ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.209.2020:45
sp. zn. 8 Azs 209/2020-45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky
Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: T. G., zastoupený Mgr. Ondřejem
Rejskem, advokátem se sídlem Buzulucká 431, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2020,
čj. OAM-679/ZA-ZA11-ZA21-R2-2017, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2020, čj. 32 Az 13/2020-15,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2020, čj. OAM-679/ZA-ZA11-ZA21-R2-2017, žalovaný
neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
Jelikož žaloba nebyla opatřena datem a zejména vlastnoručním podpisem, vyzval krajský soud
žalobce usnesením z 24. 8. 2020, čj. 32 Az 13/2020-12, k odstranění vad žaloby spočívajících
v chybějícím datu a vlastnoručním podpisu. Žalobce však na výzvu soudu nereagoval.
Krajský soud žalobu s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 26. 11. 2009,
čj. 6 Azs 29/2009-59, shora specifikovaným usnesením odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž soudu vytkl přepjatý formalismus. Krajský soud rozhodoval nejen o žalobě stěžovatele,
ale i o žalobách jeho manželky a nezletilého syna. Žalobu, kterou podal za svého syna, stěžovatel
podepsal a prohlásil v ní, že v případě jeho syna existují stejné důvody pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12 až 14a zákona o azylu jako v jeho případě. Krajský soud neměl mít
pochybnost o úmyslu stěžovatele podat žalobu. Jednalo se totiž již o jeho druhou žalobu ve věci
mezinárodní ochrany a soudu byly známé důvody, pro které stěžovatel o udělení mezinárodní
ochrany žádá.
[4] Ačkoliv tedy stěžovatel neodstranil vady žaloby, muselo být krajskému soudu zřejmé,
že žaloba nebyla podána proti jeho vůli. Soud měl přihlédnout rovněž k tomu, že stěžovatel
nerozumí českému jazyku, a proto je nesplnění povinnosti v jeho případě omluvitelné. Krajský
soud měl podle stěžovatele dát přednost skutečné ochraně jeho subjektivního práva a úsilí
o nalezení spravedlnosti rozhodnutím ve věci samé před odmítnutím žaloby. V řízení tak měl
pokračovat a nedostatek podpisu žaloby odstranit později. Podmínka pro odmítnutí žaloby dle
§37 odst. 5 s. ř. s. dle stěžovatele nebyla splněna. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil postup krajského soudu za procesně
správný.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Jelikož je kasační stížností napadeno rozhodnutí krajského soudu, kterým se končí řízení
o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud
v souladu s §104a s. ř. s. nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 1. 2015, čj. 9 Azs 66/2014-69, č. 3181/2015 Sb. NSS). Není-li tomu tak,
odmítne ji jako nepřijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na své
usnesení z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Sám stěžovatel v kasační
stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil.
[7] Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele.
Kasační stížnost je proto nepřijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud uvádí, že postup krajského soudu zcela odpovídal požadavkům
kladeným ustálenou judikaturou na obsahové náležitosti podání (žaloby), popsané zejména v již
citovaném rozsudku čj. 6 Azs 29/2009-59, v němž soud mimo jiné konstatoval: „[j]ak vyplývá
z platné právní úpravy, jednou z povinných obecných náležitostí žaloby v řízení o rozhodnutí správního orgánu
je vlastnoruční podpis žalobce (§65 odst. 1, §71 odst. 1, §37 odst. 3 s. ř. s.), případně jeho zástupce.
V případě, že žalobce, resp. jeho zástupce, ani na základě usnesení předsedy senátu ve stanovené lhůtě žalobu
nedoplní, stane se z původně odstranitelné procesní překážky neodstranitelná procesní překážka, neboť chybějící
podpis znamená, že není možno zjistit, zda žaloba byla projevem žalobcovy vůle domáhat se tímto podáním
u soudu ochrany svého veřejného subjektivního práva či nikoliv. Nepodepsaná žaloba brání soudu pokračovat
v zahájeném řízení, a proto ji soud usnesením odmítne (§37 odst. 5 s. ř. s.).“ Okolnosti daného případu
zároveň nevyžadují provést judikaturní odklon. V tomto kontextu je nevýznamné tvrzení,
že krajskému soudu muselo být zřejmé, že stěžovatel opravdu zamýšlel podat žalobu, neboť
u tohoto soudu bylo vedeno též řízení ve věci stěžovatelova syna i manželky, resp. i proto,
že se jednalo v pořadí již o druhou žalobu stěžovatele ve věci žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Nejvyšší správní soud k tomu připomíná, že soud musí mít před projednáním žaloby
vždy postaveno najisto, že žaloba je skutečným projevem vůle toho, kdo ji podal. Tuto
skutečnost soud nemůže dovozovat z nepřímých indicií.
[9] K námitce, že krajský soud měl zohlednit nedostatečné porozumění českému jazyku,
Nejvyšší správní soud předně odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, z níž plyne, že potřeba
tlumočníka musí být zcela zjevná a musí sama vyjít v řízení najevo, a to nejčastěji tak, že žalobce
žalobu či její část sepíše v jiném než českém jazyce, v reakci na výzvu soudu k odstranění vad
žaloby uvede, že výzvě nerozumí, a požádá o ustanovení tlumočníka (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu z 31. 8. 2004, čj. 4 Azs 261/2004-57, z 16. 6. 2004, čj. 4 Azs 112/2004-50
či z 12. 1. 2005, čj. 7 Azs 270/2004-35). Tyto závěry judikatury s ohledem na znění žaloby, která
byla celá sepsána v českém jazyce, obsahovala žalobní body i žádost o ustanovení zástupce, zcela
odpovídají na uvedenou námitku. Lze dodat, že o ustanovení tlumočníka stěžovatel nepožádal
a i žádost o ustanovení zástupce byla odůvodněna nedostatkem finančních prostředků, nikoliv
jazykovou bariérou.
IV. Závěr a náklady řízení
[10] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele.
Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. března 2021
Petr Mikeš
předseda senátu