ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.196.2020:49
sp. zn. 8 Azs 196/2020-49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: V. V. N., zastoupený Mgr. Naďou
Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 31. 1. 2018, čj. MV-8840-6/SO-2016, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2020, čj. 30 A 47/2018-98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále „správní orgán
I. stupně“) ze dne 12. 11. 2015, čj. OAM-1678-34/DP-2015. Tímto rozhodnutím správní orgán
I. stupně podle §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) s odkazem na §56 odst. 1 písm. j)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále „zákon o pobytu cizinců“), ve znění
rozhodném pro projednávanou věc (tedy ve znění účinném do 14. 8. 2017), neprodloužil žalobci
platnost povolení k dlouhodobému pobytu (za účelem podnikání), neboť zjistil překážku pobytu
žalobce na území v podobě výkonu nelegální práce.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále „krajský
soud“). Namítl, že se žalovaná nevypořádala s jeho odvolací námitkou, podle níž správní orgán
I. stupně není věcně příslušný k posouzení toho, zda se fyzická osoba dopustila výkonu nelegální
práce. Žalobce namítal, že správní orgán I. stupně založil rozhodnutí na příkazu Oblastního
inspektorátu práce pro hl. m. Prahu (dále „OIP“) ze dne 26. 2. 2015, čj. 3886/3.30/15 3, podle
kterého se společnost PANDA Praha, s. r. o., dopustila správního deliktu dle §140 odst. 1
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále „zákon o zaměstnanosti“) tím, že umožnila výkon
nelegální práce, a to mj. i žalobci. Tento příkaz však nebyl součástí správního spisu, žalobce
se s ním nemohl seznámit a žalovaná k této odvolací námitce uvedla, že uvedený příkaz měl pro
posouzení věci pouze „podpůrný charakter“. Podle žalobce však představoval podklad pro
vydání rozhodnutí, a tedy měl být ve smyslu §50 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
součástí spisového materiálu. Dále žalobce namítl, že pokud by se nelegální práce skutečně
dopustil, a to se stalo překážkou jeho dalšího pobytu na území ČR, musí být tato skutečnost
vyslovena k tomu věcně příslušným orgánem, tedy orgánem inspekce práce. Takové rozhodnutí
nemůže být nahrazeno ani protokolem vydaným výše uvedeným oblastním inspektorátem
práce ze dne 9. 4. 2014, čj. 2727/3.71/310003/14/15.2 (záznam o průběhu kontroly), který
se ve správním spise nachází. Závěry správních orgánů tedy nemají oporu ve spisovém materiálu.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, čj. 30 A 47/2018-61, zrušil napadené
rozhodnutí žalované i správního orgánu I. stupně. Dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzaly
správní orgány za podklad napadeného rozhodnutí, nemá vzhledem k chybějícímu příkazu
ve správním spisu oporu ve spisu, a to bez ohledu na „podpůrný charakter“ tohoto příkazu.
Nejvyšší správní soud nicméně tento rozsudek krajského soudu ke kasační stížnosti žalované
zrušil rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, čj. 8 Azs 30/2019-28, a to kvůli nepřezkoumatelnosti pro
nedostatek důvodů. Krajskému soudu především vytkl, že neposoudil, nakolik chybějící příkaz
OIP ve správním spisu přezkumu napadeného rozhodnutí skutečně brání a ovlivňuje zjištěný
skutkový stav. Neučinil tak, ač podle existující judikatury byl správní orgán I. stupně oprávněn
sám učinit závěr o výkonu nelegální práce ze strany žalobce. Ze zrušeného rozsudku krajského
soudu nebylo zřejmé, zdali závěry správních orgánů mohou obstát i bez toho, aby byl příkaz OIP
součástí správního spisu, anebo nikoliv.
[4] Krajský soud následně ve věci opět rozhodoval a v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu
zamítl. Poukázal na závazný právní názor kasačního soudu a uvedl, že závěr správních orgánů
o nelegálním výkonu práce ze strany žalobce je plně odůvodněn na základě podkladů, které jsou
součástí spisu. To, že se příkaz OIP ve správním spisu nenacházel, nemohlo mít vlit na správná
skutková zjištění, neboť ta obstojí vzhledem k ostatním podkladům i bez tohoto příkazu. Není
tedy důvodná námitka žalobce, podle níž není prokázáno, že by pro společnost PANDA v druhé
části rozhodného období pracoval. Krajský soud v tomto směru upozornil, že se žalobní námitky
vztahovaly výlučně k neúplnému správnímu spisu a vyloučení příslušnosti správních orgánů
posuzovat výkon nelegální práce. Žalobce tedy netvrdil, že by v rozhodném období práci pro
společnost PANDA nevykonával, že by se nejednalo o závislou práci anebo že by jeho nelegální
práce nenaplňovala neurčitý právní pojem jiné závažné překážky pobytu na území. Jelikož
Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že si správní orgány mohly úsudek o výkonu
nelegální práce ze strany žalobce učinit samy, aniž by o této skutečnosti musel rozhodovat orgán
inspekce práce, posoudil krajský soud tuto žalobní námitku jako nedůvodnou. Za nedůvodný
označil i žalobní bod, podle něhož se žalovaná nevypořádala s totožnou odvolací námitkou, tedy
že si správní orgány úsudek o nelegální práci nemohly učinit samy. Krajský soud sice žalobci
přisvědčil, že se touto námitkou žalovaná nezabývala a namítanou skutečnost v rozhodnutí
napadeném odvoláním dostatečně neobjasnil ani správní orgán I. stupně, avšak tato skutečnost
nezaložila z výše popsaných důvodů (založených na závěru kasačního soudu) nezákonnost
rozhodnutí žalované. Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzením žalobce, že se správní orgány
nedostatečně zabývaly dopadem rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Zabývaly
se jimi dostatečně podrobně a krajský soud jejich závěry v tomto ohledu plně aproboval. Bylo
na žalobci, aby tvrdil skutečnosti svědčící pro existenci zdejších soukromých a rodinných vazeb.
Jelikož má v zemi původu manželku, děti, rodiče i sourozence, na území ČR žije od roku 2008
a Vietnam navštívil v roce 2012, jeho vazby na zemi původu nemohou být zcela přetrhány.
Žalobce nadto ani neuvedl, jaké skutečnosti správní orgány ve vztahu k jeho rodinnému
a soukromému životu nezjistily, případně jaké konkrétní vazby by měly převážit nad důvodem
zamítnutí jeho žádosti. Pokud takové vazby při výslechu sám nepředestřel a zůstal v tomto směru
pasivní, nelze učinit závěr o nezákonnosti rozhodnutí žalované, pokud správní orgány takové
možné skutečnosti neprošetřovaly z vlastní iniciativy. Je navíc zřejmé, že žalobce po určitou dobu
uděleného povolení k pobytu za účelem podnikání nepodnikal a obživu získával nelegální prací.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností.
Namítá, že se krajský soud odklonil od závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu, dopustil se nesprávného posouzení právní otázky
a napadený rozsudek zatížil vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Krajský soud
zejména ve věci rozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu
v obdobných věcech, podle níž hypotézu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nenaplní
jakýkoliv nelegální výkon závislé práce, ale jen výkon dlouhodobý. Proto by muselo být
prokázáno, že stěžovatel účel pobytu neplnil po převážnou část doby, na kterou mu bylo
povolení k dlouhodobému pobytu vydáno. Stěžovatel se však podle krajského soudu nelegální
práce dopouštěl maximálně v období osmi měsíců (od 1. 2. 2014 do 31. 3. 2014 a následně
v období od 1. 2. 2015 do 4. 8. 2015). Stěžovatel však disponoval povolením k dlouhodobému
pobytu od 14. 4. 2013 do 13. 4. 2015 a v tomto období se tak případného výkonu nelegální práce
mohl dopouštět jen v období čtyř a půl měsíců. Nelegální práci tedy nevykonával dlouhodobě,
a jeho jednání tak nemohlo naplnit hypotézu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.
[6] Stěžovatel dále namítá, že správní orgány nepoměřovaly důvod pro neprodloužení
povolení s dopady daného rozhodnutí, které fakticky vede k ukončení stěžovatelova pobytu
na území ČR. Výkon nelegální práce po relativně krátkou dobu nemůže být dostatečným
důvodem pro definitivní ukončení jeho pobytu v ČR. Správním orgánům nadto muselo být
zřejmé, že stěžovatel nemůže podat ani novou žádost o dlouhodobý pobyt, neboť
na Velvyslanectví ČR v Hanoji nejsou žádosti pro účely podnikání vůbec přijímány a stěžovatel
se pro jiný druh pobytového oprávnění nekvalifikuje. Ukončení jeho pobytu po 10 letech povede
i k ukončení veškerých jeho podnikatelských aktivit. Tyto skutečnosti plynou přímo ze správního
spisu anebo jsou správním orgánům známy z úřední činnosti. Co se týče neuvedení konkrétních
skutečností ze soukromého a rodinného života, s touto argumentací krajského soudu
by se stěžovatel mohl ztotožnit pouze tehdy, pokud by s ním bylo vedeno řízení o zrušení
povolení k pobytu. V řízení o prodloužení pobytového oprávnění ale nemohl vědět, dle kterého
zákonného ustanovení budou správní orgány postupovat a nebyl tak schopen rozlišit, jaké
skutečnosti jsou pro vedené řízení podstatné. Správní orgány v tomto ohledu nehodnotily
ani souladnost vydávaného rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále „Úmluva“).
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních
důvodů a zkoumal také, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů
kasační soud podotýká, že stěžovatel nijak blíže neupřesnil, v čem by nepřezkoumatelnost měla
spočívat. Zmínil v této souvislosti pouze to, že v žalobě uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalované ve vztahu k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Sám stěžovatel
nicméně v návaznosti na to přímo v kasační stížnosti reprodukuje závěry, k nimž v této
souvislosti krajský soud dospěl (správní orgány se danou otázkou podle krajského soudu zabývaly
dostatečně, stěžovatel neuvedl, jaké soukromé či rodinné vazby měly převážit nad důvody
zamítnutí žádosti). Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhodnutí je dle již existující judikatury
tohoto soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, pokud soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti, které nebyly v řízení zjišťované či byly zjištěny v rozporu se zákonem
(srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS), anebo kdy
není zřejmé, zda byly nějaké důkazy v řízení vůbec provedeny (srov. rozsudek ze dne 24. 7. 2015
čj. 3 Azs 240/2014-35). O nepřezkoumatelnost se bude jednat také v případě, že soud opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných účastníky řízení (srov. např. rozsudek ze dne
27. 6. 2007, čj. 3 As 4/2007-58, anebo ze dne 2. 8. 2012, čj. 4 Ans 1/2012-61), anebo pokud
ji vypořádal nedostatečně, a z odůvodnění nelze seznat, proč ji posoudil za nedůvodnou
(rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44). Žádnou z takových vad však Nejvyšší
správní soud ani přes uplatněné kasační námitky v nyní projednávané věci neshledal, tato kasační
námitka tedy nemůže být důvodná.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem vysloveným kasačním soudem ve zrušujícím rozsudku. S tím však nelze souhlasit.
Je totiž třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud se v předchozím řízení nezabýval meritem
věci a původní rozsudek krajského soudu zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost. Krajskému soudu
uložil, aby v dalším řízení posoudil, jaký význam má chybějící příkaz OIP ve spisu pro závěry
správních orgánů o výkonu nelegální práce ze strany stěžovatele, resp. zda žalobou napadené
rozhodnutí může obstát i bez uvedeného příkazu jakožto podkladu rozhodnutí. Tomu krajský
soud dostál bezezbytku. Dostatečně přesvědčivě objasnil, že absence příkazu OIP ve správním
spisu podle něj nemá na zákonnost rozhodnutí žalované žádný vliv, neboť v něm vyslovené
závěry plně obstojí na základě ostatních podkladů, které správní orgány ve věci shromáždily. Sám
stěžovatel tento závěr nyní ani výslovně nezpochybňuje, byť nadále v obecné rovině odmítá,
že by se výkonu nelegální práce dopustil. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v kasační stížnosti
ani neuvedl, v čem konkrétně se měl krajský soud od závazného právního názoru Nejvyššího
správního soudu odchýlit. Lze dodat, že krajský soud naopak v nyní napadeném rozsudku
nejen vyšel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, pokud jde o vytýkanou
nepřezkoumatelnost, ale poukázal i na související konstantní judikaturu kasačního soudu, která
byla v daném rozsudku taktéž zmíněna. Uvedená kasační námitka tedy taktéž není důvodná.
[12] Převážná část kasační argumentace stěžovatele se týká otázky, zda pro naplnění podmínek
§56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (existence závažné překážky pobytu cizince
na území) postačí výkon nelegální práce v délce osmi měsíců, resp. čtyř a půl měsíců
překrývajících se s dobou, pro kterou mu bylo pobytové oprávnění uděleno. Stěžovatel
se domnívá, že takto zjištěná délka nelegální práce neodpovídá požadavkům „dlouhodobého
výkonu nelegální práce“ ve smyslu konstantní judikatury správních soudů. Nejvyšší správní soud
nicméně v tomto ohledu nemohl přehlédnout, že tato část argumentace zpochybňuje závěry
žalované, nikoliv přímo rozsudku krajského soudu, přičemž se jedná o námitku, kterou stěžovatel
nepochybně mohl a měl uplatnit již v žalobě, avšak neučinil tak. Taková námitka poprvé
uplatněná až v kasační stížnosti je tedy nepřípustná a Nejvyšší správní soud se jí nemůže
zabývat (§104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel v žalobě výslovně ani implicitně nezpochybňoval,
že správními orgány zjištěná délka nelegální práce nepředstavuje „dlouhodobý výkon nelegální
práce“, a resp. nenaplňuje hypotézu „jiné závažné překážky pobytu cizince na území“ ve smyslu
§56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se touto otázkou tedy logicky
nezabýval. V takové situaci mu tedy nelze nyní vyčítat, pokud měl na základě podkladů
založených ve správním spise za prokázané, že se stěžovatel nelegální práce v uvedeném
období dopouštěl, že považoval tuto skutečnost za projev dlouhodobého výkonu nelegální
práce ze strany stěžovatele ve smyslu závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, aniž
by konkrétněji přezkoumával, zda zjištěná doba požadavkům této judikatury přesně odpovídá.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud pouze podotýká, že závěr žalované
v návaznosti na délku pobytu stěžovatele a zjištěnou délku jeho nelegální práce není nijak zjevně
excesivní.
[13] K souvisejícím poznámkám stěžovatele týkajícím se výkonu podnikatelské činnosti
v inkriminované době lze dodat, že pro danou věc není s ohledem na důvod neprodloužení
pobytového oprávnění rozhodující, zda stěžovatel naplňoval účel pobytu (podnikání)
po převážnou dobu, či nikoliv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 4. 2019, čj. 9 Azs 66/2019-41, bod 17, anebo ze dne 9. 10. 2019, čj. 10 Azs 250/2019-25, body
9 a 10). Proto není ani rozhodující, zda se nelegální práce dopouštěl pouze v době platnosti
pobytového povolení, anebo i mimo, resp. zda v rozhodné době rovněž prodával textil (tedy zda
plnil účel uděleného pobytového oprávnění). Uvedené totiž na závěru o výkonu nepovolené
závislé činnosti pro společnost PANDA nic nemění.
[14] Dále stěžovatel namítal, že správní orgány nedostatečně posoudily dopad rozhodnutí
o neprodloužení pobytového oprávnění do jeho rodinného a soukromého života, a to s ohledem
na skutečnost, že dané rozhodnutí po 10 letech fakticky povede k úplnému ukončení jeho
pobytu na území ČR. Téměř stejnou námitku vznesl stěžovatel již v žalobě a krajský soud
se s ní v napadeném rozsudku dostatečně a přesvědčivě vypořádal. Dospěl především k závěru,
že správní orgány se dopadem rozhodnutí do stěžovatelova života zabývaly dostatečně,
a to s ohledem na jím uvedené (a ani později blíže nedoplněné) skutečnosti. Stěžovatel
má očividně dle svých tvrzení v zemi původu blízké rodinné příslušníky, naopak není zjevné,
že by měl obdobně pevné sociální vazby na území ČR. Krajský soud tedy aproboval závěry
žalovaného, podle něhož rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytového oprávnění
vydaného za účelem podnikání tedy do soukromého a rodinného života stěžovatele nepřiměřeně
nezasahuje. Nejvyšší správní soud v této souvislosti opětovně připomíná, že stěžovatel musí
v kasační stížnosti zásadně reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů
jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Kasační námitka,
která nesměřuje proti důvodům, na nichž je rozhodnutí krajského soudu postaveno,
je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77,
č. 2103/2010 Sb. NSS, anebo rozsudek ze dne 26. 8. 2020, čj. 8 As 160/2018-42). Je stěžovatelovou
povinností, aby přesvědčivě rozporoval závěry krajského soudu, a úspěch v řízení o kasační
stížnosti záleží z velké části na právě na jeho argumentační schopnosti. V nyní projednávané věci
však stěžovatel nijak nezpochybňuje závěry krajského soudu, tedy nereaguje na rozsudek
napadený kasační stížností. Naopak pouze setrvává na již uplatněných bodech, které míří
výhradně proti postupu správních orgánů a které krajský soud již dostatečně vypořádal. Nelze
navíc přehlédnout, že až doposud (a to ani v kasační stížnosti) stěžovatel neuvedl žádné
konkrétní okolnosti svého soukromého a rodinného života, do nichž by žalobou napadené
rozhodnutí mělo dle jeho tvrzení nepřiměřeně zasahovat. Stěžovatel sice v kasační stížnosti
naznačuje, že kdyby se jednalo o jiný typ správního řízení (např. zrušení pobytového oprávnění),
byl by lépe schopen rozlišit, jaké skutečnosti jsou pro řízení podstatné. Ani v této souvislosti však
není zřejmé, jak se uvedené může projevit na nezákonnosti závěrů krajského soudu. Ani této
obecné námitce proto kasační soud nemohl přisvědčit, přičemž na výše uvedeném nemůže nic
změnit ani odkaz stěžovatele na čl. 8 Úmluvy.
[15] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že samozřejmě nepřehlédl,
že součástí kasační stížnosti byl i návrh na přiznání odkladného účinku, v jehož rámci
se stěžovatel vyjadřoval též k otázce svého soukromého a rodinného života. Nicméně ani
pro účely návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatel tato tvrzení blíže nijak „nerozvádí
a nespecifikuje, ani je nijak nedokládá“ (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 16. 11. 2020,
čj. 8 Azs 196/20020-36).
[16] K související obecné poznámce stěžovatele týkající se povinnosti správních orgánů zjistit
skutečný stav věci a z moci úřední zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí lze pak (taktéž
v obecné rovině) připomenout, že břemeno tvrzení tíží primárně žadatele o konkrétní pobytové
oprávnění. Je to totiž sám žadatel, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého
soukromého a rodinného života a kdo nejlépe může vylíčit specifika svého soukromého
a rodinného života do té míry, aby mohla být položena „na misku vah“ proti veřejným zájmům,
které případně naopak brání udělení pobytového oprávnění. Jde o informace z jeho vlastní
soukromé až intimní sféry (např. informace týkající se zdravotního stavu), jejichž sdělení závisí
výlučně na vůli žadatele. Jinak řečeno, je to primárně žadatel, kdo má povinnost správnímu
orgánu uvést informace ze svého soukromého a rodinného života, o nichž se domnívá, že jsou
pro posouzení věci relevantní a byly by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky.
Teprve v případě, že by měl správní orgán o těchto informacích pochybnosti, nebo by nastala
potřeba jejich doplnění, lze vyžadovat odpovídající procesní aktivitu po správním orgánu. Správní
orgán je vázán povinností zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, to však
neznamená, že jsou správní orgány povinny při rozhodování o pobytovém oprávnění samy,
bez toho, že by sám žadatel uváděl informace o svém soukromém a rodinném životě, které jsou
pro posouzení jeho žádosti relevantní, zjišťovat a pátrat po podrobnostech a specifikách
žadatelova soukromí, která by případně převážila nad důvodem pro neudělení pobytového oprávnění
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2020, čj. 1 Azs 260/2020 -27).
[17] Nejvyšší správní soud závěrem zdůrazňuje, že stěžovatel v kasační stížnosti konkrétní
argumentací nijak nezpochybnil klíčový závěr, tedy že by se dopustil výkonu nelegální práce.
Omezil se pouze na obecné vyjádření přesvědčení, že se jednalo o podnikatelskou činnost.
Nerozporoval ani závěr krajského soudu, že je tato skutečnost dostatečně prokázaná na základě
podkladů shromážděných ve správním řízení, a že plně obstojí i bez příkazu OIP (proti tomu
ostatně směřovala převážná část jeho žalobní argumentace, s níž se krajský soud vypořádal).
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných
kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad
rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu