ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.167.2020:39
sp. zn. 8 As 167/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky
Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: ZELENÝ SPORT s.r.o., se sídlem
Slatina 116, Slatina, zastoupená MUDr. Mgr. Ivanem Langerem, advokátem se sídlem Purkyňova
74/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku
1039/32, Praha 1, proti rozhodnutím minstra průmyslu a obchodu ze dne 21. 12. 2016, čj. MPO
26847/16/10200/01000, čj. MPO 26855/16/10200/01000, čj. MPO 26908/16/10200/01000,
čj. MPO 26976/16/10200/01000, čj. MPO 26978/16/10200/01000, čj. MPO 26990/16/10200/01000,
čj. MPO 27107/16/10200/01000, čj. MPO 27166/16/10200/01000, čj. MPO 27225/16/10200/01000,
čj. MPO 27303/16/10200/01000, čj. MPO 27329/16/10200/01000, čj. MPO 27716/16/10200/01000,
čj. MPO 27839/16/10200/01000, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. 7. 2020, čj. 11 A 28/2017 - 295,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, čj. 11 A 28/2017 - 295, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Na návrh Ministerstva vnitra jako dotčeného orgánu žalovaný dvanácti rozhodnutími
ze dne 22. 8. 2016 podle §19 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským
materiálem, pozastavil žalobkyni na dobu nezbytně nutnou čerpání příslušných licencí,
specifikovaných v jednotlivých rozhodnutích, pro provádění zahraničního obchodu s vojenským
materiálem, a to z důvodu z ochrany veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva.
Posledním rozhodnutím žalovaný, rovněž na návrh Ministerstva vnitra, podle §8d odst. 1 zákona
č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje
z bezpečnostních důvodů, pozastavil žalobkyni na dobu nezbytně nutnou čerpání povolení
k vývozu.
[2] V záhlaví označenými rozhodnutími ministr průmyslu a obchodu (dále „ministr“) zamítl
rozklady žalobkyně a potvrdil prvostupňová rozhodnutí žalovaného o pozastavení čerpání licencí
a povolení k vývozu.
[3] Proti všem třinácti rozhodnutím ministra podala žalobkyně žalobu u Městského soudu
v Praze. Městský soud shledal žalobní námitky nedůvodnými, s výjimkou námitky
nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro nedostatek důvodů ohledně namítaného
porušení zásady legitimního očekávání. Dle městského soudu ministr v rozhodnutích
nedostatečně vysvětlil, v čem se liší případ žalobkyně od případů jiných obchodních společností
podnikajících v zahraničním obchodu s vojenským materiálem, u nichž řízení o pozastavení
čerpání licence zahájeno nebylo, neboť pouze uvedl, že jde o případy diametrálně odlišné.
Městský soud uzavřel, že se ministr s uplatněnou námitkou nevypořádal tak, aby z odůvodnění
bylo možno zjistit, proč ji považuje za lichou, mylnou nebo vyvrácenou. V této souvislosti
poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu, že správní orgán je povinen vysvětlovat
odlišnosti v rozhodování, přičemž v případě odklonu od ustálené správní praxe je povinen tuto
změnu náležitě odůvodnit. Ministr měl proto uvedenou námitku řádně vypořádat a vymezit
odlišnosti mezi případy žalobkyně a jiných jí označených obchodních společností.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Jedinou kasační námitkou je nesouhlas se závěrem městského soudu, že nedostatečně
vypořádal námitku porušení zásady legitimního očekávání. Stěžovatel poukázal na skutečnost,
že správní řízení o pozastavení čerpání licence dle §19 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb.,
o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, a o pozastavení čerpání povolení k vývozu
dle §8d zákona č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České
republice omezuje z bezpečnostních důvodů (dále „zákon o kontrole obchodu“), se zahajují
pouze na návrh dotčeného orgánu, kterým bylo v nyní projednávané věci Ministerstvo vnitra.
Nelze se proto odvolávat na situace, v nichž řízení nezahájil, neboť tak ani učinit nemohl, pokud
neobdržel návrh dotčeného orgánu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že návrh Ministerstva vnitra jako
dotčeného orgánu na pozastavení licencí byl podán zejména z důvodu vedeného trestního stíhání
tehdejšího jednatele žalobkyně, k čemuž měly dle stěžovatele přistoupit i další důvody svědčící
o závadném jednání žalobkyně. Stěžovatel se však nevypořádal s její námitkou, jíž uplatnila
ve svém rozkladu, že v případě jiných konkrétních subjektů obchodujících s vojenským
materiálem, jejichž statutární orgány byly rovněž trestně stíhány, nebylo postupováno shodně
jako v jejím případě. Stěžovatel tak nereagoval na námitku, že je jeho postup v obdobných
případech rozdílný. Žalobkyně se proto plně ztotožnila se závěry městského soudu obsaženými
v odůvodnění napadeného rozsudku a navrhla kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněné kasační
námitky a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[8] Podle §6 odst. 1 věty před středníkem zákona o zahraničním obchodu s vojenským
materiálem může obchod s vojenským materiálem provádět pouze právnická osoba se sídlem na území České
republiky nebo podnikající fyzická osoba v případech stanovených tímto zákonem na základě povolení.
Podle odst. 2 téhož ustanovení povolení vydává Ministerstvo průmyslu a obchodu na základě závazných
stanovisek dotčených orgánů, kterými jsou
a) Ministerstvo zahraničních věci z hlediska zahraničně politických zájmů České republiky, dodržování
závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv, jakož i z členství České republiky
v mezinárodních organizacích,
b) Ministerstvo vnitra z hlediska veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva,
c) Ministerstvo obrany z hlediska zabezpečování obrany České republiky
(pozn.: zvýraznění podtržením – zde i dále v textu – doplnil NSS).
[9] Podle §14 odst. 1 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem dále platí,
že právnická osoba, které bylo vydáno povolení podle tohoto zákona, je oprávněna určitý obchod s vojenským
materiálem provádět jen na základě, v rozsahu a za podmínek stanovených v licenci.
[10] Podle §19 odst. 1 písm. b) téhož zákona ministerstvo (průmyslu a obchodu; pozn. NSS)
udělenou licenci odejme, jestliže obchod s vojenským materiálem nebyl uskutečněn nebo nebyl ještě plně dokončen,
a je to odůvodněno zahraničně politickými zájmy České republiky nebo ochranou veřejného pořádku, bezpečnosti
a ochrany obyvatelstva.
[11] Podle odst. 2 věty první téhož ustanovení v případě, že je to z důvodů uvedených v odstavci 1
písm. b) nezbytné, může ministerstvo na návrh dotčeného orgánu pozastavit čerpání licence na dobu nezbytně
nutnou.
[12] Podle §8d odst. 1 věty první zákona o kontrole obchodu, který upravuje pozastavení
čerpání povolení k vývozu, v případech stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie upravujícím
oblast obchodování se střelnými zbraněmi a střelivem ministerstvo na návrh dotčeného orgánu pozastaví čerpání
povolení k vývozu.
[13] Identickou právní i skutkovou otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval v nedávném
rozsudku ze dne 20. 7. 2021, čj. 6 As 303/2020 - 46, jímž zrušil rozsudek městského soudu, který
zrušil 29 rozhodnutí ministra o zamítnutí rozkladu a potvrzení prvostupňových rozhodnutí
stěžovatele o pozastavení čerpání licencí a povolení k vývozu. V tehdy projednávané věci zrušil
městský soud napadená rozhodnutí ministra taktéž z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů ohledně namítaného porušení zásady legitimního očekávání. Ve věci
sp. zn. 6 As 303/2020 byla žalobkyní obchodní společnost Zelený Sport Defence s.r.o., jež je
personálně propojena s žalobkyní v nynější věci. V tehdejší i nynější věci byla zahájena řízení
o pozastavení čerpání licencí a povolení k vývozu na základě týchž návrhů Ministerstva vnitra
ze dne 17. 5. 2016, čj. MV-74546-2/OBP-2016 a čj. MV-74546-3/OBP-2016, jež směřovaly
vůči třem personálně propojeným společnostem. V obou případech stěžovatel rovněž uplatnil
totožnou kasační námitku, že se nelze dovolávat zásady legitimního očekávání vůči stěžovateli,
resp. ministrovi.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se v nyní projednávané od závěrů
rozsudku čj. 6 As 303/2020 - 46. Za stěžejní ve vztahu k námitce stěžovatele v nynější věci
považuje níže citované pasáže uvedeného rozsudku:
[15] S ohledem na závěry, které v daném případě vedly městský soud ke zrušení rozhodnutí
stěžovatele, a předmět sporu řešený mezi účastníky řízení Nejvyšší správní soud nejprve
připomíná, že §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, systematicky zařazený
do hlavy II zabývající se základními zásadami činnosti správních orgánů v pozitivním právu,
upravuje hned několik souvisejících zásad: správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo
v souladu s veřejným zájmem (zásada ochrany veřejného zájmu), aby odpovídalo
okolnostem daného případu (zásada nestranného postupu správních orgánů či zásada
individualizace), jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly [zásada materiální rovnosti,
která je mj. jedním z pramenů ochrany legitimního očekávání (nepřekvapivosti)]. Tato zásada je
úzce provázána právě se zásadou individualizace. Na straně jedné platí, že každý případ řešený
správním orgánem je svým způsobem jedinečný a jeho řešení musí vycházet z konkrétních
okolností případu. Na straně druhé však musejí postupy správního orgánu naplňovat požadavek
předvídatelnosti a musí být respektována ustálená správní praxe. Jak uvedl Nejvyšší správní
soud již v rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009 - 233, bod [24]: „Pokud
v okamžiku rozhodování správního orgánu existují jiná jeho rozhodnutí
pojednávající o skutkově týchž či obdobných případech, je nutno chránit víru
účastníků, že správní orgán bude také v jejich případě rozhodovat stejným
způsobem. Existence možnosti účastníků řízení spolehnout se na to, že jejich věc
správní orgán posoudí stejným způsobem, jakým již dříve posoudil skutkově
obdobné či stejné věci, je nezbytnou součástí jednoho ze základních znaků
právního státu - právní jistoty.“
[16] Je-li však zřejmé, že zahájení správních řízení podle §19 odst. 2
zákona č. 38/1994 Sb. a §8d zákona č. 228/2005 Sb., vedených stěžovatelem v souzené
věci, je vázáno pouze na návrh dotčeného orgánu (jak vyplývá z jejich doslovného znění
citovaného výše), je nutno přisvědčit stěžovatelově argumentaci, že jej nelze činit odpovědným
za případy, kdy správní řízení nezahájil z důvodu, že dotčený orgán (zde Ministerstvo vnitra)
takový návrh nepodal. Stěžovatel by hypoteticky mohl být za svůj postup „odpovědný“ např.
v situacích, kdy návrh dotčeného orgánu sice podán byl, řízení však nebylo zahájeno, anebo sice
zahájeno bylo, avšak licence či povolení nebyly pozastaveny. O takové případy se však v souzené
věci zjevně nejednalo a jejich existenci žalobkyně ani netvrdila.
[15] Výše uvedená část odůvodnění dle Nejvyššího správního soudu plně dopadá i na nyní
projednávanou věc a vyvrací tak závěr městského soudu, že se žalobkyně v případě daných
správních řízení mohla účinně dovolávat zásady legitimního očekávání. V projednávané věci totiž
nebylo možno vycházet jen ze shora nastíněných obecných východisek stran jednotnosti správní
praxe, jelikož řízení o pozastavení čerpání licence či povolení k vývozu může být zahájeno pouze
na návrh dotčeného orgánu. Jinými slovy, nezahájení správního řízení z důvodu neexistence
návrhu dotčeného orgánu nezakládá správní praxi stěžovatele. Pak ovšem nelze hovořit
ani o vzniku legitimního očekávání, jež se o existující správní praxi opírá. V takovém případě je
nesprávný závěr městského soudu, že se stěžovatel, resp. ministr dostatečně nevypořádal
s námitkou, že stěžovatel porušil legitimní očekávání žalobkyně. Nadto, jak Nejvyšší správní soud
poznamenal i v rozsudku čj. 6 As 303/2020 - 46, bod 17, správní orgán tím, že určité jednání
ponechává bez postihu, byť je k tomu vybaven potřebnými pravomocemi, bez dalšího takové
jednání neaprobuje jako správné a souladné se zákonem. Pouhé „mlčení“ veřejné správy, resp. její
případná nečinnost v oblasti postihování deliktního jednání, tedy bez dalšího nezakládá legitimní
očekávání, že dosud nepostihované deliktní jednání deliktním jednáním není, resp. že nebude
postihováno (rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 As 413/2017 - 39, body 19 a 20).
[16] Nejvyšší správní soud současně uvádí, že ministr v napadených rozhodnutích popsal
i další konkrétní okolnosti případu, neboť stejně jako stěžovatel v prvostupňových rozhodnutích
poukázal na to, že kontroly Policie České republiky provedené v sídle žalobkyně (a dalších dvou
společností) prokázaly pochybení při nakládání se zbraněmi, municí a výbušninami (materiál byl
protiprávně skladován v rozporu s kolaudačním rozhodnutím v budově kravína s tristním stavem
zabezpečení objektu). Tím nyní projednávanou věc náležitě individualizoval a odlišil od jiných
případů, jež měly být dle žalobkyně srovnatelné, čímž implicitně a přezkoumatelně vypořádal
námitku žalobkyně o porušení zásady legitimního očekávání.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
ve kterém bude městský soud vázán vysloveným právním názorem (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[18] V novém rozhodnutí ve věci městský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. prosince 2021
Petr Mikeš
předseda senátu