ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.68.2021:33
sp. zn. 7 Azs 68/2021 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X, zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021, č. j. 4 Az 15/2020 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, č. j. OAM-1102/ZA-ZA11-P15-2019, žalovaný
rozhodl, že opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o azylu“), a řízení o žádosti zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, který ji
v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Přisvědčil závěru žalovaného, že žalobce nesdělil
v opakované žádosti nové relevantní okolnosti, jež nemohl sdělit dříve. Tento je v souladu
se skutečným stavem a žalovaný jej řádně odůvodnil. Žalobce při poskytnutí údajů k žádosti
výslovně uvedl, že jeho důvody jsou totožné jako u první žádosti. Při seznámení se s podklady
rozhodnutí žalobce sice uvedl, že za ním asi před 4 měsíci přišla policie a hledala jej z neznámého
důvodu. Takové tvrzení však není důvodem pro nové meritorní posouzení žádosti. Z pouhé
snahy policie kontaktovat žalobce nelze vyvodit důvodné obavy z pronásledování ani skutečné
nebezpečí vážné újmy. Žalovaný posoudil řádně rovněž situaci v zemi původu. Jeho rozhodnutí
je přezkoumatelné a řízení netrpělo procesními vadami.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Její přípustnost spatřuje v tom, že městský soud
nesprávně posoudil způsob, jakým se žalovaný vypořádal s jím nově uváděnými skutečnostmi.
Žalovaný se těmto skutečnostem věnoval nedostatečně a vypořádal je jednoznačně účelovým
a neakceptovatelným způsobem. Stěžovatel připomněl závěry rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96. Zdůraznil, že při zkoumání
charakteru nově uváděných skutečností byl žalovaný povinen postupovat tak, aby bylo zřejmé,
proč nově uváděné skutečnosti mohl žadatel uvádět v minulosti, příp. proč se jedná o azylově
irelevantní skutečnosti. V případě stěžovatele však žalovaný takto ve vztahu k aktuální snaze
uzbecké policie o jeho nalezení nepostupoval. Bylo namístě tuto skutečnost spojit s minulostí
stěžovatele, který se dlouhodobě obává vážné újmy ze strany vrahů svého otce. Není naopak
možné bagatelizovat nebezpečí újmy, která mu hrozí. Jelikož žalovaný otázku relevance
a oprávněnosti nově uváděných skutečností dostatečně nevypořádal, trpí jeho rozhodnutí
i rozsudek městského soudu nepřezkoumatelností. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal, aby soud
přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí bylo
vydáno v souladu s právními předpisy na základě všech potřebných podkladů. Zabýval se všemi
tvrzeními stěžovatele a řádně odůvodnil, proč nebyly v posuzovaném případě dány důvody
pro meritorní přezkum opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel o ni žádal
ze stejných důvodů jako v předchozím řízení. Údajně novou skutečnost uvedenou při seznámení
s podklady rozhodnutí označil za účelové tvrzení stěžovatele. Poukázal na to, že sám stěžovatel
nevyslovil naprosto žádné obavy z potíží, které by v případě návratu do vlasti mohl mít
s uzbeckými státními orgány či bezpečnostními složkami. Vzhledem k uvedenému žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, případně odmítl pro nepřijatelnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval včasností kasační stížnosti. Tato totiž byla
podána po uplynutí lhůty dvou týdnů ode dne doručení napadeného rozsudku stěžovateli. Jak
však stěžovatel objasnil ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2021, při podání kasační stížnosti
vycházel z chybně vyznačeného data právní moci napadeného rozsudku městským soudem.
Nejvyšší správní soud proto při posouzení včasnosti kasační stížnosti postupoval v souladu
se závěry svého usnesení ze dne 21. 7. 2004, č. j. 6 Azs 83/2004 - 47. V něm Nejvyšší správní
soud rovněž posuzoval situaci, kdy došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozsudku
krajského soudu. V případě uvedeného rozsudku nicméně byla právní moc vyznačena až poté,
kdy uplynula lhůta dvou týdnů pro podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto
konstatoval, že stěžovatel nemohl být zkrácen na svém právu podat kasační stížnost. Konkrétně
uvedl: „V okamžiku, kdy se vůči stěžovateli projevily negativní důsledky pochybení Krajského soudu v Praze
při vyznačování doložky právní moci, již tedy stěžovateli žádná práva na podání kasační stížnosti a následný
přezkum Nejvyšším správním soudem nesvědčila. Stěžovateli tak nebyla podána mylná informace o datu nabytí
právní moci, jež by jej mohla ovlivnit v době, kdy lhůta pro podání kasační stížnosti ještě nezačala běžet, případně
kdy sice běžela, ale dosud neuplynula, a to například takovým způsobem, že by se stěžovatel rozhodl pro podání
kasační stížnosti využít celé této lhůty, o jejímž konci by byl doložkou právní moci zpraven nesprávně.
Nesvědčilo-li tedy stěžovateli dne 1. 12. 2003 již žádné právo brojit proti rozsudku Krajského soudu v Praze
kasační stížností, nemohl být na něm zkrácen. Jiná stěžovatelova práva, jež by mohla být takto dotčena, přitom
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal.“ V nyní posuzovaném případě však byla právní moc chybně
vyznačena v době, kdy stále běžela lhůta pro podání kasační stížnosti. Z vyjádření zástupce
stěžovatele přitom vyplývá, že právě z okamžiku právní moci dovozoval konec lhůty pro podání
kasační stížnosti. Mylná informace, které se stěžovateli, respektive jeho zástupci, dostalo, tedy
měla významný dopad do jeho práva brojit proti napadenému rozsudku. Nejvyšší správní soud
proto dospěl k závěru, který odpovídá citovanému usnesení č. j. 6 Azs 83/2004 - 47, a to,
že nesprávné vyznačení právní moci mělo tytéž důsledky jako nesprávné poučení o tom, že proti
rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Přihlédl rovněž k tomu, že jedinými účastníky
předmětného soudního řízení byli stěžovatel a žalovaný, kterému je jakožto orgánu veřejné moci
v souladu s §18 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, podání doručeno okamžikem dodání datové zprávy
do datové schránky (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010,
č. j. 9 Afs 28/2010 - 79). Zástupce stěžovatele se za těchto okolností mohl důvodně domnívat,
že okamžik nabytí právní moci, který byl na napadeném rozsudku vyznačen, je odvozen
od okamžiku jeho doručení stěžovateli fikcí dle §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na §42 odst. 5 s. ř. s. V posuzované
věci je proto nutné odchýlit se od striktních pravidel posuzování včasnosti kasační stížnosti
z důvodu ochrany důvěry adresáta soudního rozhodnutí ve správnost aktu veřejné moci. Jinými
slovy, postupoval-li adresát rozhodnutí s důvěrou ve správnost vyznačení právní moci rozsudku,
nemůže být v této důvěře zklamán. Na kasační stížnost tedy soud nahlížel tak, jako by byla
podána v zákonné lhůtě, pročež neshledal důvod pro to, aby navrhl Ústavnímu soudu zrušení
§106 odst. 2 poslední věty s. ř. s.
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[9] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal první žádost o udělení mezinárodní
ochrany dne 17. 8. 2018. Jako důvod žádosti uvedl, že osoby z uzbeckého podsvětí měly zavraždit
jeho otce, pročež hrozí zabití i jemu. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2018 nebyla stěžovateli
mezinárodní ochrana udělena. Dne 5. 12. 2019 podal stěžovatel opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany, o které bylo následně rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného.
V rámci poskytnutí údajů k této žádosti stěžovatel uvedl: „Nemohu se vrátit do Uzbekistánu, zabili
mého otce a chtějí zabít i mě. Jiné důvody nemám.“ Na otázku zda tyto důvody uváděl i v předchozí
žádosti, odpověděl: „Ano, uváděl. Všechno jsem to sdělil již u předchozí žádosti, nic se v tomto smyslu
nezměnilo. Moje důvody jsou zcela stejné.“ V rámci seznámení se s podklady rozhodnutí dne 22. 1. 2020
uvedl: „Ke mně domů v Uzbekistánu přišla policie, nevím ale proč. Bylo to asi před čtyřmi měsíci. Slyšel jsem jen,
že mě hledali, ale proč mě hledali, to nevím. Řekl mi to můj blízký kamarád v Uzbekistánu, který mi přes
facebook tyto informace občas sděluje.“
[10] K problematice opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní
soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. Svůj závěr
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného
řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění
těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost
již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 - 57.“ V rozsudku č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, na který odkazuje také stěžovatel,
rozšířený senát dospěl k závěru, že: „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel
neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové
ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak
třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové
ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění,
je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném
případě řízení o nepřípustné žádosti podle §25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“ Dále lze poukázat
na rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl,
že: „Dle názoru Nejvyššího správního soudu existují v rámci azylového řízení dvě základní povinnosti - břemeno
tvrzení a břemeno důkazní. Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost
tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální
ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou
zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel
uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud žadatel
neunese břemeno tvrzení, správní orgán de facto nemá o čem rozhodovat.“
[11] Z výše uvedené judikatury vyplývá, že nově uvedené skutečnosti musí být azylově
relevantní. Je přitom na stěžovateli, aby tyto skutečnosti relevantním způsobem prezentoval, tedy
aby unesl břemeno tvrzení. Lze přisvědčit městskému soudu, že tyto požadavky nenaplňuje zcela
vágní tvrzení stěžovatele, že jej před čtyřmi měsíci hledala policie, které nadto uvedl teprve
při vyjádření se k podkladům rozhodnutí. V případě obou žádostí stěžovatel zřetelně tvrdil,
že se obává o život, neboť byl hledán lidmi, kteří podle jeho mínění zabili jeho otce. Stěžovatel
žádné potíže s policií v původní ani opakované žádosti netvrdil. Z prosté snahy policie jej
kontaktovat tedy skutečně nelze dovozovat azylově relevantní důvod žádosti. Závěry žalovaného
i městského soudu plně korespondují citované konstantní judikatuře zdejšího soudu.
[12] Rozhodnutí žalovaného a městského soudu splňují rovněž požadavky přezkoumatelnosti
vyplývající z judikatury zdejšího soudu (např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS; ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS; ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009
Sb. NSS.). Z obou je jasně seznatelné, proč tvrzení stěžovatele týkající se návštěvy policie nebylo
možné považovat za novou skutečnost.
[13] Výše uvedená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy dává jasné odpovědi
na kasační námitky stěžovatele. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud
odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu