ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.330.2020:38
sp. zn. 7 Azs 330/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. U., zastoupen JUDr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27, Ústí
nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 78 A 21/2020 - 50,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 78 A 21/2020 - 50,
se ve výrocích I. a II. z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 2. 8. 2020, č. j. KRPU-127698-18/ČJ-2020-040022-SV-ZZC,
se zru š u je a v ěc se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy se u rču je částkou
4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2020, č. j. KRPU-127698-18/ČJ-2020-040022-SV-ZZC,
žalovaná zajistila podle §124 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s §124 odst. 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), žalobce za účelem jeho
správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 50 dnů ode dne omezení osobní svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem
(dále též „krajský soud“) výše uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalobce svým
jednáním skutečně závažným způsobem narušoval veřejný pořádek, jelikož vstoupil na území
České republiky jako občan Moldavské republiky v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva
zdravotnictví ze dne 17. 7. 2020, č. j. MZDR 20599/2020-15/MIN/KAN, vydaným ve snaze
zamezit zavlečení infekčního onemocnění COVID-19 na území České republiky (dále
též „ochranné opatření“). Pro funkčnost ochrany veřejného zdraví je třeba hledět na každého
cizince, který v rozporu s ochranným opatřením vstoupí na území České republiky, jako
na nositele daných patogenů, a tudíž zabránit jeho volnému pohybu. Je tak irelevantní, že žalobce
vstoupil na území České republiky v rozporu s ochranným opatřením z nedbalosti. K pojmu
závažného narušení veřejného pořádku krajský soud odkázal na §9 odst. 1 písm. j), §20 odst. 5
písm. b), §37 odst. 2 písm. h), §37a odst. 2 písm. d), §46a odst. 2 písm. g), §46d odst. 2 písm. b)
či §46f odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které zakládají možnost odepřít cizinci vstup
na území, či mu neudělit, neprodloužit nebo zrušit pobytové oprávnění z důvodu ochrany
před zavlečením infekčního onemocnění. Z těchto ustanovení je patrná vysoká priorita ochrany
veřejného zdraví a závažnost jednání, které je s touto ochranou v rozporu. Nebylo přitom
namístě užití žádného zvláštního opatření za účelem vycestování cizince ve smyslu §123b odst. 1
zákona o pobytu cizinců, neboť tato zvláštní opatření nezaručují, že by se žalobce nadále volně
nepohyboval na území jakožto potenciální nositel patogenů. Jedině zajištěním žalobce bylo
možno dosáhnout ochrany veřejného zdraví. Žalobce neměl na území místo pobytu, kde by
vykonal karanténu. Byla u něj rovněž dána oprávněná obava, že by po propuštění ze zajištění
pokračoval v cestě, neboť během správního řízení uvedl, že cílem jeho cesty byla Belgie.
Existovalo tak důvodné nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění ve smyslu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
III.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Názor krajského soudu, že jeho jednání dosahovalo
závažnosti nezbytné pro zajištění, označil za neudržitelný. Nešířil nakažlivou nemoc ani
se nedopustil jiného jednání, které by jen vzdáleně mohlo mít trestní relevanci. Vytýkaného
jednání se dopustil pouze nedbalostně tím, že si nezjistil aktuální podmínky vstupu do ČR
a spoléhal se na dosavadní právo volného pohybu založené polským schengenským vízem. Není
důvod domnívat se, že by nedodržoval eventuálně nařízenou karanténu. Jeho jednání tedy nebylo
natolik závažné, aby mohlo vést až k omezení osobní svobody. Zajištění podle §124 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců má být využito u skutečně aktuálního ohrožení veřejného
pořádku, jímž nemůže být jednání, které ani zdaleka nedosahuje trestněprávní závažnosti. K tomu
stěžovatel obsáhle citoval rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2020,
č. j. 41 A 60/2020 - 31, dle nějž nelze vstup cizince na území v rozporu s ochranným opatřením
považovat za natolik intenzivní porušení právních norem, které by bylo lze hodnotit jako
ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Dle stěžovatele nelze eventuální ohrožení
nakažlivou nemocí subsumovat pod §119 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, potenciální
nelegální pobyt pak nemůže znamenat ohrožení veřejného pořádku. Neobstojí ani názor
krajského soudu o existenci obavy, že by po propuštění ze zajištění pokračoval v cestě do Belgie.
Informaci o cíli cesty sdělil předtím, než byl informován o omezeních panujících v České
republice. Samotné zahájení správního řízení jej však přimělo k tomu, aby své chování korigoval
a v porušování pobytového režimu nepokračoval. Neznemožňuje-li dle judikatury dlouhodobý
nelegální pobyt na území České republiky uložení zvláštních opatření, pak jejich uložení nemůže
znemožnit samotný nevědomý nelegální vstup na území České republiky. Navrhl napadený
rozsudek i rozhodnutí žalované zrušit.
IV.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na napadený rozsudek. Uvedla,
že postupovala v souladu s právními předpisy a své rozhodnutí náležitě odůvodnila.
Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Podstatou kasační stížnosti je posouzení, zda byly naplněny důvody pro zajištění
stěžovatele za účelem správního vyhoštění. Žalovaná zajistila stěžovatele na základě §124 odst. 1
písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců. Zdejší soud se uvedenými důvody zabýval jednotlivě.
[8] Dle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již
bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je
nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
[9] Žalovaná, a následně i krajský soud, akcentovali, že stěžovatel závažným způsobem
narušoval veřejný pořádek, jelikož vstoupil na území České republiky jako občan Moldavské
republiky v rozporu s ochranným opatřením, které bylo vydáno ve snaze zamezit zavlečení
infekčního onemocnění COVID-19 na území České republiky.
[10] S ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu k výkladu pojmu
„závažné narušení veřejného pořádku“ (srov. zejména rozsudky ze dne 17. 2. 2021,
č. j. 8 Azs 216/2020 - 61 a ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Azs 284/2020 - 19) nemohl nyní rozhodující
senát žalované a krajskému soudu přisvědčit. Neshledal současně důvod pro předložení věci
rozšířenému senátu, a proto plně přebírá závěry uvedené judikatury.
[11] Výkladem pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“
se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 - 151, publ. pod č. 2420/2011 Sb. NSS. Vyslovil, že „[n]arušením veřejného pořádku
podle §119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen
takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES).
I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové
životní situaci.“ Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v odkazovaném usnesení se rozšířený
senát vyjadřoval k pojmu „veřejný pořádek“ v kontextu rozhodování o správním vyhoštění,
kdežto nyní je předmětem řízení rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění. To však
nijak nebrání tomu, aby uvedené závěry byly použitelné i v nyní posuzované věci. Nic na tom
nemění ani konstatování rozšířeného senátu, že „závěry o tom, jaké konkrétní jednání je závažným
narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, nelze bez dalšího přebírat při výkladu
ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně
jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu k individuálním okolnostem
jednotlivých případů.“ V nyní posuzované věci se totiž jedná o převzetí obecných východisek,
z nichž plyne, jakým způsobem přistupovat k výkladu uvedených neurčitých právních pojmů.
Nadto se jedná o provázané instituty, kde jeden z nich slouží přímo k realizaci toho druhého
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 8 Azs 296/2019 - 24).
[12] Ač je bezpochyby z různých ustanovení zákona o pobytu cizinců patrná vysoká priorita
veřejného zdraví, jak uvedl v napadeném rozsudku správně krajský soud, je nutné pojem veřejný
pořádek odlišovat od pojmu veřejné zdraví, tak jak to činí zákon. Odkázat lze například
na ustanovení zabývající se správním vyhoštěním z přechodného pobytu na území, konkrétně pak
na §119 odst. 1 písm. a) bod 2, dle nějž [p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince,
který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 10 l et, je-li důvodné nebezpečí,
že by cizinec mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek (zdůrazněno soudem).
Naproti tomu v písm. c) bod 3 téhož ustanovení je uvedeno, že [p]olicie vydá rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, je-li
důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území závažným způsobem ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí
nemocí uvedenou v požadavcích opatření před zavlečením infekčního onemocnění (zdůrazněno soudem).
Již z porovnání délky zákazu vstupu na území členských států Evropské unie, je přitom zřejmé,
že zákon o pobytu cizinců shledává narušení veřejného pořádku podstatně závažnějším, než je
ohrožení veřejného zdraví tím, že cizinec trpí infekční nemocí. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 Azs 216/2020 - 61, zdůraznil, že zákon o pobytu cizinců v §119
odlišuje ohrožení veřejného zdraví od narušení veřejného pořádku. Proto „nelze §124 odst. 1 písm.
a) stejného zákona vykládat tak, že jde o »jiný« veřejný pořádek, který ochranu veřejného zdraví obsahuje.
Naopak zákon o pobytu cizinců jednoznačně zajištění cizince jen z důvodu ohrožení veřejného zdraví neumožňuje
(shodně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2020, čj. 41 A 60/2020-31, body 21 až 24).“
[13] V projednávaném případě existovalo riziko, že stěžovatel, který se v rozporu s ochranným
opatřením pohyboval po území České republiky, může být nakažen onemocněním COVID-19.
Vzhledem k jazykovému a systematickému výkladu výše uvedených ustanovení lze však dospět
k závěru, že pouze existovalo riziko, že by stěžovatel mohl závažným způsobem ohrozit veřejné
zdraví. Nebylo přitom ani prokázáno, že by stěžovatel onemocněním COVID-19 trpěl.
Ze správního spisu nevyplývá, že by byl stěžovatel testován na přítomnost uvedeného
onemocnění, ani není nikde zmíněno, že by se u něj projevovaly příznaky typické pro
onemocnění COVID-19 a sám stěžovatel uvedl, že je zdráv. Nebylo tedy ani prokázáno, že by
stěžovatel mohl závažným způsobem ohrozit veřejné zdraví. Za takové situace nelze a minori
ad maius souhlasit s žalovanou a krajským soudem, že by stěžovatel pouhým vstupem na území
České republiky v rozporu s ochranným opatřením představoval skutečné, aktuální a dostatečné
ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, tedy mohl závažným způsobem narušit
veřejný pořádek (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020,
č. j. 6 Azs 333/2020 - 30, či ze dne 22. 12. 2020, č. j. 1 Azs 431/2020 - 24). Podpůrně lze odkázat
na rozsudky tohoto soudu ze dne 21. 10. 2020, č. j. 9 Azs 166/2020 - 27, a ze dne 29. 10. 2020,
č. j. 9 Azs 165/2020 - 27, v nichž Nejvyšší správní soud právě v kontextu posuzování zajištění
cizinců podle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců odmítl názor správního orgánu,
že by samotný volný pohyb cizince, který vstoupil na území České republiky v rozporu
s ochranným opatřením, představoval „bezprecedentní“ hrozbu pro veřejný pořádek:
„Ani současné mimořádné poměry způsobené pandemií nemoci COVID-19 neumožňují tvrdit, že je nezbytné
zbavit bez dostatečného zákonného podkladu kohokoli osobní svobody jen proto, že potenciálně může šířit toto
onemocnění. Není možné eliminovat veškeré riziko pokračujícím zásahem do osobní svobody cizince, pakliže
pro takový zásah do osobní svobody neexistuje zákonné zmocnění. NSS znovu odkazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, které shodně zdůrazňují důležitost zákonného podkladu
pro zásah do osobní svobody jakékoli osoby, tedy i cizinců zadržených na území ČR bez oprávnění k pobytu,
kteří na území vstoupili nelegálně.“ Konkrétněji pak v rozsudku ze dne 12. 2. 2021,
č. j. 4 Azs 284/2020 - 19, poukázal na to, že „ jestliže nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku
z jednorázového porušení zákazu vstupu stanoveného ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví nelze
dovozovat v případě řízení o správním vyhoštění, stejná skutková podstata obsažená v §124 odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců jako předpoklad pro zajištění cizince nemůže být naplněna ani v projednávaném případě
stěžovatele.“
[14] Nejvyšší správní soud se rovněž v uvedeném kontextu zabýval tím, jaký vliv má
skutečnost, zda byl cizinec testován na onemocnění COVID-19. V již citovaném rozsudku
č. j. 8 Azs 216/2020 - 61 dospěl k závěru, že je irelevantní, zda byl cizinec testován, či zda byl
výsledek testu pozitivní, nebo negativní. „Pokud by totiž samotné porušení opatření Ministerstva
zdravotnictví nebo jiných »covidových« předpisů mělo být důvodem pro zajištění cizince, vedlo by to totiž
k absurdnímu důsledku v podobě zajišťování běžných turistů či jiných cizinců, vybavených hotovostí či zázemím
v ČR.“ U takových cizinců je podle Nejvyššího správního soudu namístě, aby orgán ochrany
veřejného zdraví postupoval podle §67 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného
zdraví (dále též „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a „ rozhodl o druhu a způsobu provedení
protiepidemických opatření, jejichž demonstrativní výčet je pro fyzické osoby uveden v §64 téhož zákona (jde
například o povinnost podrobit se izolaci, podání specifických imunologických preparátů nebo antiinfektiv,
potřebnému laboratornímu vyšetření, lékařské prohlídce a karanténním opatřením). Tato opatření může nařídit
i poskytovatel zdravotních služeb (lékař), pokud zjistí výskyt infekčního onemocnění nebo podezření na ně podle
§67 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Samozřejmě není vyloučen ani příslušný
postih za porušení »covidových« předpisů.“
[15] Tímto zdejší soud nicméně nedospívá k závěru, že v individuálních případech nemůže
ohrožení veřejného zdraví dosáhnout takové intenzity, že bude představovat narušení veřejného
pořádku. V projednávaném případě však taková situace nenastala. Z ničeho totiž nevyplývá ani
to, že by ze strany stěžovatele prokazatelně došlo k ohrožení veřejného zdraví. Tím méně byl
naplněn požadavek §124 odst. 1 písm. a) zákona, vyžadující, aby existovalo nebezpečí, že by
cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Zajištění cizince přitom představuje
závažný zásah do jeho práv. Listina základních práv a svobod ve svém čl. 8 odst. 2, stejně jako
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém čl. 5 odst. 1, jednoznačně stanoví,
že nikdo nesmí být zbaven svobody než z důvodů, které stanoví zákon. Jelikož nebyly splněny
podmínky uvedené v §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy neexistovalo nebezpečí,
že by stěžovatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný
pořádek, nebylo zajištění dle tohoto důvodu souladné se zákonem.
[16] Uvedené samo o sobě nezpůsobuje nezákonnost postupu žalované a krajského soudu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 Azs 236/2017 - 36, konstatoval, že:
„I v případě, kdy by v rámci jednoho konkrétního rozhodnutí o zajištění bylo žalovaným uplatněno více důvodů
zajištění dle §46a odst. 1 zákona o azylu zároveň, přičemž by v rámci následně iniciovaného soudního přezkumu
takového rozhodnutí byl pouze jeden z těchto důvodů shledán neopodstatněným, rozhodnutí o zajištění jako celek
by obstálo, neboť by byl naplněn alespoň jeden z důvodů zajištění a zajištění by tak nebylo lze označit
za nezákonné.“ Přestože se citovaný rozsudek týká zajištění cizince podle zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, závěry v něm uvedené lze aplikovat i na zajištění podle §124 zákona o pobytu cizinců
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 330/2018 - 30). Je proto
nutné se zabývat rovněž zajištěním stěžovatele z důvodu uvedeného v §124 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců.
[17] Dle tohoto ustanovení platí, že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo
doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně
rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských
států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by
cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl
nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo
pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[18] Žalovaná tento důvod zajištění nijak podrobněji neodůvodnila. Z jejího rozhodnutí je
možné dovodit, že se domnívala, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění, neboť vstoupil na území České republiky v rozporu s ochranným
opatřením. Zároveň v části týkající se možnosti uložení zvláštních opatření ve smyslu §§123b
a 123c zákona o pobytu cizinců zmínila, že stěžovatel uvedl, že cílem jeho cesty byla Belgie. Tuto
skutečnost následně k důvodu zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) téhož zákona akcentoval
krajský soud. Dovodil z ní existenci oprávněné obavy, že by stěžovatel po propuštění ze zajištění
pokračoval v cestě bez pobytového oprávnění do uvedené destinace.
[19] Obecně je třeba uvést, že porušení ochranného opatření může být společně s dalšími
okolnostmi podpůrným důvodem pro zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. Zajištění podle zákona o pobytu cizinců však nemůže pouze nahrazovat uložení
protiepidemických opatření v režimu zákona o ochraně veřejného zdraví (srov. rozsudek
č. j. 8 Azs 216/2020 - 61), a nelze je proto uložit jen kvůli tomu, že daný cizinec porušil ochranné
opatření či jiný „covidový“ předpis. To ostatně potvrzuje rovněž již citovaný rozsudek
č. j. 4 Azs 284/2020 - 19, kde se Nejvyšší správní soud zabýval právě tím, zda byly zjištěny nějaké
další okolnosti, jež by odůvodňovaly zajištění dle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Dospěl přitom k závěru, že „v posuzované věci, jak bylo uvedeno výše, nebyly zjištěny ani žádné další
skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že stěžovatel by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění (kromě porušení ochranného opatření). Stěžovatel se neskrýval, neuváděl nepravdivé údaje,
se správními orgány spolupracoval, při výslechu uvedl, že se hodlá vrátit zpět na Ukrajinu, kde vlastní dům.
Stěžovatel uvedl adresu rodiny své dcery, kde se hodlal v průběhu pobytu na území České republiky zdržovat.“
[20] V projednávaném případě stěžovatel již při výslechu před žalovanou mimo jiné uvedl,
že má vynikající vztah k zemi původu, kde má rodinu, zázemí i zaměstnání. Přes Českou
republiku cestoval mikrobusem do Belgie, aby si tam pořídil automobil. Očekával,
že se v schengenském prostoru bude pohybovat 2 až 3 dny. Nevěděl o tom, že do České
republiky vstoupil v rozporu s ochranným opatřením. Podmínky vstupu do České republiky totiž
předem nezjišťoval, neboť předpokládal, že tyto informace bude vědět řidič mikrobusu, s nímž
cestoval. V případě propuštění na svobodu by hned jel zpět do Moldávie. Neměl by problém
se hlásit policii v době jí stanovené, stejně jako zdržovat se v místě určeném policií.
[21] Žalovaná ani krajský soud se nijak podrobněji nezabývali konkrétní situací stěžovatele.
Jejich obecná obava z nerespektování ochranného opatření na území České republiky, či z toho,
že stěžovatel bude po propuštění ze zajištění pokračovat v cestě do Belgie, nebyla dostatečně
podložená a zdůvodněná. Ač se v projednávaném případě řeší zajištění stěžovatele, nikoliv
rozhodnutí o jeho vyhoštění, a nároky na odůvodnění takového rozhodnutí jsou nižší, pouhé
konstatování, že stěžovatel nadále nebude respektovat ochranné opatření a bude pokračovat
v cestě, protože to byl jeho původní cíl cesty, jako důvod pro omezení osobní svobody podle
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců neobstojí.
[22] Z okolností věci a z tvrzení stěžovatele lze přitom usuzovat na to, že byl připraven
se po svém propuštění vrátit dobrovolně domů. V tomto ohledu je tedy důvodná námitka
stěžovatele ohledně zavádějícího výkladu krajského soudu, pokud šlo o jeho záměr cestovat
do Belgie. Stěžovatel o cíli cesty v Belgii podle protokolu mluvil vždy v souvislosti s tím, že si tam
chtěl koupit auto. V dalších částech protokolu pak konzistentně odpovídá, že se chce vrátit
do Moldavské republiky. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že cizince lze podle
daného ustanovení zajistit také právě v případě, že jde o nelegálně pobývajícího cizince
deklarujícího záměr pokračovat do další země EU (viz zejm. body 29 a 30 rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 - 52, č. 3429/2016 Sb. NSS – zde šlo
o občana Iráku, který explicitně hodlal pokračovat do Německa nebo Švédska, kde chtěl požádat
o azyl, což v ČR učinit nechtěl, a tato tvrzení opakoval dokonce i v řízeních před soudy). To však
nebyl případ stěžovatele, který nic takého neuváděl. Taková skutečnost jistě sama o sobě zajištění
cizince nevylučuje, pokud by záměr cizince pokračovat v cestě byl doložen jinými skutečnostmi.
V dané věci je však tento záměr dovozován krajským soudem i žalovanou jen z výše uvedené
zavádějící interpretace protokolu z výslechu, a v případě žalované též zprostředkovně z porušení
pravidel ohledně epidemie.
[23] Možnost uložení zvláštních opatření žalovaná a krajský soud vyloučili především proto,
že by nezaručovala, aby se stěžovatel nepohyboval po území jakožto potencionální nositel
patogenů. Jak již zdejší soud uvedl v předcházející části odůvodnění tohoto rozsudku, pouhá
potenciální možnost ohrožení veřejného zdraví není zákonem aprobovaný důvod k zajištění
cizince. Současně nelze zajištění podle zákona o pobytu cizinců pojímat jako jakousi alternativu
protiepidemických opatření podle §67 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Bylo proto
namístě se podrobněji zabývat tím, zda nemohou být účinně uplatněna mírnější donucovací
opatření, či zda nepostačovalo samotné stanovení doby k vycestování z území České republiky
v rozhodnutí o správním vyhoštění. Z rozhodnutí žalované nelze seznat, proč jednání stěžovatele
zakládalo reálně obavu, že by s policií nespolupracoval a nepodřídil se uloženým povinnostem.
Nezbytnost zajištění spojovala pouze s tím, že se jedná o jediný účinný prostředek k docílení
toho, aby stěžovatel volně a nekontrolovatelně necestoval z území ČR. Sama žalovaná přitom
uvedla, že „za »standardní« situace by postačovalo vydání rozhodnutí o správním vyhoštění se stanovenou dobou
vycestování z území České republiky (přiměřená lhůta k dobrovolnému opuštění území České republiky -
dobrovolný návrat), na jehož základě by účastník řízení z území České republiky vycestoval.“ Krom obecné
a ničím nepodložené spekulace, že stěžovatel nebude dodržovat uložené povinnosti a bude
pokračovat v cestě do Belgie, tedy žalovaná nevysvětlila, proč jeho jednání zavdává pochybnosti,
zda bude dodržovat uložené povinnosti. Z okolností věci a z tvrzení stěžovatele lze přitom
usuzovat na to, že byl připraven se po svém propuštění vrátit dobrovolně domů. Ostatně
disponoval minimálně hotovostí ve výši 350 EUR, která by mu návrat do vlasti nepochybně
umožnila. Zvláštními opatřeními uvedenými v §123b odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu
cizinců se pak žalovaná ve svém rozhodnutí nezabývala vůbec. I v této části je tak její rozhodnutí
nezákonné. Žalovanou označené důvody totiž nelze podřadit pod §124 odst. 1 písm. b)
ve spojení s §123b zákona o pobytu cizinců. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší správní soud
na aktuální rozsudky ve věcech sp. zn. 8 Azs 216/2020 a sp. zn. 4 Azs 284/2020,
od kterých se v posuzované věci nemohl odchýlit.
[24] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek v rozsahu výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta, zrušil
(§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Protože výrok II., podle něhož nemá žádný z účastníků řízení
právo na náhradu nákladu řízení o žalobě, je na výroku I. závislý, zrušil Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek také v rozsahu výroku II. (§109 odst. 3 s. ř. s.). Výrok III., jímž byla
ustanovenému zástupci stěžovatele přiznána odměna za zastupování v řízení o žalobě, není
na ostatních výrocích obsahově závislý a nebyl napaden. Podpůrně srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 23/2017 - 23, ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 6/2017 - 19, ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 108/2011 - 139, či usnesení rozšířeného
senátu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64.
[25] Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí
žalované, přistoupil Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. rovněž ke zrušení tohoto rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná je v dalším řízení vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným
v tomto rozsudku [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[26] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu krajského soudu ani Nejvyššího
správního soudu ovšem nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti či v řízení
před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Stěžovatel neměl náklady
se zaplacením soudního poplatku, neboť řízení ve věci zajištění cizince jsou od placení soudního
poplatku osvobozeny podle §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Neměl ani náklady spojené s právním zastoupením, neboť advokát mu byl ustanoven krajským
soudem podle §35 odst. 10 s. ř. s., podle jehož poslední věty platí, že zástupce ustanovený
v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační
stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10
ve spojení s §120 s. ř. s.), nikoli žalovaný. Stěžovateli tak žádnou náhradu nákladů řízení
před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem nelze přiznat.
[27] Ustanovenému advokátovi přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za jeden úkon právní
služby, kterým je sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Za provedený úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, odměna je proto dále zvýšena o částku odpovídající této dani, která činí
714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí 4 114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce v řízení o žalobě rozhodl krajský
soud třetím výrokem napadeného rozsudku, který zůstává nedotčen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu