ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.112.2021:24
sp. zn. 7 Azs 112/2021 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. K. N., zastoupen
Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2021, č. j. 18 Az 1/2021 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 11. 2020, č. j. OAM-475/ZA-ZA12-HA10-2020, rozhodl
žalovaný o tom, že opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle §10a
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro rozhodné období (dále
též „zákon o azylu“) nepřípustná a řízení o ní dle §25 písm. i) téhož zákona zastavil.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Napadený rozsudek krajského
soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že žalovaný nepochybil, posoudil-li stěžovatelovu
žádost o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou. Je sice pravdou, že již v době řízení
o první stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel věděl o problémech, které má
v zemi původu s manželkou, ovšem k zásadnímu konfliktu s vietnamskou policií došlo až v září
roku 2019, když byla policie přítomna u telefonického rozhovoru stěžovatele a jeho manželky.
Při tomto rozhovoru se stěžovatel totiž dozvěděl, že byl manželkou označen jako osoba, která
ji přivedla k její (ve Vietnamu nepovolené) víře. Stěžovateli hrozí podstatně větší riziko
pronásledování, než tomu bylo v původním řízení, kdy již v minulosti existoval konflikt
stěžovatele s vietnamskou policií. Následně byl totiž manželkou označen za aktivního člena
nepovolené církve zasahujícího se o rozšiřování této církve, což představuje novou (a pro udělení
mezinárodní ochrany zásadní) skutečnost. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že posouzení toho,
že důvody, které mohl stěžovatel tvrdit v původní žádosti o udělení mezinárodních ochrany, nově
nabyly významnosti až poté, co byl stěžovatel označen za osobu nábožensky aktivní, přesahuje
jeho zájmy. Kasační stížnost je tedy dle stěžovatele přijatelná. Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soud a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
V závěru kasační stížnosti pak požádal, aby byl této přiznán odkladný účinek.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že jak jeho rozhodnutí,
tak rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Jednalo
se o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný proto vážil její přípustnost
a dospěl k závěru, že se neobjevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního
zavinění stěžovatele předmětem zkoumání v předchozím řízení a které by svědčily o tom,
že stěžovatel by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
nebo že by hrozila vážná újma podle §14a zákona o azylu. Tvrzená skutečnost, že stěžovatel
se obává návratu do vlasti kvůli osobním a telefonickým hádkám s manželkou, kterých byla
účastna vietnamská policie, byla stěžovateli známa již v průběhu předchozího řízení o žádosti
stěžovatele o mezinárodní ochranu. Tvrzení, že manželka stěžovatele jej měla v září roku 2019
informovat o tom, že jej před vietnamskými státními orgány označila za osobu, která ji přivedla
k zakázanému náboženství, žalovaný označil za účelové. Dodal, že mezinárodní ochrana není
prostředkem k legalizaci pobytu na území ČR. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně aby tuto zamítl pro nedůvodnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Nejvyšší správní soud se problematikou opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu
zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí. Podrobně se k ní vyjádřil např. v rozsudku ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. Svůj závěr pak formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem
a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví
takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit
vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné
garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti
předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto
rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo
během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu
k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta;
k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57.“ Zdůraznil
přitom, že věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak,
aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty,
jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté.“ Dle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, je správní orgán povinen
v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona o azylu
uvést zdůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí
žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové
skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo
k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení
mezinárodní ochrany.“ Z rozsudku ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018 - 45, plyne, že: „[z]a nové
skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti
nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele.“
[10] Z citované judikatury vyplývá, že správní orgán při posouzení opakované žádosti zjišťuje,
zda se objevily nové závažné skutečnosti, ať již na straně samotného žadatele nebo v zemi jeho
původu, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které současně svědčí
o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a tohoto zákona. Aby tyto skutečnosti byly
pro danou věc relevantní, musely by mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Jak
žalovaný, tak krajský soud postupovali v souladu s touto judikaturou a dospěli k závěru,
že stěžovatel netvrdil žádné takové skutečnosti. Ohledně stěžovatelova tvrzení, že se v říjnu roku
2019 (tedy po datu vydání rozhodnutí o jeho původní žádosti o mezinárodní ochranu) dozvěděl,
že jeho manželka jej měla vietnamským orgánům označit jako osobu, která ji přivedla
k náboženství, které je ve Vietnamu zakázáno, krajský soud poukázal na obsah stěžovatelova
pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany provedeného dne 23. 9. 2020. Během tohoto
stěžovatel uvedl, že on sám není žádného náboženského přesvědčení. Skutečnost, že manželka jej
měla označit jako osobu, která ji přivedla k zakázanému náboženství (tvrzenou jím v rámci
poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dne 3. 8. 2020), jako důvod podání žádosti
o mezinárodní ochranu v tomto pohovoru nezmínil a na opakované dotazy ohledně důvodu
podání žádosti uváděl, že o mezinárodní ochranu žádá, neboť nemá ve Vietnamu kde bydlet
a hádá se s manželkou a policií po telefonu. Až na otázku, zda mu ve Vietnamu nehrozí problémy
z náboženských důvodů, odpověděl, že jeho manželka je věřící a on se bojí vrátit do vlasti,
protože manželka řekla na policii, že je také věřící a v říjnu roku 2019 mu telefonicky sdělila,
že policii řekla, že k víře ji vedl stěžovatel. Na dotaz, proč o mezinárodní ochranu požádal
až dne 26. 7. 2020, ačkoliv od září 2019 disponuje informací, že jej manželka nahlásila státním
orgánům jako osobu vedoucí ji k nepovolené víře, nebyl stěžovatel schopen odpovědět.
Na dotaz, proč si myslí, že by měl mít ve Vietnamu problémy kvůli víře manželky,
když s ní nezamýšlí sdílet společnou domácnost, stěžovatel odpověděl: „Skrz udání manželky mít
problémy nebudu. Budu tam mít problémy jen kvůli tomu telefonickému hovoru, kdy mi volala vietnamská policie
skrz majetku ve Vietnamu a já jim nadával.“ Na dotaz, proč by měl mít ve Vietnamu problémy, když
sám nevyznává žádnou víru, stěžovatel znovu uvedl, že se bojí „pouze toho, že mě tak zavřou kvůli
tomu telefonickému hovoru, kdy jsem se s policií hádal“. Krajský soud proto uzavřel, že tvrzení
stěžovatele o jeho označení jako osoby, která svou manželku přivedla k zakázanému náboženství,
nelze považovat za skutečnost, která bez vlastního zavinění stěžovatele nemohla být předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím řízení a která svědčí
o možnosti pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, či o důvodu nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a téhož zákona. Stejný závěr pak krajský soud učinil i co se týče
stěžovatelových tvrzení o hádkách s manželkou, kterých měla být přítomna vietnamská policie,
a o telefonických hádkách s policií. Soud opět odkázal na obsah pohovoru, během kterého
stěžovatel uvedl, že k těmto došlo, když byl ve Vietnamu, a pak i telefonicky (po jeho návratu
do ČR). Ve Vietnamu přitom pobýval od konce roku 2017 a do ČR se vrátil v únoru roku 2018.
Na přímý dotaz ohledně data hádky, stěžovatel sdělil: „Vrátil jsem se do ČR začátkem roku 2018
a tehdy ty hádky začaly. Hádal jsem se telefonicky z území ČR po telefonu. Tehdy mi volala vietnamská policie
na mobil.“ Krajský soud proto uzavřel, že pokud první žádost o udělení mezinárodní ochrany
stěžovatel podal dne 11. 1. 2019 (a rozhodnutí o ní bylo dne 20. 2. 2019), nepochybně měl
možnost tyto obavy z policie v případě nuceného návratu do Vietnamu uvést, což ovšem
neučinil, a nemůže se tak jednat o nově uváděnou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 písm. a)
zákona o azylu. Uvedené posouzení věci provedené krajským soudem plně odpovídá právní
úpravě a související konstantní judikatuře. I v dalších ohledech postupoval krajský soud v souladu
s právní úpravou a judikaturou. To stejné platí i pro žalovaného.
[11] S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro nepřijatelnost dle §104a odst. 1 s. ř. s.
[12] Z důvodu, že o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí, Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikován pod č. 173/2004 Sb. NSS).
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta (obdobně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 6. 2021, č. j. 5 Azs 250/2020 - 36, ze dne 7. 6. 2021, č. j. 1 Azs 76/2021 - 41, ze dne 8. 6. 2021,
2 Azs 37/2021 - 61, ze dne 23. 6. 2021, č. j. 2 Azs 55/2021 - 36 atp.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu