ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.69.2021:39
sp. zn. 8 Azs 69/2021 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: V. G., zastoupen Mgr. Tomášem Císařem,
advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2020,
čj. OAM-394/ZA-ZA11-ZA21-R2-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, čj. 57 Az 1/2020-30,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 9. 2019, čj. OAM-394/ZA-ZA11-ZA21-2019, žalobci
podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil mezinárodní ochranu. Toto
rozhodnutí Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, čj. 52 Az 27/2019-24, zrušil
z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Následně žalovaný v záhlaví označeným
rozhodnutím žalobci mezinárodní ochranu opět neudělil (podle týchž ustanovení zákona o azylu).
Důvodem žádosti byla obava z vydírání a výhrůžek policistů v souvislosti s podnikáním žalobce
v zemi původu (prodejem cigaret) a snaha legalizovat pobyt v ČR. Žalovaný poukázal
na nedůvěryhodnost žalobce, který původně při výslechu v řízení o správním vyhoštění tvrdil,
že do ČR přicestoval za účelem turistiky a následně se zde rozhodl zůstat pracovně. Teprve
při dalších výsleších předestřel výše uvedený azylový příběh. I nadále se v něm ale objevovaly
nesrovnalosti týkající se počtu napadení či toho, zda vyhledal lékařskou pomoc. O účelovosti
svědčí i to, že o mezinárodní ochranu požádal po 13 letech od příjezdu do ČR v době, kdy byl
odhalen jeho nelegální pobyt na základě falešných dokladů občana Bulharska a správní orgán
rozhodl o jeho správním vyhoštění. O mezinárodní ochranu navíc požádal po více než třech
letech od prvního výslechu v řízení o správním vyhoštění, v němž tuto možnost připustil. I kdyby
byl tvrzený příběh věrohodný, žalobce v Gruzii nevyužil žádné vnitrostátní prostředky ochrany.
Žalobce již žádný z policistů 13 let osobně nekontaktoval a poslední výhrůžky mu údajně vzkázali
po matce, která je již pět nebo šest let po smrti.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž tvrdil, že žalovaný nedostál
závaznému právnímu názoru vyslovenému v rozsudku čj. 52 Az 27/2019-24. Rozhodnutí
ve vztahu k jednotlivým druhům mezinárodní ochrany nedostatečně odůvodnil, nezohlednil
shromážděné podklady a aktuální situaci žalobce. Žalovaný bagatelizoval tvrzení žalobce, aniž
by je dokazováním vyvrátil. Pokud žalovaný shledal rozpory v tvrzeních žalobce, měl provést
doplňující pohovor. I v minulosti navíc vydírání ze strany policie připouštěl. Jeho příběh proto
nelze považovat za nevěrohodný. Podle žalovaného měl v zemi původu vyhledat pomoc právě
u těch orgánů, kterých se obává. Zprávy o zemi původu, ze kterých žalovaný vyšel, považuje
za nepříliš aktuální a podrobné.
[3] Krajský soud v Praze žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Žalobce
nekonkretizoval, jak konkrétně se žalovaný neřídil závazným právním názorem. Krajský soud
takové pochybení neshledal. Rozhodnutí rovněž považuje za plně přezkoumatelné. Co se týče
závěru o nevěrohodnosti žalobce, shledal, že v jeho výpovědích skutečně existují podstatné
rozdíly popsané žalovaným. Ty žalobce ve správním řízení ani v žalobě přesvědčivě nevysvětlil.
Žalobce má pravdu, že po něm nelze požadovat, aby svůj azylový příběh doložil podrobnými
důkazy. Dostatečnou může být samotná věrohodná výpověď. V jeho případě ale o věrohodné
a konzistentní výpovědi nelze hovořit. Na tom nic nemůže změnit ani předložení nedatovaných
výhrůžných dopisů, které dle svého tvrzení dostal před rokem, kdy již probíhalo správní řízení,
a přesto je během něj (ani v řízení o předchozí žalobě) nepředložil. Neshledal ani důvod
pro vedení doplňujícího pohovoru. Žalobce byl na rozpory ve výpovědi již v rámci pohovoru
dotazován a navíc již z předchozího (zrušeného) rozhodnutí věděl, v čem žalovaný rozpory
shledává. Měl proto dostatek prostoru na ně reagovat a vysvětlit je. Důvodné soud neshledal
ani vágní námitky o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, nepřihlédl ke specifickým okolnostem
případu a nešetřil oprávněné zájmy žalobce. Krajský soud takový postup podpořil, ačkoliv
zjištěné skutečnosti mohou podporovat odlišný závěr. Krajský soud zcela přešel stěžovatelem
namítané podstatné skutečnosti a omezil se na odkazy směrem k rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatel několikrát uvedl obavy obrátit se v Gruzii na bezpečnostní složky státu, vyjádřil k nim
nedůvěru a poukázal na nefunkčnost státu. Připustil, že se v různých řízeních dopustil odlišných
výpovědí. Neznalí účastníci na otázku, zda existuje překážka vycestování, směřují svou odpověď
k existenci fyzické překážky, finančním či zdravotním otázkám apod. Téměř nikdo bez vysvětlení
pojmu nemyslí na nebezpečí v zemi původu. Důkazní břemeno navíc leží na žalovaném, který
měl provést doplňující pohovor. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nedostatečně vyhodnotil
jeho námitky týkající se posouzení skutkového stavu, hodnocení provedených důkazů a naplnění
podmínek pro přiznání „postavení azylanta“. Zejména je třeba přihlédnout k tomu, v jaké době
tvrzené potíže vznikly. Žalovaný rozhodl podle ne zcela aktuálních zpráv, neprovedl nezbytné
důkazy a bylo vhodné pořídit i podklady o bezpečnosti Gruzie v době, kdy k potížím došlo.
Ačkoliv žalobce poukazoval na konkrétní důvody, které jej vedou k obavě z návratu do vlasti,
krajský soud stejně jako žalovaný se těmito námitkami nezabýval.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost
nebo zamítnutí. Plně se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Trvá na tom, že vycházel
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Právní posouzení věci pokládá za souladné
se zákonem a odpovídající skutečnému stavu věci. Kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[7] Podle §104a odst. 3 zákona s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele; k tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura tohoto soudu (viz zejm. usnesení NSS ze dne
26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Stěžovatel k přijatelnosti kasační
stížnosti (k přesahu vlastních zájmů) nic neuvedl. Nevznesl žádné právní otázky, které by nebyly
judikaturou řešeny, byly řešeny rozdílně, či by měly být vyřešeny jinak. Z jím uplatněných námitek
je zřejmé, že důvod přijatelnosti by mohl spočívat pouze v zásadním a hrubém pochybení
krajského soudu. Žádné takové pochybení, které by mohlo mít vliv na stěžovatelovo
hmotněprávní postavení, však Nejvyšší správní soud neshledal.
[8] Stěžovatel ve zcela obecné rovině namítl, že se krajský soud nedostatečně zabýval
jeho námitkami. Nejvyšší správní soud nicméně nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl
tak zásadními vadami (ve výše uvedeném smyslu), které podle jeho setrvalé judikatury
zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady
naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, či ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73,
č. 787/2006 Sb. NSS).
[9] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval i otázkou zjišťování
skutkového stavu (srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne
18. 12. 2003, čj. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne 17. 6. 2004, čj. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne
25. 10. 2004, čj. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne
27. 1. 2009, čj. 2 Azs 91/2008 - 66). Co se týče kvality a dostatečnosti důkazů opatřovaných
správním orgánem v řízení o udělení mezinárodní ochrany, lze odkázat především na rozsudek
NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 - 81.
[10] K problematice posuzování věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu taktéž existuje
bohatá a ustálená rozhodovací praxe. V rozsudku ze dne 14. 5. 2008, čj. 7 Azs 25/2008-105, soud
konstatoval, že „nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu
orgánu, shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu. V usnesení ze dne
3. 9. 2009, č. j. 7 Azs 63/2009-96, pak kasační soud vyložil, že „posouzení věrohodnosti skutkového
příběhu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se odehrává zejména na základě výpovědí, které v průběhu
správního řízení učiní, neboť ohledně listinných či jiných relevantních důkazů je zpravidla v azylovém řízení
nouze. Pokud je mezi jednotlivými výpověďmi znatelný rozpor či je v nich viditelná snaha o doplňování nových
azylově relevantních skutečností, nelze vytýkat správnímu orgánu, že stěžovatelem uváděné skutečnosti neshledal
věrohodnými“ (obdobně též rozsudek ze dne 11. 11. 2019, čj. 3 Azs 94/2019-33, či usnesení ze dne
16. 5. 2019, čj. 9 Azs 414/2018-70). Z judikatury rovněž plyne, že důvodem odepření
mezinárodní ochrany nemohou být takové rozpory ve výpovědích, které jsou pouze dílčího
charakteru a nezpochybňují jádro žadatelova azylového příběhu. Závěry dosavadní rozhodovací
činnosti (např. rozsudky ze dne 19. 8. 2004, čj. 4 Azs 152/2004-36, ze dne 24. 7. 2008,
čj. 2 Azs 49/2008-83, ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, a mnohé další) Nejvyšší správní
soud shrnul v rozsudku ze dne 30. 9. 2020, čj. 2 Azs 165/2019-57, v němž uvedl, že „pokud
se žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho
výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi
původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet (…) Při hodnocení věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní
ochranu lze vycházet z vnitřní konzistentnosti a přesvědčivosti výpovědi, z toho, nakolik je žadatelem prezentovaný
azylový příběh souladný s informacemi o zemi původu, či z celkové věrohodnosti žadatele.“
[11] Co se týče vznesených kasačních námitek, je podstatné zdůraznit, že krajský soud
se žalobní argumentací podrobně zabýval. Stěžovatel nyní v kasační stížnosti na jeho závěry
reaguje převážně zcela obecnými tvrzeními o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu,
nepřihlédnutí ke specifickým okolnostem, neprovedení nezbytných důkazů, opomenutí
podstatných skutečností či rozhodnutí podle ne zcela aktuálních zpráv. Takto formulovaná
argumentace již z povahy věci nemůže soud přesvědčit o tom, že případ stěžovatele přesahuje
jeho vlastní zájmy. Krajský soud ve shodě s žalovaným na základě zjištěných skutečností vyložil,
z jakých důvodů považuje stěžovatelův azylový příběh za nevěrohodný. Současně vedle toho
osvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že i kdyby byl jeho příběh pravdivý,
nemohl by vést k udělení mezinárodní ochrany, protože stěžovatel mohl vyhledat v zemi původu
ochranu, což neučinil. Z rozhodnutí konkrétně vyplývá, na jaké orgány (Generální inspekci
policie a Ombudsmana) bylo možné se obrátit a krajský soud a žalovaný se také zabývali otázkou,
jak silné je jejich postavení v zemi původu a zda skutečně prověřují případné nelegální jednání
policistů. Krajský soud rovněž vyložil, proč nebylo nezbytné provedení dalšího výslechu
stěžovatele k odstranění rozporů v jeho výpovědích, a vysvětlil, že stěžovatel již dlouho věděl,
v čem žalovaný spatřuje rozpory ve výpovědích a měl dostatek času na to, aby je vyjasnil.
Stěžovatel nepředestřel žádnou alespoň elementárně přesvědčivou argumentaci, která by mohla
svědčit o zásadním pochybení krajského soudu. Nepředestřel ani žádné otázky, které by nebyly
dosavadní rozhodovací praxí uspokojivě řešeny.
[12] Argumentaci, podle které stěžovatel nevěděl, na co je při výslechu dotazován v rámci
otázky na překážky vycestování, uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, a je proto nepřípustná
(§104 odst. 4 s. ř. s.). Pouze na okraj k tomu Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel nebyl
při prvním výslechu v rámci řízení o správním vyhoštění dne 11. 2. 2006 dotazován pouze
na překážky vycestování, ale také na důvody, proč přicestoval do ČR. Přesto se o údajném
vydírání ze strany policistů vůbec nezmínil. Ze stejného důvodu je nepřípustná i námitka,
dle které měl žalovaný zjišťovat skutečnosti o bezpečnostní situaci v zemi původu vztahující
se k době, kdy měl mít stěžovatel v Gruzii potíže. Nelze současně přehlédnout, že stěžovatel
na jedné straně tvrdí, že zprávy o zemi původu, ze kterých krajský soud a žalovaný vyšli, nejsou
dostatečně aktuální, a na straně druhé tvrdí, že měl být zjišťován skutkový stav k roku 2006.
[13] Nejvyšší správní soud proto na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a podle §104a s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. bod 53 usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020 - 33, a bod 18 usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021,
čj. 9 As 83/2021 - 28). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. listopadu 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu