ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.260.2020:27
sp. zn. 1 Azs 260/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: A. M., zastoupen Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2018, č. j. MV-39761-6/SO-2018, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2020, č. j. 57 A 73/2018 –
115,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2018, č. j. OAM-41821-184/DP-2011, zamítlo ministerstvo
vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – účast v právnické
osobě. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že pobyt žalobce na území není v zájmu ČR
podle §56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Žalovaná rozhodnutím ze dne 31. 5. 2018, č. j. MV -39761-6/SO-2018, zamítla odvolání žalobce
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jeho rozhodnutí potvrdila.
[2] Správní orgán I. stupně a žalovaná přitom dospěly k uvedenému závěru poté, co se věcí
zabývaly opakovaně, přičemž rozhodnutí žalované před tím již třikrát po sobě posuzovaly správní
soudy, včetně Nejvyššího správního soudu. Nejprve bylo původní rozhodnutí žalované v této
věci zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 57 A 29/2013 - 202, a kasační stížnost žalované proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013 – 69. Poté žalovaná rozhodnutím
ze dne 11. 2. 2014 zrušila předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátila
k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 57 A 71/2014 - 97, následně
opět zrušil další rozhodnutí žalované i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil
k dalšímu řízení. Také tento rozsudek byl podroben přezkumu Nejvyšším správním soudem
(rozsudek ze dne 17. 6. 2016, č. j. 4 Azs 255/2015 – 49), který kasační stížnost žalované zamítl
jako nedůvodnou a potvrdil závěr krajského soudu o nedostatečnosti podkladů pro vydání
rozhodnutí ve věci, konkrétně informací, které správní orgány obdržely od Policie České
republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen „ÚOOZ“), jakožto
utajovaných informací v režimu utajení „vyhrazené“.
[3] Další rozhodnutí žalované opětovně zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2017,
č. j. 57 A 110/2016-66, v němž připustil, že původní utajovaná informace byla doplněna o novou
informaci a že z jejího obsahu je zřejmá snaha o podání informace podrobnější, než podal
ÚOOZ v předchozí utajované informaci, avšak přesto uzavřel, že obsah utajovaných informací
mu nedává možnost posoudit věrohodnost těchto informací. Tento závěr rovněž potvrdil
Nejvyšší správní soud již ve svém v pořadí třetím rozsudku v této věci ze dne 20. 4. 2018, č. j.
1 Azs 439/2017-60.
[4] Správní orgány si v dalším řízení vyžádaly novou informaci a na jejím základě vydaly
rozhodnutí přezkoumaná nyní napadeným rozsudkem krajského soudu. Ten však nejprve dospěl
v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, č. j. 57 A 73/2018 - 66, k závěru, že ani tyto nové informace
nedostály požadavkům věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance ve vztahu k předmětu správního
řízení. Krajský soud v tomto rozsudku uzavřel, že správní orgány musí do utajované části spisu
založit konkrétní výsledky operativně pátrací činnosti týkající se osoby žalobce, z nichž vycházejí
úvahy zpracovatele utajované informace, což k onkrétně znamená předložit nikoliv pouze úřední
záznam o obsahu odposlechů, ale samotný záznam telekomunikačního provozu, v případě
sledování pak obrazový a zvukový záznam dané činnosti, s nimiž se bude moci soud seznámit
nezprostředkovaně. Tento závěr však korigoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 330/2019 - 36, podle něhož jsou informace obsažené v utajované části
správního spisu z pohledu požadavků na přesvědčivost, přesnost a věrohodnost dostačující.
Tyto informace sice nejsou konkrétními důkazy z trestních řízení vedených proti jiným osobám,
v nichž byla zachycena i činnost žalobce, jedná se o metainformace o obsahu (reprodukci obsahu)
konkrétních důkazů z trestních řízení, které však vytvářejí plastický, dlouhodobý a poměrně
ucelený obraz toho, jaké kontakty a činnosti žalobce od roku 2011 udržuje a které rozvíjí vůči
kriminálnímu prostředí. Nejvyšší správní soud proto v předchozím rozsudku konstatoval,
že považuje závěr žalované o tom, že pobyt žalobce na území není v zájmu ČR, za dostatečně
podložený a zákonný, a s ohledem na to rozsudek krajského soudu zrušil.
[5] Krajský soud, vázán tímto právním názorem, žalobu nyní napadeným rozsudkem zamítl.
Konstatoval, že utajované informace odůvodňují závěr, že pobyt žalobce není v zájmu ČR,
a neakceptoval žalobcovu námitku, že se správní orgány nedostatečně zabývaly přiměřeností
dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Krajský soud odkázal na str. 4 - 5
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které obsahují rozsáhlou argumentaci
rozebírající osobní a rodinné poměry žalobce a jeho rodiny. Krajský soud se ztotožnil se závěry
správních orgánů i po věcné stránce, totiž že zamítnutí žádosti o prodloužení dlouhodobého
pobytu nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce.
Při posouzení této otázky je třeba vycházet z primárního závěru, že pobyt žalobce není v zájmu
ČR, a tuto skutečnost poměřovat intenzitou vazeb žalobce na území. Krajský soud neshledal
žádný faktor, který by převážil nad zájmem ČR, a to ani ve skutečnosti, že nezletilé děti žalobce
dlouhodobě pobývají v ČR a vytvořily si zde sociální vazby a zázemí. Podle krajského soudu
se jejich situace nikterak neliší od jiných běžně posuzovaných případů, v nichž žadateli není
uděleno či prodlouženo pobytové oprávnění a musí se vrátit do země původu. Proto ani nebylo
nutné provádět výslech členů žalobcovy rodiny. Pokud měl žalobce za to, že existuje výjimečná
okolnost, která by byla způsobilá zpochybnit závěr správních orgánů (například nemožnost vrátit
se na území Ruské federace, zdravotní problémy apod.), bylo na něm, aby je tvrdil. Česká
republika nijak nemíní zasahovat do situace dětí a manželky žalobce, kteří zde mohou nadále
setrvat. Jediné, co zasáhne do chodu rodiny, je odchod žalobce; tato skutečnost však není
přičitatelná státu a jeho orgánům, nýbrž výlučně žalobci samotnému. K narušení pobytu ostatních
členů žalobcovy rodiny pak nedojde ani po stránce ekonomické, neboť jeho manželka je společně
s žalobcem statutárním orgánem obchodní společnosti a má zajištěn stabilní příjem. Krajský soud
proto považoval rozhodnutí správních orgánů za přiměřená z pohledu práva na ochranu
soukromého a rodinného života.
[6] Konečně krajský soud v nyní napadeném rozsudku připustil, že správní orgány v řízení
aplikovaly nesprávné znění zákona o pobytu cizinců, neboť podle přechodných ustanovení
zákona č. 222/2017 Sb. měla být řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
dokončena podle dosavadního znění zákona o pobytu cizinců. Toto pochybení však nemohlo
způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť hmotněprávní úprava týkající se posouzení
žádosti žalobce zůstala po obsahové stránce nezměněna.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
s níž spojil i návrh na přiznání odkladného účinku. Kasační stížnost založil na důvodech podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit
pro vady správního řízení, neboť skutková podstata, z níž správní orgány vycházely, nemá oporu
ve spisech, a současně byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správními orgány.
Napadený rozsudek je podle stěžovatele také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
a nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem.
[8] Konkrétně se stěžovatel domnívá, že jak správní orgány, tak soud vycházely
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pokud jde o posouzení jeho rodinných
a soukromých poměrů. Správní orgány obou stupňů vycházely toliko z informací v Cizineckém
informačním systému, aniž by se důkladněji zabývaly zájmy nezletilých dětí stěžovatele. Proto
závěry, k nimž správní orgány dospěly, nemají oporu ve spise. Takto nedostatečně zjištěný
skutkový stav vzal krajský soud za svůj, když konstatoval, že situace stěžovatele se neliší od jiných
běžně posuzovaných případů a že nebylo třeba provádět výslech členů rodiny. Krajský soud
tak v napadeném rozsudku nedostatečně zjištěný skutkový stav převzal a zatížil rozsudek
nepřezkoumatelností. Se závěrem krajského soudu navíc stěžovatel nesouhlasí, neboť soud zcela
opomněl, že podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte jsou smluvní státy povinny zabezpečit dítěti,
které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech
záležitostech, které se jej dotýkají. Za tím účelem se dítěti poskytne možnost, aby bylo vyslyšeno
v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká. Tento článek je pak podle
stěžovatele úzce spjat s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, který zakotvuje nejlepší zájem dítěte
jako jeden ze základních principů právní ochrany dětí. Stěžovatel v této souvislosti odkázal
na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“),
podle níž musí být názor dítěte vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu
a dítěti musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci (nález Ústavního soudu ze dne
9. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1002/19), resp. s ohledem na čl. 12 Úmluvy o právech dítěte
se jeho požadavky uplatní v jakémkoliv soudním nebo správním řízení, která se dotýkají práv dětí
chráněných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek ESLP ze dne
2. 2. 2016, M. a M. proti Chorvatsku, stížnost č. 10161/13). Stěžovatel odkázal i na další
judikaturu ESLP, podle níž platí, že veškerá rozhodnutí týkající se dětí musí v první řadě
zohledňovat jejich nejlepší zájmy (rozsudek ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti
Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, nebo rozsudek ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku,
stížnost č. 56971/10), a podle níž při posouzení postupu státních orgánů ve světle čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je potřeba zohlednit situaci
všech členů rodiny, neboť ochrana stanovená tímto ustanovením míří na celou rodinu (rozsudek
ze dne 3. 10. 2014, Jeunesse proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10).
[9] Konečně stěžovatel připomněl, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019-28, „ESLP se pečlivě zabývá situací nezletilých dětí; bere v úvahu též věk
dítěte, konkrétní okolnosti, za kterých dítě pobývá ve státě původu, a míru závislosti na péči rodičů. Nejlepší
zájem dítěte pak neznamená, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy,
nicméně je třeba ho považovat za středobod úvah a přiznat tomuto zájmu rozhodující význam. Rozpor s čl. 8
Úmluvy nastane za situace, kdy odůvodnění vnitrostátních rozhodnutí jsou nedostatečná a neobsahují posouzení
protichůdných zájmů.“ Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, č. j.
5 Azs 343/2019-37, „správní orgány musí zájem dítěte nejprve definovat […] tomu však musí odpovídat
konkrétní skutková zjištění“.
[10] Podle stěžovatele nelze shora uvedeným požadavků dostát jinak, než že je nutné
zohlednit situaci všech členů rodiny. To však nelze učinit bez dostatečně a průkazně zjištěného
skutkového stavu. Stěžovatel je názoru, že toho lze dosáhnout pouze výslechem členů
stěžovatelovy rodiny, resp. jeho nezletilých dětí, tedy A. M., nar. x, G. M., nar. X a T. M.a, nar. X.
[11] Pokud se však krajský soud bez další skutkové a právní argumentace ztotožnil
s nedostatečným odůvodněním rozhodnutí správních orgánů, založil nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů (rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 1 Afs 3/2003,
č. 327/2004 Sb. NSS).
[12] Stěžovatel dále uvedl, že bez ohledu na námitku nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a nepřezkoumatelnosti se neztotožňuje ani s právním hodnocením krajského soudu
po věcné stránce, neboť má za to, že rozhodnutí žalované představuje nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života. Připomněl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu
je povinností správních orgánů zvážit přiměřenost dopadu rozhodnutí do práv garantovaných
čl. 8 Úmluvy, přičemž tato povinnost vyplývá přímo z Úmluvy (rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j.
6 Azs 422/2017-29). Článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem,
což znamená, že pokud stěžovatel v daném řízení namítá nepřiměřenost zásahu do soukromého
a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy, správní orgán se s touto námitkou musí vypořádat
bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje
posouzení přiměřenosti (viz §174a zákona o pobytu cizinců). Podle stěžovatele je pak třeba
vycházet přímo z judikatury ESLP, která stanovuje pro posouzení přiměřenosti celou řadu kritérií
(povaha a závažnost trestného činu, délka pobytu v hostitelské zemi, doba od spáchání trestného
činu a chování stěžovatele během ní, státní občanství různých dotčených osob, rodinná situace
stěžovatele, zejména doba trvání manželství, jakož i ostatní okolnosti svědčící o existenci
skutečného rodinného života, otázka, zda manžel stěžovatele při vzniku rodinného pouta věděl
o trestné činnosti stěžovatele, otázka, zda z manželství vzešly děti, jejich věk, závažnost obtíží,
kterým by manžel stěžovatele čelil v domovské zemi, zájem a blaho dětí, zejména s ohledem
na obtíže, kterým by čelily v domovské zemi, pevnost rodinných, sociálních a kulturních vazeb
s hostitelskou a domovskou zemí, případně další konkrétní okolnosti, například medicínské
aspekty nebo dočasnou či trvalou povahu zákazu vstupu atd.). Tato hlediska je pak třeba
dle stěžovatele hodnotit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané
zemi s opačnými zájmy státu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j.
6 Azs 249/2015-32). To samé se týká nejlepšího zájmu dítěte, který má být dokonce
středobodem rozhodování o všech otázkách, které se nezletilého dítěte dotýkají (rozsudek ze dne
12. 6. 2020, č. j. 5 Azs 343/2019-37).
[13] Ve světle těchto požadavků nelze podle stěžovatele přisvědčit názoru krajského soudu,
že „při posouzení otázky přiměřenosti je třeba vycházet z primárního závěru, že pobyt žalobce není v zájmu české
republiky, a tuto skutečnost poměřovat s intenzitou vazeb žalobce na území“. Naopak, v případech týkajících
se dětí hrají při posuzování přiměřenosti zásahu do rodinného života zcela zásadní roli jejich
nejlepší zájmy. Tomuto zájmu je dle stěžovatele nezbytné přiznat rozhodující význam a je třeba
ho považovat za středobod všech úvah. Správní orgány a krajský soud však dospěly k závěru,
že pobyt stěžovatele není v zájmu ČR, aniž by přitom skutečně učinily středobodem svého
uvažování zájem stěžovatelových dětí a přiznaly tomuto zájmu rozhodující význam. Navíc
skutečnost, že soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabýval, musí být podle
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, materiálně obsažena
v odůvodnění.
[14] Nad rámec toho stěžovatel namítl, že úvaha o opuštění území ČR s celou rodinou
a odcestování do domovského státu je zcela nepřípustná a představuje flagrantní porušení čl. 8
Úmluvy, zejména nezohledňuje blaho dětí, a to s ohledem na obtíže, kterým by čelily v domovské
zemi. Ze skutečnosti, že děti mají občanství Ruské federace, nelze bez dalšího usuzovat,
že stěžovatel má společně s celou rodinou možnost adekvátním způsobem rozvíjet rodinný
život na území Ruské federace. Pokud by došlo k přenesení rodinného života do domovského
státu, byly by stěžovatelovy děti vytrženy z dosavadního života na území ČR, a byly by nuceny
se přizpůsobit zcela jinému sociálnímu a kulturnímu prostředí.
[15] Podle stěžovatele nebylo přesvědčivě prokázáno, že zásah byl přiměřený sledovanému
účelu a byl odůvodněn naléhavou společenskou potřebou (rozsudek ze dne 16. 3. 2020, č. j.
5 Azs 404/2019-28), proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
a společně s ním i rozhodnutí žalované.
[16] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se se závěry napadeného
rozsudku plně ztotožňuje, a dále odkázala na své rozhodnutí, v němž jsou uvedena konkrétní
tvrzení a stěžovatelovy námitky vypořádány. S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. S ohledem na to, že se v této věci jedná o opakovanou
kasační stížnost proti rozsudku, jímž krajský soud rozhodl znovu po té, co byl jeho předchozí
rozsudek zrušen Nejvyšším správním soudem, kasační soud nejdříve zkoumal také její
přípustnost. Kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
[18] Krajský soud se v předcházejícím rozsudku zabýval toliko tím, zda utajované informace,
které byly podkladem pro správní rozhodnutí, obstojí z pohledu jejich věrohodnosti,
přesvědčivosti a relevance ve vztahu k předmětu správního řízení a zda z nich lze učinit závěr
o tom, že pobyt stěžovatele na území není v zájmu ČR. Na posouzení této otázky se ke kasační
stížnosti žalované omezil také přezkum Nejvyšším správním soudem. Přiměřenost dopadů
správních rozhodnutí do práva na soukromý a rodinný život stěžovatele proto hodnotil krajský
soud poprvé až v nyní napadeném rozsudku. S ohledem na to je kasační stížnost stěžovatele,
jejímž předmětem jsou námitky směřující výlučně k posouzení této otázky, přípustná.
[19] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Po takto provedeném
řízení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[20] Stěžovatel založil kasační stížnost na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem,
na nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, jakož i napadeného rozsudku správního soudu.
Jedinou a společnou námitkou, která se prolíná všemi uplatněnými body kasační stížnosti,
je nesouhlas stěžovatele s posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí o nepovolení
prodloužení dlouhodobého pobytu do práva na soukromý a rodinný život, resp. nezohlednění
nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí. S ohledem na to posoudil kasační soud tuto námitku,
byť uplatněnou v rámci několika důvodů kasační stížnosti, v jednom celku.
[21] Stěžovatel konkrétně namítá, že správní orgány se nedostatečně vypořádaly s přiměřeností
dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, tj. že jejich rozhodnutí jsou
nepřezkoumatelná, a pokud jejich závěry krajský soud akceptoval, pak zatížil stejnou vadou také
napadený rozsudek. Vedle toho stěžovatel namítl, že samotné hodnocení přiměřenosti
je založeno na nesprávném právním posouzení, neboť ochrana soukromého a rodinného života
a zohlednění nejlepšího zájmu nezletilých dětí měly převážit nad závěrem o tom, že stěžovatelův
pobyt na území není v zájmu ČR.
[22] Správní orgány rozhodly o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu podle §44a
odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3, §37 odst. 2 písm. a) a §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců. Nejvyšší správní soud v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že podle předchozího
rozsudku Nejvyššího správního soudu měly správní orgány v této věci postupovat dle znění
zákona před účinností jeho novely provedené zákonem č. 222/2017 Sb., avšak tato vada nemohla
mít vliv na nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Soud proto nyní pro přehlednost vychází
z ustanovení zákona o pobytu cizinců, jak byla uváděna v rozhodnutí správních orgánů s tím,
že tato ustanovení se materiálně nikterak neliší od ustanovení zákona, která měla být ve věci
správně aplikována.
[23] Podle §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu
pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení
platnosti tohoto víza (§37).
[24] Podle §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo dále zruší platnost víza
k pobytu nad 90 dnů, jestliže
a) nastal některý z důvodů uvedených v §56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a j) až l) nebo v §56 odst. 2, […]
za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování
přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života
cizince.
[25] Podle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců platí, že dlouhodobé vízum, s výjimkou víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí,
jestliže […]
j) pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince
na území.
[26] Konečně podle §174a odst. 1 zákona při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto
zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince
na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[27] S ohledem na výše uvedené proto bylo povinností správních orgánů zkoumat přiměřenost
důsledků rozhodnutí ve vztahu k důvodům neprodloužení dlouhodobého pobytu, zejména
přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života. Tato povinnost je dána skutečností,
že cizinec si v průběhu předchozího dlouhodobého pobytu vytvořil na území ČR celou řadu
ekonomických, společenských, kulturních, ale i rodinných vazeb různé intenzity, které mohou být
neprodloužením pobytu narušeny i zcela omezeny. Zákonodárce proto v těchto případech přímo
zavázal správní orgány povinností posuzovat přiměřenost těchto omezení ve vztahu k právu
na ochranu soukromého a rodinného života, která jinak plyne z přímo aplikovatelného čl. 8 odst.
2 Úmluvy. I kdyby zákonodárce tuto povinnost nestanovil výslovně, plynula by přímo z čl. 8
Úmluvy v případě, že by žadatel tuto otázku vznesl a nepřiměřenost v řízení namítl (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 - 39). Na druhou stranu
je nutné připomenout, že čl. 8 Úmluvy negarantuje cizincům právo vstupovat a pobývat na území
státu a nedává jim ani právo, aby získali konkrétní typ pobytového oprávnění. Představuje pouze
určitou garanci a korektiv toho, že při rozhodování o pobytovém oprávnění či dokonce přímo
vyhoštění cizince bude brán v kontextu všech posuzovaných zájmů také přiměřený zřetel
na existující osobní a rodinné vazby cizince.
[28] V tomto případě je mimo jakoukoliv pochybnost, že správní orgány byly při svém
rozhodování povinny vážit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele. Nejvyšší správní soud však ve své judikatuře již také konstatoval, že při posuzování
přiměřenosti dopadů není nutné výslovně hodnotit všechna kritéria uvedená v §174a zákona
o pobytu cizinců, ale je třeba výslovně zohlednit pouze důvody, které jsou v daném případě
specifické a vyplývají z průběhu řízení (viz rozsudek ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019 - 37,
nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018 - 36). Míra a intenzita poměřování těchto zájmů
s právem na soukromý a rodinný život je pak přímo odvislá od množství a kvality informací,
které má správní orgán k dispozici.
[29] V této souvislosti ovšem také platí, že břemeno tvrzení tíží primárně žadatele o konkrétní
pobytové oprávnění - je to totiž sám žadatel, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého
soukromého a rodinného života a kdo nejlépe může vylíčit specifika svého soukromého
a rodinného života do té míry, aby mohla být položena „na misku vah“ proti veřejným zájmům,
které případně naopak brání udělení pobytového oprávnění. Jde o informace z jeho vlastní
soukromé až intimní sféry (pokud by šlo například o informace týkající se zdravotního stavu
žadatele a příslušníků jeho rodiny), jejichž sdělení závisí výlučně na vůli žadatele. Jinak řečeno,
je to primárně žadatel, kdo má povinnost správnímu orgánu uvést informace ze svého
soukromého a rodinného života, o nichž se domnívá, že jsou pro posouzení věci relevantní a byly
by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky. Teprve v případě, že by měl správní
orgán o těchto informacích pochybnosti, nebo by nastala potřeba jejich doplnění, lze vyžadovat
odpovídající procesní aktivitu po správním orgánu. Ostatně tuto skutečnost reflektoval
zákonodárce v již zmiňované novele zákona o pobytu cizinců č. 222/2017 Sb., když do §174a
zákona vložil ustanovení, podle něhož je účastník řízení povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu
veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. Ačkoliv toto ustanovení
nemohlo být ve věci stěžovatele formálně aplikováno s ohledem na to, že správní orgány měly
v řízení postupovat podle předchozího znění zákona, není důvodu, proč by toto pravidlo nemělo
platit jakožto obecná zásada v rámci rozložení břemene tvrzení. Správní orgán je sice vázán
povinností zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád), to však neznamená, že jsou správní orgány povinny při rozhodování o pobytovém
oprávnění samy, bez toho, že by sám žadatel uváděl informace o svém soukromém a rodinném
životě, které jsou pro posouzení jeho žádosti relevantní, zjišťovat a pátrat po podrobnostech
a specifikách žadatelova soukromí, která by případně převážila nad důvodem pro neudělení
pobytového oprávnění. Jak již soud uvedl, tato povinnost musí primárně tížit samotného
žadatele. V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 - 34, podle něhož není povinností správních orgánů vyzývat
žadatele k doplnění dalších konkrétnějších sdělení, pokud v řízení o zrušení povolení k trvalému
pobytu bezpečně zjistily z jim dostupných podkladů osobní a rodinnou situaci cizince a cizinec
ohledně těchto zjištění nic nenamítal.
[30] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že stěžovatel při výslechu dne
15. 12. 2011 potvrdil správnímu orgánu informaci o tom, že s ním v ČR žije manželka a dalších
5 dětí, z nichž 2 pocházejí z předchozího manželství, avšak sám neuvedl žádné další podrobnosti
či specifika z rodinného života. V průběhu správního řízení, které probíhalo od roku 2011,
neboť vydaná rozhodnutí žalované opakovaně rušil krajský soud, stěžovatel sice zpochybňoval
hodnocení přiměřenosti dopadů do jeho soukromého a rodinného života, aniž by však sám uvedl
jakékoliv informace a skutečnosti, které by správní orgány mohly postavit na onu pomyslnou
misku vah proti zjištěním, plynoucím z utajovaných informací, z nichž správní orgány dovodily
závěr o tom, že pobyt stěžovatele na území není v zájmu ČR. Stěžovateli muselo být zřejmé,
že specifické a co nejširší informace ze soukromého a rodinného života nad rozsah toho,
co správnímu orgánu poskytnul a co správní orgán zjistil z jemu dostupných zdrojů (údaje o jeho
podnikání a obecné informace o rodinných příslušnících), mohou hrát klíčovou roli
pro posouzení přiměřenosti, v podstatě již poté, co správní orgán I. stupně vydal své první
zamítavé rozhodnutí dne 5. 3. 2012. Stěžovatel sice ve většině svých podání (vyjádřeních
k podkladům pro rozhodnutí či odvoláních) opakoval, že rozhodnutí správních orgánů
je v otázce přiměřenosti dopadů nepřezkoumatelné, neboť je založeno na nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu, avšak sám nikdy neuváděl žádné konkrétní skutečnosti, které by ve výsledku
mohly převážit nad závěrem, že jeho pobyt není v zájmu ČR. Podle Nejvyššího správního soudu
tak měl stěžovatel v průběhu celého správního řízení od roku 2011 dostatek příležitostí a času,
aby sám upřesnil, jaké skutečnosti ze svého soukromého a rodinného života považuje za natolik
specifické a relevantní, že by mohly převážit nad veřejným zájmem na zachování bezpečnosti ČR
a předcházení trestné činnosti, což byl zájem, který se nepochybně odráží ve zjištěních správních
orgánů z utajovaných informací. Stěžovatel sice ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne
3. 3. 2014 navrhl výslech své manželky, avšak neupřesnil, jaké informace by měly z takového
výslechu pro objasnění rodinných poměrů stěžovatele plynout; podle kasačního soudu
by však v takové situaci postačovalo, pokud by to byl sám stěžovatel, kdo by upřesnil
a specifikoval podrobnosti z rodinného života, které podle něj brání tomu, aby musel opustit
území ČR.
[31] Ostatně stěžovatel takové informace, které by podle něj byly způsobilé zvrátit rozhodnutí
správních orgánů a k nimž měly tyto orgány přihlížet, neuvedl ani v žalobě. Stěžovatel se tak sice
dovolává nedostatečně zjištěného skutkového stavu, ale nijak nekonkretizuje, v čem tato
nedostatečnost spočívá, tedy co považuje ze svého soukromého a rodinného života za natolik
významné, že ve světle těchto skutečností musí ustoupit veřejný zájem na tom, aby stěžovatel
dále dlouhodobě nepobýval na území ČR.
[32] To samé platí o stěžovatelově argumentu nejlepším zájmem dítěte, neboť stěžovatel nikdy
sám neupřesnil, jak konkrétně vypadá rodinné a rodičovské zázemí, které svým třem nezletilým
dětem poskytuje, a jak dalece by se tohoto zázemí dotklo jejich případné osobní odloučení.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že nejlepší zájem (resp. blaho) dítěte je zájmem, který v rámci
posuzování proporcionality zásahu do soukromého a rodinného života hodnotí i judikatura
ESLP, a současně, že jde o hodnotu, která musí být dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte předním
hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými
zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
[33] Relevantní soudní judikatura však nestanovuje absolutní převahu nejlepšího zájmu dítěte
za všech okolností. Naopak jak judikatura ESLP, tak Ústavního soudu jej vnímá opět jako příkaz
k vyvažování různých protichůdných zájmů, resp. nedávná judikatura Ústavního soudu zavedla
jistou kategorizaci různých řízení podle intenzity působení nejlepšího zájmu dítěte (nález ze dne
14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19). To od řízení, v nichž se přímo rozhoduje o úpravě práv
a povinností dítěte právě jakožto dítěte (řízení o péči o dítě a styku s ním), přes řízení, jejichž
účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, aniž by se dotýkala statusu dítěte (řízení
o soukromoprávních závazcích), po řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního
postavení dítěte, ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad. V těchto kategoriích
se pak nejlepší zájem dítěte projevuje různou intenzitou od předního a rozhodujícího kritéria
až po „prosté“ vážení s dalšími hodnotami a zájmy. Nyní projednávaná věc spadá i podle
Ústavního soudu do posledně zmíněné kategorie řízení, v němž je zájem dítěte pouze jedním
z mnoha kritérií. I v tomto případě však platí, že intenzita či „hloubka“ tohoto vážení se primárně
odvíjí od informací, které správním orgánům poskytne sám žadatel. Intenzitě dopadu rozhodnutí
do práv dítěte nepochybně odpovídá nejen způsob vážení nejlepšího zájmu dítěte, ale i povinnost
respektovat tzv. participativní práva dítěte, tj. právo dítěte být účastno příslušného řízení a mít
možnost se v něm přímo vyjadřovat. Tato povinnost je nejintenzivnější v první kategorii řízení;
v řízení, v němž se rozhoduje nynější věc stěžovatele, by bylo nutno vyžadovat takové postavení
jeho nezletilých dětí, včetně například jejich výslechu, pokud by stěžovatel uváděl podrobnosti
z rodinného života dětí, které by bylo třeba jakkoliv dále ověřit. Stěžovatel však v průběhu
správního řízení neuvedl žádná specifika svého rodičovského vztahu k nezletilým dětem, proto
se nelze podivovat nad tím, že správní orgány při posuzování přiměřenosti vycházely pouze
z toho, že děti dlouhodobě pobývají na území ČR, kde si vytvořily sociální vazby a zázemí,
navštěvují na denní bázi školy atd. Pokud by existovaly nějaké specifické okolnosti rodičovského
vztahu mezi stěžovatelem a jeho dětmi (například potřeba nějaké nadstandardní péče o děti
z jeho strany), měl stěžovatel nejprve sám tyto informace v průběhu řízení uvést, aby se jimi
mohly správní orgány dále zabývat.
[34] Ať už proto byla pasivita stěžovatele, pokud jde o konkrétní tvrzení týkající se jeho
soukromého a rodinného života, způsobena tím, že fakticky neexistují žádná specifika, která
by stěžovatel mohl před správním orgánem tvrdit (kromě správním orgánům známých
skutečností, že má 3 nezletilé děti, které zde žijí ve společné domácnosti s manželkou stěžovatele
a vykonávají školní docházku), nebo byla motivována určitou procesní strategií, kterou stěžovatel
v řízení zvolil, například s cílem oddálit konečné rozhodnutí o jeho žádosti, nemůže být nyní
přičítána k tíži správních orgánů a nemůže z ní být vyvozována nepřezkoumatelnost jejich
rozhodnutí. S ohledem na tuto výše popsanou pasivitu stěžovatele proto považoval kasační soud
podklady, které byly předmětem posuzování správních orgánů, jakož i posléze krajského soudu,
pro hodnocení přiměřenosti za dostačující. Neshledal proto důvodnou námitku, že by správní
rozhodnutí a napadený rozsudek byly nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[35] Pokud pak jde o vlastní posouzení přiměřenosti, lze dát stěžovateli za pravdu v tom,
že správní orgány a soudy s ohledem na to, že §174a zákona o pobytu cizinců je v podstatě
zákonnou implementací čl. 8 Úmluvy zpravidla vycházejí z kritérií vyplývajících z judikatury
ESLP, která je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti (s ohledem na to, že stěžovatel tato kritéria
věrně reprodukoval v kasační stížnosti – viz bod 12 tohoto rozsudku, Nejvyšší správní soud
nepovažuje za nezbytné je znovu opakovat). Jak již kasační soud uvedl, tato kritéria však lze
při posouzení přiměřenosti zohlednit pouze tehdy, pokud v řízení vyjdou najevo a jsou pro daný
případ relevantní, a to právě z důvodu uplatnění výše uvedené povinnosti žadatele, aby sám tvrdil
specifika svého soukromého a rodinného života. Rozsah a kvalita těchto informací pak přirozeně
ovlivňují „hloubku“, s níž správní orgán posoudí přiměřenost zásahu.
[36] Posouzení přiměřenosti je tak vždy otázkou hodnocení konkrétních okolností toho
kterého případu, jakékoliv srovnávání či zobecnění napříč skutkově a právně odlišnými případy
je vždy zavádějící. Nejvyšší správní soud má proto za to, že četná judikatura, na niž stěžovatel
ve své kasační stížnosti odkazuje, není jeho věci zcela přiléhavá buď proto, že se týká jiné
kategorie řízení (například v odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn.
IV. ÚS 1002/19, šlo o řízení, jehož předmětem byla přímo práva a povinnosti nezletilého dítěte,
neboť se jednalo o řízení o návrhu na změnu příjmení nezletilého), nebo je založena na odlišných
skutkových okolnostech (v rozsudku ESLP ze dne 2. 2. 2016, M. a M. proti Chorvatsku bylo
ve hře posouzení výchovných poměrů a násilí páchaného rodičem na nezletilém dítěti, rozsudek
ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, se týkal posouzení výchovného prostředí
v kontextu mezinárodního únosu dítěte jedním z rodičů, v případě posuzovaném v rozsudku
ze dne 3. 10. 2014, Jeunesse proti Nizozemsku, pak byla mimo jiné podstatná skutečnost,
že vyhošťovaná stěžovatelka denně pečovala o nezletilé děti, a v rozsudku ze dne 8. 11. 2016,
El Ghatet proti Švýcarsku, pak šlo o rozhodování o pobytovém oprávnění přímo pro dítě
za účelem sloučení rodiny). Jak již soud uvedl, taková specifika se v případě stěžovatelovy věci
nevyskytují, resp. nevyšla v řízení najevo.
[37] Nejvyšší správní soud má proto za to, že posouzení přiměřenosti vyhovělo nárokům
kladeným na poměřování protichůdných zájmů, konkrétně zájmu státu na ochraně bezpečnosti
a předcházení kriminality na straně jedné a práva na ochranu soukromí a rodinného života
stěžovatele a příslušníků jeho rodiny na straně druhé. Závěr, že pobyt stěžovatele na území není
v zájmu ČR, vyplynul z obsahu utajovaných informací, a Nejvyšší správní soud jej v předchozím
rozsudku posoudil jako závěr věcně správný a zákonný. V tomto smyslu jde o východisko, které
vstupuje do poměřování s dalšími protichůdnými právy, zájmy a hodnotami; v tomto smyslu
Nejvyšší správní soud (na rozdíl od stěžovatele) rozumí konstatování krajského soudu,
že „při posouzení otázky přiměřenosti je nezbytné vycházet z primárního závěru […], tj. že pobyt žalobce není
v zájmu ČR“. Jedná se o závěr prvotní (slovy krajského soudu primární), který může být ovlivněn
pouze tím, pokud nad zájmem státu, který se odráží v tomto dílčím závěru, převáží právo
na ochranu soukromého a rodinného života, jehož součástí je i posouzení nejlepšího zájmu
dítěte.
[38] Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že správní orgány svým
povinnostem při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí dostály. Zohlednily kritéria
a skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, podřadily je obecnějším protichůdným zájmům
a právům a posoudily je v jejich vzájemné souvislosti. Jak již uvedl krajský soud, zejména
rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje poměrně rozsáhlé posouzení vztahu
mezi zájmem státu a právem stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na ochranu soukromého
a rodinného života. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Stěžovatel dosud
rozvíjí svůj rodinný život s manželkou a třemi nezletilými dětmi, které všechny mají již v ČR
povolen trvalý pobyt, a v ČR tak mohou nadále setrvat v péči své matky. Manželka stěžovatele
je rovněž společnicí a jednatelkou obchodní společnosti, v níž podniká stěžovatel, takže rodina
v ČR nezůstane bez příjmů. Přirozeně platí, že vlastní podnikatelské aktivity stěžovatele budou
rozhodnutím o nepovolení prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání
komplikovány, to však plyne z podstaty rozhodování o povolení k pobytu a tyto negativní
důsledky lze přičítat toliko vlastnímu jednání stěžovatele, které bylo posouzeno jako rozporné
se zájmy ČR.
[39] Nejvyšší správní soud si je vědom své nedávné judikatury, na niž stěžovatel poukazuje,
a která se týká povinnosti správních orgánů při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí
zvažovat, jak se toto rozhodnutí dotkne nezletilých dětí cizince, tj. vážit již zmíněný nejlepší
zájem dítěte (rozsudek ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 - 28, nebo rozsudek ze dne
12. 6. 2020, č. j. 5 Azs 343/2019 - 37). Tato judikatura však nejlepší zájem dítěte neabsolutizuje
a nevylučuje, aby při posouzení individuálních okolností věci nemohl převážit jiný konkurující
zájem (rozsudek ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 - 33). Nejvyšší správní soud má za to,
že i v této věci byly poměry nezletilých dětí s ohledem na informace, které měly správní orgány
k dispozici (viz bod 33 tohoto rozsudku), váženy dostatečně (byť úvaha o tom, že děti mohou
nadále rozvíjet svůj rodinný život v ČR s matkou, není ve správních rozhodnutích spojena
výslovně s konceptem nejlepšího zájmu dítěte, avšak je zřejmé, že zájem dětí byl brán ve vztahu
k dalším konkurujícím zájmům v potaz). Samozřejmě se lze domnívat, že nejlepším zájmem
nezletilých dětí je žít v harmonickém rodinném prostředí s oběma rodiči, avšak omezení, které
pro poměry nezletilých dětí plyne z rozhodnutí neprodloužit stěžovateli dlouhodobý pobyt
(nemožnost osobního styku a péče o děti na území ČR ze strany stěžovatele), je přiměřeným
důsledkem posouzení jednání samotného stěžovatele a nezbytnosti prosadit převažující veřejný
zájem. Jak již soud uvedl, stěžovatel v řízení netvrdil žádná specifika rodinného života
a „běžných“ zájmů dětí být osobně vychovávány oběma rodiči, která by případně bylo třeba brát
v úvahu a která by mohla převážit zájem státu na tom, aby stěžovatel nepobýval na jeho území.
S ohledem na to shledal Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou i námitku nesprávného
posouzení právní otázky.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[41] Stěžovatel připojil ke kasační stížnosti návrh na přiznání odkladného účinku. O tomto
návrhu soud nerozhodoval, jelikož odkladný účinek působí jen do skončení řízení před soudem
a soud rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného odkladu po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném
účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu.
[42] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované,
která byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, pak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť
jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu