ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.188.2019:33
sp. zn. 9 As 188/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: M. L., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8.
2017, č. j. KUZL-41277/2017-2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2019, č. j. 72 A 63/2017 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Valašské Meziříčí ze dne 11. 5. 2017, č. j. MěÚVM
49603/2017, byl žalobce uznán odpovědným za spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za který mu byla uložena
pokuta ve výši 3 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupku se měl
dopustit tím, že jako provozovatel vozidla registrační značky X v rozporu s §10 odst. 3 zákona o
silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže neustanovený řidič
s tímto vozidlem dne 12. 10. 2016 ve 21:13 hod. na pozemní komunikaci v místě Hrachovec,
poblíž mateřské školy na silnici č. III/01873 v obci Valašské Meziříčí, místní části Hrachovec,
překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 20 km/h a více, přičemž v daném místě byla
stanovena nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km/h. Vozidlu byla v tomto místě naměřena
rychlost 75 km/h (po odečtu odchylky 3 km/h). Žalovaný podané odvolání žalobce v záhlaví
citovaným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[2] Krajský soud podanou žalobu zamítl. Za důvodnou nepovažoval námitku,
podle které nebylo měřeno automatizovaným prostředkem bez obsluhy. Soud se neztotožnil
ani s námitkou, podle které zákon č. 183/2017 Sb. zrušil §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu, a s námitkou žalobce týkající se uložené sankce. Neztotožnil se ani s názorem žalobce,
že ve věci byla dána překážka věci zahájené. Krajský soud nesdílel ani názor žalobce,
že v napadeném rozhodnutí chyběl odkaz na přestupek, jehož znaky jednání vykazovalo.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel argumentoval tím, že nebylo prokázáno, že bylo měřeno automatizovaným
prostředkem bez obsluhy. Správní orgán tento problém nevymezil, ačkoliv jde podle stěžovatele
o pojem neurčitý, ani neuvedl, jakým typem rychloměru bylo měřeno. Krajský soud tuto námitku
nevyhodnotil správně, pokud poukázal na dokumenty obsažené ve správním spise, z nichž tato
skutečnost plyne, neboť z celého rozhodnutí není patrné, o jaký typ rychloměru se mělo jednat.
[5] Stěžovatel dále namítal, že ke dni rozhodování správního orgánu neexistovala skutková
podstata „správního deliktu provozovatele vozidla“. Namítal, že měl být projednáván „přestupek
provozovatele vozidla“. Krajský soud se však k námitce nijak nevyjádřil a zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností.
[6] Stěžovatel nesouhlasil ani s výší uložené sankce. Správní orgán se pohyboval v sankčním
rozmezí od 2 500 Kč do 5 000 Kč, přihlédl k polehčujícím okolnostem, ale neshledal žádnou
okolnost přitěžující; uložil přitom sankci 3 500 Kč. Podle stěžovatele posoudil také tuto otázku
krajský soud nesprávně. Stěžovatel argumentoval tím, že žalovaný nemohl úvahu ohledně sankce
doplnit za správní orgán prvního stupně, ale je nutné přihlédnout právě k prvostupňovému
rozhodnutí. I pokud by však k odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného přihlédl,
nesouhlasil s tímto odůvodněním ohledně výše uložené sankce. Nesouhlasil s tím, že by mu mělo
být kladeno k tíži, že rychlost byla překročena v zastavěném území, neboť pokud
jde o překročení rychlosti v obci, je zastavěné území definičním znakem.
[7] Podle stěžovatele byla ve věci dána překážka věci zahájené, neboť správní orgán zahájil
přestupkové řízení vůči řidiči, a aniž by bylo takové řízení zastaveno, zahájil následně řízení
proti provozovateli. Také tuto otázku považoval za nesprávně vyhodnocenou krajským soudem.
Správní orgán věc odložil, což však nemá stejné účinky jako zastavení řízení; vzhledem k tomu,
že toto řízení nebylo ukončeno, byla dána ve věci překážka věci zahájené.
[8] Stěžovatel argumentoval tím, že výrok rozhodnutí nebyl zákonný, neboť v něm chyběl
odkaz na ustanovení, které měl porušit. Správní orgán poukázal toliko na porušení
§10 odst. 3 zákona o silničním provozu, avšak pouze z tohoto odkazu nebylo možné určit, o jaké
protiprávní jednání v projednávané věci šlo. Podle krajského soudu bylo dostatečné, že odkaz byl
uveden v odůvodnění rozhodnutí; s tímto názorem stěžovatel nesouhlasil. K tomu odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46.
[9] Stěžovatel také nesouhlasil s vyvěšením svých údajů a údajů o svém zástupci na stránkách
Nejvyššího správního soudu.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel
namítal, že krajský soud se nijak nevyjádřil k námitce, podle které ke dni rozhodování správního
orgánu neexistovala skutková podstata „správního deliktu provozovatele vozidla“ a měl být podle
něj projednáván „přestupek provozovatele vozidla“. S touto námitkou Nejvyšší správní soud
nesouhlasí. Krajský soud se k této námitce vyjádřil v bodě 49. a násl. napadeného rozsudku,
přičemž nesouhlasil s tím, že zákon č. 183/2017 Sb. zrušil §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu. Krajský soud v této otázce správně odkázal na judikaturu zdejšího soudu (srov. k tomu
např. rozsudek ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 - 49, bod [33] a násl., nebo rozsudek
ze dne 28. 11. 2019, č. j. 9 As 130/2018 - 41, bod [15] a násl.). Námitka není pro uvedené
důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s námitkou, podle které nebylo prokázáno měření
automatizovaným prostředkem bez obsluhy. Krajský soud v napadeném rozsudku zcela správně
poukázal na obsah správního spisu a jednotlivé dokumenty, z nichž je zjevné, že se jednalo
o měření automatizovaným prostředkem používaným bez obsluhy; tuto skutečnost ostatně uvedl
také správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí (srov. str. 2 a 3 rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně) a rovněž žalovaný (str. 2 a 4 napadeného rozhodnutí
žalovaného). V obou citovaných rozhodnutích je popsán konkrétní typ rychloměru, jímž bylo
měřeno, a je uvedeno, že bylo měřeno v automatizovaném režimu. Tato skutečnost je zřejmá také
z pořízené fotografie z rychloměru a z oznámení podezření ze spáchání přestupku. Stěžovatel
proto mylně uvedl, že nic takového ve správním rozhodnutí uvedeno nebylo. K pojmu
„automatizovaný prostředek používaný bez obsluhy“ se Nejvyšší správní soud vyjádřil
např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 220/2018 - 70. Nejvyšší správní soud pak
v souladu se svou ustálenou judikaturou uvádí, že nebylo třeba, aby správní orgány tento pojem
v rozhodnutí podrobně interpretovaly, neboť se jedná o pojem technický, který byl již vícekrát
judikaturou vyložen (srov. k tomu také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019,
č. j. 2 As 291/2018 - 43). Stěžovatel nadto ve správním řízení průběh měření nezpochybnil
a neuvedl ani své pochybnosti ohledně použitého rychloměru. Ve správním řízení tedy nebylo
o správnosti měření a také o jeho průběhu pochyb. Námitka není důvodná.
[14] Krajský soud podle stěžovatele nesprávně vyhodnotil také námitku týkající se výše
uložené sankce. Nejvyšší správní soud s touto námitkou nesouhlasí. Žalovaný při určení výše
sankce přihlédl k tomu, že k překročení rychlosti došlo v blízkosti mateřské školy, v husté
zástavbě obytné čtvrti, u zastávky MHD a současně nedaleko hasičské zbrojnice. Konstatoval,
že se jedná o místo, kde je vysoké riziko možného střetu s chodcem nebo vyjíždějícím hasičským
vozem či autobusem MHD. Přihlédl také k tomu, že překročení rychlosti i po odečtu
metrologické odchylky bylo minimálně o 5 km/h vyšší než oproti minimální hranici pro tento
skutek. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s jednou námitkou stěžovatele týkající se výše
uložené pokuty. Rozhodnutí žalovaného tvoří jeden celek s rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně, který popsal také polehčující okolnosti. Sankce byla přitom uložena
pod polovinou zákonné sazby. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že správní
orgány jasně vymezily přitěžující a polehčující okolnosti a výše pokuty obstojí. Námitka, podle
které nelze považovat za přitěžující okolnost to, že přestupek byl spáchán v zastavěné oblasti,
je dezinterpretací napadeného rozhodnutí, neboť jak bylo uvedeno shora, žalovaný přihlédl k celé
řadě přitěžujících okolností a k tomu, že přestupek byl spáchán „v husté zástavbě“ obytné čtvrti.
To, že stěžovatel s touto výší pokuty nesouhlasí, nemůže nijak ovlivnit posouzení dané věci.
Nejvyšší správní soud proto nepovažoval námitky za důvodné.
[15] Co se týče námitky, podle které byla dána překážka věci zahájené, ani s touto námitkou
zdejší soud nesouhlasí. Správní orgán prvního stupně učinil kroky ke zjištění skutečného
pachatele přestupku a i přes svou řádnou procesní aktivitu se této osoby nedobral. V nyní
posuzované věci byl sice stěžovatelem jakožto provozovatel vozidla oznámen údajný řidič,
správní orgán prvního stupně však při ověřování údajů totožnosti této osoby zjistil, že tato osoba
není vedena v žádné evidenci a zjistil také skutečnost, že totožní zástupci, jako v nyní
projednávané věci, jméno uvedené osoby užívají opakovaně v případě různých provozovatelů
napříč celou republikou (ačkoli se pokusil správní orgán zahájit s tímto údajným pachatelem
přestupku správní řízení, pro uvedené se nepodařilo skutečného pachatele vypátrat a řízení
zahájeno nebylo). Správní orgán prvního stupně proto věc usnesením ze dne 22. 3. 2017,
č. j. MěÚVM 33036/2017, odložil, aniž by zahájil řízení s pachatelem přestupku. Správní orgán
zcela správně naplnil podmínku učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 5 (dříve odst. 4)
zákona o silničním provozu a věc následně odložil, neboť se mu nepodařilo zjistit pachatele
přestupku. Podle citovaného ustanovení platí, že po tom, co správní orgán tyto nezbytné kroky
učiní a věc odloží nebo řízení zastaví, projedná správní delikt (srov. k tomu např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 20017, č. j. 8 As 146/2016 - 29, nebo ze dne
14. 6. 2019, č. j. 2 As 158/2018 - 40). Krajský soud sice chybně v bodě 62. uvedl, že správní
orgán prvního stupně řízení zastavil, Nejvyšší správní soud však neshledal důvod pro zrušení
napadeného rozsudku, neboť zbylá úvaha krajského soudu je v tomto ohledu správná a odpovídá
ustálené judikatuře a také požadavkům plynoucím ze zákona.
[16] Stěžovatel dále argumentoval nezákonností výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
nesdílí ani tento názor stěžovatele. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, soud konstatoval, že „[p]okud správní orgán ve výrokové
části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém
jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení
ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku
ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též
to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba
přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ V nyní posuzované
věci bylo ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeno ustanovení, které porušil stěžovatel
jako provozovatel vozidla (§10 odst. 3 zákona o silničním provozu), a skutková podstata
správního deliktu, kterou svým jednáním naplnil (§125f odst. 1 zákona o silničním provozu).
Skutková podstata přestupku, jehož znaky vykazovalo jednání nezjištěného řidiče [§125c odst.
1 písm. f) bod 3. zákona o silničním provozu], ve výroku uvedena nebyla. Na rozdíl od věci
posuzované rozšířeným senátem byla však v nynější věci skutková podstata přestupku a porušená
ustanovení uvedena v odůvodnění rozhodnutí (str. 2 a 3). Rovněž skutek, jímž došlo ke spáchání
přestupku, byl ve výroku rozhodnutí nezaměnitelně vymezen, na rozdíl od věci posuzované
rozšířeným senátem. Neuvedení výše uvedených ustanovení zákona o silničním provozu
ve výroku rozhodnutí je tedy vadou, tato vada však s ohledem na shora uvedené není takové
intenzity, aby měla vliv na zákonnost rozhodnutí (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 9 As 130/2018 - 41).
[17] Nesouhlas stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
vyjádřený v kasační stížnosti se míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu a s předmětem
jejího přezkumu. Jedná se o porozsudkovou agendu, a proto Nejvyšší správní soud ve stručnosti
odkazuje na své usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161: „Pokud se Mgr. Václav
Voříšek cítí být ‚sekundárně viktimizován‘, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny
takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují
ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní
soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu
právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však
v řízení o kasační stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu