že krajský soud i správní orgány věc nesprávně meritorně
posoudily. V posuzované věci se jednalo o nepředvídatelná plnění, která vznikala na základě
aktuálních potřeb stěžovatele v návaznosti na vývoj reálné situace, a nebyla zde dána věcná
souvislost předmětných služeb, na základě které by bylo možno dospět k závěru, že smlouvy
uzavřené s advokátní kanceláří v roce 2017 tvoří jeden funkční celek ve smyslu §18 odst. 2
ZZVZ. Neexistence funkční souvislosti je dle stěžovatele zřejmá zejména u třetí a čtvrté smlouvy
na poskytování právních služeb (oproti prvním dvěma smlouvám). U třetí smlouvy (tj. smlouvy
č. 4/17/0077) se nadto jednalo o právní poradenství potenciálně litigačního charakteru a zcela
nepředvídatelné povahy. Krajský soud dle stěžovatele přehlížel rozdílnost a vzdálenost oblastí
práva, kterých se právní služby týkaly. Stěžovatel tak byl názoru, že krajský soud otázku existence
funkčního celku nesprávně posoudil, když se omezil na jediné pojítko daných služeb mající
spočívat v tom, že se jednalo o právní služby související s běžnou a předvídatelnou agendou.
[6] Stěžovatel dále tvrdil, že v krajským soudem odkazovaných rozhodnutích (tj. v rozsudku
krajského soudu ze dne 13. 1. 2011, č. j. 62 Ca 86/2008 - 161, a rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Afs 31/2011 - 254) nebylo za věcné pojítko označováno právní
poradenství ve smyslu obecného neohraničeného plnění, nýbrž šlo o jeden konkrétní projekt,
v rámci něhož byly poskytovány specifické služby související s daným projektem. Závěry
uvedených rozhodnutí nelze nadto dle názoru stěžovatele přebírat bez dalšího, neboť právní
úprava naznala po jejich učinění značných změn. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje
na skutečnost, že §29 písm. k) ZZVZ vyjímá z působnosti zákona určitou část právních služeb
a že §129 a násl. ZZVZ u právních služeb připouští specifický postup ve zjednodušeném režimu.
Z toho stěžovatel dovozuje, že na právní služby je optikou ZZVZ nutno nahlížet individuálně,
a nikoliv paušálně.
[7] Krajský soud pak dle stěžovatele nesprávně posoudil i otázku určení předpokládané
hodnoty veřejné zakázky. Soud směšoval stanovení předpokládané hodnoty s údajem
o maximální možné částce, která dle smluv nesměla být překročena. Pro určení režimu zakázky
by dle stěžovatele však měla být zohledněna reálná hodnota zakázky (tj. skutečně vyplacená
částka). Tak ostatně dle jeho tvrzení postupuje i žalovaný (stěžovatel v této souvislosti odkazuje
na rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2015, č. j. S514/2014/VZ/4387/2015/522/PMc).
[8] Stěžovatel byl pak konečně i názoru, že krajský soud pochybil, dospěl-li v rozsudku
k závěru, že při určení výše pokuty nebylo nutno zohlednit jako polehčující okolnost „novátorský
přístup žalovaného při posuzování věcné souvislosti plnění“.
[9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a rozkladové rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesdílí názor stěžovatele,
že by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Je přesvědčen, že obě rozhodnutí se drží
jednotné argumentační linie spočívající v tom, že běžné právní služby související se smluvní
agendou a doprovodným právním poradenstvím tvoří jeden funkční celek. Žalovaný trvá
na závěru, že právní služby posuzované v nynější věci měly věcnou souvislost a tvořily jeden
funkční celek ve smyslu §18 odst. 2 ZZVZ. Pokud veřejný zadavatel poptává standardní,
opakované a průběžné právní služby, není účelné tyto rozčleňovat na jednotlivé kategorie.
Stěžovatelem požadovaný přístup by vedl k rezignaci na možnost kontroly zadávání veřejných
zakázek na právní poradenství. Žalovaný pak nesouhlasil ani s tím, že by došlo k nesprávnému
určení předpokládané hodnoty plnění, či k nesprávnému vyhodnocení tvrzené polehčující
okolnosti mající spočívat v novátorském přístupu žalovaného. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Předmětem nynější věci jsou rozhodnutí, kterými byla stěžovateli uložena pokuta
za přestupek podle §268 odst. 1 písm. a) ZZVZ mající spočívat v tom, že stěžovatel nedodržel
pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v §2 odst. 3 ZZVZ, když podlimitní
veřejnou zakázku spočívající v poskytování právních služeb na základě smluv uzavřených v roce
2017 s advokátní kanceláří zadal v důsledku nesprávně stanovené předpokládané hodnoty mimo
zadávací řízení a nezadal ji v podlimitním režimu podle části třetí ZZVZ, případně v jiném,
zákonem předvídaném postupu.
[14] Jak již přitom správně uvedl krajský soud, jádrem sporu je, zda bylo třeba na jednotlivá
plnění poskytnutá na základě smluv na poskytování právních služeb v příslušném období nahlížet
jako na plnění poskytnutá v rámci samostatných veřejných zakázek, či zda se jednalo o části jedné
(téže) veřejné zakázky, neboť tato plnění tvořila jeden funkční celek spojený věcnou, časovou
a místní souvislostí (§18 odst. 2 ZZVZ).
[15] Před samotným věcným vypořádáním dané otázky kasační soud předesílá, že je ve shodě
s krajským soudem názoru, že z prvostupňového rozhodnutí a rozkladového rozhodnutí
lze seznat, co správní orgány považovaly za znak věcné souvislosti předmětných plnění. Ačkoliv
nelze přehlédnout jistou argumentační neobratnost některých částí předmětných rozhodnutí,
z těchto zcela jednoznačně plyne, proč správní orgány považovaly zkoumaná plnění za části jedné
veřejné zakázky. K tomu viz napadená rozhodnutí a body 14 a 15 rozsudku, ve kterých krajský
soud citoval jejich části, ze kterých bylo možno seznat nosné rozhodovací důvody správních
orgánů. Jde-li o věcnou souvislost, i zdejšímu soudu z napadených rozhodnutí jednoznačně
plyne, že tato dle správních orgánů spočívala v tom, že předmětné právní služby byly
poskytovány v souvislosti s běžnou agendou stěžovatele a nejednalo se o zvláštní
či nepředvídatelná plnění: „nelze říci, že by hodnota jakýchkoli smluv na právní služby musela být sčítána
s jinými. Ovšem pokud se jedná o standardní právní služby, […] pak je takové sčítání namístě.
V přezkoumávaném případě se právě jednalo o poskytování běžných právních služeb (smluvní agenda a právní
poradenství s ní související), nešlo tak o nic nadstandardního či právně vysoce specifického […]“ (bod 59
rozkladového rozhodnutí). Obdobně pak viz i bod 125 prvostupňového rozhodnutí: „U výše
zmiňovaných smluv na právní poradenství v roce 2017 se v případě jejich věcného obsahu a plnění, které na jejich
základě proběhlo, jedná o externí zajišťování běžné právní agendy (právní otázky spojené se smluvní agendou;
právní otázky spojené s optimalizací poskytování veřejných služeb), kterou obviněný (stěžovatel – poznámka
soudu) z titulu svého postavení musí řešit v různých jím spravovaných oblastech veřejné správy průběžně
a opakovaně […]. Charakter výše uváděných právních služeb je založen na poradenství, které se týká spravování
veřejných statků a slouží k zajišťování jejich řádného chodu, přičemž pro obviněného tyto úkony nemůžou být
vzhledem k jeho postavení ničím zvláštním (oproti situaci, kdy by bylo nezbytné např. provádět v souvislosti
s výkonem pravomocí obce rozsáhlou analýzu zahraniční právní úpravy či mezinárodního závazkového práva
pro daný případ, posuzovat přeshraniční přesah řešených situací, či provádět obecně specializovanou činnost,
která by se zcela vymykala zajišťování běžného provozu samosprávných celků). V šetřené věci proto není prostor
pro úvahy obviněného vedoucí směrem k ojedinělosti a funkční samostatnosti předmětných plnění, jelikož
se v daném případě jedná o činnosti, které v rozsahu poptávaném zadavatelem nelze považovat, pro jejich
předvídatelnost, resp. nezbytnost v rámci zajištění řádného plnění úkolů a cílů obce při hospodaření s veřejným
majetkem […] za samostatně a na sobě funkčně nezávisle poskytované služby, které by pouze pokrývaly
konkrétní ad hoc potřeby zadavatele v dotčené specifické právní oblasti. Naopak je nutné v daném případě vnímat
poskytování těchto služeb jako součást „outsourcingu“ části běžně, byť s případnými určitými specifiky,
zajišťované právní agendy zadavatele, kdy společným prvkem předmětných plnění vyplývajících z výše uvedených
smluv je právě pokrytí těchto standardně se vyskytujících „právních potřeb“ zadavatele. Z tohoto důvodu je […]
nutné konstatovat, že funkční souvislost je u předmětného plnění na právní služby v roce 2017 dána, a to i přesto,
že při poskytování tohoto právního poradenství byla z věcného hlediska v rámci jednotlivých smluvních plnění
posuzována odlišná problematika dotýkající se různých oblastí práva.“ Námitka nepřezkoumatelnosti tedy
není důvodná. Dodat přitom lze, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno
těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně
nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). K takové
situaci v dané věci nedošlo.
[16] Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje s krajským soudem i v tom, že správní orgány
nepochybily, dospěly-li k závěru, že plnění plynoucí ze smluv uzavřených v roce 2017 s advokátní
kanceláří byla zadávána v časové souvislosti a tvořila jeden funkční celek a jednu veřejnou
zakázku, a předpokládané hodnoty těchto plnění tak měly být sečteny ve smyslu §18 ZZVZ.
[17] Podle §18 odst. 1 ZZVZ platí, že je-li veřejná zakázka rozdělena na části, stanoví
se předpokládaná hodnota podle součtu předpokládaných hodnot všech těchto částí bez ohledu
na to, zda je veřejná zakázka zadávána v jednom nebo více zadávacích řízeních. Podle odstavce 2
daného ustanovení pak součet předpokládaných hodnot částí veřejné zakázky musí zahrnovat
předpokládanou hodnotu všech plnění, která tvoří jeden funkční celek a jsou zadávána v časové
souvislosti. Každá část veřejné zakázky musí být zásadně zadávána postupy odpovídajícími
celkové předpokládané hodnotě veřejné zakázky.
[18] Odborná literatura k ustanovení §18 ZZVZ uvádí, že „[o]proti úpravě dle zákona o veřejných
zakázkách č. 137/2006 Sb. komentovaný zákon v návaznosti na rozvinutou rozhodovací praxi rozdělování
veřejných zakázek na části poskytuje podrobnější pravidla pro stanovení předpokládané hodnoty a postupů
při zadávání veřejné zakázky rozdělené na části. Aby nedocházelo k obcházení zákona tím, že by zadavatelé
rozdělením veřejné zakázky snižovali předpokládané hodnoty jednotlivých částí tak, aby je mohli zadávat
jednoduššími postupy, stanovuje zákon o zadávání veřejných zakázek podobně jako §13 odst. 4 z. v. z. 2006
obecné pravidlo, že předpokládanou hodnotou veřejné zakázky rozdělené na části je součet předpokládaných
hodnot všech těchto částí. Je přitom nerozhodné, jaký způsob zadávání jednotlivých částí je zadavatelem zvolen
(zejm. zda jsou zadávány všechny části veřejné zakázky v jednom zadávacím řízení či ve více samostatných
zadávacích řízeních). Pro zadávání veřejných zakázek na části platí rovněž obecná pravidla pro stanovení
předpokládané hodnoty veřejné zakázky podle §16 z. z. v. z. Na základě takto stanovené předpokládané
hodnoty je zadavatel povinen určit režim dané veřejné zakázky, od něhož se odvíjí volba druhu zadávacího řízení.
[…] Do předpokládané hodnoty se musí zahrnout hodnota všech plnění, která tvoří jeden funkční celek a jsou
zadávána v jedné časové souvislosti. Tento koncept vychází z dosavadní rozhodovací praxe, která za jednu
veřejnou zakázku považuje souhrn plnění, která spolu souvisejí, a to na základě funkčních a časových hledisek.
[…] Skutečnost, že zákon výslovně hovoří o existenci funkčního celku tvořeného jednotlivými plněními
zadávanými ve vzájemných časových souvislostech jako o kritériu určujícím, zda je dána povinnost sčítat
předpokládané hodnoty jednotlivých částí veřejné zakázky, je třeba hodnotit jako významný posun pozitivním
směrem oproti právní úpravě zákona o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb., která takové výkladové vodítko
neobsahovala a hovořila výlučně o vzájemné souvislosti jednotlivých plnění bez bližšího vymezení. Volba funkčního
celku, tvořeného plněními poskytovanými ve vzájemné časové souvislosti, coby určujícího kritéria pro sčítání
předpokládaných hodnot se jeví jako smysluplné vyústění rozhodovací praxe k zákonu o veřejných zakázkách
č. 137/2006 Sb. […].“ (PODEŠVA, V., SOMMER, L., VOTRUBEC, J., FLAŠKÁR, M.,
HARNACH, J., MĚKOTA, J., JANOUŠEK. M. Zákon o zadávání veřejných zakázek: Zákon o registru
smluv: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7552-
102-6).
[19] Mezi zmíněnou rozhodovací praxi týkající se předchozí právní úpravy zadávání veřejných
zakázek je pak nutno ve shodě se správními orgány a krajským soudem zařadit mj. i judikaturu
správních soudů týkající se právě otázky dělení veřejných zakázek. Pro nynější věc jsou přitom
zásadní dva rozsudky týkající se (stejně jako nyní projednávaná věc) otázky dělby zakázek
v oblasti právních služeb poptávaných veřejnými zadavateli. Jde o rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 1. 2011, č. j. 62 Ca 86/2006 - 161 (dále též „rozsudek sp. zn. 62 Ca 86/2006“),
a na něj navazující rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Afs 31/2011 - 252,
publikovaný pod č. 2735/2013 Sb. NSS (dále též „rozsudek sp. zn. 8 Afs 31/2011“). Vzhledem
k tomu, že dané rozsudky poskytují odpověď na významnou část kasačních námitek, je namístě
zde citovat jejich rozhodné pasáže.
[20] V rozsudku sp. zn. 62 Ca 86/2006, ve kterém byla taktéž posuzována zákonnost
rozhodnutí o přestupku (v té době o správním deliktu) veřejného zadavatele způsobeného
dělbou zakázek na právní služby (poskytované společností Havel, Holásek & Partners s. r. o.,
advokátní kancelář), krajský soud uvedl, že „vyšel ze samotného smyslu „práva veřejných zakázek“, jak jej
opakovaně akcentuje ve svých rozhodnutích Nejvyšší správní soud […] Podle Nejvyššího správního soudu je
hlavním cílem ZVZ zajistit hospodárnost, efektivnost a účelnost nakládání s veřejnými prostředky, kterého má
být dosaženo uzavíráním smluv při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí. […] Není pochyb,
že žalobce b) (Ministerstvo dopravy – poznámka soudu) je veřejným zadavatelem ve smyslu §2 ZVZ
(zákona č. 40/2004 Sb. – poznámka soudu) a že tedy nakládá s veřejnými prostředky. Rovněž není sporu
o tom, že je jeho povinností s veřejnými prostředky nakládat účelně a hospodárně. […] Podle zdejšího soudu
přitom v daném případě, kdy zadavatel hodlal uzavírat smlouvy o poskytování právních
služeb, nebylo rozhodné, zda se všechny smlouvy týkaly budoucí transformace ČSL
(České správy letišť, s. p. – poznámka soudu), nýbrž to, že se všechny týkaly právního
poradenství pro žalobce b) (veřejného zadavatele) a byly uzavírány v časově blízkém
období (od června do listopadu 2005). Právě právní poradens tví je totiž třeba považovat
za službu ve smyslu §6 ZVZ. Zásadně přitom není podstatné, jakých konkrétních otázek
či problémů se mělo právní poradenství týkat. Ať už by se právní poradenství vztahovalo
k řešení budoucí privatizace ČSL č i otázek jiných, např. s ČSL či její transformací ani
okrajově nesouvisejících, stále by se jednalo o právní poradenství poskytované žalobci b),
a tedy službu ve smyslu §6 odst. 1 ZVZ. Pokud pak předpokládaná cena této služby přesáhla
v citovaném ustanovení zmíněnou hranici, byl zadavatel povinen vyhlásit zadávací řízení, neboť právní
poradenství, které poptával a na základě předmětných smluv dostal, tvořilo jednu veřejnou zakázku
s předpokládanou cenou, která převyšovala částku 2 000 000 Kč. V souladu se shora uvedeným smyslem práva
veřejných zakázek jistě není, pokud jsou na jednotlivé právní problémy veřejného zadavatele uzavírány zcela
netransparentně samostatné smlouvy bez jakékoli kontroly. V takovém případě totiž nelze hospodárné nakládání
s veřejnými prostředky ani maximální míru efektivní hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí
při uzavírání těchto smluv garantovat. Naopak v souladu se smyslem zákonodárství v oblasti
veřejných zakázek je, aby veřejný zadavatel poptával právní poradenství zásad ně na určité
časové období a v rámci řádného zadávacího řízení podle ZVZ.
Zdejší soud dospěl k závěru, že pro zodpovězení otázky, zda poskytování právních služeb v daném případě tvoří
jednu veřejnou zakázku či nikoli, je rozhodující posouzení celkového charakteru předmětu plnění. […] Pokud jde
o totožnost z hlediska časového, tak ta v daném případě byla splněna, neboť všechny smlouvy byly uzavírány
v době blízké (jednalo se o rozmezí několika měsíců, […]. Totožnost z hlediska místního považuje zdejší soud
rovněž za nespornou. S ohledem na charakter plnění (právní služby, které byly tvořeny převážně právními
analýzami) je podstatné a z tohoto hlediska v daném případě zcela postačující, že se jednalo o právní služby
poskytované na území České republiky. Pokud jde pak o hledisko nejpodstatnější, a to o hledisko
věcné, tak i z tohoto hlediska má soud plnění za totožné. Jak již je uvedeno výše, za předmět plnění
je třeba považovat v případě všech smluv o poskytování právních služeb právě
„poskytování právních služeb“. V případě všech smluv tedy měla být poskytována tatáž
činnost – právní poradenství, ať už ve formě tvorby právních ana lýz, posouzení, návrhů
smluv či účasti na jednání. Právní poradenství v této podobě je pak podle názoru soudu
plněním svým charakterem „totožným či obdobným“ a tedy plněním stejného nebo
srovnatelného druhu. Smlouvy, které b yly na toto plnění uzavírány, tak tvořily jedinou
veřejnou zakázku. Jestliže by soud přisvědčil opačnému názoru, tedy že každá ze smluv tvoří zakázku
samostatnou, umožnil by tak uzavírání smluv na právní služby mimo jakoukoli kontrolu. Téměř vždy by totiž
bylo možné poptávané právní služby atomizovat na jednotlivé dílčí případy nebo dokonce na jednotlivé úkony
či poradenské kroky ve vztahu k potřebám zadavatele, uměle tak konstruovat jednotlivé dílčí zakázky, jejichž
podstatou by bylo poskytování věcně týchž (právních) služeb týmž dodavatelem ve prospěch téhož zadavatele - a tím
tak snížit předpokládanou hodnotu zakázky a všechny smlouvy uzavírat mimo režim a kontrolu ZVZ.
Jak ukazuje právě daný případ, k takové praxi v uvedené oblasti také dochází. Pomine-li zdejší soud,
že si žalobce b) coby ústřední správní orgán, který disponuje jistě desítkami odborně zdatných zaměstnanců
s právnickým vzděláním, najímá na právní služby externí advokátní kancelář a vydává tak z veřejných
prostředků částky v řádech milionů korun, nelze v žádném případě akceptovat, aby tak činil mimo zadávací
řízení - a tedy netransparentně a zpětně zcela nekontrolovatelně. Zdejší soud tedy uzavírá, že pokud hodlal
žalobce b), jako veřejný zadavatel, poptávat plnění spočívající v poskytování právních služeb, byl povinen tak
zásadně činit v rámci jedné veřejné zakázky zadávané na určité období (zpravidla jednoho roku). […] Jestliže
tak žalobce b) nepostupoval a zadávací řízení podle §25 ZVZ na celý předmět veřejné zakázky, jak je výše
popsán, nezadal, a jednotlivé smlouvy uzavíral bez zadávacího řízení, nedodržel postup stanovený ZVZ
pro přidělení veřejné zakázky, přičemž tento postup podstatně mohl ovlivnit hodnocení nabídek. Soud se tedy
ztotožňuje se žalovaným, že se žalobce b) dopustil správního deliktu […].“ (důraz přidán).
[21] Kasační stížnost proti citovanému rozsudku (podanou společností Havel, Holásek
& Partners s. r. o., advokátní kancelář) zamítl zdejší soud rozsudkem sp. zn. 8 Afs 31/2011,
ve kterém přisvědčil krajského soudu „v jeho výkladu zákona o veřejných zakázkách a jeho aplikaci
na zadávání právních služeb. Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že poskytování právních služeb
představuje jediný komplexní druh plnění, který, ač sjednán v několika smlouvách, tvoří
předmět jediné veřejné zakázky. Limity veřejné zakázky tedy nelze hledat v předmětu
plnění (z hlediska konkrétní náplně právních služeb), ale např. v ohraničení plnění
rámcem časovým (jak navrhoval krajský soud např. obdobím jednoho roku). […] Z uvedeného vyplývá,
že charakter veřejné zakázky je třeba posuzovat podle konkrétních okolností daného případu; ve věci nyní
zkoumané tedy soud zohlednil souvislosti časové, místní a věcné. Věcnou souvislost dovodil
již ze samotné povahy právních služeb, které považoval za jeden druh plnění bez rozdílu
čeho se týkaly a v čem spočívaly. Opačný výklad by vedl k tomu, k čemu došlo i v nyní
posuzovaném případě, totiž že by zadavatelé mohli odlišovat veřejné zakázky pomocí
jakýchkoli rozdílů v poskytovaných službách (posouzení smlouvy, posouzení postupu
orgánu společnosti apod.) a tím se zcela vymanit z režimu zákona o veřejných
zakázkách. Stěžovatel zpochybnil výklad krajského soudu oponentním názorem, že právní služby obecně nelze
považovat za jeden předmět veřejné zakázky. Již v žalobách provedli oba žalobci výklad, co bylo obsahem
jednotlivých smluv, k jakým právním službám se stěžovatel zavázal. Stížní námitky nikterak neposílilo,
že stěžovatel svůj (ryze obecný) výklad neaplikoval na posuzované smlouvy. Netvrdil, že předmětem každé
ze smluv byla právní problematika natolik specifická, že její řešení vyžadovalo vysoce
odborné a specializované znalosti, ani to, že a proč to byl právě stěžovatel, kdo byl díky
svým zvláštním odborným znalostem a zkušenostem schopen požadované právní služ by
poskytnout. Skutečnost, že všechny smlouvy byly uzavřeny zadavatelem s jediným
uchazečem, svědčila naopak pro to, že mezi smluvními plněními ani samotné smluvní
strany (žalobci) nespatřovaly výraznější rozdíl . Tuto okolnost stěžovatel pominul a věnoval se pouze
námitce, že jednotlivé smlouvy byly uzavírány vzhledem k postupnému vzniku potřeb zadavatele zabezpečit
si různé právní služby. Postupný vznik potřeb řešit různé právní otázky však není
dostatečným důvodem pro rozdělování právních služeb na jednot livé veřejné zakázky ,
jak bylo výše vysvětleno. Postupné vyvstávání nových právních otázek, které zadavatel musí řešit, zapadá
do koncepce vytvořené krajským soudem: uchazeč je zavázán poskytovat právní služby, jejichž potřeba vyvstane
v určitém časovém období. Také v posuzovaném případě, přestože (jak stěžovatel tvrdil) vyvstala potřeba uzavřít
smlouvu na posouzení postupu Pozemkového fondu neočekávaně, vyřešil snadno takto nastalou situaci uzavřením
smlouvy se stejným subjektem, s nímž měl uzavřeno již několik smluv předešlých. Argument stěžovatele by tak
měl smysl pouze pokud by jím byla tvrzena nutnost vyhledat jiný, odlišně odborně specializovaný subjekt,
a s ním teprve uzavřít smlouvu na tyto specifické právní služby. Fakt, že byla smlouva uzavřena opět
se stěžovatelem, podporuje výklad krajského soudu, že žalobci mohli uzavřít jedinou smlouvu o právních službách,
která by obsáhla veškeré, byť snad i později vzniklé potřeby žalobce b). U veřejných zadavatelů si navíc
lze jen obtížně představit, že u nic h vyvstanou zcela náh le a nepředvídatelně situace,
u nichž budou muset řešit zcela specifické právní otázky. Právní služby mají být, jak také
zmínil krajský soud, především pokryty vlastními zaměst nanci zadavatele; v případě,
že musí zadavatel využít služe b externích subjektů, mají takové služby vždy souvislost
s činností zadavatele, jeho působností a hospodařením se svě řeným majetkem
z veřejných rozpočtů. Zadavatel by proto měl být schopen alespoň odhadnout, jaké
právní služby, resp. z jaké oblasti práva, může v období, jehož se příslušná smlouva týká,
potřebovat. […] Soud pokládá za nevěrohodná tvrzení, že kontrola činnosti členů orgánů ČSL, posouzení
smluv uzavíraných ČSL, příprava privatizace ČSL nebo řešení situace okolo pozemků ve správě ČSL byla zcela
nepředvídatelná. Toto tvrzení však není pro výsledek věci podstatné a nebylo tedy třeba je blíže
zkoumat a provádět k němu dokazování.“ Zdejší soud proto uzavřel, že pokud žalobce „uzavřel
s odstupem týdnů několik smluv na právní služby s jedinou advokátní kanceláří, přičemž k jejich poskytování
mělo dojít ve stejném období, a součet odměn přesáhl částku stanovenou v §6 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, nelze než v tomto postupu shledat porušení zákona o veřejných zakázkách. Žalovaný i krajský soud
dospěli tedy ke správnému závěru […].“ (důraz přidán).
[22] Nyní rozhodující senát se s citovanými závěry rozsudků sp. zn. 62 Ca 86/2006
a sp. zn. 8 Afs 31/2011 plně ztotožňuje, a jako takové je přebírá i pro nynější věc. Je přitom
na rozdíl od stěžovatele názoru, že tyto lze bez dalšího vztáhnout i na úpravu aktuálně
platného ZZVZ (tj. zákona č. 134/2016 Sb.). Co se týče rozhodných východisek a principů, tyto
zůstaly zachovány. Není rozhodná ani stěžovatelem připomínaná skutečnost, že ZZVZ obsahuje
nově speciální úpravu týkající se určité výseče právních služeb [viz např. stěžovatelem
odkazované ustanovení §29 písm. k) ZZVZ]. Na ostatní právní služby je i nadále nutno hledět
optikou citovaných judikaturních východisek a závěrů. Stěžovateli pak nelze přisvědčit ani v tom,
že by citované judikaturní závěry byly jakkoli založeny na tom, že se v dané věci mělo jednat
o jeden konkrétní projekt (transformace ČSL), v rámci něhož byly poskytovány specifické služby
související právě s daným projektem. Taková interpretace je v rozporu s textem daných
rozhodnutí. Z výše citovaných pasáží je zcela zřejmé, že soudy kategoricky odmítly názor,
že by ve věci mělo být podstatné, jakého konkrétního předmětu se právní služby týkaly [soud
nepovažuje za podstatné, zda se předmětné smlouvy vztahovaly k zabezpečení potřeb zadavatele, které souvisely
s budoucí transformací ČSL či nikoli. Podstatným se totiž soudu jeví fakt, že se jednalo o smlouvy o poskytování
právních služeb, které žalobce b) jako veřejný zadavatel uzavíral v období časově blízkém.“; „Limity veřejné
zakázky tedy nelze hledat v předmětu plnění (z hlediska konkrétní náplně právních služeb), ale např.
v ohraničení plnění rámcem časovým.“]. Lze tedy uzavřít, že citovanou právní argumentaci obsaženou
v rozhodnutích sp. zn. 62 Ca 86/2006 a sp. zn. 8 Afs 31/2011 je nutno plně vztáhnout i na nyní
projednávanou věc, ve které je taktéž podstatné, zda služby právního poradenství související
se smlouvami uzavřenými stěžovatelem s advokátní kanceláří v roce 2017 tvořily jeden funkční
celek spojený časovou souvislostí, a tudíž jednu veřejnou zakázku.
[23] Při zohlednění citovaných judikaturních závěrů přitom nelze jinak, než dospět k závěru,
že správní orgány ani krajský soud nepochybily, založily-li svůj závěr ohledně existence jedné
veřejné zakázky na tom, že služby vážící se ke všem čtyřem smlouvám uzavřeným s advokátní
kanceláří v roce 2017 tvořily jeden funkční celek, neboť se týkaly stejného plnění spočívajícího
v poskytování běžných (tj. nikterak specifických) právních služeb souvisejících s průběžným
využitím stěžovatelova majetku a jeho běžnou agendou. Takové posouzení věci odpovídá
i zjištěnému skutkovému stavu. Předmětem smlouvy ze dne 11. 5. 2017, č. 4/17/0051, bylo
poskytnutí poradenství a služeb spočívajících v provedení právní analýzy nastavení organizační
struktury provozování krematoria a pohřebiště; v analýze, revizi, přípravě a vyjednávání veškeré
související smluvní dokumentace a v dalším právním poradenství. Předmětem smlouvy ze dne
11. 5. 2017, č. 4/17/0052, pak bylo poskytnutí právního poradenství a služeb spočívajících
v asistenci při převzetí správy veřejného pohřebiště Urnový háj Krematoria v Liberci
od společnosti LIKREM s.r.o. po skončení mandátní smlouvy 2508/202/0517 a právní
poradenství související s tímto převzetím. Prostřednictvím smlouvy ze dne 4. 7. 2017,
č. 4/17/0077, se advokátní kancelář zavázala, že stěžovateli poskytne právní poradenství a služby
v souvislosti s ukončením a vypořádáním mandátní smlouvy č. 2508/02/0517 a nájemní smlouvy
uzavřených mezi stěžovatelem a stávajícím nájemcem krematoria a veřejného pohřebiště Urnový
háj (LIKREM s.r.o.) a v souvislosti s převzetím a dalším provozem pohřebiště a krematoria
stěžovatelem. Jmenovitě se jednalo např. o analýzu smluv se stávajícím nájemcem, analýzu
a posouzení právních forem pro provoz krematoria a pohřebiště stěžovatelem, posouzení
a přípravu právního stanoviska k výši odměny společnosti LIKREM s.r.o., přípravu aktualizace
řádu pohřebiště, právní poradenství při přípravě ceníku na nájem hrobových míst, schránek
v kolumbáriích a kolumbárních zdech, přípravu žádosti o poskytnutí informací vztahujících
se k veřejnoprávním kontrolám ve společnosti LIKREM s.r.o. či poskytování právního
poradenství souvisejícího s provozem pohřebiště a krematoria (dodatkem ze dne 22. 2. 2018 byl
předmět dané smlouvy rozšířen o právní služby související se správou Rekreačního a sportovního
areálu Vesec a vypořádání vzájemných vztahů se společností TMR Ještěd a.s. v souvislosti
s přenecháním areálu Ještěd do dlouhodobého užívání společnosti TMR Ještěd a.s. společností
Sportovní areál Ještěd a.s.). Smlouvou ze dne 22. 11. 2017, č. DS201701331, se advokátní
kancelář zavázala poskytovat stěžovateli právní poradenství a služby související s přípravou
zadávacích podmínek na veřejnou zakázku s názvem „Parkovací informační a navigační systém
v Liberci“, a to v rozsahu revize a doplnění stěžovatelem poskytnutých zadávacích podmínek;
revize a doplnění stěžovatelem poskytnutých smluvních dokumentů k veřejné zakázce
a identifikace rizik, která mohou v souvislosti s plněním smlouvy vzniknout.
[24] Z obsahu všech předmětných smluv tedy skutečně plyne, jak uvedl již krajský soud
i správní orgány, že ve všech případech se jednalo o zajištění právních služeb. Jednalo se přitom
o právní sužby týkající se běžné majetkoprávní agendy stěžovatele, kterou stěžovatel musí z titulu
svého postavení řešit v různých jím spravovaných oblastech veřejné správy průběžně
a opakovaně a která nikterak nevybočuje z běžně potřebného právního servisu. Jinými slovy,
cílem stěžovatele bylo uzavřením daných smluv zajistit si běžné právní služby související
s průběžným využitím jeho majetku v rámci běžné (zejména majetkoprávní) agendy. Věcná
souvislost je tedy dána (viz výše citované závěry rozsudků sp. zn. 62 Ca 86/2006
a sp. zn. 8 Afs 31/2011). Ostatně, skutečnost, že všechny smlouvy byly uzavřeny stěžovatelem
se stejnou advokátní kanceláří, svědčila pro to, že mezi smluvními plněními ani samotné smluvní
strany nespatřovaly výraznější rozdíl (srov. rozsudek sp. zn. 8 Afs 31/2011). Souvislost časová
(smlouvy byly uzavřeny v rozpětí 5 měsíců) i souvislost místní (služby se týkají města Liberce
a jeho blízkého okolí) jsou pak jistě dány taktéž (což stěžovatel v kasační stížnosti ani
nerozporuje). V této situaci nevidí ani zdejší soud žádného důvodu hodnotit dané služby jako
oddělené samostatné veřejné zakázky. Naopak ve shodě se správními orgány a krajským soudem
tyto hodnotí jako funkční celek spojený i časovými souvislostmi. Na uvedeném závěru
nic nemění, že jednotlivé smlouvy (zejména pak smlouva č. DS201701331) se týkaly věcně
do jisté míry odlišných právních otázek. Nerozhodné pak je i to, jakých oblastí práva se jednotlivé
smlouvy týkaly (viz bod 29 rozsudku sp. zn. 8 Afs 31/2011). Stejně tak na věci nemohou nic
změnit stěžovatelova tvrzení ohledně nepředvídatelnosti jednotlivých právních služeb (zejména
těch spojených se smlouvou č. 4/17/0077). Zaprvé je nutno upozornit na výše citované závěry
rozsudku sp. zn. 8 Afs 31/2011, dle kterých si lze jen obtížně představit, že by u veřejných
zadavatelů vyvstala zcela náhle a nepředvídatelně situace, ve které budou muset řešit zcela
specifické právní otázky. Veřejný zadavatel by měl být schopen alespoň odhadnout, jaké právní
služby, resp. z jaké oblasti práva, může v období, jehož se příslušná smlouva týká, potřebovat.
Nadto, stěžovatelova tvrzení ohledně nenadálosti potřeby daných právních služeb se jeví i jako
do jisté míry nevěrohodná. Stěžovatel si byl vědom, že nájemní (mandátní) smlouva na objekt
pohřebiště a krematoria se blíží konci své účinnosti a uzavřením daných smluv na poskytování
právních služeb cílil právě na vyřešení této otázky. Měl tedy v rámci této kontraktace předpovídat
i možnost vzniku souvisejících právních „problémů“ navázaných právě na ukončení smluv
a převzetí daného areálu (viz i body 126 až 127 prvostupňového rozhodnutí). Ostatně,
jak již uvedl krajský soud, každá potřeba právního servisu je ve své podstatě odvislá od reálné
situace a nastalých skutkových okolností. To z ní však ještě nečiní samostatný funkční celek
ve smyslu §18 ZZVZ. Bylo-li by tomu tak, bylo by za samostatný funkční celek nutno považovat
prakticky jakýkoliv parciální právní výstup řešený v návaznosti na problém nastalý v průběhu
poskytování právní služby. Takový postup by se však zcela jistě příčil principům a zásadám,
na kterých je právní úprava zadávání veřejných zakázek vystavěna (viz výše).
[25] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se i přes uplatněnou kasační argumentaci ztotožnil
s tím, jak správní orgány a krajský soud posoudily předmětná plnění související se smlouvami
na poskytování právních služeb uzavřenými mezi stěžovatelem a advokátní kanceláří v roce 2017.
I dle názoru kasačního soudu se jednalo o jeden funkční celek ve smyslu §18 odst. 2 ZZVZ.
V podrobnostech soud odkazuje na prvostupňové rozhodnutí, rozkladové rozhodnutí a rozsudek
krajského soudu, s jejichž nosnými závěry se ztotožňuje.
[26] Kasační soud pak nemohl aprobovat ani kasační námitku stěžovatele, že správní orgány
pochybily, vzaly-li při výpočtu předpokládané hodnoty veřejné zakázky za rozhodná smluvní
ujednání ohledně maximální možné odměny za poskytnutá plnění, a nikoliv výši skutečně
uhrazené odměny (která byla nižší). Podle §18 ZZVZ je rozhodná „předpokládaná hodnota“
veřejné zakázky. Podle §16 odst. 1 a 2 ZZVZ je předpokládanou hodnotou veřejné zakázky
zadavatelem předpokládaná výše úplaty za plnění veřejné zakázky vyjádřená v penězích – do této
se zahrne hodnota všech plnění, která mohou vyplývat ze smlouvy na veřejnou zakázku.
Je přitom zřejmé, že takovou hodnotou všech plnění potenciálně vyplývajících ze smlouvy byly
právě částky maximální odměny dohodnuté v daných smlouvách. Právě tyto částky totiž
představují onu hodnotu všech plnění, která mohou (nikoliv tedy musí) vyplývat ze smlouvy
na veřejnou zakázku. Skutečnost, že ve skutečnosti nedošlo k vyplacení této maximální výše
odměny, na uvedeném nic nemění. V tomto ohledu viz i již výše citovanou odbornou literaturu:
„Zákon stanoví, že do předpokládané hodnoty veřejné zakázky musí být zahrnuty hodnoty všech plnění, která
mohou vyplývat ze smlouvy na realizaci předmětu veřejné zakázky. Z uvedeného vyplývá, že předpokládaná
hodnota veřejné zakázky musí pokrývat rovněž rozsah plnění, který nemusí být nutně realizován, ale smlouva
na plnění předmětu veřejné zakázky s ním počítá. Jde typicky o smlouvy na poskytování služeb nastavené
na hodinové bázi, kdy smlouva stanovuje limit rozsahu plnění vyšší, než jaký je odhadován jako minimální
nezbytný (např. u smluv na právní služby nebo služby v oblasti ICT).“ (PODEŠVA, V., SOMMER, L.,
VOTRUBEC, J., FLAŠKÁR, M., HARNACH, J., MĚKOTA, J., JANOUŠEK. M. Zákon
o zadávání veřejných zakázek: Zákon o registru smluv: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016.
Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7552-102-6). Pro věc není relevantní ani odkaz
stěžovatele na rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2015, č. j. ÚOHS-S514/2014/VZ-
4387/2015/522/PMc, neboť z textu tohoto rozhodnutí nelze seznat, zda v dané věci smlouvy
o poskytování právních služeb obsahovaly ujednání o maximální ceně, či nikoliv.
[27] Aprobovat pak nelze ani názor stěžovatele, že služby související se smlouvou
č. 4/17/0077 byly litigačního charakteru, a že by tak na ně měla dopadat výjimka dle §29 písm. k)
bod 2. ZZVZ. Podle uvedeného ustanovení není zadavatel povinen zadat veřejnou zakázku
v zadávacím řízení, jde-li o právní služby, které poskytuje advokát při přípravě na zastupování
klienta v soudním, rozhodčím, smírčím nebo správním řízení před soudem, tribunálem nebo
jiným veřejným orgánem nebo v řízení před mezinárodními orgány pro řešení sporů, nebo pokud
okolnosti nasvědčují tomu, že dotčená věc se s vysokou pravděpodobností stane předmětem
uvedených řízení. Jak již uvedl krajský soud, uvedené pravidlo představuje výjimku z obecné
povinnosti provést zadávací řízení, je proto nutno jej vykládat spíše restriktivně. Ze samotné
smlouvy č. 4/17/0077 či z tvrzení stěžovatele přitom ani dle názoru kasačního soudu neplyne,
že by právní poradenství provedené na základě dané smlouvy skutečně spočívalo v reálné
přípravě na konkrétní jistě bezprostředně vznikající soudní spor. Optikou stěžovatelova výkladu
by každá právní služba mohla teoreticky vyústit v řízení uvedené v §29 písm. k) bodu 1. ZZVZ.
Takto však zákon vykládat nelze.
[28] Nejvyšší správní soud pak konečně nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že správní
orgány i krajský soud pochybily, dospěly-li k závěru, že při určení výše pokuty nebylo nutno
zohlednit jako polehčující okolnost „novátorský přístup žalovaného při posuzování věcné
souvislosti plnění“. Z výše citované judikatury plyne, že přístup správních orgánů měl oporu
v rozhodnutích správních soudů vydaných již v roce 2011 (a to nadto ve věci týkající se advokátní
kanceláře figurující i v nynějším sporu). Přístup správních orgánů tedy nelze v žádném případě
označit za novátorský či za překvapivý.
[29] Nejvyšší správní soud tudíž nepřisvědčil žádné z kasačních námitek. Neshledal pak ani
žádnou vadu, ke které by měl přihlížet z úřední povinnosti.
[30] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. Ve věci rozhodl v souladu s §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
[31] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu