ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.336.2021:41
sp. zn. 7 Azs 336/2021 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: X, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 45 Az 16/2021 - 143,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 6. 2021, č. j. MV-101516-3/OAM-2021, žalovaný zastavil řízení
o další opakované žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu podle §11a odst. 3 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“).
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Praze (dále též „krajský
soud“) rozsudkem označeným v návětí. Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti tomuto
rozsudku kasační stížnost.
[3] Kasační stížnost není přípustná.
[4] Podle §32 odst. 7 písm. a) zákona o azylu je nepřípustná kasační stížnost v případě další
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Toto ustanovení bylo do zákona o azylu vloženo
zákonem č. 274/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, s účinností ode dne 2. 8. 2021.
[5] Podle přechodného ustanovení v čl. IV zákona č. 274/2021 Sb. se řízení podle zákona
o azylu a řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“), ve věci rozhodnutí vydaného podle zákona o azylu zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne pravomocně neskončená dokončí a práva
a povinnosti s nimi související se posuzují podle zákona o azylu ve znění účinném přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona.
[6] Řízení o kasační stížnosti stěžovatelky bylo zahájeno dne 1. 11. 2021, tedy až po nabytí
účinnosti zákona č. 274/2021 Sb. Toto řízení nelze pojímat jako pokračování řízení o žalobě
(které bylo zahájeno dne 13. 7. 2021), neboť to skončilo v okamžiku nabytí právní moci rozsudku
krajského soudu (kasační stížnost proti tomuto rozsudku nemá odkladný účinek – srov. §11a
odst. 3 in fine a §32 odst. 5 zákona o azylu), tj. dne 18. 10. 2021, taktéž po nabytí účinnosti
zákona č. 274/2021 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2021,
č. j. 6 Azs 282/2021 - 38). Nejvyšší správní soud se tedy musel zabývat tím, zda se v tomto řízení
uplatní výše citovaný §32 odst. 7 písm. a) zákona o azylu.
[7] Soud proto přistoupil k posouzení, zda žádost stěžovatelky ze dne 21. 6. 2021 představuje
další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §2 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu.
[8] V posuzované věci podala stěžovatelka první žádost o udělení mezinárodní ochrany dne
8. 1. 2015. Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2015 jí nebyl udělen azyl, ale byla jí udělena doplňková
ochrana na 24 měsíců ode dne právní moci tohoto rozhodnutí pro nebezpečí vážné újmy
z důvodu persekuce osob, které žádaly v cizině o azyl, ve spojení s celkovou neuspokojivou
bezpečnostní a politickou situací a stavu dodržování lidských práv na Kubě. Doplňková ochrana
zanikla uplynutím času dne 1. 4. 2017. Dne 4. 4. 2017 podala stěžovatelka druhou žádost
o udělení mezinárodní ochrany. Řízení o druhé žádosti žalovaný zastavil rozhodnutím ze dne
4. 5. 2017 podle §25 písm. j) zákona o azylu, tj. z důvodu nemožnosti zjistit místo pobytu
stěžovatelky. Dne 2. 7. 2018 podala stěžovatelka třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Také řízení o této žádosti bylo rozhodnutím ze dne 25. 10. 2018 zastaveno podle §25 písm. j)
zákona o azylu. Téhož dne bylo opakovaně a ze stejného důvodu zastaveno i řízení o druhé
žádosti stěžovatelky, neboť Krajský soud v Hradci Králové původní rozhodnutí žalovaného
o zastavení řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 28. 1. 2019 podala stěžovatelka
čtvrtou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tuto žádost projednal žalovaný meritorně,
přičemž rozhodnutím ze dne 19. 8. 2019 stěžovatelce mezinárodní ochranu neudělil. Následně
stěžovatelka v návaznosti na rozhodnutí o správním vyhoštění podala v zajištění dne 21. 6. 2021
pátou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která je předmětem nynějšího soudního řízení.
[9] Podle §2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se pro účely zákona o azylu rozumí další
opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany druhá opakovaná žádost podaná toutéž osobou
po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, s výjimkou rozhodnutí o zastavení
řízení podle §25 písm. a), d), e), f), h) nebo j) o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a všechny
žádosti následující po ní.
[10] Dle §2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se opakovanou žádostí o udělení mezinárodní
ochrany rozumí žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou před nabytím právní moci
rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo kdykoli po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva
ve věci mezinárodní ochrany. Rozhodnutím ministerstva ve věci mezinárodní ochrany se dle §2
odst. 1 písm. e) téhož zákona rozumí rozhodnutí vydaná podle §15 nebo 15a a rozhodnutí o udělení azylu,
rozhodnutí o udělení, prodloužení nebo neprodloužení doplňkové ochrany, rozhodnutí o neudělení mezinárodní
ochrany, rozhodnutí o zastavení řízení včetně usnesení o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné a rozhodnutí o odnětí nebo neodnětí azylu nebo doplňkové ochrany
(důraz přidán, pozn. soudu).
[11] Otázkou, zda pátá žádost stěžovatelky představuje další opakovanou žádost ve smyslu §2
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, se k žalobní námitce zabýval již krajský soud. Uvedl, že zákon
o azylu nestanoví podmínku, že by neměla být při tomto posouzení zohledněna žádost, o níž bylo
pozitivně rozhodnuto. Uvedené ustanovení stanoví výjimku, kdy se žádost nezapočítává v rámci
posouzení další opakované žádosti, pouze pro rozhodnutí o zastavení řízení podle §25 písm. a),
d), e), f), h) nebo j) zákona o azylu. Žalovaný tedy správně nezapočítal druhou a třetí žádost
stěžovatelky, neboť řízení o nich byla zastavena podle §25 písm. j) zákona o azylu. Čtvrtou
žádost, která byla zamítnuta, však již bylo možné považovat za opakovanou, a to bez ohledu
na to, zda byla meritorně posouzena nebo řízení o ní zastaveno, a proto nynější pátá žádost byla
oprávněně vyhodnocena jako další opakovaná. Nejvyšší správní soud se se závěry krajského
soudu ztotožnil.
[12] Zákon o azylu při vymezení další opakované žádosti skutečně nerozlišuje, zda žadatel
se svou první žádostí (alespoň částečně) uspěl či nikoliv. Zákon jasně hovoří o tom, že se jedná
o druhou opakovanou žádost podanou toutéž osobou poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí
ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, jímž je nutno rozumět rovněž rozhodnutí o udělení
doplňkové ochrany. Skutečnost, zda byla žadateli k jeho první žádosti o udělení mezinárodní
ochrany udělena doplňková ochrana, tedy není určující z hlediska toho, zda jeho další žádost
(v pořadí pátá) je tzv. další opakovanou žádostí. Zákon o azylu v tomto směru žádné omezení
či limity nestanoví. Naopak shora zmíněná definice tzv. další opakované žádosti vylučuje
z okruhu své působnosti pouze takové žádosti, o nichž řízení bylo zastaveno z důvodu dle §25
písm. a), d), e), f), h) nebo j) zákona o azylu.
[13] Jazykový výklad má přitom stále svou nezastupitelnou roli, neboť především jeho
prostřednictvím právo přibližuje regulaci běžným adresátům. Ústavní soud ve stanovisku pléna
ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471) uvedl, že v případě aplikace
„právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti
a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho
smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione
legis před výkladem jazykovým“ (důraz přidán). Ostatně právě tento jazykový výklad použil i Soudní
dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 20. 5. 2021, L. R., C-8/20: „[P]ojem ‚pravomocné
rozhodnutí‘ je definován v čl. 2 písm. e) směrnice 2013/32 jako rozhodnutí, zda je státnímu příslušníku třetí
země nebo osobě bez státní příslušnosti přiznáno postavení uprchlíka nebo doplňková ochrana na základě
směrnice 2011/95, které již nepodléhá opravnému prostředku podle kapitoly V směrnice 2013/32“.
[14] Právní úprava (dalších) opakovaných žádostí v zákoně o azylu přitom plně konvenuje
směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání
a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále též „procedurální směrnice“), z níž vychází.
Ani procedurální směrnice totiž nestanoví, že by započitatelné rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany muselo být pouze negativní. Definice konečného (pravomocného) rozhodnutí („final
decision”) v čl. 2 písm. e) procedurální směrnice naopak přímo nasvědčuje tomu, že se jedná
o pozitivní i negativní rozhodnutí: „pravomocným rozhodnutím“ rozhodnutí, zda je státnímu příslušníku
třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti přiznáno postavení uprchlíka nebo doplňková ochrana (…).
Ke shodnému závěru lze dospět i z porovnání různých jazykových verzí tohoto článku
procedurální směrnice. Ani její anglická [’final decision’ means a decision on whether the third-country
national or stateless person be granted refugee or subsidiary protection status (…)] či německá jazyková
mutace [„bestandskräftige Entscheidung“ eine Entscheidung darüber, ob einem Drittstaatsangehörigen oder
Staatenlosen gemäß der Richtlinie 2011/95/EU die Flüchtlingseigenschaft oder der subsidiäre Schutzstatus
zuzuerkennen ist (…)] nerozlišují způsob, jakým bylo o žádosti rozhodnuto. Vychází rovněž
ze samostatné existence předchozího pravomocného rozhodnutí ve věci udělení mezinárodní
ochrany.
[15] Jazykový ani komparativní výklad tedy neposkytuje oporu názoru stěžovatelky,
že by za první rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebylo možné považovat
rozhodnutí, jímž byla žadateli o mezinárodní ochranu udělena doplňková ochrana.
[16] Závěru stěžovatelky, že se pro účely §2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu započítávají pouze
ta rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, která skončila s (plně) negativním výsledkem,
nenasvědčuje ani teleologický výklad. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu neztotožňuje
s tím, jak stěžovatelka prezentuje smysl a účel institutu opakovaných žádostí. Vnímá jej totiž
velmi úzce. Obecně má samozřejmě pravdu v tom, že zrychlená procedura projednávání (dalších)
opakovaných žádostí slouží především k oddělení a rychlému vyřízení těch žádostí, které byly
podány jako jednoznačně účelové, tj. byly vedeny pouze snahou o legalizaci pobytu na území.
Tímto se však smysl a účel dané procedury nevyčerpává. V rozsudku ze dne 27. 3. 2020,
č. j. 5 Azs 325/2019 - 16, č. 4012/2020 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud jasně konstatoval,
že smyslem a účelem současné zákonné úpravy opakovaných žádostí je garance alespoň jednoho
meritorního posouzení a rozhodnutí ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Je tedy zjevné, že zcela v souladu se svým smyslem a účelem dopadá tato zrychlená procedura
na všechny případy, kdy již byla žádost o mezinárodní ochranu daného žadatele alespoň jednou
meritorně posouzena, a to bez ohledu na výsledek takového posouzení. Podle výše uvedeného
rozsudku pátého senátu současně platí, že meritorní projednání druhé (tj. opakované) žádosti nic
nemění na tom, že se jedná o opakovanou žádost s tím, že následná (tedy v pořadí třetí) žádost je
již tzv. další opakovanou žádostí.
[17] Stěžovatelka v tomto ohledu nadto pomíjí, že její první žádost ani nelze kvalifikovat jako
plně úspěšnou. Žalovaný totiž již při posouzení první žádosti neshledal v jejím azylovém příběhu
důvody pro udělení azylu a tento jí neudělil. Stěžovatelce udělil toliko doplňkovou ochranu
na 24 měsíců, a to s poukazem na obecně neuspokojivou bezpečnostní, politickou a lidskoprávní
situaci v zemi původu ve vztahu k navrátivším se osobám, nikoliv s ohledem na individuální
okolnosti jejího azylového příběhu. Uplynutím stanovené doby přitom doplňková ochrana ex lege
zanikla. Doplňková ochrana je totiž dočasná. Na rozdíl od azylu ji lze udělit pouze na dobu
určitou, která se stanoví dle doby, na kterou je ochrany potřeba. O prodloužení doplňkové
ochrany je třeba žádat, přičemž v daném řízení dochází vždy k meritornímu posouzení toho,
zda se významně a dlouhodobě změnily okolnosti, pro které byla žadateli udělena doplňková
ochrana (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 1 Azs 34/2009 - 55). Nejedná se tedy o žádný automatismus a jistě pro prodloužení
doplňkové ochrany nepostačuje prosté podání žádosti, jak naznačuje stěžovatelka. Její závěr,
že by jí byla doplňková ochrana v případě včasné žádosti v každém případě jednoduše
prodloužena, je čistě spekulativní a nemá žádnou oporu ve spise.
[18] To, zda je stěžovatelka jakožto „HIV-pozitivní transgender žena“ zranitelnou osobou,
nemá na posouzení věci žádný vliv. Jak již uvedl krajský soud, z těchto skutečností „nelze dovozovat
nárok na mezinárodní ochranu (nemůže se jednat o další v §12 zákona o azylu neuvedený důvod), ani výjimku
z posouzení podmínek, za kterých lze věcně přezkoumat opakovanou či další opakovanou žádost.“
[19] V nyní posuzované věci bylo stěžovatelce poskytnuto dvojí meritorní posouzení žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Jednalo se o její první a čtvrtou žádost. Za této situace nezbývá
než konstatovat, že se v případě páté žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jedná
o případ další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož řízení před Nejvyšším
správním soudem bylo zahájeno po nabytí účinnosti zákona č. 274/2021 Sb., uplatní se výše
citovaný §32 odst. 7 zákona o azylu, podle kterého není kasační stížnost ve věci této další
opakované žádosti přípustná. Nejvyšší správní soud ji proto odmítl [§46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §120 s. ř. s.].
[20] Na tento závěr nemá vliv ani nesprávné poučení o možnosti podat kasační stížnost.
Její nepřípustnost je dána zákonem, a nemůže ji proto založit „pouhé“ nesprávné poučení
krajského soudu (viz usnesení ze dne 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004 - 36).
[21] Nejvyšší správní soud se tak nemohl věcně zabývat kasačními námitkami stěžovatelky. To
však neznamená, že by stěžovatelka definitivně přišla o možnost přezkumu otázky, zda jí nehrozí
v případě návratu na Kubu skutečné nebezpečí vážné újmy. Ze správního spisu vyplývá,
že se stěžovatelkou bylo zahájeno rovněž řízení o jejím správním vyhoštění. S ohledem
na povinnost dodržovat mezinárodní závazky se i v tomto řízení musí správní orgány důsledně
zabývat tím, zda je vycestování stěžovatelky s ohledem na probíhající změnu pohlaví a její
zdravotní stav možné. Je totiž jejich povinností dbát na naplnění zásady „non-refoulement“
(tedy nenavracení cizinců do země, kde jim hrozí pronásledování nebo vážná újma), která vyplývá
z Ženevské úmluvy a také z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ.
pod č. 209/1992 Sb.). K tomu slouží u cizinců posuzování důvodů znemožňujících vycestování
podle §179 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82).
[22] Zbývá dodat, že soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření,
neboť odmítnutím kasační stížnosti se stal tento návrh bezpředmětným.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu