ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.306.2021:13
sp. zn. 7 As 306/2021 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 5 A 19/2021 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhá zrušení rozhodnutí
žalované ze dne 16. 10. 2020, č. j. 10.01-000638/20-002. Tímto rozhodnutím žalovaná neurčila
žalobci advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby podle §18c zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii. Současně s podáním žaloby žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.
Tuto žádost zopakoval v podání ze dne 6. 4. 2021.
II.
[2] Krajský soud v Brně postoupil usnesením ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 182/2020 - 9,
žalobu k vyřízení Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“). Následně městský soud
napadeným usnesením zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. Uvedl,
že majetkové poměry žalobce sice odůvodňují částečné osvobození od soudních poplatků, avšak
osvobození mu nebylo možné přiznat. Žalobce totiž daného institutu zneužívá. Městský soud
poukázal na množství žalobcem vedených sporů a především pak na způsob, jakým žalobce své
soudní spory vyvolává, a na podstatu těchto sporů. V dané věci žalobce, stejně jako v řadě dalších
věcí, požadoval od žalované určení advokáta k poskytnutí právní služby. Této žádosti žalovaná
nevyhověla, neboť dospěla k závěru, že žalobce právo na bezplatnou právní pomoc zjevně
zneužívá. Městský soud zkonstatoval, že žalobce vede řízení proti žalované sériově a stereotypně,
a namítá v nich zcela stejné argumenty, resp. urážlivou formou opakuje své subjektivní
přesvědčení, že žalovaná rozhodla nesprávně. Žalobce tak pouze iniciuje spory, jež nemohou vést
k rozumnému cíli, neboť sám není ochoten v řízení jednat tak, aby byla řádným způsobem
vedena. Procesní aktivita žalobce se tak jeví spíše jako neuvážené nadužívání institutu osvobození
od soudních poplatků k tomu, aby bezplatně vedl spory dle své libosti. Povaha projednávané věci
svědčí s ohledem na podstatu ostatních žalobcových případů podle městského soudu o tom,
že žalobci prioritně nejde o vyřešení sporné otázky, respektive o poskytnutí ochrany jeho právům,
ale o spor jako takový. Takové spory má žalobce jistě právo vést, avšak není důvod, aby část
nákladů na ně nesl stát prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků.
III.
[3] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Rozhodnutí městského soudu je podle něj stereotypní a pomíjí závěry rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29 a ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91, z nichž plyne zákaz paušální aplikace institutu zneužití osvobození
od soudních poplatků. Dle stěžovatele obsahovala žaloba obdobná tvrzení jako jeho předchozí
žaloby jen proto, že i napadené rozhodnutí žalované obsahuje stejné úvahy jako její předchozí
rozhodnutí. Městský soud zcela ignoruje konkrétní žalobní důvody stěžovatele, ačkoliv dosud
nebyl vydán meritorní rozsudek, který by potvrdil správnost šablonovitého přístupu žalované
k žádostem stěžovatele. Z uvedených důvodů navrhl kasaci usnesení městského soudu.
IV.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[5] Nejvyšší správní soud předesílá, že v nynější věci nepožadoval po stěžovateli
zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, neboť rozšířený senát tohoto soudu
již v usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru, že „[s]těžovatel
má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje
proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno
s poplatkovou povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích].“ V nyní posuzovaném případě se jedná o přezkum právě takového
procesního usnesení městského soudu, jímž se řízení o žalobě nekončí. Stěžovateli
tedy povinnost zaplatit soudní poplatek za kasační stížnost nevznikla.
[6] V řízení o kasační stížnosti je podle §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. povinné zastoupení účastníka
bez příslušného právního vzdělání advokátem. Ke splnění této podmínky se však rozšířený senát
kasačního soudu také vyjádřil ve shora citovaném usnesení a vysvětlil, že „[j]e-li podána kasační
stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce
či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“
Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné zastoupení stěžovatele
bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch případech, kdy kasační
stížnost směřuje, tak jako v nyní souzené věci, proti procesnímu rozhodnutí, jímž se řízení
o žalobě nekončí.
[7] Nejvyšší správní soud tudíž posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] V souladu s §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále
též „zákon o soudních poplatcích“), je s podáním žaloby spojen vznik poplatkové povinnosti.
[10] Podle §36 odst. 3 s. ř. s., účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí
být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
(…) Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[11] Smyslem osvobození od soudních poplatků je především umožnit přístup k soudní
ochraně i těm osobám, které nemají dostatek prostředků, tak aby byla zajištěna účinná soudní
ochrana jejich práv. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl například v rozsudku
ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, jenž se týkal právě stěžovatele, nejedná se o institut,
který má umožňovat chudým osobám bezplatně vést spory podle své libosti. Přestože je účastník
řízení nemajetný, takže by bylo zásadně namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků
(§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu
sporů, které vede.
[12] Městský soud v napadeném usnesení shledal, že postup stěžovatele není v tomto řízení
výjimečný, neboť stěžovatel u městského soudu vede mnoho řízení proti žalované, v nichž
postupuje sériově a stereotypně a užívá obdobné argumenty jako v dřívějších neúspěšných
případech. Současně i z úřední činnosti Nejvyššího správního soudu, u něhož jsou rovněž
evidovány stovky věcí týkající se stěžovatele, vyplývá, že jeho postup v řízeních se neustále
opakuje a stěžovatel uvádí zcela shodné či obdobné argumenty. Pouhá skutečnost, že stěžovatel
vede velké množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být
vyhověno, jak ostatně plyne ze stěžovatelem citovaného rozsudku č. j. 1 As 54/2010 - 29.
Rozhodující je nicméně právě sériovost a stereotypnost stěžovatelem podávaných žádostí spojená
s opakováním obdobných či zcela identických argumentů (srov. např. rozsudky zdejšího soudu
ze dne 12. 6. 2020, č. j. 3 As 164/2020 - 13, ze dne 13. 3. 2019, č. j. 6 As 35/2019 - 12,
ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 As 231/2018 - 17 nebo ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 As 104/2015 - 12).
[13] Nejvyšší správní soud ani v posuzované věci (ve které stěžovatel žádal o určení advokáta
k přípravě podání ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 10. 2020, č. j. 10 As 286/2020 - 19, ve věci, v níž žalovaná neurčila stěžovateli advokáta
k poskytnutí právní služby, neboť stěžovatel řádným způsobem nepodal ani žádost) nevidí důvod
se od těchto závěrů odchýlit. Žádost o osvobození od soudních poplatků nesměřuje k zajištění
účinné soudní ochrany, nýbrž odráží snahu stěžovatele o bezplatné řetězení soudních sporů
se žalovanou.
[14] Z uvedeného důvodu se Nejvyšší správní soud ztotožnil s posouzením městského soudu,
že podmínky pro (částečné) osvobození od soudních poplatků v řízení před městským soudem
nebyly splněny a městský soud se v tomto ohledu pochybení nedopustil. S ohledem na počet
sporů, které stěžovatel vede (a které se týkají taktéž určení advokáta k poskytnutí právní pomoci),
jakož i opakování totožných či obdobných argumentů v žádostech o osvobození od soudních
poplatků a celkový kontext vedení sporů, má Nejvyšší správní soud zato, že stěžovatel svými
podáními nesleduje ochranu svých veřejných subjektivních práv, resp. žádost o osvobození
od soudních poplatků nesměřuje k zajištění účinné soudní ochrany, nýbrž se snaží
prostřednictvím opakovaného žádání o osvobození od soudních poplatků vést bezplatně spory
podle své libosti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2021,
č. j. 4 As 203/2021 - 13, v prakticky totožné věci stěžovatele).
[15] Nejvyšší správní soud tudíž s ohledem na výše uvedené považuje napadené usnesení
za zákonné. Městský soud se při posouzení stěžovatelovy žádosti nedopustil žádného pochybení.
[16] Uplatňoval-li stěžovatel v kasační stížnosti také další argumentaci obsahující invektivy
vůči městskému soudu (jež s ohledem na její povahu nebyla výše rekapitulována), Nejvyšší
správní soud pouze ve stručnosti doplňuje, že se jedná o vyjádření stěžovatelových osobních
názorů, které nemá pro posouzení věci, tedy otázky osvobození od soudních poplatků v řízení
o žalobě, žádnou relevanci.
[17] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský
soud posoudil projednávanou věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu