ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.79.2020:244
sp. zn. 7 As 79/2020 - 244
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: PaedDr. L. R.,
zastoupena Mgr. Romanem Stýblem, advokátem se sídlem Křížová 10, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 62 A 192/2019 - 340,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 9. 2014, č. j. MK 45945/2014 OLP, ministr kultury zamítl
rozklad, který podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 1991, č. j. 14.323/91-
PP, jímž byla prohlášena za kulturní památku „socha sv. Jana Nepomuckého v Bratčicích, okr.
Brno – venkov“ (dále jen „socha“), neboť žalobkyně rozklad podala opožděně. Ministr kultury
byl toho názoru, že rozkladem napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni již ve dnech
25. - 26. 1. 2006, a tedy lhůta pro podání rozkladu, která činila 3 měsíce, již marně uplynula.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí ministra kultury žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 62 A 192/2019 - 340.
[3] Krajský soud na úvod konstatoval, že byl oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda byl
rozklad podán opožděně či nikoli. V této souvislosti poukázal na to, že ve věci samotné není
sporný skutkový stav. Je zřejmé, že žalobkyně byla jako účastník řízení opomenuta a rozhodnutí
ze dne 11. 11. 1991 jí žalovaný nedoručil. Jak vyplynulo z doplnění žaloby podané k Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 24 C 3/2010, žalobkyně sama uvedla, že ve dnech
25. a 26. 1. 2006 (poté, co jí bylo dne 11. 1. 2006 sděleno, že její socha byla prohlášena kulturní
památkou) nahlédla do spisu v Národním archivu. To, že se s rozhodnutím, že její socha byla
prohlášena kulturní památkou, seznámila právě nahlédnutím do spisu, žalobkyně uvedla rovněž
v žádosti ze dne 30. 1. 2006, kterou žádala o přeřazení sochy ze seznamu kulturních památek
nemovitých do movitých. Z jednotlivých podání žalobkyně přitom vyplynulo, že se s obsahem
rozhodnutí seznámila detailně. Dnem seznámení se s rozhodnutím nastala tedy fikce doručení
tohoto rozhodnutí a od tohoto dne (od 25. 1. 2006) začala žalobkyni plynout lhůta k odvolání,
resp. k rozkladu proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
o možnosti podat opravný prostředek v rozhodnutí poučena nebyla, lhůta podle §54 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.), činila tři měsíce. Jejím
uplynutím na konci dubna 2006 rozhodnutí nabylo právní moci. Krajský soud dále uvedl,
že žalobkyně v žádostech ze dne 30. 1. 2006, ze dne 27. 3. 2006, ze dne 19. 4. 2006 a ze dne
20. 4. 2006 výslovně akceptovala zařazení sochy na seznam kulturních památek, avšak snažila se
dosáhnout přeřazení sochy – již kulturní památky – z kategorie nemovitých kulturních památek
do kategorie movitých kulturních památek. Tyto žádosti o přeřazení sochy do jiné kategorie
kulturních památek měly přitom jiný předmět, než o kterém bylo rozhodnuto dne 11. 11. 1991
(neboť v tomto rozhodnutí nebylo určeno, zda je socha kulturní památkou nemovitou
či movitou). Podle názoru krajského soudu tedy nelze ani přisvědčit tomu, že by těmito žádostmi
žalobkyně ve skutečnosti včasně uplatnila rozklad proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991. Krajský
soud proto uzavřel, že pokud žalobkyně podala rozklad proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991
až dne 18. 2. 2014, učinila tak zjevně později, než činila lhůta 3 měsíců pro jeho podání, která
skončila dne 26. 4. 2006. Žalovaný tedy nepochybil, pokud rozklad zamítl jako opožděný.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka nesouhlasila s názorem krajského soudu, který nepovažoval za dostatečnou
její omluvu a žádost o odročení jednání, které se konalo dne 13. 2. 2020. Krajský soud nevyhověl
žádosti stěžovatelky o odročení jednání ze dne 5. 2. 2020 a ze dne 12. 2. 2020, ačkoliv tato
opakovaná žádost byla zcela důvodná a stěžovatelka ji doložila lékařskými zprávami, z nichž
vyplývá, že odborný lékař uložil stěžovatelce klidový režim a klid na lůžku bez zatěžování levé
končetiny, a to až do konce měsíce února. Toto opatření ze strany odborných lékařů platilo již
na začátku roku 2020, kdy stěžovatelka žádala o odročení prvního jednání nařízeného na leden,
i během měsíce února, na který krajský soud jednání odročil. Ovšem z tohoto jednání již krajský
soud stěžovatelku neomluvil a jednání neodročil, ačkoli její omluva a žádost byla odůvodněna
pokračujícím požadavkem lékařů na klid na lůžku. Krajský soud tedy shodný důvod omluvy
pro odročení lednového jednání přijal, zatímco pro odročení únorového jednání nikoliv. Krajský
soud nevzal v úvahu aktuální zdravotní stav stěžovatelky a jednal v její nepřítomnosti. Upřel jí tak
právo na osobní účast při jednání, na kterém dlouhodobě trvala, aby mohla osobně hájit svá
práva, navrhovat důkazy a předtím se vůbec seznámit se spisem, čehož nebyla schopna
v důsledku dlouhodobě špatného zdravotního stavu.
[6] Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s právním názorem krajského soudu, že jí bylo
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 1991 doručeno fikcí založenou tím, že se měla dostavit dne
25. 1. či 26. 1. 2006 do Národního archívu poté, co jí bylo dne 11. 1. 2006 sděleno, že socha byla
údajně prohlášena za kulturní památku. Za stěžejní důkaz vzal krajský soud vyjádření stěžovatelky
učiněné v soudním řízení o několik let později (doplnění žaloby vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1) provedené stručným slovním popisem, který najisto s potřebnou přesností o ničem
nevypovídá ani neodráží detaily, kdy, od koho a co přesně se vlastně při kontaktu s Národním
archivem dozvěděla či s čím se seznámila. Krajský soud neprovedl v tomto směru žádné
konkrétní zjištění, jež by vycházelo z dokumentace žalovaného coby správního orgánu. Skutkový
stav nemá spolehlivou oporu ve správním spisu a žalovaný neprokázal žádným objektivním
důkazem, že stěžovatelce byl Národním archívem předán originál rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991
včetně příslušného správního spisu v originálu, jak tvrdil v rozhodnutí o rozkladu, resp. k podané
žalobě. Krajský soud přesto dovodil, že došlo k doručení stěžovatelce fikcí coby opomenutému
účastníkovi, což opřel o judikaturu správního soudnictví, která ale podle názoru stěžovatelky
na její případ nedopadá. Samotná skutečnost, že stěžovatelka se měla o rozhodnutí ze dne
11. 11. 1991 dozvědět a toto jí tedy bylo údajně známo, nemůže zprostit žalovaného povinnosti
stanovené v §3 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o památkové péči“), a to písemně vyrozumět o prohlášení věci
za kulturní památku jejího vlastníka. Pokud se tedy stěžovatelka po vydání rozhodnutí
žalovaného o prohlášení sochy za kulturní památku v roce 1991 nedozvěděla o této skutečnosti
zákonným způsobem (nebyla o tom písemně vyrozuměna), nebylo ji rozhodnutí náležitě
oznámeno, a tudíž nenabylo právní moci a nepůsobí právní následky.
[7] Stěžovatelka dále poukázala na to, že krajský soud schválil postup žalovaného poškozující
stěžovatelku a obcházející jeho povinnosti správního orgánu i tím, že o podáních stěžovatelky
ze dne 30. 1. 2006, 27. 3. 2006, 19. 4. 2006 a 20. 4. 2006 prohlásil, že nejsou rozkladem a uzavřel
tak stěžovatelce jakoukoliv možnost bránit se proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991. Tento názor
krajský soud zaujal navzdory svému odkazu na judikaturu správních soudů, podle níž opomenutý
účastník nepřichází o obranu svých práv ve správním řízení. Tuto otázku mu přitom nepříslušelo
posuzovat, jestliže byl podle svých slov oprávněn zabývat se jen otázkou, zda byl rozklad podán
opožděně či nikoliv. Hodnotit obsah úkonu stěžovatelky (jako účastníka, jehož práva jsou
předmětem správního řízení) učiněného ve správním řízení je oprávněn a dokonce povinen
pouze správní orgán, kterému byl v řízení adresován, tj. žalovaný. Žalovaný však nechal podání
stěžovatelky zcela bez povšimnutí a stěžovatelce nebylo umožněno projednat v řízení to,
co požadovala.
[8] Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že z obsahu jejího podání
ze dne 30. 1. 2006 je zřejmé, že stěžovatelce bylo rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 doručeno
a že toto její podání nebylo rozkladem. Stěžovatelka nikde v textu uvedeného podání výslovně
neuvádí, že jí byl zpřístupněn či předložen text předmětného rozhodnutí, nýbrž se odkazuje
na informace z evidence obsahující seznam kulturních památek a mimo to vytýká, že nebyla
účastnicí řízení a že se v celé záležitosti cítí dotčena na svých právech. Z textu podání ze dne
30. 1. 2006 nelze učinit spolehlivý závěr, že stěžovatelka byla seznámena s rozhodnutím ze dne
11. 11. 1991 a že nemá bez dalšího námitek proti prohlášení sochy kulturní památkou.
[9] Na základě výše uvedeného proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu
považuje za právně i věcně správný a plně se ztotožňuje s tím, jak věc posoudil krajský soud.
Rovněž žalobou napadené rozhodnutí je právně i věcně správné a nejsou dány žádné relevantní
důvody pro jeho zrušení soudem. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka v kasační stížnosti
znovu uplatnila značnou část argumentace, která byla obsažena již v žalobě, žalovaný rovněž plně
odkázal na své vyjádření ze dne 18. 2. 2015 k žalobě a na své podání ze dne 7. 5. 2019, kterým
toto vyjádření doplnil. Podle názoru žalovaného bylo ve smyslu rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118, bezpečně
a bez rozumných pochyb zjištěno, že stěžovatelka jako opomenutý účastník již ve dnech
25. až 26. 1. 2006 nahlédnutím do originálu spisu v Národním archivu seznala úplný obsah
rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu, zásadně tedy
rovnocenně tomu, jako by jí bylo rozhodnutí řádně oznámeno. Zároveň ve smyslu §54 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb. žádné z podání stěžovatelky z 1. poloviny roku 2006 nelze vyhodnotit
podle jeho obsahu jako včas podaný rozklad proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991. Naopak vícero
těchto podání potvrzuje, že se stěžovatelka koncem ledna 2006 seznámila s předmětným
rozhodnutím ze dne 11. 11. 1991. Rozklad stěžovatelky ze dne 21. 2. 2014 proti rozhodnutí
ze dne 11. 11. 1991 proto musel být žalobou napadeným rozhodnutím zamítnut jako opožděný,
přičemž již marně uplynuly i lhůty pro zahájení přezkumného řízení a pro obnovu řízení.
Žalovaný zdůraznil, že shora uvedené rozhodné skutečnosti ohledně uplynutí lhůt a okolností,
za nichž došlo v lednu 2006 k doručení rozhodnutí z roku 1991, byly posouzeny a akceptovány
v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2014, č. j. 24 C 3/2010 - 344, v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 17 Co 473/2014 - 393, a v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 2278/2016 - 424. Z uvedených důvodů
žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] První stížní námitkou stěžovatelka brojila proti postupu krajského soudu, který nevyhověl
její žádosti o odročení jednání, které bylo nařízeno na 13. 2. 2020.
[14] Krajský soud poté, co mu byla věc přikázána podle §9 odst. 2 s. ř. s. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. Nad 160/2019 – 192, nařídil jednání na den
9. 1. 2020. Na předvolání k jednání stěžovatelka reagovala tak, že dne 7. 1. 2020 osobně doručila
na podatelnu krajského soudu své podání, jímž se z jednání omluvila a žádala o jeho přeložení
o 1 až 1,5 měsíce, a to z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu, kdy jí ošetřující lékař
doporučil klid na lůžku, což doložila příslušnými lékařskými zprávami. Současně soudu sdělila,
že odvolává plnou moc, kterou udělila k zastupování advokátovi Mgr. Ondřeji Lněničkovi. Další
podání obdobného obsahu stěžovatelka osobně doručila na podatelnu krajského soudu dne
8. 1. 2020 a 9. 1. 2020. Krajský soud žádosti stěžovatelky vyhověl a jednání nařízené na den
9. 1. 2020 zrušil a další jednání nařídil na den 13. 2. 2020. Dne 10. 1. 2020 a 13. 1. 2020
stěžovatelka osobně doručila na podatelnu další svá podání, jimiž žádala o přerušení řízení
z důvodu, „aby si v mezidobí MK uvědomilo, o čem vlastně rozhodlo“. Této žádosti o přerušení řízení
krajský soud nevyhověl, neboť skutečnosti, které stěžovatelka uváděla, nespadají pod žádný
z důvodů podle §48 s. ř. s. Dne 5. 2. 2020 stěžovatelka osobně doručila další své podání, jímž se
omlouvala z nařízeného jednání a žádala o jeho přeložení o 1,5 až 2,5 měsíce. Důvodem byl opět
její nepříznivý zdravotní stav, nečinnost dosavadního advokáta, který ji dosud nevrátil poskytnuté
materiály, a nemožnost opatřit si nového advokáta. Další podání obdobného obsahu stěžovatelka
osobně doručila na podatelnu krajského soudu dne 12. 2. 2020. Těmto žádostem o odročení
jednání nařízeného na 13. 2. 2020 krajský soud již nevyhověl, což stěžovatelce sdělil přípisem
ze dne 7. 2. 2020, který byl stěžovatelce doručen dne 10. 2. 2020.
[15] Krajský soud odůvodnil svůj postup následovně: „Zdejší soud nevyhověl žádosti žalobkyně
o odročení jednání, neboť důvody, které žalobkyně v žádosti uvedla, neshledal pro odročení (resp. zrušení jednání
a jeho nařízení na jiný den) coby dostatečné. Aktuální zdravotní stav žalobkyně dle doložených lékařských zpráv
totiž žalobkyni neznemožňoval účast u jednání (na rozdíl od situace, kdy zdejší soud nařízené jednání na leden
2020 na žádost žalobkyně zrušil, protože z lékařských zpráv předložených žalobkyní vyplynul požadavek klidu
na lůžku). Pokud jde o dlouhodobé zdravotní potíže žalobkyně, tak právě ty byly důvodem pro delegaci věci
z Prahy k soudu zdejšímu, tj. k soudu, k němuž se žalobkyně bude schopna i přes své zdravotní potíže dostavit
(což Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 23. 10. 2019 výslovně uvedl). Odvolání plné moci advokátovi
žalobkyně, k němuž došlo na počátku letošního roku, zdejší soud také nepovažuje za důvod pro změnu termínu
konání jednání; nespokojenost s advokátem žalobkyně vyjadřuje ve svých podáních dlouhodobě a nic jí tedy
nebránilo spolupráci s advokátem ukončit dříve a nového advokáta si zvolit s dostatečným předstihem. Nelze také
přehlédnout, že žaloba byla podána již v prosinci 2014, jednání bylo nařízeno poprvé v únoru 2019 a následně
opakovaně ze zdravotních důvodů na straně žalobkyně zrušeno.“
[16] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky,
na druhou stranu nelze přehlédnout, že stěžovatelka je přes tvrzené obtíže schopna opakovaně
sepisovat obsáhlá podání a tyto následně osobně doručovat krajskému soudu (uvedené je
zdejšímu soudu známo i z jeho úřední činnosti – viz soudní spis v nyní projednávané věci, který
obsahuje desítky podání stěžovatelky). Z lékařských zpráv pak vyplývá, že klidový režim byl
stěžovatelce toliko doporučen s tím, že může využívat pultové chodítko. Pokud tedy stěžovatelka
hodlala nahlížet do spisu či se osobně účastnit jednání soudu, mohla tak podle názoru zdejšího
soudu objektivně učinit sama nebo s pomocí třetí osoby. V této souvislosti je nutno poukázat
i na délku soudního řízení, kdy žaloba byla podána již v prosinci 2014, přičemž v průběhu řízení
vedeného před Městským soudem v Praze se stěžovatelka rovněž opakovaně omlouvala
z nařízených jednání, navrhovala přerušení řízení či prodloužení lhůt stanovených soudem
a vyjadřovala nedůvěru ve svého právního zástupce. Uvedené skutečnosti pak byly důvodem
toho, že Městský soud v Praze podal ke zdejšímu soudu návrh na přikázání věci Krajskému
soudu v Brně. Tomuto návrhu Nejvyšší správní soud vyhověl shora uvedeným usnesením, neboť
z lékařských zpráv bylo zřejmé, že stěžovatelka je schopna zařídit si své záležitosti v Brně,
kde trvale žije. Krajský soud tedy nepochybil, pokud s ohledem na zásadu rychlosti a ekonomie
řízení opakované žádosti stěžovatelky o další odročení jednání nevyhověl a jednání nařízené
na den 13. 2. 2020 nezrušil. Vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu proto
Nejvyšší správní soud uzavírá, že vytýkaným postupem krajský soud stěžovatelce neupřel právo
na osobní účast při jednání či na seznámení se spisem.
[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasačními námitkami, které se týkaly merita věci,
tj. otázkami fikce doručení rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 stěžovatelce a včasnosti či
opožděnosti jí podaného opravného prostředku.
[18] Podle §179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona,
se dokončí podle dosavadních předpisů. Na předmětné řízení o prohlášení sochy stěžovatelky
za kulturní památku se tak použije správní řád účinný do 31. 12. 2005, tj. zákon č. 71/1967 Sb.
Podle §51 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. se rozhodnutí účastníkovi řízení oznamuje doručením
písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. Den doručení rozhodnutí je dnem jeho oznámení.
Podle odst. 2 téhož ustanovení účastníku řízení, který je přítomen, může být rozhodnutí
oznámeno ústním vyhlášením; den ústního vyhlášení je dnem oznámení rozhodnutí, jen pokud se
přítomný účastník řízení vzdal nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Podle §54
odst. 3 téhož zákona pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení nebo proto, že nebyl
poučen vůbec, podal opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil
nejpozději do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí.
[19] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 2. 2009,
č. j. 2 As 25/2007 - 118, publ. pod č. 1838/2009 Sb., dospěl k závěrům, které formuloval
do právních vět: „ I rozhodnutí správního orgánu, které nebylo formálně řádně doručeno (oznámeno) účastníku
řízení, může nabýt právní moci (§52 odst. 1 správního řádu z roku 1967, §73 odst. 1 správního řádu z roku
2004), nastane-li fikce oznámení rozhodnutí. Je-li účastník řízení, jehož práva, právem chráněné zájmy
či povinnosti byly rozhodnutím dotčeny (§14 odst. 1 správního řádu z roku 1967), opomenut při oznámení
rozhodnutí, nastane fikce oznámení rozhodnutí k okamžiku, k němuž je bezpečně a bez rozumných pochyb
zjištěno, že opomenutý účastník seznal úplný obsah rozhodnutí co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu,
zásadně tedy rovnocenně tomu, jako by mu bylo rozhodnutí řádně oznámeno. Opomenutí účastníka při oznámení
rozhodnutí je v takovém případě procesní vadou zhojitelnou bez újmy na nastalé právní moci rozhodnutí jen
za předpokladu, že fikce oznámení rozhodnutí nastala natolik včas, že opomenutý účastník mohl užít zákonných
procesních prostředků na svou obranu ještě před tím, než správní orgán měl rozhodnutí za pravomocné. Nastala-li
fikce oznámení rozhodnutí teprve poté, co podle mínění správního orgánu již rozhodnutí nabylo právní moci,
počínají opomenutému účastníku teprve touto fikcí běžet lhůty pro podání řádných či mimořádných opravných
prostředků. Pouhý fakt běhu času od vydání neoznámeného rozhodnutí nemá na nabytí právní moci vliv.“
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že ve správním
i soudním řízení vyšlo najevo a bylo prokázáno, že stěžovatelka se s rozhodnutím žalovaného
ze dne 11. 11. 1991 a s jeho úplným obsahem seznámila při nahlížení do spisu v archivu
Národního památkového ústavu ve dnech 25. a 26. 1. 2006. Uvedenou skutečnost potvrdila sama
stěžovatelka ve svém podání ze dne 30. 1. 2006, jímž žádala o přeřazení sochy ze seznamu
kulturních památek nemovitých do movitých, a zejména v doplnění žaloby, kterou podala
u Obvodního soudu pro Prahu 1 a kterou se domáhala po žalovaném Ministerstvu kultury
zaplacení náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (věc vedená pod sp. zn.
24 C 3/2010). Ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí rozšířeného senátu zdejšího soudu tak bylo
stěžovatelce nejpozději dne 26. 1. 2006 rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 oznámeno a začala jí
plynout lhůta stanovená v §54 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. pro podání odvolání (rozkladu).
Lhůta pro podání opravného prostředku tak stěžovatelce uplynula 26. 4. 2006. Ke shodnému
závěru ostatně dospěly i soudy v civilním řízení, a to Obvodní soud pro Prahu 1 v rozsudku
ze dne 4. 6. 2014, č. j. 24 C 3/2010 - 344, kterým zamítl žalobu stěžovatelky, Městský soud
v Praze v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 17 Co 473/2014 - 393, kterým potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 11. 2016,
č. j. 30 Cdo 2278/2016 - 424, kterým odmítl dovolání stěžovatelky.
[21] Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí se závěrem krajského soudu, že žádosti
stěžovatelky, které adresovala a doručila žalovanému v první polovině roku 2006, nelze
s ohledem na jejich obsah považovat za opravný prostředek proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991.
V podání adresovaném žalovanému ze dne 30. 1. 2006 stěžovatelka sice uvedla, že se cítí být
dotčena na svých právech, když nebyla jako vlastnice sochy uvědomena o probíhajícím řízení,
ale současně výslovně uvedla, že s ohledem na současný stav věci nemá námitek vůči zařazení
této sochy do seznamu movitých kulturních památek a navrhuje její přeřazení. K tomu je třeba
doplnit, že rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 obsahuje prohlášení sochy za kulturní památku,
a to bez určení zda jde o movitou či nemovitou. Toto třídění bylo uvedeno až na evidenční kartě.
Ani žádné další podání stěžovatelky adresované žalovanému v první polovině roku 2006
neobsahuje její výslovný nesouhlas s prohlášením sochy za kulturní památku (viz podání ze dne
27. 3. 2006, 19. 4. 2006 a 20. 4. 2006).
[22] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že lhůta pro podání opravného prostředku proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 1991 stěžovatelce marně uplynula dne 26. 4. 2006. Pokud
tedy stěžovatelka podala rozklad proti tomuto rozhodnutí až dne 18. 2. 2014, učinila tak zjevně
opožděně. Ministr kultury proto postupoval správně, když podaný rozklad zamítl jako opožděně
podaný.
[23] Souhrnně vzato se tak Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně ztotožnil
s hodnocením a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku, které považuje za správné
a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatelka nesouhlasí a má jiný názor, přirozeně
samo o sobě neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. S ohledem na poměrnou
podrobnost a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, stejně jako
odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného a kdy nyní posuzované kasační námitky jsou
ve značné míře opakováním či shrnutím námitek žalobních, Nejvyšší správní soud reagoval
na stížní námitky koncentrovaněji, aby neopakoval již několikrát řečené.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že podáním doručeným zdejšímu soudu dne
30. 4. 2021 stěžovatelka opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků (předchozí
žádost byla zamítnuta usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 7 As 79/2020 – 195, poté stěžovatelka
dne 19. 5. 2021 soudní poplatek za podanou kasační stížnost zaplatila). V této žádosti se zabývala
především svým zdravotním stavem, přičemž opět neobjasnila svou majetkovou situaci
(stěžovatelka uvedla, že důkazy k nové žádosti doplní do 31. 5. 2021, ale do současné doby tak
neučinila). Opakovaná žádost tedy trpěla totožnými nedostatky, jako žádost původní.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal důvod o opakované žádosti o osvobození od soudních
poplatků znovu rozhodnout samostatným usnesením. O opakované žádosti o osvobození
od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě,
že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 - 65, nebo ze dne 16. 12. 2015,
č. j. 8 As 145/2015 - 12, nebo ze dne 12. 10. 2016, č. j. 5 As 120/2016 - 32, a nález Ústavního
soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, č. 10/2010 Sb. ÚS, odst. 17).
[27] V daném případě však stěžovatelka v nové žádosti (doručené soudu dne 30. 4. 2021)
žádné nové skutečnosti (na základě kterých by bylo možno vydat rozhodnutí o osvobození
od soudních poplatků) neuvedla. Neučinila tak ani později v dalších svých podáních doručených
zdejšímu soudu. Nejvyšší správní proto o uvedené žádosti znovu samostatně nerozhodoval
(vedle výše uvedené judikatury viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2018,
č. j. 8 Afs 61/2018 - 70).
[28] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu