ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.37.2021:61
sp. zn. 2 Azs 37/2021 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) K. S., b) N. S., c) nezl. V. E.
S., d) nezl. K. S., oba nezletilí zastoupeni zákonnou zástupkyní (matkou) N. S., všichni
zastoupeni Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 16. 10. 2020, č. j. OAM-562/ZA-ZA11-D02-2020, a
č. j. OAM-561/ZA-ZA11-D02-2020, v řízení o kasačních stížnostech žalobců a), b), c) a d) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2021, č. j. 4 Az 52/2020 - 22,
takto:
I. Kasační stížnosti se odm ít a jí pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Pavlu Čižinskému, advokátu se sídlem Havlíčkovo
náměstí 189/2, Praha 3, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobců a), b), c)
a d) v řízení o kasačních stížnostech ve výši 8650 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutími žalovaného ze dne 16. 10. 2020, č. j. OAM-562/ZA-ZA11-D02-2020
[žalobce a)], a ze dne 16. 10. 2020, č. j. OAM-561/ZA-ZA11-D02-2020 [žalobci b), c) a d)], byly
podle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) shledány nepřípustnými žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany
a řízení o nich byla zastavena podle §25 písm. i) téhož zákona. Dále bylo konstatováno,
že státem příslušným k posouzení jejich žádostí je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“),
Polská republika.
[2] Obě rozhodnutí žalovaného napadli žalobci u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) žalobami, jimiž se domáhali jejich zrušení a vrácení věcí žalovanému
k dalším řízením. Usnesením ze dne 7. 12. 2020, č. j. 4 Az 52/2020 – 7, městský soud obě věci
spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Žalobci shodně namítali, že žalovaný
se nedostatečně věnoval aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, neboť celá jejich rodina v České
republice pobývala několik let a má zde silné vazby, oba nezletilí se zde narodili a navštěvují
tu základní školu. Odůvodnění neaplikovat čl. 17 nařízení Dublin III je dle nich všeobecné
a nekonkrétní, navíc porušování cizineckého režimu s předmětnou otázkou nikterak nesouvisí.
Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2021, č. j. 4 Az 52/2020 - 22 (dále jen „napadený
rozsudek“), podané žaloby zamítl. Konstatoval, že žalovaný se k případné aplikaci čl. 17 nařízení
Dublin III dostatečně věnoval na straně 5 obou napadených rozhodnutí. Jakkoliv je odůvodnění
stručnější, vystihuje dle soudu všechny podstatné skutečnosti, jež by mohly mít na uplatnění
daného článku vliv. S ohledem na obecnost informací, jež žalobci v azylovém řízení uvedli,
je odůvodnění vyhovující i co do své konkrétnosti. Nezletilí žalobci c) a d) žili na Ukrajině,
kde navštěvovali školní zařízení, v České republice do školy minimálně do září 2020 nechodili;
jejich školní docházka tudíž nemůže představovat zvláštního zřetele hodný důvod, zvláště
když oba dostatečně neovládají český jazyk, jak vyplývá z údajů k žádosti o mezinárodní ochranu.
Stejně tak jejich narození na území České republiky nemůže postačovat, neboť samotná
skutečnost místa narození není důkazem jakýchkoliv silných vazeb k dané zemi. Několikaletý
pobyt žalobců v minulosti v České republice nepředstavuje dostatečně silnou vazbu,
aby se mohlo jednat o zvláštní vztah k zemi či jiný zvláštní důvod. Ohledně dalších vazeb
na území nebyli žalobci dle soudu v žalobách nikterak konkrétní, přičemž ani ze správního spisu
nevyplývají jiné okolnosti rozhodné pro uvažování nad aplikací čl. 17 nařízení Dublin III.
O intenzitě jejich vazeb na území České republiky pak podle městského soudu nesvědčí
ani pobytový titul, jímž byla minimálně v posledních letech polská víza. Dokonce i porušování
cizineckého režimu (nerespektování právního řádu) může být jednou z indicií, že integrace
či vazby žalobců na území České republiky nejsou dostatečné na to, aby byly vyhodnoceny
jako zřetele hodný důvod. Samotný fakt porušení cizineckých předpisů nebude vylučovat aplikaci
čl. 17 nařízení Dublin III, ale žalovaný jej posuzoval v souhrnu všech dalších relevantních
okolností, což soud považoval za zákonný a korektní postup. Žalovaný přitom dle přesvědčení
městského soudu nepostupoval v rozporu s žalobci citovaným rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24.
II. Kasační stížnosti žalobců a vyjádření k nim
[4] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci a), b) c) a d) [společně dále
též „stěžovatelé“] kasační stížnosti, v nichž navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
městskému soudu k dalšímu řízení. Ohrazují se proti tvrzení žalovaného i soudu, že pro aplikaci
čl. 17 nařízení Dublin III je relevantní to, zda cizinec v minulosti porušoval pravidla pobytu
cizinců; takové tvrzení je navíc v dané věci nepodložené. Jakkoli daný článek výslovně neuvádí
žádné důvody, pro které může být aplikován, dovodila aplikační praxe důvody zejména povahy
humanitární, rodinných a kulturních vazeb, zvláštního vztahu k danému členskému státu
či mimořádně negativních následků, které by transfer žadatele do příslušného členského státu
mohl s sebou přinést; odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 222/2016 - 24. Všechny tyto okruhy důvodů jsou přitom takové povahy, že úvahy
o imigračně-právní bezúhonnosti žadatelů pojmově vylučují. Mezinárodní ochrana je systém,
který představuje výjimku z běžného cizineckého režimu a u nějž je porušování pobytového
režimu principiálně irelevantní, resp. roli může hrát pouze podstatně závažnější protiprávní
jednání. Údajné porušování cizineckého režimu žalobcem a) přitom není v napadeném
rozhodnutí nikterak konkretizováno, nýbrž pouze naznačeno. Jedná se tedy o tvrzení
nekonkrétní; není proto možné na něm, byť i jen podpůrně, založit negativní rozhodnutí ohledně
aplikace čl. 17 nařízení Dublin III. Přijatelnost kasačních stížností pak stěžovatelé spatřují
v potřebě zodpovědět otázku, zda při rozhodování o zastavení řízení o mezinárodní ochraně
dle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, resp. pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III v rámci
tohoto rozhodování, je relevantní to, že cizinec v minulosti porušoval pravidla pobytu cizinců
hostitelského státu.
[5] Žalovaný se ke kasačním stížnostem do rozhodnutí ve věci nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, vůči
němuž jsou kasační stížnosti ve smyslu §102 s. ř. s. přípustné, stěžovatelé jsou v řízení zastoupeni
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížností dle §106 s. ř. s.
[7] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasačních stížností, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou jejich přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[8] Kasační stížnosti jsou nepřijatelné.
[9] Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení Nejvyššího
správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, vyložen tak,
že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě, že 1) vznáší ne plně prejudikovanou
právní otázku; 2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně;
3) je potřeba učinit judikaturní odklon; 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[10] Celá žalobní i kasační argumentace stěžovatelů stojí na tom, že žalovaný se dle jejich
tvrzení nedostatečně věnoval posouzení možné aplikace čl. 17 nařízení Dublin III. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že k tomuto ustanovení existuje bohatá judikatura zdejšího soudu.
Otázkou, zda správní orgán, který rozhoduje o určení členského státu příslušného k posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu a konstatuje příslušnost jiného státu, je povinen zabývat
se v odůvodnění svého rozhodnutí také tím, proč nevyužil diskrečního oprávnění podle čl. 17
odst. 1 nařízení Dublin III, se Nejvyšší správní soud již zabýval (srov. usnesení NSS ze dne
28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016 – 36, či rozsudek ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 – 26).
V rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, Nejvyšší správní soud konstatoval:
„diskrece je v právním státě vždy nějak omezena nebo vymezena, a není a nemůže být nelimitována,
neboť v opačném případě by byl vytvářen prostor pro libovůli, která je nepřijatelná. Ani správní uvážení ohledně
toho, zda bude aplikováno správní uvážení obsažené v čl. 17 odst. 1 nařízení, tak nelze provádět zcela
neomezeně. (…) Vyjádření suverenity v podobě atrakce posuzování žádosti o mezinárodní ochranu nepříslušným
státem tak neznamená právo k libovůli, nýbrž povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřená
konkrétním okolnostem. Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu
o aplikaci čl. 17. odst. 1 nařízení Dublin III učinit. Případy hodné zvláštního zřetele nelze žádným
vyčerpávajícím způsobem obecně popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě významnější skupiny, které lze
typově charakterizovat: V první řadě případy, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu zvláštní vztah k České
republice, resp. Česká republika má zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby našemu státu
či pro jiný specifický vztah k němu). Další skupinou jsou případy, kdy by aplikace určené příslušnosti jiného
členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá
a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla (viz jeho čl. 3 odst. 2). V druhé z popsaných typových skupin
případů je v první řadě na místě nejprve zkoumat, zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou
pravděpodobností nastat, a pokud ano, zda stát příslušný dle nařízení může sám učinit opatření, která by zajistila
ochranu žadatele před těmito důsledky. (…) Užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III
má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým obvyklým počtem
řešených žádostí o azyl výrazná menšina. Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční oprávnění podle výše
zmíněného ustanovení, je proto správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem
projevit jen tehdy, vyjdou-li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedené úvahy je v konkrétním
případě třeba. Nevyjdou-li žádné takové okolnosti najevo, absence zmínky o diskrečním oprávnění nečiní
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.“ Obdobně v rozsudku ze dne
12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 – 44, Nejvyšší správní soud uvedl, že „nejčastější důvod použití
diskrečního oprávnění (byť není možné a priori vyloučit důvody jiné) vyjádřil unijní normotvůrce v bodě 17
odůvodnění nařízení Dublin III
takto:Kterýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od kritérií
příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné
příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána
tomuto nebo jinému členskému státu, i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií
stanovených tímto nařízením. (…) Vyvstaly takové okolnosti, které by mohly mít určitou relevanci z hlediska
uvážení žalovaného o případném použití diskrečního ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III. V takovém případě
ovšem měl žalovaný, jak potvrzuje citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, povinnost nepoužití uvedeného ustanovení alespoň stručně odůvodnit tak, aby měly
správní soudy možnost v souladu s §78 odst. 1 s. ř. s. a s výše citovanou judikaturou přezkoumat, zda žalovaný
v tomto případě nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil.“ Dle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 16/2017 – 61, pak shora uvedené
závěry neznamenají, že žalovaný má povinnost diskreční ustanovení aplikovat, má se však
otázkou jeho nevyužití zabývat s ohledem na specifické okolnosti hodné zřetele. Zároveň
je nutno zdůraznit, že „cílem dublinského systému jsou nejen racionalizace posuzování žádostí o udělení
mezinárodní ochrany a zabránění zahlcení systému povinností státních orgánů zabývat se několikanásobnými
žádostmi podanými stejným žadatelem, ale také zvýšení právní jistoty, pokud jde o určování státu odpovědného
za posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tím dublinský systém směřuje k omezení až vyloučení jevu
zvaného ‚forum shopping‘, resp. ‚asylum shopping‘ (srov. např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne
21. 12. 2011, ve spojených věcech N. S. a další, C-411/10, a M. E. a další, C-493/10, odst. 79, či usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2017, č. j. 1 Azs 145/2017 – 32).“
[11] V projednávaném případě se žalovaný otázkou možné aplikace čl. 17 nařízení Dublin III
výslovně zabýval (v obou případech na str. 5 příslušného napadeného rozhodnutí),
a to s ohledem na konkrétní tvrzení stěžovatelů učiněná v řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Toto správní uvážení žalovaného, jež nalezlo svůj odraz v napadených rozhodnutích,
individuálně přezkoumal již městský soud. Ten připustil, že odůvodnění úvahy správního orgánu
je stručnější, pojednává však o všech podstatných skutečnostech, jež by mohly být relevantní;
vzhledem k obecnosti stěžovateli předestřených informací jej přitom shledal také dostatečně
konkrétní. Městský soud zároveň argumentaci žalovaného dále rozvedl a doplnil; pojednal
jak o situaci nezletilých žalobců c) a d), tak o zdejším pobytu a vazbách celé rodiny k České
republice. Jasně uvedl, že samotný fakt porušení cizineckých předpisů nevylučuje aplikaci čl. 17
nařízení Dublin III, přičemž žalovaný jej dle něj v řešené věci posuzoval v souhrnu všech dalších
relevantních okolností toliko jako indicii o jejich integraci. Ostatně vyjádření žalovaného,
že „ve prospěch žadatele dále nehovoří skutečnost, že opakovaně pobývá a pracuje v České republice na polská
oprávnění k pobytu“, zjevně není formulována jako překážka aplikace čl. 17 ani jako stěžejní důvod
učiněného posouzení. Uvážení žalovaného neaplikovat č. 17 nařízení Dublin III tedy nestojí
na porušování cizineckého režimu žalobcem a), nýbrž na tom, že v případě stěžovatelů nebyl
správním orgánem shledán žádný důvod hodný zvláštního zřetele, tedy zvláštní vztah k České
republice či hrozba závažných nežádoucích důsledků na jejich straně. Jestliže tedy stěžovatelé
spatřují důvod přijatelnosti jejich kasačních stížností v potřebě zodpovědět to, zda je pro aplikaci
čl. 17 nařízení Dublin III podstatné, že cizinec v minulosti porušoval pravidla pobytu cizinců
hostitelského státu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětná otázka není v této věci
relevantní, neboť na tomto argumentu předmětná správní uvážení (natož jejich přezkum
městským soudem) nestojí. Nadto správní uvážení soud přezkoumává jen v omezeném rozsahu
a pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Městský soud tak učinil a dospěl
k závěru, že žalovaný řádně zjistil a posoudil osobní situaci stěžovatelů, a pokud z jimi uváděných
skutečností sám nevyvodil důvody pro postup podle čl. 17 nařízení Dublin III, zůstává takové
rozhodnutí v rámci výkonu pravomoci správního orgánu, kterému přísluší o žádosti
o mezinárodní ochranu rozhodovat (srov. usnesení NSS ze dne 15. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 145/2017 – 32, či ze dne 30. 6. 2020, č. j. 2 Azs 356/2019 – 43).
[12] Lze tedy uzavřít, že městský soud se v projednávané věci nedopustil žádného (natož
zásadního) pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů;
respektoval výše citovanou ustálenou judikaturu (od níž se Nejvyšší správní soud nehodlá jakkoli
odchýlit) a zároveň nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Městský soud
se při přezkoumávání skutkového stavu nedopustil chyb, které by svojí povahou stály proti
samotným základním zásadám přezkumného soudního řízení; stejně tak napadený rozsudek
nevykazuje žádné extrémně závažné nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý
proces nechat bez povšimnutí. Za těchto okolností stěžovateli tvrzená nesprávnost posouzení
jejich individuálního skutkového stavu věci nemůže být sama o sobě vadou, která by byla
způsobilá být důvodem přijatelnosti kasačních stížností. Samotná polemika stěžovatelů
s právními závěry městského soudu přitom tímto důvodem není, neboť nikterak nepřesahuje
jejich vlastní zájmy.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnosti svým významem podstatně
nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelů. Kasační stížnosti proto podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelné. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[14] Stěžovatelé navrhli přiznání odkladného účinku jejich kasačním stížnostem, přičemž
výslovně uvedli svůj záměr, aby jejich žádosti doplnil zástupce, který jim bude ustanoven soudem.
Ten tak učinil podáním ze dne 9. 5. 2021. Jelikož Nejvyšší správní soud meritorně rozhodl
o kasačních stížnostech stěžovatelů ve lhůtě dle §73 odst. 4 s. ř. s., o návrhu na přiznání
odkladného účinku samostatně nerozhodoval.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud rozhodl
v souladu s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[16] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. 2 Azs 37/2021 - 42, byl
stěžovatelům ustanoven zástupcem Mgr. Pavel Čižinský, advokát se sídlem Havlíčkovo
náměstí 189/2, Praha 3. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
odměnu za tři úkony právní služby, a to příprava a převzetí zastoupení [§11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)], doplnění návrhu
na přiznání odkladného účinku ze dne 9. 5. 2021 [§11 odst. 2 písm. a) ve spojení s odst. 3
vyhlášky] a doplnění kasační stížnosti ze dne 28. 5. 2021 [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky] ve výši
2,5 x 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů
ve výši 3 x 300 Kč [§13 odst. 3 vyhlášky]. Advokát není plátcem DPH. Celková odměna tedy činí
částku ve výši 8650 Kč, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu