ECLI:CZ:NSS:2021:8.AFS.313.2019:35
sp. zn. 8 Afs 313/2019-35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Lapertas, a.s., se sídlem Vídeňská 183/124,
Brno, zastoupená JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2017, čj. 29842/17/5300-21444-700333, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019, čj. 30 Af 64/2017-61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) platebními
výměry ze dne 30. 6. 2016, čj. 3140927/16/3002-50526-705358, ze dne 10. 10. 2016,
čj. 4083585/16/3002-50526-705358, ze dne 30. 6. 2016, čj. 3141060/16/3002-50526-705358,
a ze dne 30. 6. 2016, čj. 3141100/16/3002-50526-705358, vyměřil žalobkyni DPH za zdaňovací
období březen a duben 2014 a nadměrný odpočet za zdaňovací období květen a červen 2014.
Správce daně neuznal žalobkyni nárok na odpočet daně, neboť neprokázala použití přijatých
zdanitelných plnění (pořízení motocyklů, automobilů, jejich oprav, služeb vedoucích k jejich
pořízení a pořízení pohonných hmot) v rámci své ekonomické činnosti, resp. v jednom případě
neprokázala uskutečnění plnění v souladu s předloženým dokladem. Žalovaný v záhlaví
označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správce daně.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou. Tvrdila, že postupem správních
orgánů jí bylo znemožněno prokázat daňová tvrzení, protože správce daně opakovaně vznášel
nekonkrétní pochybnosti, požadoval jejich odstranění a doložení dalších důkazních prostředků.
Stěžovatelčina vozidla využívali její zaměstnanci při pracovních cestách, což dostatečným
způsobem vykazovali a žalobkyně to pravidelně kontrolovala. Nevyplnění konkrétních
nevýznamných detailů v knihách jízd nemůže jít k její tíži. Nesprávné jsou také závěry,
dle kterých žalobkyni nevznikl v roce 2014 nárok na odpočet DPH, protože neprokázala využití
později prodaného majetku (motocyklu) k ekonomické činnosti. Jestliže byl v roce 2015 prodán,
pak došlo k jeho použití k výkonu ekonomické činnosti. Závěry žalovaného týkající se motocyklu
YAMAHA XV 1100 pořízeného za účelem budoucího prodeje považuje za nesrozumitelné
a nepřezkoumatelné. Žalovaný neprokázal, že by jej žalobkyně použila pro neekonomickou
činnost. Žalovaný nesprávně nepovažuje prodej motocyklu APRILIA PT ATLANTIC 500
za výkon ekonomické činnosti a podmiňuje uznání nároku na odpočet DPH na vstupu využitím
motocyklu pro ekonomickou činnost. V rozporu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád
(dále jen „daňový řád“), žalovaný požadoval prokázání budoucího záměru prodeje v roce 2014
za situace, kdy bylo prokázáno, že byl motocykl v roce 2015 skutečně prodán. Co se týče
motocyklu KTM 65SX, žalobkyně doložila fotodokumentaci jeho použití, ale žalovaný
nedůvodně zpochybnil, zda se skutečně jedná o daný motocykl. Nedůvodně žalovaný vznášel
pochybnosti i ve vztahu k pořízení automobilů CHEVROLET CORVETTE a CHEVROLET
CAMARO. Zpochybnil způsob zaplacení kupní ceny, přičemž skutečnost zda a jakým způsobem
byla kupní cena zaplacena, nemá vliv na vznik nároku na odpočet daně na vstupu za situace, kdy
bylo prokázáno uskutečnění zdanitelného plnění (dodání vozidla). Žalovaný ani neuvedl, jakým
způsobem se vozidel měla týkat údajná neprůkaznost knih jízd. V návaznosti na to žalovaný
neuznal ani nárok na odpočet daně na vstupu z přijaté opravy daných vozidel a pořízených
pohonných hmot. Žalovaný u vozidla CHEVROLET CORVETTE v rozporu se skutečným
stavem a zákonem dospěl k závěru, že vozidlo bylo využito jen k neekonomické činnosti.
[3] Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Neshledal
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným. Jsou v něm jasně popsány důvody, proč
a na základě jakých skutečností žalobkyni nevznikl nárok na odpočet daně. Není sporné,
že žalobkyně doložila formálně správné daňové doklady. Správci daně nicméně vznikly
pochybnosti, zda přijatá zdanitelná plnění použila pro účely uskutečňování své ekonomické
činnosti. Důvodné pochybnosti spočívají zejm. v nedostatku důkazních prostředků prokazujících
naplnění podmínek uplatnění nároku na odpočet, což vedlo k přenesení důkazního břemene
výzvami správce daně zpět na žalobkyni. Žalobkyně sice argumentovala chybami v knihách jízd
zaviněnými nepozorností zaměstnanců a podobně, ale neprokázala propojení přijatých
zdanitelných plnění se svou ekonomickou činností. Krajský soud proto souhlasil s požadavky
správce daně na věrohodnost a průkaznost knih jízd (kde žalobkyně byla, u koho a kdy, s kým
jednala a o čem a jak vozidla či motocykly použila pro uskutečnění ekonomické činnosti).
Žalobkyně neprokázala, že by její cesty bezpochyby souvisely s touto činností. Zákon o DPH sice
neukládá povinnost vést knihu jízd, to ale žalobkyni nezbavuje povinnosti prokázat, že jí dané
vozidlo sloužilo pro ekonomickou činnost. Samotný prodej motocyklu APRILIA nedokládá jeho
použití pro ekonomickou činnost. Obecně sice prodej za ekonomickou činnost považovat lze,
nicméně to žalobkyně neprokázala. Motocykl sice byl zaúčtován, ale nebyl uveden v soupisu
drobného majetku. K jeho vyřazení z obchodního majetku došlo poté, co měl být zničen při
požáru (do obchodního majetku byl zařazen navíc až poté, co měl být zničen). Obdobně
přistoupil krajský soud také ke zdanitelnému plnění ohledně vozidla CHEVROLET
CORVETTE, u kterého žalobkyně tvrdila prodej po havárii. Neprokázala jeho provoz v rámci
ekonomické činnosti, ani jeho prodej za účelem zisku. Neprokázala ani, že by vozidlo v daném
roce pořídila za účelem ekonomické činnosti a teprve v průběhu řízení, kdy neunesla důkazní
břemeno ohledně jeho provozu, přesunula svá tvrzení do roviny nákupu za účelem následného
prodeje. To platí také pro pořízení dalších vozidel. Žalobkyně ani nedoložila tvrzený způsob
úhrady vozidel CHEVROLET (jednostranný zápočet pohledávek a závazků). Jestliže nebylo
prokázáno užívání daných vozidel k ekonomické činnosti, pak ani jejich opravy a další navazující
plnění nemohly být osvědčeny jako plnění související s takovou činností. Ve vztahu k motocyklu
KTM žalobkyně tvrdila jeho užití jako reklamního banneru, ale z předložených fotografií neplyne,
že by se skutečně jednalo o daný motocykl, ani kdy byly pořízeny a zda se jednalo o veřejně
přístupný prostor, kde by motocykl mohl plnit funkci reklamy. Uzavřel proto, že námitky týkající
se byrokratického či šikanózního výkonu oprávnění správce daně spočívajícího v opakovaném
vznášení nekonkrétních pochybností nejsou důvodné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Namítá,
že krajský soud nesprávně posoudil otázku přenosu důkazního břemene a důkazní povinnosti na
stěžovatelku, otázku důkazní správnosti knih jízd a zákonné limity finanční kontroly. V rozporu
s ústavními právy stěžovatelky a zákonem jsou i požadavky na sdělování konkrétních skutečností
týkajících se užívání firemních vozidel. Vadou napadeného rozsudku je i jeho tendenčnost
spočívající v tom, že krajský soud hodnotil skutečnosti výhradně ve prospěch žalovaného
a nezabýval se námitkami stěžovatelky o nezákonnosti prováděné kontroly, resp. postupu
žalovaného, který šikanózně hledal důvody pro odmítnutí nadměrného odpočtu a vydával zcela
obecné výzvy k odstranění pochybností.
[5] Správce daně zahájil postup k odstranění pochybností na základě fiktivních
a nelegitimních důvodů, což stěžovatelka vnímá zejména ve vztahu k doloženým knihám jízd.
Řada nepřesností v nich obsažených vyplývá z povahy jejich vedení. Krajským soudem
aprobovaný požadavek na sdělování podrobných informací o služebních cestách je závažným
zásahem do soukromí stěžovatelky. Je nemyslitelné, aby měla kvůli vrácení odpočtu správci daně
hlásit, zda jela za obchodním partnerem, advokátem či daňovým poradcem, o čem jednali, jaký
byl obsah rozhovoru a na čem se dohodli. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry týkajícími
se motocyklu s umístěnou reklamou. Tvrdí, že mimo situace, kdy tak činí pro účely finanční
správy, si žádný daňový subjekt nefotí své motorové vozidlo na veřejném prostranství s detailem
na VIN kód, aby mohl prokazovat, že skutečně sloužilo jako reklamní poutač. Takový požadavek
považuje za absurdní. Nejenže krajský soud nesprávně posoudil přechod důkazního břemene,
aniž by se zabýval zákonností výzev k odstranění pochybností, ale úroveň požadovaného
dokazování současně nastavil na takovou míru, že z pohledu běžného daňového subjektu
se jedná o skutečnosti fakticky neprokazatelné. Stěžovatel všechna vozidla použil k ekonomické
činnosti, neboť je využívali zaměstnanci k plnění pracovních úkolů. Krajský soud neprovedl
jejich svědecké výpovědi s odůvodněním, že si konkrétní údaje ze služebních cest nemohou
pamatovat. To je zřejmě pravda, ale již samotná úvaha, že by o takových jednotlivostech měli
vypovídat, je scestná. Zaměstnanci by měli vypovídat, zda a jak často vozidla užívali, v čem
spočívaly jejich úkoly a zda knihy jízd odpovídají skutečnému rozsahu užívání. Takto zjištěné
skutečnosti by měly správci daně stačit k závěru o využívání vozidel k ekonomické činnosti.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Bezvýhradně souhlasí se závěry krajského soudu. Stěžovatel cyklicky opakuje stejné argumenty
a kasační stížnost je jen jeho bezbřehou lamentací nad nespravedlností a nepřiměřeností, kterých
se stěžovateli dostalo (k tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2010, čj. 1 Afs 14/2010-78).
Obecnost vznesených námitek žalovanému ani neumožňuje konkrétnější reakci. Aby správce
daně unesl své důkazní břemeno, je povinen prokázat, že o souladu tvrzení daňového subjektu
se skutečností existují vážné a důvodné pochybnosti (viz rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2012,
čj. 8 Afs 14/2012-61). Správce daně toto břemeno unesl a ve výzvách označil a prokázal existenci
konkrétních skutečností, které vedou k pochybnostem o věrohodnosti tvrzení stěžovatelky.
Stěžovatelka sice na tyto výzvy reagovala, ale žádné relevantní důkazní prostředky nepředložila
a důkazní břemeno ohledně využití daných plnění v rámci své ekonomické činnosti neunesla.
Ze zákonné důkazní povinnosti daňového subjektu vyplývá, že ve svém zájmu by si měl zajistit
důkazy, kterými je schopen prokázat naplnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet
(viz rozsudek NSS ze dne 3. 2. 2010, čj. 1 Afs 103/2009-232, č. 2033/2010 Sb. NSS). Správní
orgány nepostupovaly nepřiměřeně, nehospodárně nebo svévolně, ale v souladu se zásadami
správy daní zvolili racionální postup k dosažení cíle správy daní. Co se týče neprovedení
svědeckých výpovědí, stěžejním argumentem soudu bylo, že stěžovatelka tyto důkazy nenavrhla
v průběhu daňového řízení. To trvalo téměř tři roky a stěžovatelka správním orgánům nesdělila,
že požaduje provedení daných svědeckých výpovědí. To účelově navrhla teprve v žalobě. Tato
procesní taktika či pasivita nemůže jít k tíži žalovaného či krajského soudu. Soudní řízení
nepředstavuje pokračování daňového řízení, ve kterém stěžovatelka na využití svých práv
rezignovala.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka uplatnila kasační námitky, které lze podřadit pod důvody kasační stížnosti
vymezené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Má za to, že krajský soud některé žalobní námitky
nedostatečně vypořádal a věc nesprávně právně posoudil v otázce rozložení důkazního břemene,
resp. jeho přenesení na stěžovatelku při prokazování nároku na odpočet DPH dle §72 a 73
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
[10] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkami směřujícími k nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu. Teprve dospěje-li kasační soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS). Dle
konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové
rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož
odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval
za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí,
z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost
rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty
v úvahu a proč (viz například rozsudky ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007
Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004,
čj. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS). Stěžovatelka v kasační stížnosti upozornila na to,
že krajský soud nevypořádal její žalobní námitky. Zmínila v této souvislosti (v dosti obecné
rovině) otázku nezákonnosti provedené „finanční kontroly“ s tím, že správce daně proti
ní postupoval šikanózně s cílem nalézt důvod pro odmítnutí uplatněného nadměrného odpočtu,
resp. poukazuje na nestandardní (co do rozsahu a obecnosti) výzvy správce daně. Podle
Nejvyššího správního soudu však napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť z něj
zřetelně vyplývá, proč krajský soud považoval žalobu, resp. jednotlivé žalobní námitky v ní
obsažené za nedůvodné. Nelze přehlédnout, že sama stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně
připouští, že krajský soud uvedené výzvy i postup správce daně označil za řádné. V tomto směru
je třeba zdůraznit, že nesouhlas stěžovatelky s určitými závěry soudu nelze ztotožňovat s jejich
nepřezkoumatelností. Lze ostatně poukázat i na to, že úvahy stěžovatelky týkající se postupu
správce daně, resp. podoby jeho výzev, nebyly součástí žaloby samotné, ale až repliky k vyjádření
žalovaného (podané po uplynutí lhůty ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s.). O podstatě závěrů krajského
soudu, proti nimž stěžovatelka také kasační stížností brojí, není v projednávané věci sporu, tedy
není ani jakýkoliv důvod rušit napadený rozsudek pro nedostatky jeho odůvodnění.
[11] Pokud jde o kasační námitky směřující proti samotnému právnímu posouzení věci, nelze
přehlédnout, že i tyto námitky se v kasační stížnosti nesou z velké části v obecném duchu,
a to i ve srovnání s námitkami žalobními. Stěžovatelka v žalobě uplatnila zcela konkrétní námitky
týkající se nároku na odpočet ve vztahu ke konkrétním plněním (automobilům či motocyklům),
se kterými se krajský soud v napadeném rozsudku konkrétně vypořádal. Na tyto konkrétní závěry
však nyní stěžovatelka reaguje jen v omezené míře. Jak přiléhavě poukázal ve svém vyjádření
žalovaný, kvalita a podoba soudního rozhodnutí je vždy zásadním způsobem předurčena kvalitou
a podobou návrhu (zde kasační stížnosti). Zcela jinak může soud pracovat s návrhem, v němž
jsou námitky stručné a jasné, logicky uspořádané a mají jednoznačný „tah na branku,“ jinak
s rozsáhlým návrhem, který se vyznačuje rozvláčností stylu, používáním řady expresivních výrazů
namísto konkrétní právní a skutkové argumentace či cyklickým opakováním jedněch a týchž
argumentů a z níž není patrno, kde končí žalobní bod a začíná rekapitulace řízení či bezbřehá
lamentace žalobce nad nespravedlností, jíž se mu ve správním či soudním řízení dostalo a kterou
přece soud musí uznat a napadené rozhodnutí bez dalšího zrušit (srov. výše citovaný rozsudek
sp. zn. 1 Afs 14/2010). Obdobnými znaky se vyznačují i některé pasáže kasační stížnosti, v nichž
stěžovatelka pouze nadále opakuje, že postup správce daně byl šikanózní a tendenční, důvody
pochybností správce daně vymezil fiktivně a účelově a vedle toho kritizuje fungování finanční
správy obecně (i mimo nyní posuzovanou věc). Takováto (navíc obecná) argumentace však
nemůže bez dalšího vést ke zpochybnění konkrétních závěrů napadeného rozsudku.
[12] Pokud jde o konkrétně uchopitelné námitky, stěžovatelka vyjádřila v kasační stížnosti svůj
nesouhlas s tím, že by k unesení důkazního břemene musela správci daně prokazovat
předložením knih jízd s kým a o čem jednala. Jak správně uvedl krajský soud, povinností
stěžovatelky jako daňového subjektu je tvrdit a dle §92 odst. 3 daňového řádu i prokázat všechny
významné skutečnosti pro stanovení základu daně a výše daně (viz rozsudek NSS ze dne
27. 4. 2012, čj. 2 Afs 9/2012-24). Z toho plyne i povinnost prokázat nárok na odpočet daně
dalšími způsoby v případě, že správci daně vzniknou pochybnosti o správnosti předložených
daňových dokladů (viz rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2011, čj. 8 Afs 5/2011- 130, a ze dne 13. 2. 2019,
čj. 5 Afs 126/2017-43). Stěžovatelka prokazovala využití vozidel ke své ekonomické činnosti
předložením knih jízd. Z nich v některých případech plynulo pouze omezené množství informací
[datum a čas, ujeté kilometry, trasa byla vymezena jen názvy měst (např. z Brna do Brna apod.),
důvod cesty byl vymezen obecně jako „kontrola nemovitostí“, „údržba budovy“, „návštěva
právníka“, „návštěva daňového poradce“ bez vazby na konkrétní osobu či nemovitost
umožňující jejich bližší identifikaci], v jiných případech správce daně vytýkal chybějící údaje
o času jízdy, cíli cesty, osobě, s níž bylo jednáno a stavu tachometru. Pochybnosti o vykázaných
kilometrech a reálnosti jízd správní orgány podepřely také na základě dat zjištěných z portálu
mapy.cz. Např. u motocyklu YAMAHA z knihy jízd vyplývá, že dne 3. 6. 2014 měla stěžovatelka
cestovat v Brně (bez bližší specifikace místa a času) k právníkovi s ujetou vzdáleností 33 km nebo
dne 11. 6. 2014 opět cestovat v Brně za účelem kontroly nespecifikované nemovitosti a služebně
ujet vzdálenost 58 km.
[13] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem nepovažuje pochybnosti vyjádřené
správcem daně v dané věci za excesivní, jelikož rozsah poskytnutých údajů nedává správci daně
žádnou možnost blíže ověřit všechna tvrzení stěžovatelky o využití vozidel k ekonomické
činnosti. Stěžovatelka sice nyní v kasační stížnosti klade důraz na otázku mlčenlivosti v případě
návštěv advokáta či daňového poradce, ale nijak nevyvrací závěry o neprůkaznosti předložených
knih jízd jako celku. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry žalovaného a krajského soudu, podle
kterých měla k vyvrácení pochybností ve vztahu ke knihám jízd sdělit, kde přesně byla (její
zaměstnanci), u koho a kdy, s kým jednala, a o čem a jak to použila pro uskutečnění své
ekonomické činnosti apod. Z toho však v žádném případě neplyne, že by bylo i v případě návštěv
advokáta či daňového poradce její povinností detailně sdělovat všechny tyto skutečnosti včetně
obsahu jednání. Především však z napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného plyne,
že uvedené skutkové otázky, které by mohly vypovídat o ekonomickém využití plnění, byly
uvedeny pouze demonstrativně s tím, že stěžovatelka mohla rozhodné skutečnosti (tj. využití
vozidel pro ekonomickou činnost) prokazovat jakkoliv jinak a vedení průkazných knih jízd
včetně konkrétních údajů o osobách či objektech představuje pouze jednu z možností.
Stěžovatelka ale žádné takové jiné důkazy, které by dokládaly využití vozidel pro ekonomickou
činnost, nepředložila.
[14] Další kasační námitka se týkala důkazního břemene ve vztahu k využití motocyklu KTM
jako nosiče reklamního banneru. K tomu Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatelka zde
výlučně namítá, že po ní nelze požadovat, aby motocykl fotila s detailem na VIN kód motocyklu,
který by jej jednoznačně identifikoval. Opomíjí ovšem, že rozsah vznesených pochybností byl
podstatně širší. Správce daně své pochybnosti nezaložil jen na tom, že z předložených fotografií
nebylo zřejmé, zda se skutečně jedná o daný motocykl, ale nebylo ani zřejmé, kde byl umístěn
a že byl skutečně použitý jako reklamní nosič (na fotografiích stál v rohu neidentifikovatelné
místnosti, která se vzhledem ke své neupravenosti nejevila jako prostor veřejně přístupný cílové
skupině, na kterou měla reklama cílit). V knihách jízd k němu ve sporném období nebyla
zaznamenána žádná jízda. Evidenci využívání vozidla stěžovatelka nedoložila a při místním
šetření motocykl správci daně nepředvedla, protože nevěděla, kde se nachází. Správce daně navíc
ve výzvě k prokázání skutečností popsal také podezřelé okolnosti, za kterých stěžovatelka
motocykl nabyla na základě transakcí mezi personálně provázanými subjekty. Krajský soud
k tomu pouze doplnil, že fotografie nezachycují ani VIN kód motocyklu, nicméně opět se jedná
pouze o uvedení příkladu, jakým mohla stěžovatelka důkazní břemeno ohledně některých
pochybností unést. Nic jí však nebránilo, aby vyjádřené pochybnosti, které Nejvyšší správní soud
ani v této části neshledává nijak excesivními či šikanózními, vyloučila jinými důkazními
prostředky. K námitce, dle které „mimo situace, kdy tak činí pro účely finanční správy, si žádný daňový
subjekt nefotí své motorové vozidlo na veřejném prostranství s detailem na VIN kód“, lze nadto uvést,
že v nyní posuzované situaci se však jedná právě o situaci, kdy stěžovatelka hodlala uplatňovat
nárok na odpočet daně, a proto si měla být vědomá, že pro tyto účely může v budoucnosti určité
důkazy potřebovat. Jak vyplývá z judikatury zdejšího soudu, každý subjekt vstupující
do obchodních vztahů musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti vzhledem k povaze své
činnosti a zajišťovat si potřebné podklady pro splnění podmínek pro uplatnění eventuálních práv
a povinností dle příslušných ustanovení zákona o DPH. V zájmu stěžovatelky jako daňového
subjektu tedy je, aby nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďovala důkazy i pro
tyto účely (viz výše již odkazovaný rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 103/2009).
[15] Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že krajský soud neprovedl k důkazu navržené
svědecké výpovědi zaměstnanců, kteří mohli vypovídat ke způsobu využívání vozidel. Vymezuje
se však pouze proti okrajovému závěru krajského soudu, který vyjádřil pochybnosti o tom, zda
by si zaměstnanci po pěti letech pamatovali konkrétní okolnosti jednotlivých cest. Zcela však
opomenula nosný závěr krajského soudu, kterým neprovedení daných důkazů odůvodnil,
a to subsidiaritu soudního přezkumu spočívající v tom, že není přípustné, aby stěžovatelka svou
liknavost spočívající v neunesení důkazního břemene v daňovém řízení doháněla v řízení před
soudem navrhováním do té doby nenavržených důkazů a namítáním nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, aniž by zdůvodnila, z jakého důvodu nebylo možné uvedené důkazní návrhy
předložit již v rámci daňového řízení. Uvedený závěr je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, dle které „na provedení důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem
je třeba trvat obvykle tehdy, pokud tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím, a to kupř. proto,
že odvolací rozhodnutí (resp. důvody, na nichž je založeno) bylo pro daňový subjekt objektivně překvapivé, anebo
že toto řízení bylo zatíženo zásadními vadami, např. nebylo umožněno důkazní návrhy podat, finanční orgán
je odmítl přijmout atp. (…) správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu daňového subjektu,
který nebyl v řízení před správcem daně a v řízení odvolacím co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů nijak
aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy“ (viz výše citovaný rozsudek
sp. zn. 1 Afs 103/2009). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tento závěr krajského soudu vůbec
nezpochybnila, nemůže být ani tato námitka důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žádná z uplatněných kasačních námitek
není důvodná, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec
nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. června 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu