ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.87.2019:76
sp. zn. 8 As 87/2019 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: E. S., zast. Mgr. Ing. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského
kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2017,
čj. DSH/4043/17, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
4. 2. 2019, čj. 17 A 82/2017-148,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Klatovy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
22. 11. 2016, čj. OD/10884/16/Pr, byl žalobce (dále „stěžovatel“) uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do
18. 9. 2016 (dále jen „zákon o silničním provozu“). Měl se ho dopustit tím, že dne 27. 4 2016
kolem 11:22 hod. v obci Klatovy, ulice Koldinova, u domu č. p. 277, ve směru jízdy k ulici
Dukelská, jako řidič osobního automobilu tov. zn. Fiat Croma, r. z. X, stál vozidlem na chodníku.
Tímto jednáním stěžovatel porušil §53 odst. 2 zákona o silničním provozu. Za přestupek mu
byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Proti rozhodnutí podal
stěžovatel odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že jej zamítl a rozhodnutí správního orgánu I.
stupně potvrdil.
[2] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Plzni žalobu proti rozhodnutí
žalovaného, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[3] Podle krajského soudu projednání věci a rozhodnutí o přestupku nebránila skutečnost,
že nebylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného o námitce podjatosti
vůči Mgr. R. S., neboť ten jako starosta nebyl osobou, která se bezprostředně podílela
na projednání a rozhodnutí věci. Žalovaný se dostatečně zabýval naplněním materiálního znaku
přestupku, přičemž s jeho závěry se krajský soud ztotožnil. Jednání stěžovatele dosahuje
společenské škodlivosti běžně se vyskytujících přestupků dané skutkové podstaty. Společenskou
nebezpečnost jednání stěžovatele snižuje, že po výzvě strážníků přestal blokovat chodník celým
vozidlem, ale pouze z části, a že motivem jeho jednání bylo předání pomoci do sociální ubytovny.
Nebezpečnost jednání naopak zvyšuje to, že svého protiprávního jednání na výzvu strážníků
nezanechal. Přestupku se dopustil před ubytovnou, kde lze předpokládat pohyb chodců, navíc
v blízkosti poměrně frekventované silnice. Závěrem krajský soud neshledal důvodnou námitku
směřující proti nepřiměřenosti výše uložené sankce. Stěžovateli byla uložena pokuta v nejnižší
možné výši. Podle §125c odst. 9 zákona o silničním provozu nelze od uložení této pokuty
upustit a podle §125c odst. 5 písm. g) téhož zákona je za daný přestupek obligatorně ukládána
pokuta v minimální výši 1 500 Kč. Krajský soud proto nemohl k návrhu stěžovatele od potrestání
upustit nebo pokutu snížit.
[4] Podrobnější rekapitulace rozsudku krajského soudu je s ohledem na níže uvedené závěry
Nejvyššího správního soudu nadbytečná.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[5] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, podle jejího obsahu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítá, že v žalobě vytýkané nezákonnosti rozhodnutí a vady řízení, konkrétně
1) o přestupku nebyl na místě sepsán žádný záznam, 2) strážníci zpočátku nechtěli přestupek
nijak řešit, 3) nenaplnění materiální stránky přestupku, 4) nepřiměřenost sankce, 5) porušení
práva stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, 6) správní orgán I. stupně řeší
totožné přestupky různých osob odlišně, 7) správní praxí správního orgánu I. stupně je tolerování
tohoto druhu přestupků u místních řidičů, 8) u některých prominentních řidičů znajících
se se starostou postačovala domluva jako odpovídající řešení přestupku, 9) tento postup
představuje selektivní výkon spravedlnosti a porušení zásady nestrannosti, nepodjatosti a jednoty
v rozhodování, 10) selektivní provádění dokazování, 11) o věci rozhodovala podjatá úřední
osoba, 12) nebylo pravomocně rozhodnuto o námitce podjatosti vůči starostovi a 13) správní
orgán I. stupně formálně nerozhodl o návrhu na postoupení věci jinému věcně příslušnému
orgánu, byly takového rozsahu a takového charakteru, že řádný a zákonný proces v daném
správním řízení prakticky chyběl, a pro tyto vady, mělo být rozhodnutí soudem zrušeno. Krajský
soud však nesprávně vytýkané vady relativizoval. K eventuálnímu návrhu na upuštění od uložení
či snížení trestu za přestupek uvedl, že pokuta byla uložena v nejnižší výši a že takový postup
zákon neumožňuje, ačkoliv zde soud není vázán minimální výší pokuty. Krajský soud proto
nesprávně posoudil důvodně namítané vady řízení a nezákonnost rozhodnutí, jakož i otázku
možného upuštění od uložení či snížení trestu za přestupek.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odvolání proti usnesení podle §76
odst. 5 správního řádu nemá odkladný účinek a odkázal v tomto směru na rozsudek NSS ze dne
14. 6. 2012, čj. 1 As 55/2012-32. Stěžovatel v žalobě i v kasační stížnosti pouze obecně opakuje
své námitky vůči rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jeho procesnímu postupu, aniž
by jakkoliv polemizoval s argumentací žalovaného resp. s argumenty soudu. Navrhl proto,
aby soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Přípisem ze dne 10. 6. 2019 následně žalovaný
informoval soud o tom, že Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 14. 5. 2019,
čj. 675/2019-160-SPR/3, rozhodlo o odvolání proti rozhodnutí žalovaného o námitce podjatosti
vůči Mgr. R. S.
[8] Stěžovatel v replice na vyjádření žalovaného k otázce materiálního znaku skutkové
podstaty přestupku odkázal na rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45,
č. 2011/2010 Sb. NSS. Dále zdůraznil, že podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Je proto irelevantní rozhodnutí ministerstva, které nadto není pravomocné, neboť bylo
chybně doručeno stěžovateli, a nikoliv jeho zástupci.
[9] Žalovaný následně informoval soud o tom, že ministerstvo rozhodnutí doručilo
stěžovateli prostřednictvím jeho zástupce.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah kasační stížnosti považuje úvodem
za nutné připomenout, že kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti
pravomocnému rozsudku krajského soudu (§102 s. ř. s.). Z toho plyne, že aby vůbec byla kasační
stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí
krajského soudu, proti němuž byla podána. Stěžovatel v kasační stížnosti je povinen vymezit
rozsah přezkumu napadeného rozsudku a musí předestřít a konkrétně sdělit, v čem spatřuje
skutková či právní pochybení krajského soudu. Povinností stěžovatele tudíž je sdělit, z jakých
důvodů závěry krajského soudu považuje za nezákonné, nikoliv pouze vyjádřit obecný nesouhlas
s jeho rozhodnutím nebo bez dalšího rekapitulovat námitky obsažené již v žalobě. Obsah
a kvalita kasační stížnosti předurčuje rozsah a způsob vypořádání kasačních námitek ze strany
Nejvyššího správního soudu.
[12] Nejvyšší správní soud nepřešel bez povšimnutí, že stěžovatel v kasační stížnosti
v převážné většině pouze v jednotlivých bodech zrekapituloval vytýkané nezákonnosti a vady
správního řízení (viz bod [6] tohoto rozsudku), které shodně namítal již v žalobě a které krajský
soud vypořádal v bodech 17 až 29 napadeného rozsudku, a že bez bližšího rozvedení k nim
toliko uvedl, že rozhodnutí žalovaného mělo být pro tyto vady krajským soudem zrušeno, avšak
krajský soud vytýkané vady nesprávně posoudil a relativizoval. Nejvyšší správní soud proto
podotýká, že není jeho úkolem za stěžovatele domýšlet, jaké konkrétní vady či nezákonnosti
krajský soud nesprávně posoudil (zda všechny, nebo jen některé z nich), v čem konkrétně
spočívalo tvrzené zlehčení těchto vad krajským soudem, nebo proč jsou závěry krajského soudu
ohledně vytýkaných vad a nezákonností nesprávné. Tyto námitky tak nesplňovaly náležitosti
kasační námitky ve smyslu §106 odst. 1 s. ř. s. Jedinou projednatelnou námitkou v kasační
stížnosti byla ta, která poukazovala na to, že krajský soud chybně vyhodnotil možnost moderace
pokuty, neboť podle stěžovatele tomu nebránila minimální výše pokuty v zákoně, neboť tou
soud není vázán.
[13] Stěžovatel nicméně v replice na vyjádření žalovaného svou argumentaci doplnil, a tedy
rozšířil kasační námitky. K otázce naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku
odkázal na rozsudek NSS sp. zn. 5 As 104/2008 a uvedl argumentaci týkající se rozhodnutí
o námitce podjatosti vůči Mgr. R. S. Stěžovatel tak částečně (byť ne podrobně) vymezil rozsah
přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu, který proto pouze v tomto rozsahu posoudil
námitku nesprávného posouzení krajským soudem. Bez bližšího rozvedení v replice by byly tyto
námitky pro svoji obecnost neprojednatelné (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs
92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, a ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb.
NSS).
[14] Co se týče namítaného nenaplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu stěžovatelem, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že tato námitka není důvodná.
[15] Podle §53 odst. 2 zákona o silničním provozu platilo, že jiní účastníci provozu na pozemních
komunikacích než chodci nesmějí chodníku nebo stezky pro chodce užívat, pokud není v tomto zákoně stanoveno
jinak.
[16] Podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu dále platilo, že fyzická osoba
se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno
pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.
[17] Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 As 104/2008, na který odkázal stěžovatel,
konstatoval, že „[l]ze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem
za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje
určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové
podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby.
Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další
významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem
společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno
za přestupek. […] Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru,
která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam
právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky,
okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti,
jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním
případě…“ Nejvyšší správní soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a vyšel z nich proto i v nyní
projednávané věci.
[18] V průběhu správního řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se stěžovatel
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu dopustil, neboť porušil
zákaz stanovený v §53 odst. 2 téhož zákona tím, že stál vozidlem na chodníku. Pokud jde
o materiální znak přestupku, ztotožnil se Nejvyšší správní soud se závěrem žalovaného,
že přestupek spočívající v nedovoleném užití chodníku obecně patří mezi méně závažné
přestupky. Nicméně i tento přestupek zahrnuje určitou míru společenské škodlivosti,
neboť stáním nebo zastavením vozidla na chodníku může dojít k ohrožení chodců, jimž
je primárně určen chodník k užívání, a to například tím, že budou nuceni z chodníku sejít,
aby vozidlo obešli, čímž se vystaví zvýšenému riziku srážky s případně projíždějícím vozidlem,
nebo i tím, že je může ohrozit nečekané otevření dveří vozidla. Nejvyšší správní soud se proto
dále zabýval tím, zda další okolnosti jednání stěžovatele nemohli snížit jeho společenskou
škodlivost.
[19] Za okolnost snižující škodlivost jednání stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud
shodně s žalovaným a krajským soudem skutečnost, že stěžovatel po výzvě strážníků přestal
blokovat chodník celým vozidlem. Kladně lze také hodnotit pohnutku stěžovatele, kterou bylo
vyložení a předání pomoci (balíku) do azylového domu, před nímž své vozidlo na chodníku
zastavil, byť to soud považuje za polehčující okolnost, jež se promítla do výše uložené pokuty,
neboť sama o sobě nesnižuje v případě přestupku stěžovatele škodlivost jednání pro chráněný
zájem (riziko pro chodce bylo stále stejné). Nicméně nelze přehlédnout následné chování
stěžovatele poté, co ho strážníci městské policie vyzvali, aby z chodníku sjel a zastavil případně
vozidlo na pozemní komunikaci. Nejenže stěžovatel výzvu uposlechl pouze z poloviny a částí
vozidla nadále setrval na chodníku, ale zároveň se odmítl bezdůvodně k výzvě strážníka
legitimovat a až na výzvu zavolané hlídky Policie ČR předložil občanský průkaz. Ačkoliv tak
strážníci chtěli věc řešit zprvu neformálně a pouze po stěžovateli požadovali, aby sjel z chodníku
celým vozidlem, což ostatně odpovídá obecně nižší míře společenské škodlivosti tohoto
přestupku, stěžovatel trváním na své pravdě, že se přestupku nedopustil, odmítl věc řešit smířlivě
a nadále části vozidla stál na chodníku, a to až do příjezdu hlídky Policie ČR. Zájem chráněný
zákonem tak byl ohrožen jednáním stěžovatele po delší dobu, a stěžovatel navíc úmyslně
nerespektoval zákaz stanovený v §53 odst. 2 zákona o silničním provozu, a to i přes výzvy
strážníků. Nejvyšší správní soud tak shodně s žalovaným a krajským soudem neseznal takové
okolnosti, které by snížily společenskou škodlivost jednání stěžovatele pod míru, která je typická
pro přestupek tohoto druhu. Nejvyšší správní soud proto ve shodě se závěrem krajského soudu
uzavírá, že stěžovatel svým jednáním naplnil materiální znak skutkové podstaty přestupku podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.
[20] Stěžovatel v žalobě namítl, že proti usnesení žalovaného o nepodjatosti starosty Mgr. R.
S. podal odvolání, o kterém nebylo rozhodnuto. Krajský soud k této námitce uvedl, že tato
skutečnost nebránila projednání a rozhodnutí o přestupku stěžovatele, neboť starosta nebyl
osobou, která se bezprostředně podílela na projednání a rozhodnutí věci. Žalovaný následně
přípisem ze dne 10. 6. 2019 informoval Nejvyšší správní soud o tom, že ministerstvo potvrdilo
usnesení žalovaného. K této skutečnosti stěžovatel v replice na vyjádření žalovaného uvedl,
že soud podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází při přezkumu rozhodnutí ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Je proto irelevantní rozhodnutí
ministerstva, které nadto není pravomocné, neboť bylo chybně doručeno stěžovateli, a nikoliv
jeho zástupci. Namítaná vada řízení proto stále nebyla dle stěžovatele odstraněna.
[21] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 27. 6. 2016
namítl podjatost oprávněné úřední osoby a dále navrhl, aby věc dále neprojednával správní orgán
I. stupně, ale jiný správní orgán, o jehož nestrannosti a nepodjatosti nebudou pochybnosti.
Věc byla následně postoupena žalovanému, který usnesením ze dne 29. 7. 2016,
čj. DSH/9898/16, rozhodl o nepodjatosti starosty Mgr. R. S., který následně usnesením ze dne
19. 8. 2016, čj. PRÁV/129/16, rozhodl o tom, že není podjatý Ing. M. J., tajemník správního
orgánu I. stupně. Ten následně usnesením ze dne 23. 8. 2016, čj. PRÁV/131/16, rozhodl o
nepodjatosti vedoucího odboru dopravy, Ing. A. N., který usnesením ze dne 29. 8. 2016,
čj. OD/8172/16/Na, rozhodl konečně o tom, že není podjatý M. P., oprávněná úřední osoba ve
věci řízení o přestupku stěžovatele. Správní orgán I. stupně následně rozhodl o přestupku
stěžovatele dne 22. 11. 2016.
[22] Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že žalovaný rozhodl o námitce podjatosti vůči
starostovi před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně (k otázce pravomoci rozhodnout
o námitce podjatosti v případě námitky směřující vůči všem úředním osobám podílejícím
se na pravomoci správního orgánu viz rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2013, čj. 3 As 2/2013-22).
V souladu s §14 odst. 2 správního řádu tedy byla námitka podjatosti posouzena a bylo o ní bez
zbytečného odkladu rozhodnuto. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 As 55/2012,
na který důvodně odkázal žalovaný, dospěl k závěru, že „§14 správního řádu hovoří pouze o rozhodnutí
o námitce podjatosti, tedy o vydání usnesení, kterým se námitce vyhoví či nikoli. Ustanovení §76 odst. 5
správního řádu nepřiznává odkladný účinek odvolání proti usnesení, kterým nebylo námitce podjatosti vyhověno.
Správní orgán I. stupně proto mohl pokračovat v řízení proti stěžovateli již po (nepravomocném) rozhodnutí
o námitce podjatosti ze dne 28. 6. 2010, byť samozřejmě nesl riziko, že odvolací orgán bude mít na námitku
podjatosti jiný názor (shodně Vedral, dílo cit. v bodě [12] shora, s. 183). Vyřízení námitky podjatosti, byť
nepravomocné, tedy předcházelo vydání rozhodnutí ve věci samé a byly splněny zákonné požadavky pro vydání
rozhodnutí.“ Ve vztahu k projednávané věci tak lze konstatovat, že zákonné podmínky pro vydání
rozhodnutí správního orgánu I. stupně byly splněny, neboť námitka podjatosti vůči Mgr. R. S.
byla (byť nepravomocně) před vydáním tohoto rozhodnutí vyřízena. Na tomto závěru nemění
nic skutečnost, že ministerstvo rozhodlo o odvolání proti usnesení žalovaného až v průběhu
řízení o kasační stížnosti. Pro účely nyní projednávané věci je zároveň bezpředmětné, zda bylo
rozhodnutí ministerstva stěžovateli řádně doručeno či nikoliv.
[23] Krajský soud tak dospěl ke správnému závěru, že nerozhodnutí o odvolání proti usnesení
žalovaného nebránilo projednání a rozhodnutí o přestupku stěžovatele. Nejvyšší správní soud
nicméně nesouhlasí s důvodem, který krajský soud k tomuto závěru vedl, a proto ho v této části
koriguje (viz předchozí bod). Je sice pravda, že starosta nebyl osobou, která se bezprostředně
podílela na projednání a rozhodnutí věci samé, nelze však ztrácet ze zřetele, že stěžovatel namítl
podjatost správního orgánu I. stupně, a tedy i starosty města. Za této situace nebylo proto
bezvýznamné, jakým způsobem žalovaný posoudí podjatost starosty, neboť ten následně byl
povinen rozhodnout o námitce podjatosti vůči tajemníku správního orgánu I. stupně [§14 odst. 3
správního řádu ve spojení s §109 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)].
Jestliže by totiž žalovaný shledal Mgr. R. S. podjatým, nebyla by ve správním orgánu I. stupně jiná
úřední osoba, která by nebyla k němu ve vztahu podřízenosti, a bylo by tak podle §14 odst. 5
správního řádu o tom třeba bezodkladně uvědomit žalovaného, který by pak byl povinen
postupovat podle §131 odst. 4 správního řádu a delegovat věc jinému věcně příslušnému
podřízenému správnímu orgánu. Způsob vyřízení námitky podjatosti vůči starostovi
před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl proto důležitý. Rozhodné však pro
projednávanou věc je, že o námitce podjatosti bylo rozhodnuto, přičemž pro účely vydání
rozhodnutí správním orgánem I. stupně nebylo na překážku, že bylo rozhodnuto toliko
nepravomocně.
[24] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že správní soud je při přezkumu správního
rozhodnutí ve věci samé oprávněn zkoumat k žalobní námitce podjatost úřední osoby samostatně
a materiálně bez ohledu na to, jak s ní bylo před tím naloženo ve správním řízení (rozsudek NSS
ze dne 20. 11. 2014, čj. 9 As 121/2014-33, bod 42, a ze dne 4. 7. 2019, čj. 9 As 70/2019-34, bod
30). Nicméně v nyní projednávané věci stěžovatel v žalobě nic konkrétního k námitce podjatosti
neuvedl, kromě námitek týkajících se údajně nesprávného procesního postupu úředních osob,
které byly krajským soudem vypořádány.
[25] Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil námitce, dle které krajský soud nesprávně
posoudil možnost upuštění od potrestání stěžovatele nebo snížení uložené pokuty.
[26] Podle §65 odst. 3 s. ř. s. rozhodl-li správní orgán o uložení trestu za správní delikt, může se ten,
jemuž byl takový trest uložen, žalobou domáhat též upuštění od něj nebo jeho snížení v mezích zákonem
dovolených.
[27] Podle §78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest
za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen
ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí
učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním
v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
[28] Z citovaných ustanovení plyne, že se žalobce může domáhat upuštění od trestu za správní
delikt (konkrétně přestupek v nyní projednávané věci) nebo jeho snížení v mezích zákonem
dovolených. Tomu pak odpovídá oprávnění soudu, nejsou-li dány důvody pro zrušení rozhodnutí
správního orgánu a byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, aby rozhodl v mezích zákona
o upuštění od trestu nebo o jeho snížení. Soud je tedy oprávněn sankci moderovat pouze v rámci
zákonem stanovených mantinelů a nesmí ji snížit pod spodní hranici zákonné sazby,
neumožňuje-li takový postup zákon, podle něhož správní orgán v řízení postupoval. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, čj. 6 As 48/2007-58, zároveň dospěl k závěru,
že soud nemůže od trestu upustit, jestliže zákon správnímu orgánu tuto možnost nedává.
Rozhodnutí soudu, který by v takovém případě od uložení trestu upustil, by bylo proto
nezákonné.
[29] Podle §125c odst. 5 písm. g) platilo, že za přestupek se uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč,
jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. k). Podle §125c odst. 9 téhož zákona
platilo, že od uložení sankce podle odstavců 5 až 8, s výjimkou odstavce 7 písm. a), nelze v rozhodnutí
o přestupku upustit.
[30] Stěžovatel byl uznán vinným za spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu a byla mu podle §125c odst. 5 písm. g) téhož zákona uložena pokuta
v nejnižší možné zákonné sazbě, a to ve výši 1 500 Kč. Zároveň podle §125c odst. 9 zákona
o silničním provozu nemohl správní orgán I. stupně od uložení pokuty upustit. Krajský soud
proto dospěl ke správnému závěru, že nemohl k návrhu stěžovatele upustit od uložené pokuty
nebo ji snížit, neboť zákon o silničním provozu neopravňoval správní orgán I. stupně k uložení
pokuty ve výši nižší, než je spodní hranice zákonné sazby, a zároveň mu neumožňoval od trestu
upustit. Ani tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze shora
uvedených důvodů proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[32] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. dubna 2021
Petr Mikeš
předseda senátu