ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.295.2019:41
sp. zn. 8 As 295/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra
Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: M. K., zastoupený Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 3. 2019, čj. MSK 12815/2019, sp. zn. DSH/3108/2019/Fra, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2019, čj. 18 A 15/2019-48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná vá .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Ostravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne
22. 11. 2018, čj. SMO/761235/18/DSČ/Lip, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Toho se měl dopustit tím,
že dne 26. 8. 2018 v 00:53 hod. řídil v Ostravě – Moravské Ostravě na ulici 28. října ve směru
jízdy na centrum (na úrovni „Tieto“) osobní automobil rychlostí 98 km/h v místě s nejvyšší
dovolenou rychlostí 50 km/h, čímž porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za tento
přestupek správní orgán I. stupně žalobci uložil pokutu 5 000 Kč, trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel v délce šesti měsíců a povinnost nahradit náklady řízení.
Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl
a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Zpochybňoval, že by v daném úseku
byla stanovena nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, resp. že toto zjištění má oporu ve spisu.
Žalovaný bez odůvodnění neprovedl žalobcem navržené důkazy prokazující povolení rychlosti
80 km/h. Vozidlo v době přestupku řídil žalobcův kamarád, který následně vystoupil a v jízdě již
pokračoval žalobce, kterého po ujetí 5 km zastavili policisté. Žalovaný opomenul důkazní návrh
svědeckou výpovědí řidiče vozidla. Povinnost vypořádat důkazní návrhy nevylučuje ani závěr
žalovaného o účelovosti daného tvrzení, se kterým žalobce navíc nesouhlasí. Správní orgán
I. stupně porušil zásady dobré správy a legitimního očekávání, neboť vydal rozhodnutí v den, kdy
si od něj zmocněnec žalobce převzal kopii spisu a sdělil mu, že se téhož dne k věci vyjádří.
Jestliže žalovaný proti takovému postupu nic nenamítal, měl s rozhodnutím vyčkat nebo
zmocněnci sdělit, že hodlá rozhodnout, aby se mohl k věci vyjádřit bezprostředně. Z odůvodnění
není dále zřejmý závěr o formě zavinění, protože jeho znění by mohlo odpovídat vědomé
nedbalosti i nepřímému úmyslu. V souladu se zásadou in dubio pro reo je proto třeba učinit závěr
o příznivější formě zavinění. Podle žalobce byl přestupek spáchán pouze z vědomé nedbalosti.
[3] Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Na základě
obsahu správního spisu neměl pochybnosti o nejvyšší dovolené rychlosti 50 km/h. Z vyjádření
Správy silnic Moravskoslezského kraje také vyplynulo, že na dané silnici neprováděla žádné
úpravy na stávajícím dopravním značení. Žalobce vlastnoručně podepsal oznámení přestupku,
u ústního jednání sdělil, že si je vědom spáchaného přestupku a svého jednání lituje. Z úředního
záznamu plyne, že policejní hlídka měla vozidlo pod vizuální kontrolou a k záměně řidičů
nemohlo dojít. Z úředního záznamu o nahlížení do spisu nevyplynulo, že by žalobcův zmocněnec
sdělil záměr vyjádřit se k věci ještě téhož dne. Sám žalobce u jednání nenavrhoval další důkazy
a souhlasil s dosavadním dokazováním, což stvrdil svým podpisem. Žalobce se navíc v den
vydání rozhodnutí nevyjádřil, ačkoliv o vydání rozhodnutí ještě nevěděl. Z rozhodnutí správních
orgánů plyne závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu a krajský soud se s tímto závěrem
ztotožnil. Z kontextu odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že důkazní návrhy žalobce
považoval za nadbytečné, protože neměl pochybnosti o nejvyšší dovolené rychlosti a osobě
řidiče. Dané návrhy navíc byly účelové, protože je zmocněnec žalobce uplatnil poprvé v odvolání,
přestože se sám žalobce předtím u ústního jednání přiznal ke spáchání přestupku.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Nesouhlasí se závěry o nejvyšší dovolené rychlosti v místě přestupku. Krajský soud nesprávně
vycházel z údaje v oznámení přestupku, který jednostranně zapisují policisté. Žalovaný nebyl
oprávněn vycházet ani z místní znalosti a stěžovateli není zřejmé, co krajský soud myslel tím, že
tento argument byl pouze „navíc“. Není ani přípustné, aby žalovaný vypořádal námitky stěžovatele
ve správním řízení zcela irelevantně a následně svá pochybení napravoval v soudním řízení.
Správa silnic Moravskoslezského kraje, u které není zřejmé, proč by měla mít povědomí o všech
změnách dopravního značení, nepopřela, že se určité dopravní značení v místě nacházelo, pouze
jej sama neupravovala. Žalovaný však tvrdil, že nejvyšší dovolená rychlost není v místě stanovena
dopravním značením. Nebyl proto dostatečně zjištěn skutkový stav a měly být provedeny
stěžovatelem navržené důkazy (ohledáním místa a účastnickou výpovědí).
[5] Krajský soud nesprávně aproboval i nedostatečné zjištění osoby řidiče. Správní orgány
nedisponují žádným přímým důkazem prokazujícím, že vozidlo v době měření rychlosti řídil
stěžovatel. Ten se při ústním jednání pouze přiznal, že vozidlo řídil v době policejní kontroly.
Podepsal sice záznam z jednání, ale jeho obsah si naformuloval sám úředník. Stěžovateli ani nic
nebrání, aby změnil výpověď poté, co byl poučen zástupcem o svých právech. Nepodepsal ani
oznámení přestupku, policisté mu žádné nepředkládali. Úřední záznam, dle kterého měli policisté
vozidlo pod stálou vizuální kontrolou, nemůže stát jako samostatný důkaz (k tomu odkázal na
rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2019, čj. 3 As 231/2017-49).
[6] Stěžovatel v žalobě přesvědčivě odůvodnil, proč jsou závěry žalovaného k porušení
zásady dobré správy a předvídatelnosti postupu liché. Krajský soud s jeho argumenty
nepolemizoval. Stěžovatel sám sice doplnění dokazování nenavrhoval, ale jeho zmocněnec to měl
v úmyslu. Stěžovatel se o vydání rozhodnutí dozvěděl v den jeho vydání díky e-mailovému
upozornění na nově doručenou datovou zprávu. Do datové schránky se nicméně přihlásil
a s rozhodnutím se seznámil až o tři dny později. Úřední záznam sice neprokazuje stanovení
lhůty k vyjádření, ale neprokazuje ani její nestanovení. Soud proto měl vyslechnout K. V., která
zastupovala stěžovatelova zmocněnce na základě substituční plné moci při nahlížení do spisu.
[7] Krajský soud nesprávně posoudil i otázku zavinění. Řidič vozidla vskutku věděl, že se
nachází v obci a měl povinnost sledovat rychlost. To ale neznamená, že přestupek spáchal
úmyslně, nýbrž ve vědomé nedbalosti. Podstatné pro rozlišení mezi úmyslem a nedbalostí je, zda
byl srozuměn s tím, že ohrozí zákonem chráněný zájem, nebo zda předpokládal, že jej neohrozí.
Pro určení konkrétní formy nedbalosti je pak určující, zda tento předpoklad byl důvodný nebo
nedůvodný. Správní orgány neprovedly žádnou úvahu, zda řidič jen nedůvodně spoléhal na to, že
chráněný zájem neporuší, nebo zda byl srozuměn s tím, že jej poruší. Zavinění ve formě úmyslu
proto nebylo postaveno najisto. Je zřejmé, že jede-li řidič rychle o půlnoci na plně osvětlené
silnici, kde se jiní lidé v tuto dobu prakticky nenacházejí, spoléhá na to, že nenabourá či neohrozí
jiného účastníka silničního provozu.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti bez bližšího zdůvodnění navrhl, aby ji Nejvyšší
správní soud zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového
stavu ohledně nejvyšší dovolené rychlosti v místě přestupku. Tato námitka není důvodná. Správní
orgány vycházely ze sady důkazů dokládajících nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h, konkrétně
z oznámení přestupku, úředního záznamu policisty provádějícího měření a záznamu o přestupku
včetně fotodokumentace. Taková sada důkazů je obecně dostatečná, ledaže by stěžovatel
věrohodně zpochybnil jejich správnost (viz rozsudek NSS ze dne 1. 6. 2017,
čj. 9 As 274/2016-37). V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel sám, než
se nechal zastoupit zmocněncem, sdělil, že s danými důkazy souhlasí a nežádá další dokazování,
ke spáchání přestupku se přiznal a svého jednání litoval. Teprve v odvolacím řízení začal zcela
obecně tvrdit, že v místě je stanovena nejvyšší dovolená rychlost 80 km/h, k čemuž navrhl
dokazování ohledáním místa a vlastní účastnickou výpovědí. Jestliže žalovaný vyšel z důkazů
založených ve spisu a vyjádření samotného stěžovatele, a proto danou (veskrze obecnou) námitku
nepovažoval za důvodnou, nepovažuje Nejvyšší správní soud jeho závěr za irelevantní, jak tvrdí
stěžovatel. Žalovaný nad rámec toho také uvedl, že se místo měření nachází u jeho sídla, a proto
je mu známo, že v celé délce ulice 28. října není dopravní značkou upravena nejvyšší dovolená
rychlost. Krajský soud tento dílčí závěr o místní znalosti označil jako „argument navíc“, což dle
stěžovatele způsobuje nesrozumitelnost napadeného rozsudku, neboť mu není zřejmé, co tím
soud myslel. Podle Nejvyššího správního soudu je však zřejmé, že dle krajského soudu se jedná
pouze o dílčí závěr, na kterém rozhodnutí žalovaného nestojí, neboť jak krajský soud uvedl, již
z ostatních důkazů je zřejmé, jaká byla v místě nejvyšší dovolená rychlost. Závěry žalovaného
o skutkovém stavu proto nestojí pouze na jeho místní znalosti. Nezákonnost nespatřuje Nejvyšší
správní soud ani v tom, že krajský soud na návrh žalovaného doplnil dokazování, což lze
v souladu s §52 a §77 s. ř. s. učinit provedením i důkazů nových (viz výše citovaný rozsudek
čj. 9 As 274/2016-37). V tomto případě krajský soud provedl dokazování vyjádřením Správy
silnic Moravskoslezského kraje. Z něj plyne, že se jedná o příspěvkovou organizaci, která je
správcem silnice II/479 na ulici 28. října. Z vyjádření dále plyne, že v oblasti trvale platí obecně
stanovená nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h a nebyly prováděny žádné úpravy na stávajícím
dopravním značení. Z dané listiny spolehlivě plyne, z jakého titulu se daná právnická osoba
vyjadřovala, proč lze její vyjádření považovat ve vztahu k dané silnici za relevantní a také sama
skutečnost, že je v daném místě stanovena nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Krajskému
soudu, který mj. i z tohoto důkazu vyšel, proto v tomto směru není co vytknout.
[12] Pokud jde o posouzení námitek pojících se k údajné záměně řidičů vozidla mezi
změřením rychlosti a zastavením vozidla, ze správního spisu plyne, že stěžovatel podepsal
oznámení přestupku (že tak neučinil, tvrdí poprvé až nyní v kasační stížnosti, což zakládá
nepřípustnost námitky dle §104 odst. 4 s. ř. s.). Podepsal také protokol o ústním jednání, při
němž uvedl, že si je vědom spáchání přestupku a svého jednání velice lituje. Nelze proto souhlasit
s jeho současným tvrzením, dle kterého měl při jednání pouze přiznat, že řídil vozidlo v době,
kdy jej policisté zastavili. Relevanci nemá ani nynější nepodložené tvrzení, že pouze podepsal
doznání, které naformuloval úředník správního orgánu I. stupně. I kdyby se tak zcela hypoteticky
stalo, je především odpovědností stěžovatele, aby se seznámil s dokumenty, jejichž správnost
vlastním podpisem stvrzuje. Možnost záměny řidičů vyvrací také úřední záznam zasahujícího
policisty, dle kterého měl po celou dobu jízdy až do zastavení měřené vozidlo pod vizuální
kontrolou a nemohlo dojít k záměně s jiným vozidlem nebo řidičem. Stěžovatel závěry krajského
soudu zpochybňuje odkazem na rozsudek čj. 3 As 231/2017-49, dle kterého úřední záznam
policistů nemůže být jediným důkazem. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci nebylo, neboť
správní orgány vyšly také ze stěžovatelem podepsaného oznámení přestupku a jeho doznání při
ústním jednání. Jestliže se stěžovatel v této souvislosti dovolává svého práva na změnu procesní
strategie a „odvolání doznání“, obecně platí, že obviněný z přestupku si může zvolit libovolnou
taktiku pro hájení svých práv a uplatňovat libovolné argumenty (viz rozsudek NSS ze dne
21. 9. 2017, čj. 5 As 33/2017-36). Správní orgány ale nemusí přijmout nereálné skutkové verze
obviněných z přestupků, případně je mohou důvodně považovat za účelové. Tím spíše v případě,
kdy se stejně jako nyní jedná o jednu z řady námitek, které klienti stěžovatelova zástupce uplatňují
opakovaně v mnoha jiných řízeních (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 7. 2020, čj. 3 As 72/2018-34,
ze dne 29. 8. 2019, čj. 1 As 447/2018-46, či ze dne 6. 5. 2020, čj. 1 As 484/2019-32). Užití
takových námitek jistě neznamená, že by jim soud či správní orgán neměl věnovat pozornost,
nepochybně mohou být uplatňovány (a někdy i důvodně), nicméně jejich věrohodnost je prima
facie zpravidla nižší. Žalovaný učinil závěr o účelovosti dané námitky, což podle Nejvyššího
správního soudu zcela odpovídá skutkovým okolnostem posuzované věci. Tím spíše, pokud
údajným řidičem měl být D. T., o kterém je Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti
známo, že jej jako „zaměněného“ řidiče klienti současného zástupce stěžovatele označují ve více
řízeních (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, čj. 33 A 28/2018-30).
[13] Důvodné neshledal soud ani námitky směřující proti nepředvídatelnému postupu
správního orgánu I. stupně, který ve věci rozhodl v den nahlížení do spisu, aniž by na to
stěžovatele, resp. jeho zmocněnce, upozornil a umožnil mu k věci se vyjádřit. Předně Nejvyšší
správní soud podotýká, že se krajský soud žalobní námitkou stěžovatele zabýval na str. 4
napadeného rozsudku a přezkoumatelně vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. V části sice
odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil, což ale bez dalšího
nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezpůsobuje (viz rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007,
čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Pokud jde o posouzení správnosti daných závěrů
krajského soudu a žalovaného, ani jim nemá Nejvyšší správní soud v kontextu skutkových
okolností této věci co vytknout. Mezi principy dobré správy patří i předvídatelnost jednání
orgánů veřejné moci (viz rozsudek NSS ze dne 20. 8. 2015, čj. 1 As 91/2015-47). Odraz těchto
principů lze na zákonné úrovni nalézt např. v §4 odst. 3 správního řádu, podle kterého správní
orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv
a neohrozí-li to účel úkonu. Tomuto požadavku správní orgán I. stupně dostál, neboť při ústním
jednání stěžovateli sdělil, že skončil dokazování, avizoval, že ve věci rozhodne a umožnil
stěžovateli, aby se k provedeným důkazům vyjádřil, případně navrhl jejich doplnění. Stěžovatel
sdělil, že nemá, co by k důkazům dodal, neměl žádných připomínek a výslovně uvedl, že
s provedenými důkazy souhlasí a nemá žádné další návrhy. Stěžovatel proto mohl legitimně
očekávat, že správní orgán v brzké době ve věci rozhodne. Jestliže se stěžovatel teprve následně
nechal zastoupit zmocněncem, který měl údajně v plánu navrhovat nové důkazy, ale již tak nestihl
před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně učinit, je to především jeho odpovědnost
a nikoli vada řízení před správním orgánem. Jelikož vydání rozhodnutí pro stěžovatele nemohlo
být s ohledem na výše popsaný průběh správního řízení překvapivé, nebyl ani důvod, aby krajský
soud prováděl výslech stěžovatelovy zmocněnkyně.
[14] Poslední okruh vznesených kasačních námitek se týkal otázky zavinění. Stěžovatel
v kasační stížnosti polemizuje se závěry krajského soudu o formě zavinění a je toho názoru,
že měl být uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti namísto spáchání přestupku
v úmyslu nepřímém. Zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele
přestupku k protiprávnímu jednání a k jeho následku. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2007,
čj. 4 As 40/2007-53, č. 1529/2008 Sb. NSS) a určuje se za pomoci tzv. složky vědomostní
(zda a jak pachatel ví) a složky vůle (zda a jak pachatel chce). Zatímco složka vědomostní musí
být přítomna jak u úmyslného, tak u nedbalostního zavinění, složka vůle pachatele je vyhrazena
jen pro zavinění úmyslné. Nedbalost může být vědomá nebo nevědomá a úmysl může být přímý
nebo nepřímý (viz §15 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).
Ve vztahu k úmyslu nepřímému NSS v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, čj. 1 Afs 332/2018-82,
uvedl, že „zavinění ve formě úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že svým jednáním může vyvolat určitý
právní následek, a chtěl jej vyvolat (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že následek může způsobit,
a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění jednajícího se způsobením následku
u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k následku, který není přímým cílem jeho jednání ani
nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším) následkem jeho
jednání. Jednající je přitom srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto
následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která
by mohla následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které
nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit.“ Je tak třeba posoudit, zda u stěžovatele byla
naplněna volní složka zavinění, tj. zda byl srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný zákonem.
[15] Rozlišení jednotlivých forem zavinění ve vztahu k přestupku překročení nejvyšší dovolené
rychlosti se již Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi zabýval (viz např. rozsudek ze dne
24. 9. 2020, čj. 8 As 311/2018-48). Závěry uvedeného rozsudku jsou do značné míry přenositelné
i pro nyní posuzovanou věc. I zde platí, že vědomostní složka zavinění byla u stěžovatele
naplněna. Stěžovatel věděl, že rychlou jízdou může porušit zájem společnosti na dodržování
maximální předepsané rychlosti v obci. K volní složce zavinění stěžovatele Nejvyšší správní
soudu uvádí, že stěžovatelem tvrzená nedbalost by přicházela v úvahu například za situace,
kdy by řidič nesledoval tachometr řízeného vozidla a překročil nepatrně povolenou rychlost,
aniž by si překročení uvědomil. Naopak úmyslně by bylo možné daný přestupek spáchat tehdy,
jestliže by řidič věděl, jakou rychlostí se pohybuje, a překročit nejvyšší povolenou rychlost
by chtěl (např. za účelem rychlého přemístění z bodu A do bodu B). V takovém případě by se
jednalo o úmysl přímý. Nepřímý úmysl by přicházel v úvahu tehdy, jestliže by si řidič byl vědom
toho, že povolenou rychlost nejspíše překračuje (např. řízené vozidlo se pohybuje značně rychleji
než ostatní jedoucí vozidla nebo rychlost vozidla je natolik vysoká, že si jí je řidič schopen
uvědomit bez pohledu na tachometr), a pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by s tím byl
srozuměn.
[16] V nyní projednávané věci stěžovatel překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci
o 48 km/h. Stěžovateli, jako zkušenému řidiči (v době spáchání přestupku působil jako řidič taxi
a řidičské oprávnění má od roku 2007), muselo být zřejmé, že povolenou rychlost překračuje,
i kdyby se na tachometr nepodíval. Je tak vyloučeno, aby spoléhal na to, že se překročení
povolené rychlosti nedopustí, a to i s ohledem na místo spáchání přestupku (zastavěné území
obce). Stěžovatel byl proto přinejmenším srozuměn s tím, že zájem na dodržování maximální
předepsané rychlosti v obci porušuje. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal
aktivní volní vztah stěžovatele ke způsobenému následku. Za takové situace není možné se
přiklonit k argumentaci stěžovatele o nedbalostním zavinění přestupku. Ani tato kasační námitka
tedy není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji
dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. srpna 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu