ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.414.2018:70
U SNE SE NÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr Pavla Molka v právní věci žalobců: a) A. T. H., b) nezl. B. G.
S. (dříve B. T. H.), oba zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2017, č. j. OAM-240/ZA-ZA14-ZA08-2014, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. 11. 2018, č. j. 32 Az 27/2017 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců Mgr. Pavlíně Zamečníkové, advokátce se sídlem
Příkop 834/8, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 10 520 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně a) a jejím jménem nezletilý žalobce b) [dále „stěžovatelé“, příp. „stěžovatelka
a)“] se kasační stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného. Žalovaný jím rozhodl, že se stěžovatelům neuděluje mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
[2] V průběhu správního řízení vyšlo najevo, že tvrzeným důvodem žádostí stěžovatelů je
nebezpečí pronásledování z politických důvodů. Žalovaný správní orgán, jakož i krajský soud,
shledaly výpovědi stěžovatelky a) nedůvěryhodnými, neboť v mnoha ohledech vykazovaly
nesrovnalosti. Na základě toho žalovaný naznal, že se jedná o žádost účelovou, kdy skutečným
motivem podání žádosti je snaha o legalizaci pobytu stěžovatelů na území ČR. Žádosti proto
nevyhověl. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatelé podávají kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Mají za to, že se soud dostatečně nevypořádal s jejich námitkami a rozhodnutí založil
na nedostatku důvodů. Napadený rozsudek považují za nepřezkoumatelný, vedle toho namítají
nesprávné právní posouzení věci.
[4] Stěžovatelka a) má za to, že podklady ve spise prokazují pronásledování ze strany vlády
z důvodu její politické činnosti ve prospěch strany OLF, tj. důvod podle §12 písm. a) a b) zákona
o azylu, pro který podala žádost o mezinárodní ochranu. Má za to, že bylo prokázáno, že od roku
2000 byla členkou Oromského osvobozeneckého hnutí, které vláda považuje za teroristické
uskupení, byla tak pronásledována za své aktivity a členství v tomto hnutí (označované i OLF)
a za tuto svou činnost i vězněna a sledována. Věrohodnost svých tvrzení prokazuje existencí
soudního příkazu k jejímu zadržení, fotografiemi, které v řízení před žalovaným předložila,
a v neposlední řadě zprávami o zemi původu, ze kterých vyplývá, že zatčeným stíhaným členům
opozice hrozí uložení či vykonání trestu smrti; v detenčních zařízeních a při výslechu
je používáno mučení; soudní procesy jsou manipulovány. Z výše uvedených důvodů se obává
svého návratu do vlasti.
[5] Stěžovatelka a) rovněž namítá, že žalovaný ani soud neuvedli žádný relevantní důvod
zpochybňující věrohodnost jejích výpovědí a zcela odmítli její vysvětlující argumentaci,
že pochybnosti byly způsobeny z důvodu odchylek etiopského kalendáře, nízkou úrovní jejího
vzdělání, traumatizujícími zkušenostmi z Etiopie, její vyčerpaností po porodu v roce 2016
a obavami z nuceného návratu. Má za to, že rozpory v jejích výpovědích nejsou natolik zásadní,
aby bylo možné celý azylově relevantní příběh označit za nepřesvědčivý a nevěrohodný. V této
souvislosti odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008-105.
Rozsudku krajského soudu vytýká, že v něm není žádným způsobem vyhodnocen ani aplikován
nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp.zn. I. ÚS 425/16, na který bylo v žalobě
odkazováno (ospravedlnění neuvedení všech azylově relevantních důvodů již v řízení
před správním orgánem).
[6] Dále má za to, že se krajský soud nepřezkoumatelným způsobem vypořádal
s podmínkami pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu,
které stěžovatelé splňují, neboť v případě návratu bude jejich život ohrožen. Závěr, že výpověď
stěžovatelky a) je nevěrohodná, nelze vztáhnout na její obavy o život v případě návratu do země
původu. Žalovaný ani krajský soud dostatečným způsobem nezohlednili zprávy ohledně situace
v Etiopii a dodržování lidských práv. Nepřezkoumatelně se tak vypořádali s důkazními
prostředky, čímž svá rozhodnutí zatížili závažnou vadou. Ze všech výše uvedených důvodů
navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení, případně zrušil i rozhodnutí žalovaného.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak své rozhodnutí,
tak napadený rozsudek krajského soudu, považuje za věcně správný, srozumitelný, dostatečně
odůvodněný, vycházející z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vydaný v souladu
se zákonem i platnou judikaturou. Za nedůvodnou považuje především námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Setrvává na svém vyjádření k žalobě ze dne
12. 7. 2016. Navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout
pro nedůvodnost.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, směřuje proti rozhodnutí, proti
kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou (§102
a násl. s. ř. s.).
[9] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a
s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[10] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů v mezích
vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu neshledal. Stěžovatelé
v rámci svých tvrzení nepředestřeli žádnou otázku, která by mohla mít obecný dopad
na rozhodovací činnost krajských soudů, k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyjádřit za účelem
sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl ani z úřední povinnosti z obsahu spisů.
Krajský soud věc posoudil řádně, v souladu s právními předpisy i dosavadní judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ke skutečnostem tvrzeným v rámci správního řízení
se přezkoumatelným způsobem vyjádřil. Nejvyšší správní soud tak nedospěl ani k závěru,
že by v daném případě mělo dojít k judikaturnímu odklonu. Ani neshledal na straně krajského
soudu či žalovaného zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatelů ve smyslu předestřeném citovaným usnesením. Přitom samotný nesouhlas se závěry
soudu nezakládá důvod k přijatelnosti.
[11] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno.
Přesto soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatelů nepřesahuje jejich zájmy natolik,
aby se jí podrobně věcně zabýval.
[12] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dospěl k závěru, že se v daném případě
o nepřezkoumatelné rozhodnutí nejedná, neboť napadený rozsudek je srozumitelný, je opřen
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud přisvědčil závěru
žalovaného o nedůvěryhodnosti výpovědi stěžovatelky a) a účelovosti podání její žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, na základě čehož dospěl k rozhodnutí ve výroku I. napadeného
rozsudku. Krajský soud rovněž přezkoumal rozhodnutí žalovaného s ohledem na relevantnost
a aktuálnost podkladů v souvislosti s tvrzeními stěžovatelky a) a přezkoumatelným způsobem
předestřel své závěry o nedůvodnosti žaloby.
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry žalovaného i krajského soudu,
že stěžovatelka a) neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Rovněž nebylo zjištěno, že by jí a jejímu nezletilému
dítěti měla být udělena doplňková ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu. Z obsahu správního
spisu je zřejmé, že se stěžovatelce a) nepodařilo splnit základní předpoklad pro úspěšné vedení
řízení o udělení mezinárodní ochrany, jímž je podání konzistentní a vnitřně nerozporné výpovědi
žadatele. Mnohačetné nesrovnalosti ve výpovědích stěžovatelky a) byly zcela zásadní pro úvahy
žalovaného (str. 5-7 jeho rozhodnutí), potažmo krajského soudu (bod 29. – 30. soudního
rozhodnutí), o nevěrohodnosti jejích tvrzení a účelovosti jejího podání, které vedly žalovaného
zcela správně k závěru o neudělení mezinárodní ochrany.
[14] Námitky stěžovatelky a) uváděné v kasační stížnosti zpochybňující závěry
o nevěrohodnosti a bagatelizující význam nesrovnalostí v jejích výpovědích Nejvyšší správní soud
považuje za nedůvodné. V nyní posuzované věci, tj. v řízení již o druhé žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, stěžovatelka a) uvádí jako jediný důvod své
žádosti svou politickou aktivitu. I bez ohledu na závěry usnesení zdejšího soudu ze dne
3. 4. 2014, č. j. 7 Azs 40/2014 - 40, týkající se její první žádosti o mezinárodní ochranu, kterým
byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost, Nejvyšší správní soud shledal, že samotný
azylový příběh stěžovatelů předestřený v nyní posuzovaném řízení o udělení mezinárodní
ochrany vykazuje značnou míru nesrovnalostí. Za zásadní nesrovnalost, na kterou poukázal jak
žalovaný, tak krajský soud, zdejší soud považuje tvrzení o tom, že stěžovatelka a) měla být
zatčena a držena ve vězení za svou politickou činnost dvakrát, přičemž v žádosti o mezinárodní
ochranu ze dne 21. 5. 2014 uvedla, že k těmto zatčením došlo před jejím pobytem v Libanonu.
Nicméně při pohovoru k předmětné žádosti pak uvedla, že k druhému zatčení došlo
až po návratu z Libanonu. Na otázku, jak může tuto nesrovnalost vysvětlit, uvedla, že si to
nemůže pamatovat přesně, ale že byla zadržena dvakrát.
[15] Míru nedůvěryhodnosti pak umocňují další rozpory vyvěrající ze srovnání
stěžovatelčiných výpovědí předestřených v rámci prvního a tohoto druhého řízení o mezinárodní
ochranu. Stěžovatelka a) v obou azylových příbězích poukazuje na svoji negativní zkušenost
s pronásledováním ze strany muže muslimského vyznání, který si ji přes její odpor chtěl vzít.
Výpovědi ohledně toho, kdy se poznali a kdy přesně docházelo k pronásledování a toho,
kdy měla tyto skutečnosti oznamovat na policii, se rovněž značně liší. Přestože ve své druhé
žádosti konstatovala, že pronásledování ze strany tohoto muže nikdy nebylo hlavním důvodem
pro opuštění země původu (jak tomu bylo v první žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
než v řízení před krajským soudem nově uvedla za důvod pronásledování svou politickou aktivitu
ve prospěch Oromského osvobozeneckého hnutí), rozpory v jejích výpovědích v této otázce je
nutno považovat za další ukazatel nevěrohodnosti jejího příběhu. V pohovoru k nyní posuzované
žádosti uvedla, že před svým odjezdem do ČR se skrývala minimálně 9 měsíců u kamarádky
v Sebetě a zároveň, že problémy s muslimským mužem měla asi rok před odjezdem. V rámci
řízení o první žádosti však uvedla, že měla problémy s muslimským nápadníkem půl roku před
svým odjezdem. Za velmi nevěrohodnou shledal zdejší soud skutečnost, že stěžovatelka měla
nežádoucí chování muslimského muže oznámit na policii v době, které však dle tvrzení v rámci
pohovoru o druhé žádosti odpovídala doba, kdy již měla být hledána pro svou politickou aktivitu,
a přesto nebyla zadržena. Předložený doklad o soudním příkazu k zatčení, který má prokazovat
její věrohodnost, byl dle svého obsahu vydán dva roky před odjezdem, nicméně stěžovatelka
a) tvrdila, že zemi původu opustila v návaznosti na jeho vydání. Tuto nesrovnalost vysvětlila
chybou v datu na dokumentu, čímž je však zpochybněna sama důkazní hodnota takového
dokumentu ve prospěch jejích tvrzení.
[16] Nejvyšší správní soud již na základě těchto předestřených nesrovnalostí shledal, že je
nutno přisvědčit žalovanému i krajskému soudu, že stěžovatelka nesplnila svou základní
povinnost, a to předestřít konzistentní a vnitřně nerozporný azylový příběh. Požadavek na to, aby
stěžovatelčina tvrzení ve vztahu ke zjištěním provedeným žalovaným a důkazům opatřeným
žalovaným i stěžovatelkou samotnou byla důvěryhodná, přitom nepřekračuje míru tíhy důkazního
břemene, jak byla ve vztahu k řízení o udělení mezinárodní ochrany určena zejména v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, kde bylo uvedeno
„[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky
než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny
dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ V případě, že žadatel
svoji povinnost tvrzení nesplní, a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti,
nebo že na podkladě jeho neurčitých nebo rozporuplných skutečností nelze zjistit, jaké jsou
skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci, nemůže žalovaný v takovém případě
shledat existenci podmínek pro udělení azylu (k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 - 105, na který sami stěžovatelé v kasační stížnosti
poukazují). Posuzováním žádosti o azyl, v níž žadatel uvádí nevěrohodné skutečnosti ve vztahu
k azylově relevantním důvodům, se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval také
např. v rozsudcích ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 - 36, ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, a ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 7 Azs 93/2008 - 54.
[17] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelů, že se v daném
případě jednalo o rozpory nikoli zásadního charakteru, které byly navíc dostatečně vysvětleny.
Nejvyšší správní soud má za to, že z obsahu žádosti i pohovoru je patrno, že předestřený azylový
příběh vykazuje mnohé významné (jak bylo výše uvedeno) i méně významné nesrovnalosti (které
již zdejší soud pro nadbytečnost podrobně v tomto usnesení neuvádí), kdy jejich souhrn
poukazuje na závažnou nedůvěryhodnost azylového příběhu. Nejedná se o odlišná tvrzení
v přesném ani přibližném datu uskutečněných událostí, jak k tomu může v případě přepočtu mezi
etiopským a evropským kalendářem dojít, ale především v posloupnosti, návaznosti a délce
jednotlivých událostí, jak tomu bylo např. při zatčení před a po pobytu v Libanonu,
na což dle zdejšího soudu nemohla mít zásadní vliv ani úroveň vzdělání stěžovatelky a), její obavy
z návratu či tvrzení o traumatickém stavu, který navíc žádným způsobem nedoložila.
[18] Vzhledem k výše uvedenému nebyla prokázána existence pronásledování podle §12
písm. a) zákona o azylu, ani existence podmínek uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu.
To i bez ohledu na objektivní reálie uvedené stěžovatelkou a) a vyplývající ze zpráv o zemi
původu týkajících se existence a činnosti Oromského osvobozeneckého hnutí a složité občanské
i politické situace v Etiopii, neboť samotná problematická situace bez prokázání provázanosti
do života žadatele není důvodem vyhovění žádosti o udělení mezinárodní
ochrany (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79). Nejvyšší správní soud dále uvádí, že jak žalovaný (na str. 9-11 svého
rozhodnutí), tak krajský soud (bod 37. napadeného rozsudku), se zabývali rovněž otázkou,
zda byly splněny podmínky pro udělení tzv. doplňkové ochrany. Vycházeli přitom z obsahu spisu
a ze zpráv o zemi původu, přičemž nenaznali, že by stěžovatelům v případě návratu do země
původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a byli ohroženi na životě. V kasační stížnosti
stěžovatelé namítají, že žalovaný ani krajský soud dostatečně nezohlednili zprávy o zemi původu,
aniž by uvedli, v jakém konkrétním ohledu a k jaké konkrétní situaci či informaci o zemi původu
neměli přihlédnout. Nejvyšší správní soud s ohledem na takto obecně položenou námitku však
v posouzení a odůvodnění otázky nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany
namítanou nedostatečnost neshledal.
[19] Pokud stěžovatelé namítají, že krajský soud neaplikoval závěry uvedené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, zdejší soud konstatuje, že otázka,
na kterou stěžovatelé poukazují, tj. povinnost za určitých okolností připustit azylově relevantní
tvrzení žadatelů uplatněné nově až v řízení před krajským soudem, vůbec v daném případě
nenastala, a proto nebyl krajský soud povinen závěry nálezu uplatňovat. Naopak je zřejmé,
že žalovaný i krajský soud ze všech stěžovatelčiných výpovědí, tedy i z výpovědí uplatněných
v jakékoli fázi v předchozím řízení, pro utvoření si obrazu celého azylového příběhu vycházeli.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, proto ji podle
§104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[22] Stěžovatelům byla usnesením zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2018,
č. j. 9 Azs 414/2018 - 26, ustanovena k ochraně jejich práv zástupkyně pro řízení Mgr. Pavlína
Zámečníková, advokátka se sídlem Příkop 834/8, Brno. Podle §35 odst. 10, věty první, s. ř. s.
ustanovené zástupkyni stěžovatelů hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[23] Ustanovená zástupkyně si vyčíslila odměnu za zastupování obou účastníků řízení za tři
úkony ve výši 15 780 Kč, tj. za úkony převzetí věci, přípravu a studium dokumentů, nahlížení
do spisu u zdejšího soudu a za sepis doplnění kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud zástupkyni
přiznal odměnu za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“), tj. za úkon
převzetí a přípravu zastoupení včetně studia dokumentů a za úkon sepsání podání ve věci samé,
tj. doplnění kasační stížnosti. Přestože je pro případ přiznání odměny za úkon podle §11 odst. 1
písm. b) vedle převzetí a přípravy nutné uskutečnit rovněž poradu s klientem, v daném
konkrétním případě zdejší soud uznal namísto porady nahlížení do spisu, které nelze
za samostatný úkon považovat, a zástupkyni tak přiznal vedle odměny za úkon sepsání podání
ve věci samé rovněž odměnu za úkon podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Za jeden
úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Vzhledem k tomu, že zástupkyně zastupovala v předmětné
věci stěžovatele dva a činila tak společné úkony při zastupování, je tato mimosmluvní odměna
za každý úkon podle §12 odst. 4 advokátního tarifu snížena o 20 %. Odměna za jeden úkon
tak činí 2 480 Kč, za 2 x dva úkony 9 920 Kč. Zástupkyni dále náleží paušální náhrada hotových
výdajů za dva úkony ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celková výše
odměny ustanovené zástupkyně tak pro zastupování v dané věci činí 10 520 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu