ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.99.2021:34
sp. zn. 7 As 99/2021 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. L., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2021, č. j. 17 A 37/2018 - 162,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
8. 11. 2017, č. j. MMP/271005/17 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném
pro rozhodné období (dále též „zákon o silničním provozu“) a ze spáchání přestupku dle §125c
odst. 1 písm. k) téhož zákona. Uvedených přestupků se měl žalobce dopustit tím, že dne
12. 5. 2017 v době okolo 14:04 hod. jel jako řidič motorového vozidla tov. značky Audi A7,
reg. značky X, v Plzni po vozovce pozemní komunikace ul. Rokycanská, v blízkosti zastávky
městské hromadné dopravy „Hřbitovní“, ve směru jízdy od ul. Hřbitovní k ul. Jiřinové,
tj. ve směru do centra města, kdy mu byla v úseku nejvyšší dovolené rychlosti jízdy 50 km/h
Policií ČR silničním radarovým rychloměrem RAMER10C naměřena rychlost jízdy 68 km/h,
a to při zvážení možné odchylky měřícího zařízení, tj.
+
/
-
3 km/h [přestupek dle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu]. Dále žalobce jako řidič předmětného motorového
vozidla při silniční kontrole na výzvu policisty nepředložil řidičský průkaz [přestupek dle §125c
odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu]. Za tato jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši
2 000 Kč a povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 3. 1. 2018, č. j. PK-DSH/15783/17, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové
rozhodnutí potvrzeno (dále též „rozhodnutí o odvolání“).
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí o odvolání správní žalobou ke Krajskému soudu v Plzni (dále
též „krajský soud“). Krajský soud o této žalobě rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 31. 5. 2019,
č. j. 17 A 37/2018 - 46. Tento rozsudek byl (pro nepřezkoumatelnost) zrušen rozsudkem
zdejšího soudu ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 As 260/2019 - 37. Další rozsudek krajského soudu v této
věci, tj. rozsudek ze dne 31. 7. 2020, č. j. 17 A 37/2018 - 96, byl pak taktéž Nejvyšším správním
soudem zrušen, a to rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 7 As 283/2020 - 39 (pro vadu řízení; soud
neučinil dotaz na žalobce, zda požaduje nařídit ústní jednání). Třetím (nyní přezkoumávaným
rozsudkem) krajský soud žalobu zamítl. Nepřisvědčil žalobním námitkám stran nedostatku
materiální stránky (společenské škodlivosti) přestupku nepředložení řidičského průkazu. Zákon
o silničním provozu jasně stanoví povinnost řidiče mít u sebe řidičský průkaz a na výzvu policisty
jej předložit ke kontrole. Nesplnění této povinnosti je přestupkem. Platí přitom, že v běžně
se vyskytujících případech naplnění formálních znaků přestupku je dána i materiální stránka
přestupku, ledaže jsou přítomny takové okolnosti, které by ji závažným způsobem snižovaly.
Ty v souzené věci dle soudu nenastaly, neboť postačuje již ohrožení zájmu společnosti
na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Soud dodal, že účelem povinnosti řidiče mít
u sebe řidičský průkaz je především usnadnění identifikace řidiče a rozsahu jeho řidičských
oprávnění v reálném čase a za ztížených podmínek silniční kontroly (policisté vstupují
do provozu, který je svou povahou zvlášť nebezpečný). Z p ouhé fotografie řidičského průkazu
v mobilním telefonu nelze ověřit jeho pravost, a tudíž ani usoudit o správnosti v něm uvedených
údajů. Soud nesouhlasil ani s tím, že by žalobce jednal v omluvitelném právním omylu. Žalobce
byl jako řidič povinen se seznámit s pravidly zákona o silničním provozu. Údajného omylu
se tedy mohl vyvarovat [§17 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich, ve znění účinném pro rozhodné období; dále též „nový přestupkový zákon“)].
Bez významu dle soudu pak bylo i tvrzení žalobce o tom, že jeho omyl měl být vyhodnocen jako
polehčující okolnost, neboť tato údajná polehčující okolnost nemohla být známa správním
orgánům. Za dostatečné krajský soud považoval i úvahy správních orgánů stran druhu a výměry
sankce. Dle soudu nebyl důvod, aby se správní orgán I. stupně při stanovení trestu vyjadřoval
ke všem možným kritériím za situace, kdy k jejich užití nebyly dány skutkové důvody, či tyto
nebyly považovány za relevantní. Uvedená kritéria jsou nadto v zákoně uvedena demonstrativně.
Za správné krajský soud považoval i závěry správních orgánů stran zavinění žalobce. Žalobce
si byl vědom, že má mít řidičský průkaz u sebe a má se jím vůči hlídce prokázat. Bez přiměřených
důvodů ovšem spoléhal na to, že předložením fotografie průkazu zájem na identifikaci
a bezproblémovém průběhu kontroly neohrozí. Jednal tedy dle soudu vědomě nedbale. Krajský
soud byl dále názoru, že správní orgány neporušily zásadu dvojího přičítání, neboť míru
překročení rychlosti a z ní plynoucí prodloužení brzdné dráhy hodnotily jako celek a pouze
jednou v neprospěch žalobce. Za nedůvodné krajský soud považoval i tvrzení žalobce o tom,
že žalovaný mu svým postupem souvisejícím s posouzením užití kontrolní šablony odňal
možnost podat odvolání ve vztahu ke způsobu měření rychlosti. Soud zdůraznil, že žalobce
se odvolal, avšak jednalo se o odvolání blanketní, tj. odvolání neobsahující důvody. Dodal,
že pokud se žalobce domníval, že fotografie bez kontrolní mřížky není dostatečným podkladem
pro zjištění skutku, mohl to namítnout v žalobě. V ní však vlastní zjištění skutku nerozporoval.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
V té nesouhlasil s posouzením jeho žalobní námitky týkající se materiální stránky přestupku
spočívajícího v nepředložení řidičského příkazu. Byl názoru, že správní orgán I. stupně
se s danou otázkou vypořádal nedostatečně. Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, jak se s materiální
stránkou daného přestupku vypořádal krajský soud. Stěžovatel tvrdil, že v posuzované věci
existovaly okolnosti podstatně snižující společenskou škodlivost (materiální stránku) přestupku
(stěžovatel předložil občanský průkaz a kopii řidičského průkazu, policie jej prolustrovala
v evidenci řidičů, policie neměla úmysl řidičský průkaz zadržet). Nesrozumitelná je pak
dle stěžovatele argumentace krajského soudu, že neexistovaly okolnosti snižující materiální
stránku přestupku, neboť postačuje již ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu. Stěžovatel polemizoval i s argumentací krajského soudu stran toho, že účelem
předložení řidičského průkazu je možnost v reálném čase identifikovat řidiče a ověřit jeho
řidičská oprávnění, když nadto policisté vstupují do nebezpečného provozu. Dodal
pak, že policisté nebyli nuceni stěžovatele lustrovat, neboť tento nepředložil řidičský průkaz,
nýbrž protože tak činí z pokynu policejního prezidenta, a to i pokud je řidičský průkaz předložen.
V dalším kasačním bodě stěžovatel rozporoval závěr krajského soudu, že nejednal v negativním
právním omylu. Poukazoval na skutečnost, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu
ve správním řízení postačí předložení kopie plné moci. Stěžovatel tedy jednal v právním omylu,
měl-li za to, že postačí předložení kopie řidičského průkazu, neboť zákon výslovně nestanoví
povinnost k předložení originálu. Dle stěžovatele pak krajský soud neměl odkazovat ani na §17
odst. 2 nového přestupkového zákona, neboť jde o právní úpravu, která v době spáchání
přestupu nebyla účinná, a nadto stěžovateli jednak ze zákona nevyplývala povinnost seznámit
se se silničním zákonem, a jednak nejde o otázku znalosti zákona, nýbrž jeho výkladu. Krajský
soud si dle stěžovatele protiřečí, pokud v rozsudku uvedl, že právní omyl stěžovatele nemohl být
posouzen jako polehčující okolnost, neboť tato nebyla správním orgánům známa, aby následně
v bodě 21 rozsudku konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel
bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že předložením fotografie řidičského průkazu neohrozí
zájem na identifikaci a bezproblémovém průběhu kontroly. Stěžovatel nesouhlasil ani s tím,
že krajský soud i správní orgány jeho jednání spočívající v nepředložení řidičského průkazu
hodnotily jako vědomou nedbalost. Byl přesvědčen, že jednal buď nezaviněně (v právním omylu),
nebo v nedbalosti nevědomé, neboť důvodně spoléhal na to, že svým jednáním neohrozí
ani neporuší chráněný zájem. V dalším kasačním bodě stěžovatel rozporoval některé závěry
krajského soudu týkající se stěžovateli uložené sankce. Předně tvrdil, že závěr krajského soudu,
že správní orgány nebyly povinny přihlédnout ke všem kritériím dle §37 až §40 nového
přestupkového zákona, neboť tato kritéria jsou v zákoně uvedena demonstrativně, je v rozporu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 - 28. Stěžovatel
nesouhlasil ani s tím, jak se krajský soud vypořádal s tvrzeným porušením zásady dvojího
přičítání. Trval na svém názoru, že správní orgán I. stupně dával stěžovateli k tíži míru překročení
povolené rychlosti dvakrát (jednou ve spojitosti s prodloužením brzdné dráhy a jednou
ve spojitosti s tím, že se jednalo o vyšší překročení povolené rychlosti jízdy). Dle stěžovatele
nadto prodlužení brzdné dráhy nelze považovat za přitěžující okolnost, neboť jde o důvod, proč
je dané jednání přestupkem. Stěžovatel konečně nesouhlasil ani s tím, že žalovaný v rozhodnutí
o odvolání prvostupňovému rozhodnutí vytkl nesprávný postup při užití kontrolní šablony, avšak
toto rozhodnutí i přesto nezrušil. Uvedeným postupem byl stěžovatel zkrácen na svém právu
se odvolat. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na závěrech uvedených
ve správních rozhodnutích a ve svém vyjádření k žalobě. Dodal, že se ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Navrhl proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Jelikož se jedná o opakovanou (třetí) kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní
soud nejprve její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je
kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další výjimky, jejichž
respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu.
Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní
soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový
stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Citované ustanovení tedy limituje
přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním
soudem závazně posouzeným a námitkám, které účastník řízení ve své první kasační stížnosti
neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, dostupný
na www.nssoud.cz). V nyní projednávané věci se jedná o případ, kdy bylo předchozí rozhodnutí
krajského soudu zrušeno pro vadu v řízení. Ve světle výše citované judikatury je tedy kasační
stížnost přípustná.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o odvolání, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků spočívajících v překročení
nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km/h a v nepředložení řidičského průkazu
na výzvu policisty [§6 odst. 7 písm. a) a odst. 8 zákona o silničním provozu].
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítá, že krajský soud i správní orgány
se nesprávně a nedostatečně zabývaly materiální stránkou přestupku spočívajícího v nepředložení
řidičského průkazu. Je přesvědčen, že materiální stránka tohoto přestupku nebyla naplněna
(stěžovatel v této souvislosti poukazuje zejména na to, že předložil „kopii“ řidičského průkazu
a policisté jej tak jako tak lustrovali ve svých databázích).
[11] Ze správního spisu k danému plyne, že stěžovatel policejní hlídce při kontrole provedené
dne 12. 5. 2017 na výzvu nepředložil „originál“ řidičského průkazu, nýbrž pouze fotografii
řidičského průkazu v mobilním telefonu. Policisté stěžovatele následně lustrovali ve svých
databázích.
[12] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele o absenci materiální stránky
daného přestupku. Je naopak ve shodě se správními orgány a krajským soudem názoru, že tato
byla naplněna.
[13] V této souvislosti soud odkazuje zejména na svůj rozsudek ze dne 23. 10. 2019,
č. j. 6 As 106/2019 - 33 (ve znění opravného usnesení ze dne 7. 11. 2019,
č. j. 6 As 106/2019 - 43), ve kterém se zabýval obdobou argumentací nynějšího zástupce
stěžovatele, a uvedl následující: „Pokud stěžovatel v neposlední řadě namítá, že ve vztahu k přestupku
spočívajícímu v nepředložení řidičského průkazu či v jeho nedisponování absentuje materiální stránka přestupku,
neboť zasahující policisté automaticky provádějí lustraci, musí Nejvyšší správní soud uvést, že argumentace
stěžovatele prakticky zpochybňuje samotnou zákonnou konstrukci předmětných přestupků, neboť s ohledem
na interní dokumenty policie má stěžovatel za to, že není nutné, aby řidič u sebe měl řidičský průkaz, jelikož
policisté mohou vždy údaje sdělené řidičem ověřit z příslušné databáze. Nejvyšší správní soud přitom nemá za to,
že jen na základě toho, že policisté mají ve svých interních pokynech (které nemají povahu a sílu zákona) uloženo
kontrolovat údaje v příslušných systémech, je možné dovodit, že ve vztahu k porušení ustanovení §6 odst. 7
písm. a) nebo ustanovení §6 odst. 8 zákona o silničním provozu absentuje materiální stránka přestupku. Je věcí
zákonodárce, aby stanovil skutkové podstaty přestupků, přičemž judikatura správních soudů vychází v tomto
směru z premisy, že „jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje
v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje
určitý zájem společnosti.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012,
č. j. 1 As 118/2012 - 23). Nejvyšší správní soud nemá za to, že jen na základě toho, že stěžovatele kontrolovali
policisté, chybí materiální stránka přestupku, neboť policisté mají kontrolované osoby lustrovat ve svých systémech:
Nadto je nutné poukázat na to, že zákon o silničním provozu ukládá řidiči povinnost předložit doklady
dle ustanovení §6 odst. 7 citovaného předpisu nejen policistovi, ale i vojenskému policistovi, strážníkovi obecní
policie ve stejnokroji nebo celníkovi ve stejnokroji ke kontrole; tyto osoby se přitom nebudou řídit interní metodikou
policie, nota bene nemusí mít přístup k týmž systémům jako policie. Nejvyšší správní tak musí teorii stěžovatele,
že materiální stránka předmětného přestupku nemůže být naplněna ve vztahu k policistům, kteří si relevantní
informace ověřují z příslušných databází, odmítnout. Nejvyšší správní soud tak má za to, že je nutné trvat
na tom, aby řidiči respektovali výzvy osob uvedených v ustanovení §6 odst. 8 zákona o silničním provozu
bez ohledu na to, zda tito mají možnost si příslušné informace z řidičského průkazu ověřit z příslušných databází
či nikoli.“
[14] Nyní rozhodující senát se s citovanými závěry plně ztotožňuje a tyto přebírá. I dle jeho
názoru je pro naplnění materiální stránky přestupku nepodstatné, že stěžovatel byl příslušníky
policie lustrován. Za nerozhodné je pak nutno považovat i to, že stěžovatel policistům předložil
občanský průkaz (předložit měl průkaz řidičský) a fotografii řidičského průkazu v mobilním
telefonu. Taková fotografie nemůže jistě nahradit originál řidičského průkazu opatřený
ochrannými prvky (k tomu viz §103 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle kterého je
řidičský průkaz veřejná listina, která osvědčuje řidičské oprávnění držitele a jeho rozsah a kterou
držitel prokazuje své jméno, příjmení a podobu, jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto
zákona). Předložení fotografie řidičského průkazu (oficiálního dokladu vydaného státními orgány
a opatřeného prvky prokazujícími jeho autentičnost) přitom nelze jakkoli srovnávat
s předložením kopie plné moci (jako jednostranného soukromoprávního úkonu svědčícího
o uzavření smlouvy o zastupování). Nejvyšší správní soud pak nesdílí ani přesvědčení stěžovatele,
že by se správní orgány materiální stránkou daného přestupku zabývaly nedostatečně. V této
souvislosti zejména uvádí, že stěžovatel v tomto smyslu nevznesl v přestupkovém řízení žádné
námitky. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že nemá pochyby o naplnění
„materiálního znaku daného přestupku. Projednávané jednání je za přestupek výslovně označeno v zákoně
o silničním provozu a současně je nepochybné s ohledem na okolnosti a charakter projednávaného přestupku,
že toto protiprávní jednání vykazuje i nezanedbatelnou společenskou nebezpečnost, neboť cílem předmětného
ustanovení zákona o silničním provozu je průkazné zjištění či ověření dat vyplývajících z řidičského průkazu
zejména ve vztahu k držení řidičských oprávnění řidiče na místě kontroly oprávněnou osobou a současně zamezení
prodlev při plnění služebních povinností policistů.“ Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí
pouze blanketní odvolání. Žalovanému tudíž nelze vytýkat, že se otázkou naplnění materiální
stránky přestupku zabýval pouze v obecné rovině, když uvedl, že nemá pochybnost o jejím
naplnění. Uvedené posouzení naplnění materiální stránky přestupku považuje zdejší soud
za dostatečné a za odpovídající procesní neaktivitě stěžovatele. Optikou procesní strategie
založené na minimu procesní aktivity stěžovatele ve správním řízení je pak nutno hodnotit
i skutečnost, že správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí nespecifikoval, zda došlo
k porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, v jakém rozsahu se tak stalo a k jaké konkrétní
újmě došlo. Podotknuto přitom budiž, že krajský soud v rozsudku explicitně uvedl, že v případě
daného přestupku postačuje již ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 - 28). V případě
takového přestupku je přitom podstatné i to, co se teoreticky mohlo stát (viz např. tvrzení
krajského soudu o možnosti zadržení řidičského průkazu), nikoliv jen to, co se reálně stalo.
Kasační soud se přitom bez dalšího ztotožňuje i s podpůrným tvrzením krajského soudu,
že „účelem povinnosti řidiče mít řidičský průkaz u sebe je především usnadnění identifikace řidiče a rozsahu jeho
řidičských oprávnění v reálném čase a za ztížených podmínek silniční kontroly (policisté vstupují do provozu,
který je svou povahou zvlášť nebezpečný, zastávka hromadné dopravy využitá k zastavení žalobce slouží
především jinému účelu, což zvyšuje riziko kolizní situace). Z pouhé fotografie řidičského průkazu v mobilním
telefonu nelze ověřit jeho pravost, a tudíž ani usoudit o správnosti v něm uvedených údajů“. I Nejvyšší správní
soud je (i přes související polemiku stěžovatele) názoru, že účelem předložení řidičského průkazu
je mj. usnadnění a urychlení ověření údajů týkajících se řidiče, a to nezřídka kdy ve složitých
dopravních podmínkách.
[15] V dalším bodě kasační stížnosti stěžovatel tvrdil, že předmětný přestupek (nepředložení
řidičského průkazu na výzvu) spáchal v právním omylu, kterého se nemohl vyvarovat. Neměl
zákonnou povinnost se seznámit se silničním zákonem, a nadto nejde o otázku znalosti zákona,
nýbrž jeho výkladu.
[16] Ani tomuto tvrzení nebylo lze přisvědčit. Podle §17 odst. 2 nového přestupkového
zákona platí, že kdo při spáchání přestupku neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně,
nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu se přitom bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost
seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního
předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo
funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. V rámci
předchozí právní úpravy (tj. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném
pro rozhodné období; dále též „starý přestupkový zákon“) pak otázka právních (ani skutkových)
omylů nebyla nijak řešena. Bylo tedy nezbytné aplikovat zásady a principy trestního práva
a analogicky aplikovat §19 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném
pro rozhodné období; dále též „trestní zákoník“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 As 93/2014 - 27). Jak již bylo uvedeno, kdo při spáchání trestného činu
neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat; omylu bylo
možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala
pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy,
z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu
rozpoznat bez zřejmých obtíží. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje s názorem krajského
soudu, že stěžovatel byl jako řidič povinen se seznámit s pravidly zákona o silničním provozu.
Stěžovatelem tvrzená nevědomost je tedy omylem neomluvitelným, který nemá vliv na jeho
zavinění (shodně viz již odkazovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 9 As 93/2014 - 27). Vliv přitom nemají ani tvrzení stěžovatele o tom, že nejde o otázku
znalosti zákona, nýbrž jeho výkladu. Předně nutno poznamenat, že institut právního omylu
a požadavek na určitost výkladu právní normy, mající případně za následek její neaplikovatelnost,
respektive nutnost volby výkladu ve prospěch adresáta normy, jsou výrazně odlišné instituty.
Institut právního omylu může nastoupit pouze tehdy, pokud je právní norma již dostatečně určitá
pro založení deliktní odpovědnosti osoby. V případě její extrémní neurčitosti by totiž jednání
dané osoby vůbec nebylo protiprávní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018,
č. j. 9 As 165/2017 - 45). Dle názoru zdejšího soudu je přitom výklad normy, dle které je řidič
motorového vozidla povinen předložit řidičský průkaz na výzvu policisty ke kontrole, zcela
zřejmý a neumožňující se legitimně domnívat, že postačí předložit fotografii řidičského průkazu
v mobilním telefonu (viz výše). Nutno pak dodat, že krajskému soudu nelze vytýkat, že odkázal
na §17 odst. 2 nového přestupkového zákona, neboť toto ustanovení obsahuje obsahově
totožné pravidlo jako §19 trestního zákoníku aplikovaný za účinnosti předchozí právní úpravy
(viz výše uvedené texty obou ustanovení). Ke zrušení rozsudku nemůže vést ani to, že krajský
soud v rozsudku uvedl, že je bez významu tvrzení o omylu stěžovatele jako polehčující okolnosti,
neboť tato údajná polehčující okolnost nemohla být známa správním orgánům. Ze správního
spisu skutečně plyne, že stěžovatel v rámci přestupkového řízení nikterak konkrétně nerozváděl
svá tvrzení ohledně údajného právního omylu. Netvrdil ani, že tento by měl být
považován za polehčující okolnost (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2020,
č. j. 5 As 247/2018 - 39).
[17] Důvodné pak není ani tvrzení stěžovatele zpochybňující závěr krajského soudu,
že správní orgány nebyly povinny zohlednit veškerá jednotlivá zákonná kritéria pro ukládání
sankce dle §37 až §40 nového přestupkového zákona. Krajský soud v rozsudku zcela správně
uvedl, že úvahy správního orgánu I. stupně ohledně trestu jsou plně přezkoumatelné,
neboť právní orgán I. stupně „vzal v úvahu v řízení prokázané okolnosti a uvedl, zda je hodnotil
ve prospěch či neprospěch žalobce. Hlediska, jimiž se ukládání sankcí řídí, byla a jsou vyčtena příkladmo
(srov. rozsudky NSS č. j. 1 As 305/2017-32 ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 As 80/2020-36
ze dne 17. 6. 2020), takže postup magistrátu nebyl v rozporu se zákonem. Nebyl důvod, aby se magistrát
vyjadřoval ke všem možným kritériím za situace, kdy k jejich užití nebyly dány skutkové důvody […],
nepředstavují polehčující okolnost […] nebo je magistrát za polehčující nepovažoval […].“ Zdejší soud
se s uvedeným posouzením věci ztotožňuje a ve shodě s krajským soudem odkazuje
na své rozsudky ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 As 305/2017 - 32 a ze dne 17. 6. 2020,
č. j. 1 As 80/2020 - 36. V posledně uvedeném rozsudku zdejší soud např. uvedl, že „kritéria
vyjmenovaná v §37, resp. 38 zákona o přestupcích jsou demonstrativní (srov. užité slovo „zejména“), není tedy
třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly naplnění každého z nich, jak se domáhá
stěžovatel […]. Účelem uvedených ustanovení je dát správním orgánům kritéria k potřebné individualizaci
ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně odůvodněná.“ V rozsudku ze dne 15. 4. 2021,
č. j. 9 As 342/2019 - 34, pak zdejší soud uvedl, že nový přestupkový zákon „stanoví pouze
demonstrativní výčet polehčujících a přitěžujících okolností, což v odůvodněných případech umožňuje přihlédnout
i k dalším okolnostem; zároveň však není nutné vždy přihlédnout ke všem vyjmenovaným okolnostem, pokud
nejsou v konkrétním případě rozhodující pro posouzení společenské škodlivosti přestupku.“ Na tom
nic nemění ani stěžovatelem odkazovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 9 As 56/2019 - 28. K tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 4 As 228/2019 - 30: „Nejvyšší správní soud ovšem ve své rozhodovací praxi zároveň zdůraznil,
že kritéria vyjmenovaná v §12 odst. 1 o přestupcích jsou demonstrativní, není tedy třeba, aby správní orgány
vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly naplnění každého z nich. Účelem tohoto ustanovení je dát správním
orgánům kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně
odůvodněná […]. Je nepřípustné, aby správní orgány v odůvodnění výše sankce pouze „opsaly“ výčet zákonných
kritérií, aniž by se výslovně zabývaly tím, jak jsou tato kritéria naplněna v konkrétním řešeném případě (obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 - 28). Na druhou stranu, pokud
v řízení nevyjdou najevo žádné zvláštní skutečnosti k některým ze zákonných kritérií […], nemělo by žádný
smysl, aby správní orgán u každého takového kritéria vždy zvlášť výslovně uváděl, že nezjistil žádné přitěžující
či polehčující okolnosti.“ Stran obecného poukazu stěžovatele na nesprávné vyhodnocení okolnosti,
že v době spáchání přestupků byl střední provoz, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na bod 33
rozsudku krajského soudu, se kterým se plně ztotožňuje.
[18] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele o porušení zásady zákazu
dvojího přičítání. Ztotožnil se s krajským soudem v tom, že správní orgány míru překročení
rychlosti a z ní plynoucí prodloužení brzdné dráhy hodnotily v neprospěch stěžovatele jako celek.
Ačkoliv nelze argumentaci užitou správním orgánem I. stupně označit za zcela precizní
(viz zejména užití příslovce „rovněž“), nelze z ní však dovozovat porušení zákazu dvojího
přičítání. Předmětná argumentace je uvedena v jednom uceleném odstavci zakončeném souhrnně
sdělením, že „[t]oto bylo vyhodnoceno v neprospěch obviněného“. Stěžovateli přitom bylo lze dávat k tíži
skutečnost, že jemu naměřená rychlost se pohybovala v rámci horní hranici rozmezí stanoveného
pro naplnění skutkové podstaty daného přestupku, což vedlo k prodloužení brzdné dráhy.
Ani v tomto ohledu se nejedná o porušení zásady zákazu dvojího přičítání (viz rozsudek zdejšího
soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 191/2017 - 35). Nutno dodat, že stěžovateli byla za dva
přestupky uložena pokuta ve výši 2 000 Kč, tj. v polovině zákonného rozmezí za jeden
z přestupků.
[19] Ke zrušení rozsudku krajského soudu a správních rozhodnutí pak nemohou vést
ani kasační námitky týkající se zavinění stěžovatele. Krajský soud i správní orgány stály na názoru,
že stěžovatel se přestupku nepředložení řidičského průkazu dopustil v nedbalosti vědomé.
Stěžovatel tvrdí, že mu bylo lze přičítat maximálně nedbalost nevědomou. Nejvyšší správní soud
k uvedenému uvádí, že z judikatury vyplývá, že v případě přestupků, u kterých postačí zavinění
z nedbalosti (jako je tomu i v projednávaném případě), postačuje konstatování správního orgánu
o tom, že stěžovatel se dopustil zaviněného porušení zákona (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 3. 2020, č. j. 4 As 433/2019 - 43). V nynější věci šel správní orgán I. stupně
nad rámec nutného a ve svém rozhodnutí uvedl, že přestupek byl spáchán ve formě zavinění
spočívající v nedbalosti vědomé. Stěžovatel jeho závěr nerozporoval (podal pouze blanketní
odvolání). Žalovaný pak v obecné rovině uvedl, že nelze mít pochybovat o tom, že daný
přestupek byl spáchán zaviněně. Stěžovatel tedy formu zavinění ve správním řízení nerozporoval.
Činí tak nyní až v řízení před soudem. Nejvyšší správní soud k uvedeným tvrzením předně
konstatuje, že již u přestupků v oblasti silničního provozu dovodil,
že u např. pachatelů přestupku, který spočívá v překročení nejvyšší dovolené rychlosti
významným způsobem, zpravidla nepůjde o nevědomou nedbalost (kdy pachatel neví,
že ohrožuje chráněný zájem, ale vědět to má), neboť na základě zkušenosti řidiče lze u pachatele
důvodně předpokládat (a vyžadovat) schopnost rozpoznat protiprávní jednání ohrožující
účastníky silničního provozu; tedy jde o zavinění úmyslné či vědomě nedbalostní. (rozsudek
ze dne 22. 8. 2018, č. j. 2 As 67/2018 - 42). I při páchání přestupku nepředložení řidičského
průkazu přitom jistě správní orgány mohou (a to zejména při procesní neaktivitě obviněného
z přestupku) důvodně předpokládat (a vyžadovat) schopnost rozpoznat protiprávnost jednání
spočívající v jeho nepředložení (či v předložení jeho fotografie v mobilním telefonu – viz výše).
Dodat pak lze, že i kdyby bylo jednání stěžovatele posouzeno jako nevědomá nedbalost, neměla
by uvedená skutečnost vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. I kdyby se totiž jednalo
o nedbalost nevědomou, nemělo by to vliv na skutečnost, že stěžovatel spáchal dopravní
přestupek (viz §3 a §4 odst. 1 starého zákona o přestupcích), ani na výši sankce. Jak již bylo
uvedeno, stěžovateli hrozila pokuta v rozmezí 1 500 Kč až 2 500 Kč a správní orgán I. stupně
uložil pokutu v polovině tohoto rozpětí, aniž by zavinění hodnotil jako polehčující či přitěžující
okolnost, pouze toto konstatoval (formulace týkající se formy zavinění není ukončena závěrem,
zda byla forma zavinění brána ve prospěch, či neprospěch stěžovatele – viz prvostupňové
rozhodnutí). Ani případný závěr o mírnější formě zavinění by s ohledem na uloženou výši sankce
nemohl mít žádný dopad do právní sféry stěžovatele (viz též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 As 303/2018 - 40). Nejvyšší správní soud proto neshledal
ani ve vztahu k této námitce důvod pro zrušení napadeného rozsudku či správních rozhodnutí
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2020, č. j. 8 As 66/2019 - 33). Soud
dodává, že mu není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel neuplatnil shora uvedenou argumentaci
v řízení před správními orgány, ale až v řízení před soudem. V takovém uplatnění argumentace
lze spatřovat i účelovost (podpůrně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 1 As 83/2013 - 60, či ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115).
[20] Se stěžovatelem pak nelze souhlasit ani v tom, že žalovaný měl rozhodnutí o odvolání
zrušit pro vadu spočívající v nesprávném provedení důkazu spočívajícího v přiložení šablony
na fotografii z radaru. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání přezkoumatelně vysvětlil, proč
předmětné pochybení nevyvolalo nutnost zrušení prvostupňového rozhodnutí, když poukázal
na skutečnost, že stěžovatel ve správním řízení nesporoval postup policistů při měření rychlosti.
Přisvědčit přitom nelze ani tvrzení, že stěžovatel byl předmětným postupem žalovaného zkrácen
na právu odvolat se. Stěžovatel měl právo se odvolat a tohoto práva využil (podal však pouze
blanketní odvolání).
[21] V podrobnostech odkazuje soud na rozsudek krajského soudu a rozhodnutí správních
orgánů, s jejichž nosnými závěry se ztotožnil, v důsledku čehož nemohl shledat případnou ani
polemiku stěžovatele s jejich argumentací.
[22] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu