ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.109.2021:28
sp. zn. 9 As 109/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. H., zast. Mgr. Pavlem
Schollem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 1371/16, Třebíč, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Lidické náměstí 9, Ústí
nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2018, č. j. KRPU-58153-22/ČJ-2015-
0400DP-05, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 15 A 126/2018 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rac í soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Scholla,
advokáta se sídlem Bráfova tř. 1371/16, Třebíč.
IV. Žalobci se v r ací opakovaně zaplacené soudní poplatky za kasační stížnost a za návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 6 000 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Scholla, advokáta se sídlem Bráfova tř. 1371/16,
Třebíč.
V. Soud v yz ýv á zástupce žalobce, aby ve lhůtě 1 týdne od doručení tohoto rozsudku
sdělil číslo bankovního účtu, na který mají být zaplacené soudní poplatky vráceny.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 12. 2014, č. j. KRPU-203925-12/ČJ-2014-
0400DP-05, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Krajského ředitelství policie
Ústeckého kraje, územního odboru Most, obvodního oddělení Litvínov (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 21. 10. 2014, KRPU-203925-8/ČJ-2014-040812. Tímto rozhodnutím
byl zamítnut návrh žalobce ze dne 5. 9. 2014 na obnovu řízení ve věci přestupku dle §125c
odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
kterého se dopustil tím, že dne 21. 11. 2012 v 10:00 hodin v Litvínově, ulici S. K. Neumanna,
řídil motorové vozidlo PEUGEOT 307, RZ X, a jako řidič nebyl připoután bezpečnostním
pásem. Tento přestupek byl téhož dne projednán v blokovém řízení a žalobci byla uložena
pokuta ve výši 100 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad
Labem (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 15 A 15/2015 - 30,
rozhodnutí obou správních orgánů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení s tím, že mají provést
výslech zasahujícího policisty. Správní orgán I. stupně po provedení výslechu zasahujícího
policisty nstržm. R. K. rozhodnutím ze dne 9. 2. 2018, č. j. KRPU-58153-16/ČJ-2015-040812-
05, opět zamítl návrh na povolení obnovy řízení. Žalovaná následně rozhodnutím uvedeným
v záhlaví prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[3] Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem
uvedeným v záhlaví. Nesouhlasil s tvrzením, že se žalovaná nevypořádala s odvolací námitkou,
že správní orgán I. stupně neuvedl v odůvodnění, jak ke svému rozhodnutí dospěl. Žalovaná
na tuto odvolací námitku reagovala na straně 4 napadeného rozhodnutí tak, že z odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí jednoznačně vyplývají úvahy, které správní orgán I. stupně vedly
k zamítnutí žádosti o obnovu řízení.
[4] Krajský soud nevyhověl ani námitce, že správní orgány nesprávně vyhodnotily
podmínky pro obnovu řízení. Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 3. 2013,
č. j. 1 As 21/2010 - 65, č. 2838/2013 Sb. NSS, přichází obnova řízení na žádost účastníka
řízení podle §100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) „v úvahu u přestupku, který byl vyřízen v blokovém řízení
postupem podle §84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jen v případě, že žadatel neudělil
souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení.“ Žalobce během správního řízení navrhl jako důkaz
pouze znalecký posudek ohledně zjištění, zda se na pokutovém bloku jednalo o jeho podpis.
Až s odstupem několika let navrhl jako důkaz výslech bývalých spolupracovníků jako svědků
ohledně skutečnosti, kdo u nich v zaměstnání jezdil se služebním vozem a kdo mohl zneužít
jeho doklady. Odcizení nebo zneužití dokladů však žádným způsobem neohlásil orgánům
činným v trestním řízení. Žalobci se tak nepodařilo zpochybnit, že přestupek spáchal a udělil
souhlas k jeho projednání v blokovém řízení. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní v rámci
řízení o žádosti o obnovu řízení tíží právě žadatele. Žadatel o obnovu řízení,
který zpochybňuje svůj souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, musí tvrdit takové
skutečnosti, které budou relevantní, dostatečně konkrétní a věrohodné, aby vyvolaly důvodné
pochybnosti o tom, že skutečně souhlas udělil. Provedení těchto důkazů pak mohou správní
orgány odmítnout, pokud nejsou tvrzení vzhledem ke své obecnosti způsobilá odůvodnit
povolení obnovy blokového řízení nebo pokud navrhované důkazy vzhledem
ke skutečnostem, které mají prokázat, nemohou zcela zřejmě zpochybnit rozhodná zjištění.
[5] K námitce, že žalovaná vyhodnotila, že podpis na pokutovém bloku patří žalobci,
aniž by si kvůli tomu vyžádala znalecký posudek, krajský soud uvedl, že až poté, kdy bylo
vydáno nové rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalobce navrhl doplnění dokazování,
ve kterém uvedl, že pokud by provedený výslech zasahujícího policisty a případné další
výslechy neprokázaly, že nebyl řidičem kontrolovaného vozidla, pak navrhuje znalecké
zkoumání podpisu na pokutovém bloku. Žalovaná byla oprávněna sama učinit závěr o shodě
podpisů, neboť se jedná o pouhé porovnání jejich vzhledu. Řádně vysvětlila, jak k tomuto
závěru dospěla, a věnovala se i následné změně podpisu žalobce.
[6] K námitce ohledně výpovědi zasahujícího policisty krajský soud uvedl, že při jejím
posuzování vycházel z rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne
26. 1. 2017, č. j. 4 As 216/2016 - 34, či ze dne 9. 3. 2017, č. j. 4 As 223/2016 - 27,
dle kterých lze o věrohodnosti a nestrannosti policisty pochybovat, existují-li důkazy svědčící
o jeho zaujatosti vůči osobě obviněného, nebo pokud je policista hodnocen či odměňován
podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky,
nebo v případě šikanózního postupu, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé
kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod. Jelikož v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno,
že by byl policista proti žalobci jakkoliv zaujatý, a jeho výpověď byla v souladu s úředním
záznamem a pokutovým blokem, krajský soud shledal jeho výpověď věrohodnou.
[7] K neprovedení výslechu dalších svědků uvedl, že jejich výpověď neměla prokázat,
že žalobce nebyl přestupcem, pouze dosvědčit, jak bylo používáno služební vozidlo.
Ani ohledně A. V ., kterého podezříval ze zneužití svých dokladů a podpisu, žalobce neuvedl
žádné konkrétní skutečnosti, které jej k takovému tvrzení vedly. Vzhledem k důkaznímu
břemenu, které žadatele o obnovu řízení ve vztahu k prokázání nových skutečností tíží, krajský
soud považoval odůvodnění navržených důkazů ze strany žalobce za nedostatečné. Žalovaná
proto nebyla povinna je provést.
II. Kasační stížnost, vyjádření k ní a replika
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.”).
[9] Krajský soud rezignoval na svůj názor uvedený v předchozím rozsudku o závažnosti
výslechu zasahujícího policisty a nepoužitelnosti úředního záznamu jako důkazu ve správním
řízení. Výslech svědka byl sice realizován, nicméně z jeho výpovědi nevyplynuly žádné
konkrétní skutečnosti, které by dokumentovaly průběh blokového řízení, resp. by byly
schopny ztotožnit přestupce. Z výpovědi vyplynulo pouze to, že si policista na situaci kolem
přestupku nepamatuje. S ohledem na časový odstup se omezil na obecné konstatování,
že totožnost řidiče kontroluje dle jeho řidičského průkazu. Za účelem prokázání
problematičnosti identifikace konkrétní osoby dle malé fotografie na řidičském průkazu
stěžovatel doložil ve správním řízení dvě fotografie zachycující jeho aktuálnější podobu než tu,
která je součástí řidičského průkazu vydaného dne 29. 12. 2010. Změna podoby je markantní.
Správní orgán I. stupně se však nekonkrétností výpovědi policisty ani argumenty stěžovatele
nezabýval. Relevanci, věrohodnost a konkrétní okolnosti dopravní kontroly a blokového řízení
opět postavil na procesně nepoužitelném úředním záznamu, na citaci služebního slibu
a konstatování, že stěžovatel porušení tohoto slibu neprokázal. Správní orgán I. stupně
odkázal na rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, ačkoliv krajský soud
v dřívějším rozsudku uvedl, že tento rozsudek není na projednávaný případ aplikovatelný.
[10] Žalovaná uvedla, že po policistovi nelze požadovat, aby si na projednávaný případ
s odstupem času pamatoval. Stěžovatel poté v žalobě namítl, že z totožného důvodu pokládá
za nevěrohodné jakékoliv konkrétní skutečnosti, které jsou obsaženy v úředním záznamu
pořízeném dne 9. 9. 2014, tedy rok a tři čtvrtě po spáchání přestupku. Tento záznam vyhotovil
tentýž policista zjevně v reakci na žádost o obnovu řízení ze dne 5. 9. 2014. V odvolání
i v žalobě namítal nevěrohodnost svědka, který si dle úředního záznamu po takové době
vzpomněl na číslo řidičského průkazu, který mu byl v době kontroly předložen. Je zjevné,
že svědek musel mít k dispozici správní spis a k jeho obsahu se nemohl dostat jinak,
než že mu byl poskytnut rozhodujícím správním orgánem. Žalovaná takový postup posvětila.
Tento postup prokazuje podjatost svědka i správních orgánů. Krajský soud se těmito
námitkami vůbec nezabýval. Popřel svůj původní názor, že úřední záznam je jako důkaz
nepoužitelný. Věrohodnost svědka opřel o citaci rozsudků NSS, které stěžovatel nemá
za přiléhavé. Policistu nelze považovat za nestrannou osobu v případě, kdy se má zpětně
vyjadřovat k řádnosti provedení svého úkonu. V takovém případě by připuštění možnosti,
že se během ztotožnění řidiče mohl splést, znamenalo přiznání pochybení při úředním
postupu. V takové okolnosti stěžovatel shledává zájem svědka na zamítnutí obnovy řízení,
nikoli v tom, že by byl zaujatý proti jeho osobě. Je paradoxní, že dle krajského soudu
je posouzení věrohodnosti výpovědi policistů součástí hodnocení důkazů, při němž je nutné
vzít v úvahu všechny okolnosti případu. Správní orgány ani krajský soud se totiž všemi
okolnostmi případu nezabývaly. Krajský soud dokonce uvádí jako jeden z důkazů úřední
záznam ze dne 9. 9. 2014, který byl zcela zjevně vytvořen za užití informací ze spisového
materiálu a nejde o spontánní vyjádření svědka. Úřední záznam má sloužit jen jako podklad
k úvaze, zda osoba, která jej sepsala, má být vyslechnuta jako svědek.
[11] Správní orgán I. stupně pochybil, když nevycházel ze všech procesně použitelných
důkazů a důkazní situaci posuzoval jednostranně. Z výpovědi svědka a podpisu na dílu B
pokutového bloku, které měly prokazovat, že stěžovatel spáchal přestupek a souhlasil s jeho
projednáním v blokovém řízení, zůstal pouze podpis na pokutovém bloku. Autentičnost
podpisu stěžovatel navrhoval přezkoumat odborníkem, avšak správní orgány tento důkaz bez
relevantního vysvětlení zamítly, neboť měly za dostatečné své laické posouzení. Stěžovatelův
podpis byl v jeho zaměstnání dobře znám, a proto je logické, že jestli se za něj přestupce
vydával, tak použil i jeho podpis. Krajský soud však totožně s žalovanou argumentuje změnou
podpisu stěžovatele, kterou ale v žalobě logicky vysvětlil. Poté, co se o zneužití svého podpisu
a dokladů dozvěděl, začal užívat složitější, hůře napodobitelný podpis. Nikdy netvrdil,
že by podpis podobný tomu, kterým se podepsal přestupce, neužíval. Správní orgány
proto měly zadat znalecký posudek dle §56 správního řádu. Dle §36 odst. 1 správního řádu
je účastník řízení oprávněn navrhovat důkazy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí.
Správní orgány dobu, po kterou mohl činit své návrhy, nikterak neomezily. Přesto neprovedly
žádný z výslechů bývalých spolupracovníků či druhého zasahujícího policisty. Dále pak
nezadaly k vypracování posudek z oboru písmoznalectví. Správní orgán I. stupně se k těmto
návrhům postavil zcela netečně a žalovaná se s nimi vypořádala jen formálně. Důvod, proč
nebyl nařízen výslech svědků, spočíval v tom, že tento důkaz navrhl až v rámci doplněného
dokazování prováděného po vrácení věci krajským soudem. Došlo tak k porušení jeho práva
daného §36 odst. 1 správního řádu.
[12] Krajský soud zcela ignoroval, že stěžovatel nebyl přítomen v místě a čase spáchání
přestupku, tudíž nemohl navrhnout konkrétní důkaz, který by umožnil vysvětlení skutečnosti,
kdo a jak přestupek spáchal. Mohl poskytnout pouze svou verzi, kterou hodlal podpořit
důkazy. Učinil tak až v řízení následujícím po zrušení původních rozhodnutí,
jelikož si uvědomil, že k obnově řízení nepostačí pouze jeho tvrzení, že přestupek nespáchal.
Proto navrhl důkazy, které mohly dokázat, že podpis na bloku není jeho, a že jsou tedy dány
podmínky pro obnovu řízení. Proto navrhl výslech spolupracovníků, kterým mohl dokázat,
že si své doklady nechával ve služebním vozidle, s nímž pak jezdili i ostatní zaměstnanci.
Za možného přestupce označil A. V. pouze v obecné rovině, jelikož nemůže vědět, zda to byl
on. Tento závěr dovodil z podobné vizáže a trestní minulosti uvedeného. Správní orgány i
krajský soud pojímají nutnost prokázat nové skutečnosti pro možnost obnovy řízení zcela
formálně. Zásadní novou skutečností ve věci je sama výpověď stěžovatele, že přestupek
nespáchal a uvádí všechny reálné vědomé okolnosti, které mohou přispět k ztotožnění
pachatele. Věrohodnost jeho výpovědi by měla být vnímána v kontextu vedení řádného života.
Po dobu tohoto řízení se dopustil jen jediného přestupku na úseku dopravy. Skutečnost,
že je řádným účastníkem silničního provozu, lze ověřit z evidenční karty řidiče. Není náhodou,
že se přestupky v jeho kartě nakupily v době, kdy sdílel služební vozidlo s dalšími osobami.
[13] Správní orgány v projednávaném případě porušily §68 odst. 3 správního řádu,
jelikož se nevypořádaly s návrhy a námitkami ohledně podkladů rozhodnutí. Od spáchání
přestupku uběhlo osm a půl roku a sedm let se řeší otázka, zdali jsou dány zákonné podmínky
pro obnovu řízení. Stěžovatel vždy spolupracoval a nijak neobstruoval. Celou dobu řízení žije
v psychickém stresu, že přijde o řidičský průkaz, a tím i o ekonomické zázemí.
Je proto přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho ústavního práva na projednání věci bez
průtahů. Za shora uvedenou dobu by již byla promlčena trestní odpovědnost za trestný čin,
jehož horní hranice činí tři roky. Oproti tomu projednávaný přestupek je nepromlčitelný.
Navrhl proto, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Požádal také o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Stěžovatel po celou
dobu řízení nenavrhl žádný relevantní důkaz, kterým by zpochybnil skutečnost, že dne
21. 11. 2012 byl přestupcem, jehož údaje jsou uvedeny na pokutovém bloku.
Dle §52 správního řádu má účastník řízení povinnost označit důkazy na podporu svých
tvrzení. Co se týče zasahujícího policisty, všechna jeho vyjádření uvedená v úředním záznamu
nebo následně ve svědecké výpovědi jsou konzistentní. Naopak tvrzení stěžovatele
se rozcházejí, když v průběhu prvního řízení prohlašoval, že nedisponuje žádnými důkazy
na podporu svých tvrzení, a až v průběhu druhého řízení, které probíhalo s odstupem šesti let
od projednání přestupku, najednou uvádí svědky, kteří by mohli vypovědět pouze to, jak
probíhal výkon práce v jeho zaměstnání. Žádným způsobem též nedoložil, že by žalovaná
nebyla schopna laicky posoudit podobnost podpisů, a že by tak byla nucena akceptovat návrh
na znalecký přezkum. K tvrzení ohledně bezúhonnosti stěžovatele uvedla, že registr řidičů
u něj po 21. 11. 2012 eviduje další tři postihy za porušení pravidel silničního provozu.
K projednání přestupků došlo vždy v blokovém řízení a proti těmto rozhodnutím žádným
způsobem nebrojil. Oba správní orgány vydaly svá rozhodnutí vždy v zákonem stanovené
lhůtě a v jejich postupu nejsou žádné nedůvodné průtahy. Rozhodnutí vydané v blokovém
řízení nebylo podkladem pro žádné další řízení, jako je např. řízení o odnětí řidičského
průkazu z důvodu dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z tohoto důvodu žalovaná
nespatřuje důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[15] Stěžovatel v replice uvedl, že mu není zřejmé, jak má prokázat, že někde nebyl a nějaký
přestupek nespáchal. Obzvláště, když již na začátku řízení uběhly od spáchání přestupku
přibližně dva roky. Na začátku řízení o obnově řízení předpokládal, že postačí tvrzení,
že přestupek nespáchal, a že správní orgány provedou řádné dokazování. Jelikož se tato
představa ukázala jako naivní, navrhl důkazy, které však byly zamítnuty. Změna jeho postoje
tedy pramení ze zkušenosti se správními orgány. Žalovaná ohledně úředního záznamu
ze dne 9. 9. 2014 opomněla uvést, jak byl pořízen. Policistovi totiž bylo zjevně umožněno
čerpat informace ze správního spisu. Výpověď policisty byla prosta konkrétních důkazů
svědčících, že přestupek spáchal stěžovatel. Není mu proto jasné, z čeho plyne konzistentnost
vyjádření policisty. Má též za to, že pokud vznikne potřeba odborného zkoumání, měl by být
přibrán znalec z daného oboru. Žalovaná mu dává za vinu, že rozporoval pouze jeden
přestupek. Jeho motiv žádosti o obnovu řízení spočívá ve zpochybnění dosažení 12 bodů,
potažmo neodebrání řidičského oprávnění. V tomto směru byl poučen, že postačí
zpochybnění pouze jednoho přestupku. Řešení ostatních přestupků mu proto přišlo zbytečné.
Žalovaná dále pomíjí jeho bezúhonnost od té doby, co změnil zaměstnání, ve kterém došlo
k zneužití jeho dokladů. Poukazem na délku řízení se snažil dokázat, že přiznání odkladného
účinku nebude dominantním faktorem, který přispěl k délce celého řízení, a bez jeho přiznání
do značné míry snažení stěžovatele pozbývá smyslu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti, a neshledal
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně
nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci
samé. Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení
toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky NSS ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS). Stěžovatel nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu spatřoval v nedostatku důvodů. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru,
že napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný. Krajský soud se v něm
vypořádal s námitkami uvedenými v žalobě a dostatečně zdůvodnil, z jakého důvodu dospěl
ke svým závěrům. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost
(viz rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, či ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[19] Dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve
neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník,
jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy
ukázaly nepravdivými.
[20] Dle usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 21/2010 - 65 je nutné považovat za důvod
pro obnovu řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu zfalšování podpisu nebo
záměnu identity obviněného z přestupku na pokutovém bloku uvedené v žádosti o obnovu
řízení společně s navrhovanými důkazy vztahující se k těmto tvrzením. Jedná se totiž o dříve
neznámé skutečnosti a důkazy, které vyšly najevo po právní moci rozhodnutí o uložení pokuty
v blokovém řízení, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou
ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit. Tyto skutečnosti a důkazy zároveň mohou
odůvodňovat jiné řešení skutku, jenž byl předmětem rozhodování v blokovém řízení.
[21] Pro obnovu řízení na žádost účastníka řízení platí, že povinnost tvrdit a dokládat
skutečnosti, které mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování,
ve smyslu §100 odst. 1 správního řádu, má žadatel o obnovu řízení. Je jeho povinností uvést
skutečnosti a důkazy, které relevantním způsobem zpochybní závěry, k nimž dospěl správní
orgán při svém dřívějším rozhodování. Jedná se totiž o mimořádný opravný prostředek,
který umožňuje nápravu nesprávných skutkových zjištění v již pravomocně skončeném řízení.
Navíc, jak plyne z bodu [33] výše citovaného usnesení rozšířeného senátu, k výkladu možnosti
obnovy blokového řízení je třeba přistupovat tak, aby nebyl zcela popřen smysl blokového
řízení jako neformálního typu řízení o přestupku, v němž se zachycují skutkové otázky
zjednodušeným způsobem, a aby se z institutu obnovy řízení nestal způsob, jak v případech
původně řešených v blokovém řízení uniknout sankci za přestupek (srov. rozsudek NSS
ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 103/2011 - 87).
[22] Smyslem obnovy blokového řízení je odstranění zjevné nespravedlnosti v případě,
kdy později vyjde najevo, že osoba, která je uvedena na pokutovém bloku jako přestupce,
se daného přestupku objektivně nemohla dopustit. Dle rozsudku NSS ze dne 24. 5. 2017,
č. j. 6 As 296/2016 - 65, toto řízení nemá a nemůže sloužit jako svého druhu standardní
opravný prostředek proti rozhodnutí vydanému v blokovém řízení. Uvedenou právní úpravu
nelze vykládat tak, že účastník řízení se může omezit na pouhé prohlášení, že souhlas
s projednáním v blokovém řízení neudělil, resp. v době spáchání přestupku se na místě
přestupku nenacházel. Žadatel o obnovu řízení by naopak měl v těchto případech tvrdit
a doložit takovou verzi reality, která je způsobilá jeho souhlas s vyřízením věci v blokovém
řízení zpochybnit. Správnímu orgánu poté přísluší hodnotit, zda žadatel břemeno tvrzení
a břemeno důkazní v tomto směru unesl a je namístě obnovu řízení povolit, zda je třeba
dokazování doplnit, nebo zda jsou tvrzení a žadatelem doložené důkazy natolik „slabé“,
že samy o sobě nemohou doposud zjištěný skutkový stav relevantně zpochybnit.
[23] Stěžovatel v nyní projednávaném případě popřel, že by dne 21. 11. 2012 spáchal
projednávaný přestupek a že by souhlasil s jeho projednáním v blokovém řízení. Zpochybnil
nestrannost zasahujícího policisty, který dle něj má zájem na tom, aby nebyla povolena obnova
řízení, jelikož by tím došlo k přiznání jeho pochybení při úředním postupu. S takovýmto
pojetím posuzování zaujatosti příslušníků Policie ČR však nelze souhlasit. Fakticky by totiž
mělo za důsledek, že by došlo ke zpochybnění výpovědi policisty vždy, kdy se policista
na řízení jakkoliv podílel. Policisty je s ohledem na jejich postavení možné považovat
za hodnověrné osoby, které jednají v rámci svých pravomocí a jejichž hodnověrnost může být
zpochybněna jen konkrétními a zvláštními okolnostmi případu (viz rozsudek NSS ze dne
2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70). Stěžovatel hodnověrnost policisty zpochybňoval
na základě jeho údajného zájmu na věci. Toto tvrzení je však třeba něčím doložit,
jelikož judikatura NSS vychází z předpokladu, že policista na věci nemá zájem, pokud
se neprokáže opak. Tento závěr vychází například z výše uvedeného rozsudku NSS
č. j. 4 As 19/2007- 114. Krajský soud sice v dřívějším rozsudku č. j. 15 A 15/2015 - 30
konstatoval jeho nepoužitelnost na projednávaný případ, nicméně tak učinil,
jelikož v původním řízení na rozdíl od případu, kterým se výše uvedený rozsudek zabýval,
správní orgány neprovedly výslech policisty. Tento výslech však byl po tomto prvním
rozsudku krajského soudu dle protokolu o výslechu svědka (č. l. 35 správního spisu) proveden
v následném řízení před správním orgánem I. stupně dne 16. 1. 2018.
[24] Dle stěžovatele z výslechu zasahujícího policisty nevyplynuly žádné konkrétní
skutečnosti, které by prokazovaly průběh blokového řízení, resp. by byly schopny ztotožnit
osobu přestupce. K této námitce je třeba uvést, že je zcela pochopitelné, že si policista v roce
2018 nepamatoval, jak přesně probíhala kontrola ze dne 21. 11. 2012 či jak v ten den vypadal
stěžovatel. K výslechu policistů prováděnému po delší době od spáchání přestupku NSS
v bodě [28] rozsudku ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27, uvedl: „Pokud by měli být
policisté jako svědci na jednu stranu nuceni uvádět velmi konkrétní podrobnosti, aby naplnili požadavky
na dostatečnou konkrétnost své výpovědi, a to navzdory časovému odstupu od pozorovaných událostí,
a na druhou stranu by měla být z každého zjištěného rozporu týkajícího se nepodstatných detailů dovozována
jejich nevěrohodnost, staly by se přestupky typu držení telefonu v ruce při řízení či jízda bez zapnutého
bezpečnostního pásu prakticky nestíhatelnými. Při hodnocení důkazů v přestupkových řízeních je sice třeba
ve prospěch obviněného aplikovat zásady práva trestního, nelze však při tom zcela odhlížet od reálných omezení
lidské paměti a možností správního řízení.“ V rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014,
č. j. 6 As 184/2014 - 34, byly za dostačující považovány výpovědi zasahujících policistů z roku
2012 ohledně přestupku projednaného v blokovém řízení v roce 2007, přičemž NSS v bodě
[27] uvedl: „Výpovědi svědků, zasahujících policistů, jen pro časový odstup, nepozbývají věrohodnosti. Byl
jimi nadto toliko potvrzen postup, který v blokovém řízení při ukládání sankce za přestupek podle zákona
o silničním provozu probíhá, mj. i postup při vystavení pokutového bloku.“ Výpovědí zasahujícího
policisty ze dne 16. 1. 2018 byl tedy potvrzen postup při kontrole a na základě čeho policista
zjišťuje totožnost pachatele přestupku. Tato část výpovědi je v souladu s obsahem úředního
záznamu ze dne 9. 9. 2014. V dosud posuzovaných případech NSS vyhodnotil dokazování
jako nedostatečné zejména tehdy, pokud se k neuspokojivým výpovědím policistů přidružil
další důkaz zpochybňující jejich věrohodnost (srov. např. výše uvedený rozsudek NSS
č. j. 8 As 100/2011 - 70, či rozsudek ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86). V nyní
projednávaném případě však věrohodnost zasahujícího policisty nebyla žádným jiným
důkazem zpochybněna.
[25] Co se týče úředního záznamu ze dne 9. 9. 2014 (č. l. 54 správního spisu), je třeba
připomenout, že situace v blokovém řízení je odlišná od klasického řízení o přestupcích.
V řízení o přestupcích se úřední záznam vyhotovoval v době spáchání přestupku společně
s oznámením o spáchání přestupku dle §58 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Úřední záznam
poté společně s tímto oznámením a svědeckou výpovědí zasahujících policistů může sloužit
jako důkazní prostředek k prokázání spáchání přestupku v tomto řízení. Při obnově
blokového řízení je však obvyklé, že zasahující policisté vyhotovují úřední záznam až jako
reakci na podaný podnět k obnově řízení. Potom zcela logicky dochází ke skutečnosti, že je
úřední záznam vyhotoven až po delší době od spáchání přestupku.
[26] Například v rozsudku ze dne 18. 4. 2014, č. j. 6 As 162/2013 - 52, NSS přezkoumával
případ, kdy ke spáchání přestupku řešeného v blokovém řízení došlo v srpnu 2011, návrh na
obnovu řízení byl podán dne 16. 7. 2012 a úřední záznam byl zpracován dne 23. 7. 2012.
Ačkoliv mezi spácháním přestupku a vyhotovením úředního záznamu uběhl téměř rok, bylo
z úředního záznamu možné vycházet ohledně určení osoby přestupce. V rozsudku ze dne
28. 6. 2018, č. j. 7 As 210/2017 - 46, NSS aproboval závěr, že úřední záznam ze srpna 2016
společně s pokutovým blokem dostatečně prokazovaly, že se přestupku spáchaného
v listopadu 2014 dopustil tehdejší žalobce a že též souhlasil s projednáním přestupku
v blokovém řízení, ačkoliv následně doložil čestné prohlášení majitelky dotčeného vozidla,
že v ten den vozidlo neřídil. Ve výše uvedeném rozsudku č. j. 6 As 184/2014 - 34 byl úřední
záznam o přestupku spáchaném v únoru 2007 pořízen dokonce až dne 7. 6. 2011. Nejvyšší
správní soud proto ani v nyní projednávaném případě nemá důvod pochybovat
o dostatečnosti úředního záznamu ze dne 9. 9. 2014, jelikož ten obsahově souhlasí se zněním
pokutového bloku ze dne 21. 11. 2012 (č. l. 61 správního spisu na CD).
[27] Stěžovatel dále rozporoval závěr ohledně prokázání, že podpis v části B pokutového
bloku je jeho. Lze mu dát za pravdu, že shoda či odlišnost podpisů je zpravidla předmětem
znaleckého zkoumání. K tomu však nemusí dojít vždy, zejména pokud jsou oba podpisy
do té míry podobné, že tuto podobnost dokáže zhodnotit i laik. Žalovaná na straně třetí
napadeného rozhodnutí uvedla, že shodu podpisu porovnávala s písemnostmi, které doložil
během správního řízení sám stěžovatel (návrh na obnovu řízení, odvolání ze dne 20. 11. 2014).
Na těchto dokumentech byl dle jejího názoru stěžovatelův podpis shodný, proto shledala
požadavek na provedení důkazu znaleckým posudkem nedůvodným. Není proto pravdou,
že by návrh provedení tohoto důkazu zamítla bez relevantního vysvětlení. Judikatura NSS
připouští, aby si o určité otázce v některých případech učinil orgán veřejné moci úsudek sám,
přestože jde o otázku v prvé řadě odbornou (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
12. 5. 2015, č. j. 7 As 69/2014 - 50, č. 3252/2015 Sb. NSS). Žalovaná neshledala rozdílnost
podpisu na pokutovém bloku a podpisu na jiných dokumentech jím podepsaných.
V posuzovaném případě se nejedná o sankční řízení vedené ex offo, ale o řízení o mimořádném
opravném prostředku na žádost účastníka řízení, v němž břemeno tvrzení a břemeno důkazní
leží primárně na straně tohoto účastníka. Správní orgány by se shodou podpisu musely
vypořádat podrobněji, pokud by stěžovatel předložil znalecký posudek, který by potvrzoval,
že se v případě podpisu na pokutovém bloku jedná o podvrh (srov. rozsudek NSS ze dne
23. 8. 2018, č. j. 5 As 149/2017 - 44, nebo výše uvedený rozsudek č. j. 6 As 296/2016 - 65).
Takový posudek však stěžovatel nedoložil. K uvedenému závěru též přistupuje skutečnost,
že z pokutového bloku vyplývá, že byl na místě spáchání přestupku ztotožněn na základě
řidičského průkazu, který byl předložen zasahujícímu policistovi. Pouhé ničím nepodložené
tvrzení, že jeden z jeho bývalých spolupracovníků měl zneužít jeho doklady, není
pro zpochybnění tohoto závěru dostačující.
[28] Stěžovatel dále namítá, že žalovaná neprovedla výslech dalších svědků, jelikož tento
důkaz navrhl až v rámci doplněného dokazování prováděného po vrácení věci krajským
soudem. Žalovaná na straně čtvrté napadeného rozhodnutí uvedla, že důkazy z písemnosti
ze dne 14. 2. 2018 (č. l. 24 správního spisu), mezi nimiž byl též návrh na výslech bývalých
spolupracovníků, shledala nevěrohodnými, jelikož v dřívějším řízení stěžovatel žádný z těchto
důkazů nenavrhl a výslech těchto osob navrhl až po více než čtyřech letech. Stěžovatel
nemůže tvrdit, že až do doby než krajský soud zrušil dřívější rozhodnutí správních orgánů,
nevěděl, že měl ke svému tvrzení, že přestupek nespáchal, doložit důkazní prostředky.
Již výzvou ze dne 16. 9. 2014 (č. l. 59 správního spisu) byl upozorněn, že na podporu svých
tvrzení neuvedl žádné důkazní prostředky. Ve vyjádření ze dne 10. 10. 2014 (č. l. 57 správního
spisu) uvedl, že žádnými důkazními prostředky nedisponuje, jelikož spolupracovníků, kteří
mohli místo něj služební vozidlo řídit, je velké množství. Jména spolupracovníků, kteří
služební vozidlo též využívali, poprvé uvedl až v písemnosti ze dne 14. 2. 2018. K této
námitce je třeba navíc uvést, že výpovědi měly pouze prokázat, že služební vozidlo, kterým byl
přestupek spáchán, využívalo více osob. Tato skutečnost by však nebyla sama o sobě schopna
zpochybnit závěr, že dne 21. 11. 2012 toto služební vozidlo řídil a souhlasil s projednáním
přestupku v blokovém řízení. Pokud se až po několika letech řízení rozhodl navrhnout výslech
dalších svědků, ačkoliv tyto důkazy mohl předložit již v době zahájení řízení, lze návrh těchto
důkazů považovat za účelový.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že se správní orgány
nevypořádaly s návrhy a námitkami ohledně podkladů rozhodnutí. Správní orgán I. stupně
se nemohl vypořádat s návrhy na provedení důkazů, jelikož je stěžovatel uvedl až ve svém
podání ze dne 14. 2. 2018, tedy několik dnů po vydání prvostupňového rozhodnutí. Ohledně
výpovědi zasahujícího policisty správní orgán I. stupně uvedl, že policista neměl pochybnosti
ohledně totožnosti osoby přestupce a nebylo prokázáno, že by měl na výsledku řízení
jakýkoliv zájem. Žalovaná poté zdůvodnila, z jakého důvodu důkazy navržené stěžovatelem
neprovedla. Oba správní orgány se tedy s námitkami stěžovatele vypořádaly dostatečně.
[30] K námitce, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na projednání věci bez zbytečných
průtahů, jelikož o tom, zdali přestupek spáchal, je vedeno řízení již několik let, se NSS nemohl
vyjádřit, jelikož tuto námitku uvedl poprvé až v kasační stížnosti. Poprvé v ní též uvedl
námitku ohledně nepromlčitelnosti jím spáchaného přestupku. K takovým skutečnostem NSS
dle §109 odst. 5 s. ř. s. při svém rozhodování nepřihlíží.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[33] Vzhledem k tomu, že NSS rozhodl ve věci samé bez zbytečného odkladu,
nerozhodoval již samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Z tohoto důvodu NSS výrokem III. rozhodl o vrácení zaplaceného soudního
poplatku ve výši 1 000 Kč za tento návrh stěžovateli. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
NSS k rukám zástupce Mgr. Pavla Scholla, advokáta se sídlem Bráfova tř. 1371/16, Třebíč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku [§10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“)].
[34] Stěžovatel ve věci opakovaně dne 3. 6. 2021 (č. l. 20 a 21 spisu NSS) zaplatil soudní
poplatek za kasační stížnost a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
v celkové výši 6 000 Kč. Byly proto naplněny podmínky pro vrácení zaplaceného soudního
poplatku (§10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) ve výši 6 000 Kč. Soudní poplatky
budou stěžovateli vyplaceny z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce.
[35] Nejvyšší správní soud dále vyzval výrokem V. zástupce stěžovatele ke sdělení čísla
bankovního účtu, na který mají být soudní poplatky vráceny. Určil mu k tomu lhůtu 1 týdne,
kterou vyhodnotil jako přiměřenou povaze požadovaného úkonu. V případě neuposlechnutí
výzvy ve stanovené lhůtě může být zástupci stěžovatele uložena pořádková pokuta podle
§44 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu