ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.20.2021:48
sp. zn. 8 As 20/2021 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky
Zavřelové a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: Calla - Sdružení pro záchranu prostředí,
z.s., se sídlem Fráni Šrámka 1168/35, České Budějovice, zastoupená Mgr. Pavlem Douchou,
advokátem se sídlem Mezibranská 579/7, Praha 1, proti žalované: Správa úložišť
radioaktivních odpadů, se sídlem Dlážděná 1004/6, Praha 1, zastoupená Mgr. et Mgr. Janem
Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozhodnutí ředitele žalované
ze dne 22. 8. 2017, čj. SURAO-2017-2850_001, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, čj. 9 A 175/2017-58,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, čj. 9 A 175/2017-58, se ru š í
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala žalovanou informační žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále „informační zákon“), o poskytnutí Technicko-
ekonomické studie realizace výzkumného programu PVP Bukov, a to včetně všech jejích částí
i oponentních posudků. Žalovaná poskytnutí informací v celém rozsahu odmítla rozhodnutím
ze dne 24. 7. 2017, čj. SÚRAO-2017-2533_001 (dále „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“),
protože požadované materiály považovala za podkladovou informaci podle §11 odst. 1 písm. b)
informačního zákona, a navíc by jejich poskytnutím došlo k porušení autorského práva třetích
osob [§11 odst. 2 písm. c) informačního zákona]. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně
odvolání. Ředitel žalované následně shora označeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil. Toto rozhodnutí žalobkyně napadla žalobou, jíž městský
soud vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem, kterým rozhodnutí ředitele žalované zrušil a vrátil
věc žalované k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[2] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
V ní namítala nesprávné doručování rozsudku městského soudu: místo zástupci byl doručen
přímo stěžovatelce. Dále poukazovala na nedostatek své pasivní legitimace, neboť tato přešla
na Úřad pro ochranu osobních údajů na základě zákona č. 111/2019 Sb., konkrétně jeho
přechodného ustanovení v čl. XVI, který stanovil, že od 1. 1. 2020 se již nepostupuje podle
dosavadních předpisů, ale podle novelizovaného znění §20 odst. 5 informačního zákona. Ten
vymezuje Úřad pro ochranu osobních údajů jako nadřízený orgán povinného subjektu, u nějž
nelze určit nadřízený orgán podle §178 správního řádu. Stěžovatelka je takovým povinným
subjektem, a tudíž její nadřízený orgán podle předchozího znění §20 odst. 5 informačního
zákona představoval „ten, kdo stojí v čele povinného subjektu“, čili v případě stěžovatelky její ředitel.
Podle §69 s. ř. s. je pak žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo
správní orgán, na který jeho působnost přešla – což je tento případ, jak již dovodil Nejvyšší
správní soud v rozsudcích ze dne 30. 10. 2020, čj. 4 As 155/2020-42, a ze dne 12. 11. 2020,
čj. 3 As 288/2020-40. V rámci posledního okruhu kasačních námitek stěžovatelka nesdílí názor
městského soudu, že rozhodnutí jejího ředitele je nepřezkoumatelné, protože toto rozhodnutí
srozumitelně vysvětlilo, proč jde o podkladovou informaci a proč by jejím poskytnutím došlo
k zásahu do autorských práv.
[3] Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že doručení rozsudku městského soudu přímo
stěžovatelce je bez významu: jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2015, čj. 2 As 15/2015-56, pokud se adresát s písemností seznámil, pro nedodržení formy
doručování není třeba doručování opakovat. Ohledně pasivní legitimace stěžovatelky žalobkyně
upozorňuje na uvedení této námitky až v kasační stížnosti, přestože rozsudek městského soudu
byl vydán 27. 11. 2020 a stěžovatelka mohla tudíž tuto námitku uplatnit v řízení před městským
soudem. Žalobkyně dále považuje za správné závěry rozsudku městského soudu ohledně
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatelky. Stěžovatelka totiž v rozhodnutí neuvedla žádné
rozhodnutí, jehož by požadovaná informace měla být podkladem, a nezvážila ani kolizi mezi
právem na ochranu duševní činnosti a právem na informace.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou ohledně chybějící pasivní
legitimace stěžovatelky v řízení před městským soudem. Jelikož by v takovém případě šlo o vadu
řízení před městským soudem, musel by se ostatně touto otázkou Nejvyšší správní soud zabývat
i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.), a v případě, že by v řízení před městským soudem stěžovatelce
pasivní legitimace skutečně chyběla, nebylo by ani namístě zabývat se dalšími kasačními
námitkami. Poukaz žalobkyně na skutečnost, že stěžovatelka netvrdila nedostatek své pasivní
legitimace před městským soudem, proto není případný, byť tak stěžovatelka v zájmu rychlosti
a hospodárnosti řízení fakticky učinit jistě mohla.
[7] Stěžovatelka je organizační složkou státu. Stěžovatelka byla sice zřízena jako státní
organizace zřizovaná Ministerstvem průmyslu a obchodu (§26 zákona č. 18/1997 Sb., atomový
zákon, v znění účinném do 30. 6. 1998). Na organizační složku státu však bylo její postavení
změněno zákonem (§3 ve spojení s §51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím
vystupování v právních vztazích).
[8] Podle informačního zákona před jeho novelizací zákonem č. 111/2019 Sb. v případě
organizačních složek státu připadaly v úvahu dvě možnosti nadřízeného orgánu ve smyslu 20
odst. 5 informačního zákona. Obecně se nadřízený orgán určoval podle kritérií uvedených
v §178 správního řádu, pokud to nebylo možné, byl nadřízeným orgánem ten, kdo stál v čele
povinného subjektu. U organizačních složek státu, příspěvkových organizací a podobných
povinných subjektů je pak podle judikatury Nejvyššího správního soudu třeba případ od případu
zkoumat, zda existují natolik úzké vazby vůči hypotetickému nadřízenému orgánu, aby bylo
možné §178 správního řádu aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 9. 2007, čj. 6 As 28/2007-119). Pro určení těchto úzkých vazeb nepostačuje pouhá
skutečnost, že hypotetický nadřízený orgán je zřizovatelem povinného subjektu, ale musí jít
o funkční propojení kompetencí – Nejvyšší správní soud tak dovodil, že v případě Národního
zemědělského muzea není jeho nadřízeným orgánem Ministerstvo zemědělství, jelikož to je jen
jeho „prostým“ zřizovatelem (viz rozsudek ze dne 11. 2. 2015, čj. 1 As 239/2014-39).
[9] Prakticky stejné postavení má stěžovatelka vůči svému zřizovateli, Ministerstvu průmyslu
a obchodu. Stěžovatelka nevykonává systematicky vrchnostenskou veřejnou správu, neboť není
uvedena mezi orgány vykonávajícími státní správu v oblasti mírového využívání jaderné energie
a ionizujícího záření (§206 zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon). Přesto jí jsou, kromě
postupů podle informačního zákona (ten jí přiznává ve specifických případech postavení
správního orgánu, ve kterém vystupuje i v tomto případu), atomovým zákonem svěřeny
minimální samostatné správní kompetence například v podobě správy poplatků za ukládání
radioaktivních odpadů [§113 odst. 4 písm. f) atomového zákona], poskytování dotací na likvidaci
staré ekologické zátěže podle §114 [§113 odst. 4 písm. n) atomového zákona] či vedení rejstříku
původců radioaktivních odpadů (§27 odst. 2 atomového zákona). Mimo tyto případy
se stěžovatelka zabývá především správou (velmi specifického) majetku.
[10] O funkčním propojení se zřizovatelem a aplikaci kritérií §178 správního řádu tudíž nelze
hovořit, ostatně to ani nebylo předmětem sporu. Podle staré právní úpravy byl nadřízeným
orgánem stěžovatelky jednoznačně její ředitel. Tuto dřívější úpravu však bylo možné použít jen
do 1. 1. 2020 (čl. XVI zákona č. 111/2019 Sb.). Počínaje následujícím dnem se proto použije
úprava nová, a to i na běžící řízení. Dle novelizovaného znění §20 odst. 5 informačního zákona
je v těchto případech nově nadřízeným orgánem Úřad pro ochranu osobních údajů.
[11] Tato kompetenční změna má dopad i do soudního řízení správního. Podle §69 s. ř. s.
je totiž v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným správní orgán, který
rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Ustanovení §69 s. ř. s.
upravuje specifický případ procesního nástupnictví, odlišný od úpravy obsažené v §107 a §107a
o. s. ř. Při přechodu působnosti v důsledku změny zákona proto městský soud musí jednat
s orgánem, na který přešla působnost. Neučiní-li tak, zatíží řízení vadou, která má za následek
nezákonnost rozhodnutí o věci samé (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 10. 2020, čj. 4 As 155/2020-42, body 9 až 15).
[12] Žaloba byla podána k městskému soudu dne 10. 10. 2017, působnost rozhodovat
o odvolání žalobkyně však přešla dne 2. 1. 2020 na Úřad pro ochranu osobních údajů. Městský
soud tedy měl od 2. 1. 2020 jako s žalovaným jednat nikoliv se stěžovatelkou, ale s Úřadem
pro ochranu osobních údajů. Městský soud však k této skutečnosti nepřihlédl. Tím zatížil řízení
o žalobě vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
[13] S ohledem na důvod zrušení rozsudku se Nejvyšší správní soud nevyjadřoval
k dalším kasačním námitkám týkajícím se doručování rozsudku městského soudu
a přezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatelky. V řízení bude městský dále jednat jako
se žalovaným s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Jelikož je stěžovatelka organizační složkou
státu s určitými minimálními kompetencemi v oblasti vrchnostenské veřejné správy (viz bod 9
tohoto rozsudku), tedy správním orgánem, a nikoliv fyzickou či právnickou osobou bez těchto
kompetencí, neuplatní se na ni důsledky rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2020, čj. 10 As 244/2020-44, podle kterého musí soud s povinnými subjekty, které jsou
osobami a jejichž nadřízeným orgánem je Úřad pro ochranu osobních údajů, jednat jako
s osobami zúčastněnými na řízení. Městský soud tak bude jednat jen s tímto úřadem (obdobně
tomu je tomu u Kanceláře prezidenta republiky, viz již citovaný rozsudek čj. 4 As 155/2020-42).
[14] Stěžovatelka podala současně s kasační žádostí návrh na přiznání odkladného účinku
podle §107 s. ř. s. Protože Nejvyšší správní soud o věci samé rozhodl bezodkladně, stal se tento
bezpředmětným.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je městský
soud v dalším řízení vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. dubna 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu