ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.236.2017:68
sp. zn. 9 As 236/2017 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců
Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: multigate a.s., se sídlem
Riegrova 373/6, Olomouc, zast. JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem
Wellnerova 1322/3, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutí ministra financí ze dne 7. 10. 2015,
čj. MF 16823/2015/34/2901-RK, za účasti osoby zúčastněné na řízení: statutární město Brno,
se sídlem Malinovského náměstí 624/3, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, čj. 3 Af 60/2015-74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně a osoba zúčastněná na řízení n em aj í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015, čj. MF-58502/2013/34-7 (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“), s odkazem na §43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o loteriích“; tento
zákon byl s účinností od 1. 1. 2017 zrušen zákonem č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách;
pozn. NSS), výroky I. – VII. zrušil sedm rozhodnutí žalovaného vydaných v letech 2008 a 2009,
a to v částech týkajících se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle §50 odst. 3
zákona o loteriích prostřednictvím různých zařízení nebo systémů na adrese Žarošická 26, Brno,
z důvodu rozporu obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 1/2014 (dále i jen
„loterijní vyhláška“), jež zakazovala provozování sázkové hry, loterie a podobné hry na celém
území statutárního města Brna.
[2] Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) rozklad, který
ministr žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Proti tomu se stěžovatelka bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozsudkem zamítl. Proti danému rozsudku nyní brojí kasační stížností.
[3] Městský soud se stěžovatelkou nesouhlasil, že by došlo k nesprávné aplikaci §43 zákona
o loteriích. Již v oznámení o zahájení řízení ze dne 13. 5. 2013 žalovaný jednoznačně ozřejmil
důvod zjištěného rozporu loterijních povolení s loterijní vyhláškou.
[4] Žalobní námitku nepřípustné retroaktivity vypořádal městský soud odkazem na body 36
a 37 rozsudku NSS ze dne 24. 2. 2015, čj. 6 As 285/2014-32, č. 3194/2015 Sb. NSS, ve věci
SYNOT TIP proti Krajskému úřadu Pardubického kraje. Dodal, že obecně závazná vyhláška
statutárního města Brna nemá účinky pravé retroaktivity, tj. neovlivňuje vydaná loterijní povolení
do minulosti zpětně, avšak nepravá retroaktivita je v právu obecně přípustná.
[5] Námitku porušení ústavně zaručených práv městský soud posoudil s odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, ve věci města Klatovy, ze kterého plyne,
že právo obcí regulovat vybraný hazard na svém území zaručovala Ústava a §10 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), již dávno před tím, než byla přijata novela zákona
o loteriích – zákon č. 300/2011 Sb. Zrušená loterijní povolení pro území statutárního města Brna
byla vydána v letech 2008 a 2009, což bylo ještě před zmíněnou novelou zákona o loteriích
a v době, kdy obce disponovaly pravomocí prostřednictvím obecně závazných vyhlášek
vybrané loterie a jiné podobné hry omezit či zcela vyloučit. Stěžovatelka si proto nejen mohla,
ale především měla být vědoma, že její podnikatelský záměr byl vždy limitován vůlí Zastupitelstva
statutárního města Brna, jež mohlo provozování určité loterie na území tohoto města kdykoli
podřídit regulaci. Stěžovatelce tak nemohlo vzniknout jakékoli legitimní očekávání,
že provozování loterií nebude moci dotčené statutární město regulovat. Pokud totiž obce měly
pravomoc regulovat hazard na svém území již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb., pak
přechodné ustanovení v čl. II odst. 4 tohoto zákona nebylo prostředkem k vyvážení práv obcí
a práv provozovatelů loterií, ale naopak se jednalo o omezení již existujícího práva obcí regulovat
loterie. Ústavní soud shledal v této skutečnosti neodůvodněný zásah do práva obcí
na samosprávu. Městský soud dále opětovně odkázal na rozsudek kasačního soudu ve věci SYNOT
TIP proti Krajskému úřadu Pardubického kraje . Ohledně námitky rozpornosti s unijním právem
městský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2015, čj. 10 As 62/2015-170, ve věci SYNOT
TIP proti Ministerstvu financí, který dospěl k závěru, že unijní právo není aplikovatelné na čistě
vnitrostátní situace podnikání v oblasti provozování výherních hracích přístrojů. Městský soud
uvedl, že právo obcí v samostatné působnosti regulovat umístění a provoz loterií a jiných
hazardních her je právem ústavně garantovaným. Ústavní soud několikrát potvrdil, že toto právo
v rámci testu proporcionality převáží i nad ústavně zaručeným právem podnikat.
[6] K žalobní námitce nesplnění notifikační povinnosti České republiky v procesu přijímání
zákona č. 300/2011 Sb. a jejím případným důsledkům na aplikovatelnost uvedeného zákona
a dotčených obecně závazných vyhlášek statutárního města Brna městský soud odkázal
na rozsudek NSS ve věci SYNOT TIP proti Ministerstvu financí. Tato otázka není dle soudu
relevantní, jelikož i za situace, že by nebyl daný zákon vynutitelný, by předmětná loterijní vyhláška
statutárního města Brna obstála jako taková podle §10 písm. a) zákona o obcích.
[7] K odkazu stěžovatelky na závěry vyslovené v rozsudku Soudního dvora Evropské unie
(dále i „SDEU“) ze dne 11. 6. 2015, ve věci C-98/14, Berlington Hungary a další, městský soud
uvedl, že se věc nachází mimo aplikační rámec práva Evropské unie, neboť nebyl doložen
tzv. unijní prvek. K otázce chybějícího unijního prvku odkázal městský soud na rozsudek NSS
ve věci SYNOT TIP proti Ministerstvu financí. Regulace loterií a sázek není upravena v žádném přímo
aplikovatelném unijním předpise, tudíž nemůže právě řešený případ spadat pod uvedenou situaci.
V oblasti regulace loterií a sázek neexistuje pro Českou republiku ani žádný jiný unijní závazek,
který by musela provádět. Směrnice č. 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, která má za cíl
usnadňovat výkon svobody usazování pro poskytovatele služeb, ve svém čl. 2 odst. 2 písm. h)
výslovně ze své působnosti vylučuje hazardní hry. Oblast hazardu obecně není vůbec unijním
právem regulována a ani zákon o loteriích není předpisem, který by prováděl právo Evropské
unie.
[8] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž konstatoval, že ustanovení
čl. 49 a 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) mohou být aktivována pouze
v případě, že dotčená osoba tyto ekonomické svobody skutečně realizuje, což ale pro
stěžovatelku neplatí. Není totiž osobou, která by realizovala svobodu usazování na území jiného
členského státu nebo která by využívala svobodu pohybu služeb. Je českou právnickou osobou,
která nabízí služby na území České republiky. Jedná se tedy o čistě vnitrostátní situaci
regulovanou vnitrostátní právní úpravou, která sice může spadat do působnosti ustanovení
týkajících se základních ekonomických svobod zaručených unijním právem, avšak zpravidla
pouze v rozsahu, v němž se použije na situace mající souvislost s obchodem mezi členskými
státy. Pokud se stěžovatelka snažila připodobnit svou situaci k té, jež byla posuzovaná SDEU
v rozsudku Berlington Hungary, činila tak nedůvodně, neboť jí citované pasáže se netýkají
aplikačního rámce unijního práva, nýbrž přípustnosti tehdejší předběžné otázky. Městský soud
znovu připomněl, že se ve věci stěžovatelky jedná o spor týkající se zrušení povolení
k provozování loterií, které bylo již dříve vydáno české právnické osobě k tomu, aby mohla svou
činnost provozovat na území České republiky; jakákoli vazba na právo Evropské unie tak podle
městského soudu chybí. K tomu soud připodotkl, že volný pohyb služeb podle práva Evropské
unie se týká především svobody poskytovat služby v jiném členském státě (čl. 56 a 57 SFEU),
přičemž z judikatury SDEU plyne, že jako přímý důsledek svobody poskytovat služby patří
do volného pohybu služeb i právo osob přijímat službu v jiném členském státě (rozsudek ze dne
2. 2. 1989, ve věci C-186/87). Přeshraničním poskytnutím služeb ve smyslu čl. 56 SFEU je též
situace, kdy poskytovatel se sídlem v jednom členském státě dodá, aniž se přemístil, službu
příjemci v jiném členském státě (rozsudek ze dne 12. 6. 2003, ve věci C-234/01). Pro uplatnění
unijního práva je tak nutný přeshraniční aspekt, který aktivuje práva osoby v závislosti na tom,
zda je poskytovatelem, anebo příjemcem služby. Obecně tedy platí, že dovolávat se volného
pohybu služeb může osoba, která poskytuje službu v jiném členském státě, a dále osoba,
která službu v jiném členském státě přijímá. Poskytovatel z jednoho členského státu,
který v tomto státě také službu poskytuje, se však nemůže dovolávat volného pohybu služeb
za situace, kdy jeho zákazníci přichází z jiného členského státu. Taková situace se liší od případů
posuzovaných SDEU v rozsudcích ze dne 10. 5. 1995, ve věci C-384/93, Alpine Investments,
a ze dne 6. 11. 2003, ve věci C-243/01, Gambelli. V nich totiž poskytovatel usazený v jednom státě
nabízel službu telefonicky zákazníkům usazeným v jiném členském státě. V nyní projednávaném
případě však český poskytovatel na území České republiky nabízel služby, které pouze mohli
poptávat i zahraniční zákazníci. Taková situace unijní prvek podle názoru městského soudu
nezakládá. Stěžovatelka by se volného pohybu služeb mohla dovolávat v případě, že by chtěla své
služby nabízet v jiném členském státě. Teoreticky by se volného pohybu služeb mohli na území
České republiky dovolávat zákazníci z jiných členských států, avšak nikoli stěžovatelka, protože
jí se v daném případě otázka přeshraničního pohybu vůbec netýká.
[9] Ve vztahu ke stěžovatelkou navrženému položení předběžných otázek SDEU týkající
se notifikačního procesu městský soud odkázal na bod 23 rozsudku NSS ve věci SYNOT TIP proti
Ministerstvu financí a rovněž uvedl, že není povinen využít jmenovaného institutu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
II. a) Kasační stížnost
[10] V první řadě stěžovatelka obecně vyjádřila přesvědčení, že žalovaný nesprávně aplikoval
§43 odst. 1 zákona o loteriích na posuzovanou věc, neboť jeho rozhodnutí je současně
v rozporu s primárním právem Evropské unie a porušuje stěžovatelčino právo na volný pohyb
služeb a svobodu usazování. Za nezákonné považuje i to, že městský soud nevyhověl jejímu
návrhu na přerušení řízení a položení navržených předběžných otázek k posouzení SDEU.
V kasační stížnost rozsáhle argumentuje k povinnosti soudu položit předběžnou otázku.
[11] Stěžovatelka namítá, že se městský soud měl odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního
soudu, ze které vycházel, jelikož měla být shledána aplikační přednost unijního práva. Městský
soud nesprávně vyložil význam rozsudku SDEU ve věci Berlington Hungary.
[12] Nesprávně pak měl městský soud posoudit taktéž námitku nedodržení notifikačního
procesu. Nebylo zhodnoceno, zda měla být notifikaci podrobena také obecně závazná vyhláška
statutárního města Brna, která je ve svém důsledku technickou normou. Stěžovatelka odkázala
na bod 100 odůvodnění rozsudku SDEU ve věci Berlington Hungary, kde předpis zakazující
provozování výherních hracích přístrojů mimo kasina byl podřazen pod „technické předpisy“
směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES, o postupu při poskytování informací
v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“).
[13] Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že městský soud na danou věc neaplikoval procesní úpravu
přezkumného řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Podle jejího názoru nelze §43
odst. 1 zákona o loteriích aplikovat na případy, kdy se změnily právní předpisy. Z daného
ustanovení naopak vyplývá, že se má jednat výlučně o okolnosti skutkové povahy. Ohýbání
zmíněného ustanovení tak, aby sloužilo jako normativní základ pro rušení již udělených povolení,
považuje stěžovatelka za rozporné nejen s dosavadní praxí, ale i s logikou zákona o loteriích.
[14] Další vadu řízení spatřuje stěžovatelka v nedostatečné opoře zjištěných skutečností
ve správním spise. Ten neobsahuje rozhodnutí o povolení. V důsledku toho není možné ověřit,
zda byla prvostupňovým rozhodnutím rušena platná a účinná povolení, přičemž taková úvaha
není obsažena ani v odůvodnění dotčených správních rozhodnutí. Obdobně neobsahuje spis
ani obecně závaznou vyhlášku statutárního města Brna.
[15] Stěžovatelka uzavírá, že v důsledku nesouladu zákona č. 300/2011 Sb. (a obecně závazné
vyhlášky) s čl. 49 a 56 SFEU je postup žalovaného také v rozporu se zásadou právní jistoty,
principem legitimního očekávání, principem ochrany práv nabytých v dobré víře,
jakož i s principem proporcionality. Stěžovatelka vynaložila značné úsilí a náklady na to,
aby jí byla vydána nyní rušená povolení, přičemž provozování loterií a jiných podobných
her jí bylo povoleno na dobu určitou. Proto očekávala, že v povoleném období bude moci
zařízení provozovat. Žalovaný přitom dlouhodobě zastával názor, že interaktivní videoloterní
terminály nelze regulovat obecně závaznými vyhláškami, pročež byly takové vyhlášky aplikovány
toliko na výherní hrací přístroje. V souvislosti s přijetím zákona č. 300/2011 Sb. a na něj
navazujících obecně závazných vyhlášek a nálezů Ústavního soudu je ve věci postupováno
retroaktivně, přičemž jde o zásadně nepřípustnou nepravou retroaktivitu.
II. b) Vyjádření žalovaného
[16] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. S odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, ve věci města Chrastavy, zopakoval, že provozovatelé
si musí být vědomi existence §43 zákona o loteriích, a tedy i skutečnosti, že mohou být
v podstatě kdykoli, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto
zařízení, tohoto povolení zbaveni. Z toho rovněž plyne, že nemohla být porušena dobrá víra
stěžovatelky a její legitimní očekávání. Žalovanému nepřísluší posuzovat nezákonnost
či nepředvídatelnost obecně závazných vyhlášek obcí, ani mu nepřísluší zkoumat důvody, které
vedly obec ke stanovení míst regulace. Již v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, ve věci
města Františkovy Lázně, Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný nerušil povolení
k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně
závaznými vyhláškami obcí, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu.
[17] V posuzované věci není splněn předpoklad pro přednostní aplikaci práva Evropské unie,
jelikož národní právo není v rozporu se sekundárním právem. Stěžovatelka v tomto směru
nepoukázala na jediné rozporné ustanovení. Žalovaný připomněl, že stěžovatelka není osobou
využívající svobodu pohybu, proto na ni právo Evropské unie nedopadá.
[18] Ve věci Berlington Hungary byla situace odlišná od právě projednávané, jelikož nyní nebyla
rušena povolení okamžitě ze zákona, ale až po provedeném správním řízení. Provozovatel mohl
vykonávat svoji činnost po celou dobu správního řízení.
[19] Dle judikatury SDEU je věcí národního soudu, aby posoudil, zda je vnitrostátní právní
úprava v souladu se zásadami právní jistoty a legitimního očekávání. Dále žalovaný odkázal
na řadu rozhodnutí SDEU stran zásady ochrany legitimního očekávání.
[20] Zákon č. 300/2011 Sb. byl podroben notifikační proceduře podle směrnice 98/34/ES.
Návrh (vládou schválený dne 29. 9. 2010) byl v rámci notifikační procedury předložen, přičemž
lhůta skončila dne 23. 12. 2010, aniž byly uplatněny jakékoli připomínky. Vládou schválený návrh
ostatně novelizoval zákon o loteriích toliko v jediném bodě, a sice ohledně rozšíření regulační
pravomoci obcí v oblasti loterií a jiných podobných her, změnou §50 odst. 4. K tomu neměla
Evropská komise ani jiný členský stát připomínek, pročež byl notifikační proces uzavřen.
Dodatečně sice ještě došlo ke změně předloženého návrhu, kdy v rámci pozměňovacích návrhů
došlo k výraznému rozšíření novelizace (např. k upravení problematiky veřejně prospěšných
účelů, novému rozdělení loterií a jiných podobných her – přidání nových kategorií apod.), to ale
vedlo k tzv. renotifikaci, v jejímž rámci došlo k uplatnění připomínek. Ty se ale netýkaly §50
odst. 4, nýbrž podmínky sídla provozovatele na území České republiky a ověřování totožnosti
a věku v tzv. kamenných provozovnách. Notifikační povinnost se vztahuje pouze na právní
předpisy s celostátní působností nebo na větší část území. Zákon o loteriích svěřuje regulaci
loterií prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcím. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS
ze dne 17. 8. 2016, čj. 3 Afs 66/2014-103, dle kterého nebyla obecně závazná vyhláška města
Kroměříž technickým předpisem. Dle žalovaného je tento závěr aplikovatelný i na nyní
posuzovanou věc. V rozsudku ze dne 13. 7. 2017, čj. 1 As 5/2017-76, kasační soud potvrdil,
že obecně závazné vyhlášky nenaplňují definici technického předpisu, proto není nutné o jejich
existenci informovat Evropskou komisi. Žalovaný nesporuje, že zákon o loteriích je předpisem,
který podléhá notifikačnímu řízení; na druhou stranu zdůrazňuje, že je třeba vykládat směrnici
s ohledem na její smysl – ne každé jednotlivé ustanovení technického přepisu musí mít nutně
„technickou povahu“ (což má platit například pro úpravu problematiky procesního postupu
ve správním řízení - §45 odst. 3 zákona o loteriích). Jednotlivá ustanovení zákona, jež nemají
technickou povahu, pak nepodléhají notifikační proceduře (v tomto žalovaný odkazuje
na odst. 39 stanoviska generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci č. C-443/98, Unilever).
I v případě nedodržení notifikační procedury tak budou použitelná a vynutitelná ta ustanovení
zákona, která nejsou technickou regulací ve smyslu směrnice. Národní soudy jsou pak povinny
interpretovat národní právo v souladu s evropským právem tak, aby zajistily jeho plnou účinnost.
Žalovaný přistupuje k notifikační proceduře v rámci zákona o loteriích z opatrnosti, avšak právě
ustanovení o regulační pravomoci obcí není technickým ustanovením v pravém slova smyslu.
[21] Žalovaný podotýká, že ke zrušení daných povolení by bylo došlo, i pokud by zákon
č. 300/2011 Sb. nebyl přijat. Již před přijetím tohoto zákona byla dána pravomoc obcí regulovat
prostřednictvím obecně závazné vyhlášky výherní hrací přístroje. Pojem „výherní hrací přístroj“ byl
již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. interpretován ve smyslu nálezu ve věci města Chrastavy
a na něj navazujících rozhodnutí nejvyšších soudů. Pod uvedený pojem se zařazovaly
i interaktivní videoloterní terminály a případně i jiná technická herní zařízení spadající pod
definici §2 písm. e) zákona o loteriích. Žalovaný se proto domnívá, že není na místě řízení
o kasační stížnosti přerušit a obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.
[22] Žalovaný také popírá důvodnost námitky poukazující na procesní pochybení, kdy správní
orgány nepostupovaly v časových limitech pro zahájení přezkumného řízení podle §96 odst. 1
správního řádu. Řízení o zrušení povolení dle §43 odst. 1 zákona o loteriích je řízením sui generis,
na které nelze aplikovat ustanovení hlavy IX. správního řádu o přezkumném řízení;
prvně zmíněné zákonné ustanovení je totiž ve vztahu zvláštnosti k obecné úpravě správního
řádu.
III. Přerušení řízení o kasační stížnosti a řízení po rozhodnutí o pokračování v řízení
[23] Pátý senát Nejvyššího správního soudu postoupil věc vedenou pod sp. zn. 5 As 177/2016
rozšířenému senátu, bylo řízení o nynější kasační stížnosti i s ohledem na návrh stěžovatelky
ze dne 13. 11. 2017 přerušeno usnesením ze dne 11. 9. 2018, čj. 9 As 236/2017-57.
[24] Rozšířený senát poté, co mu byla věc postoupena pátým senátem k rozhodnutí, předložil
usnesením ze dne 21. 3. 2019, čj. 5 As 177/2016-61, Soudnímu dvoru Evropské unie následující
předběžné otázky:
„1/ Použije se článek 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie na vnitrostátní právní předpis
(obecně závaznou vyhlášku obce), který v části jedné obce zakazuje určitou službu, jen proto, že část
zákazníků tímto předpisem dotčeného poskytovatele služby může pocházet či pochází z jiného členského
státu Evropské unie?
Pokud ano, postačuje pro aplikovatelnost článku 56 Smlouvy o fungování Evropské unie pouhé tvrzení
možnosti výskytu zákazníků z jiného členského státu, anebo je poskytovatel služby povinen dokázat
reálné poskytování služeb zákazníkům pocházejících z jiných členských států?
2/ Je pro odpověď na první položenou otázku jakkoliv relevantní, že:
a) Potenciální omezení svobody poskytování služeb je výrazně limitováno, a to jak geograficky, tak i
věcně (potenciální aplikovatelnost výjimky de minimis);
b) Není patrné, že by vnitrostátní právní předpis upravoval odlišným způsobem, právně nebo fakticky,
postavení subjektů poskytujících služby především občanům jiných členských států Evropské unie, na
straně jedné, a subjektů zaměřujících se na domácí klientelu, na straně druhé?“
[25] O položených předběžných otázkách bylo rozhodnuto rozsudkem SDEU ze dne
3. 12. 2020, č. C-311/19, Bonver Win.
[26] V návaznosti na rozsudek SDEU Bonver Win vrátil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu usnesením ze dne 10. 2. 2021, čj. 5 As 177/2016-139, věc pátému senátu, přičemž uvedl,
že „[ú]činky práv EU, konkrétně článku 56 a násl. SFEU, mohou tedy dle okolností v dané věci vést
k omezení prostoru pro samosprávu, v němž obecně závaznou vyhláškou obce v samostatné působnosti na svém
území reguluje přípustnost, rozsah a jiné modality provozování sázkových her a jiných podobných her podle
zákona o loteriích. Obec takovou regulaci může v obecné rovině přijmout a má velmi široký prostor pro uvážení
ohledně její konkrétní podoby. Prostor pro samosprávu však je omezen v tom, že případné takto vyhláškou
vytvořené překážky volnému pohybu služby, která spočívá v umožnění hrát tyto hry, musí být v souladu
s podmínkami práva EU. [38] Je proto zjevné, že za předpokladu, že by se prokázal skutkový základ unijního
prvku tvrzeného stěžovatelem (viz o tom bod 32 rozsudku Soudního dvora v nyní projednávané věci), je dopad
práva EU na věc třeba zvažovat, a to v intencích judikatury Soudního dvora zmiňované pátým senátem, zvláště
pak rozsudku Berlington Hungary, zejména (co do důsledků evropského práva pro aplikovatelnost OZV) jeho
bodů 58, 62-65, 69-72, 80-81, 87-88, se shrnutím v bodě 92. Jak pak vyslovil Soudní dvůr v odpovědi
na předběžnou otázku v nyní projednávané věci, v takovýchto případech nelze uplatnit pro možnost omezení
volného pohybu služeb pravidlo de minimis.“ Rozšířený senát k tomu v daném usnesení navíc dodal,
že SDEU zodpověděl jeho předběžnou otázkou v úplnosti, tedy zcela vyčerpal právní otázku
předloženou pátým senátem k posouzení rozšířenému senátu.
[27] S ohledem na výše uvedený vývoj Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne
18. 2. 2021, čj. 9 As 236/2017-59, podle §48 odst. 6 ve spojení s §120 s. ř. s. o pokračování
řízení a poskytl účastníkům řízení a osobě zúčastněné na řízení lhůtu k vyjádření k rozhodnutí
rozšířeného senátu, resp. rozsudku SDEU ve věci Bonver Win.
[28] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že ačkoli je třeba přehodnotit dříve obecně zastávaný
právní názor o neaplikovatelnosti čl. 56, jedná se v nyní posuzované věci o otázku spíše
akademického významu. Provozovatel je dle SDEU povinen nejenom tvrdit poskytování služeb
zahraničním klientům, ale toto poskytování je rovněž povinen náležitě prokázat. Stěžovatelka
tvrdila existenci tzv. „unijního prvku“ nejdříve v doplnění žaloby ze dne 22. 6. 2017, tedy značně
opožděně, přičemž své tvrzení žádným způsobem nedokládala. Nadto žalovaný uvedl, že zákaz
provozování hazardních her je veden zájmem na ochraně veřejného pořádku, jehož porušování
bývá s jejich provozováním spjato. Jde o stěžejní důvod zakládající jednu z podmínek pro
přípustné omezení volného pohybu služeb dle čl. 52 SFEU (v návaznosti na čl. 62 SFEU). Jde
současně o omezení souladné s požadavky vyslovenými SDEU v rozsudku Berlington Hungary.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[29] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Nikoli
však každá z kasačních námitek byla uplatněna přípustně, o čemž bude v podrobnostech
pojednáno níže.
[30] Kasační stížnost není důvodná.
[31] Nejvyšší správní soud se téměř totožnou věcí týchž účastníků zabýval již v rozsudku
ze dne 10. 3. 2021, čj. 2 As 334/2017-61. Právě rozhodující senát s názory vyslovenými druhým
senátem souhlasí, nemá důvod se od jeho závěrů odlišovat, a proto z nich vychází.
IV. a) Nesoulad s právem Evropské unie; volný pohyb služeb (čl. 56 SFEU)
[32] Předně je třeba uvést, že stěžovatelka dovozovala nesoulad rozhodnutí žalovaného
s právem Evropské unie hned z několika různých důvodů. Pro přehlednost proto Nejvyšší
správní soud níže rekapituluje konkrétní podobu stěžovatelčiných tematicky relevantních
námitek, včetně přiřazení k příslušné fázi právního sporu.
[33] Stěžovatelka ve svém vyjádření k zahájení správního řízení ze dne 1. 7. 2013 mj. uvedla,
že nově nastolený režim povolování loterií a jiných podobných her považuje za neobjektivní,
diskriminační a rozporný se zásadou rovného zacházení vyjádřenou v rozsudku SDEU ze dne
19. 7. 2012, ve věci C-470/11, SIA Garkalns, a ze dne 3. 6. 2010, ve věci C-203/08, Sporting
Exchange. V této souvislosti uvedla, že režim povolování je rozporný především se „zásadou svobody
usazování stanovenou v čl. 43 ES.“
[34] Ve vyjádření k podkladům ze dne 16. 8. 2013 neuvedla stěžovatelka nic ohledně
souladnosti rušení povolení s právem Evropské unie. V následném rozkladu toliko odkázala
na již dříve označenou judikaturu SDEU k zásadě rovného zacházení a opětovně namítla rozpor
zrušení povolení se směrnicí 98/34/ES.
[35] Stěžovatelka pak v žalobě ze dne 17. 12. 2015 namítla, že zrušení povolení bylo rozporné
s principem právní jistoty, a poukázala na rozsudek SDEU ze dne 8. 12. 2011 ve věci C-81/10 P,
France Télécom SA, a ze dne 16. 2. 2012, ve spojených věcech C-72/10 a C-77/10, Costa a Cifone.
Jinak ve vztahu k právu Evropské unie uplatnila toliko námitku nedodržení notifikační procedury
při přijímání zákona č. 300/2011 Sb.
[36] V přípisu městskému soudu ze dne 22. 6. 2017 stěžovatelka navrhovala přerušení řízení
a položení předběžné otázky SDEU týkající se notifikační povinnosti. Ve stejném přípisu
stěžovatelka dále doplnila, že uváděla „že daná legislativa, a tedy i žalobou napadené rozhodnutí, které
zákon č. 300/2011 Sb. aplikuje, je v rozporu s volným pohybem služeb, jak je zakotveno v čl. 56 Smlouvy
o fungování EU. V této souvislosti se žalobce opírá zejména o rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Berlington
Hungary (C-98/14), kdy v původním řízení žalobkyně - maďarské společnosti provozující hazardní hry,
napadaly vnitrostátní právní předpisy regulující provozování hazardních her mimo jiné i z důvodu, že nebyla
dodržena notifikační povinnost, a že jsou takové předpisy v rozporu s volným pohybem služeb.“ Po citování
vybraných částí rozsudku SDEU ve věci Berlington Hungary stěžovatelka uzavřela, že podle jejího
názoru není třeba žádat SDEU o zodpovězení předběžné otázky, když je zjevné, že zákon
č. 300/2011 Sb. je v rozporu s čl. 56 SFEU, avšak na otázce trvala, neboť tuzemské správní
soudy zastávají názor opačný. Závěrem zformulovala další předběžné otázky.
[37] Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatelka namítala rozpor s právem Evropské unie
ve správním řízení pokud jde o nedodržení notifikační procedury při přijímání zákona
č. 300/2011 Sb., dále nedodržení zásady rovného zacházení, a to v kontextu se svobodou
usazování dle čl. 49 SFEU. Těžiště její argumentace spočívalo v otázce notifikace; pokud jde
o otázku svobody usazování, jednalo se o námitku zcela obecnou. Aplikovatelností čl. 56 SFEU
neargumentovala vůbec.
[38] V žalobě stěžovatelka uplatnila a rozhojnila námitku nedodržení notifikační procedury,
přičemž nově akcentovala rozpornost správních rozhodnutí s principem právní jistoty. Námitku
porušení čl. 56 SFEU stěžovatelka konkretizovala až v podání ze dne 22. 6. 2017, přičemž
v podstatě pouze citovala z rozhodnutí SDEU ve věci Berlington Hungary.
[39] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud vážil, zda stěžovatelka uplatnila
námitku rozporu s čl. 56 SFEU, zakotvujícím volný pohyb služeb, v zákonné lhůtě pro rozšíření
žaloby o další žalobní body. Podle §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. totiž platí, že rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.
[40] Stěžovatelce bylo žalobou napadené správní rozhodnutí doručeno 29. 10. 2015. Lhůta pro
podání žaloby tak uplynula 29. 12. 2015. V této lhůtě stěžovatelka neuplatnila námitku
rozpornosti správních rozhodnutí (resp. právní úpravy aplikované při jejich vydání) s čl. 56
SFEU, tj. s volným pohybem služeb. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedenou námitku
nelze podřadit pod žádný ze stěžovatelkou včasně uplatněných žalobních bodů, a jde tedy
skutečně o rozšíření žaloby o nový žalobní bod.
[41] V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž vážil, zda v nyní posuzované věci není
namístě uplatnění výjimky z popsané zásady koncentrace žalobních bodů, která spočívá
v připuštění formálně opožděně uplatněného žalobního bodu, byl-li uplatněn v reakci na zásadní
změnu judikatury, která nastala až po uplynutí koncentrační lhůty dle §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s.
(srov. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2007, čj. 2 Afs 57/2007-92, shodně s usnesením rozšířeného
senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Stěžovatelka uplatnila
argumentaci opírající se o rozsudek SDEU ve věci Berlington Hungary (vydaný dne 11. 6. 2015)
až dne 22. 6. 2017, tj. více než dva roky po jeho vydání a rovněž více než půl roku před podáním
žaloby. Jde o nedůvodně dlouhou prodlevu v reakci na zmíněný rozsudek SDEU, která aplikaci
výjimky ze zásady žalobní koncentrace neopodstatňuje. Není zřejmé, že by stěžovatelce něco
bránilo v podstatně dřívějším uplatnění takové námitky. Je proto třeba setrvat na tom,
že se jednalo o opožděně uplatněný žalobní bod.
[42] Vzhledem k tomu, že stěžovatelčina žalobní námitka týkající se nesouladu správních
rozhodnutí čl. 56 SFEU byla uplatněna v řízení před městským soudem opožděně, neměl
k ní městský soud přihlédnout. Z odůvodnění napadeného rozsudku nicméně plyne,
že se jí městský soud přesto zabýval. Obecně přitom konstatoval, že základní zásady práva
Evropské unie jsou použitelné i na oblast regulace hazardních her, což platí i pro zásady
vyjádřené v čl. 49 a 56 SFEU (svoboda usazování a volný pohyb zboží); současně ale shledal,
že stěžovatelka není osobou, která by zde vyjádřené ekonomické svobody skutečně realizovala
či využívala. Konkrétně k volnému pohybu služeb městský soud zdůraznil nezbytnost existence
přeshraničního aspektu, který aktivuje práva osoby v závislosti na tom, zda je příjemcem nebo
poskytovatelem služby. Měl za to, že nyní posuzovaná věc se odlišuje od stěžovatelkou
vzpomínaných rozsudků SDEU ve věcech Alpine Investments a Gambelli. Konstatoval,
že poskytovatel z jednoho členského státu, který v tomto státě také službu poskytuje, se nemůže
dovolávat volného pohybu služeb za situace, kdy jeho zákazníci přichází z jiného členského státu.
[43] Jakkoli Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že předestřený právní názor městského
soudu neobstojí ve světle nedávného rozsudku SDEU ve věci Bonver Win, nemůže zároveň
pominout skutečnost, že jde o názor vyslovený nad rámec přípustně (včasně) uplatněných
žalobních bodů, který tak ve svém důsledku nepatří mezi nosné důvody zamítavého výroku
napadeného rozsudku.
[44] Nad rámec nutného odůvodnění lze poznamenat, že i v případě, že by Nejvyšší správní
soud pominul opožděnost uplatnění žalobního bodu poukazujícího na rozpornost národního
právního rámce věci se zákazem omezování volného pohybu služeb dle čl. 56 SFEU, uplatnila
stěžovatelka tento žalobní bod v kvalitě, která nedostačuje řádnému tvrzení (a prokázání)
přeshraničního prvku ve smyslu rozsudku SDEU ve věci Bonver Win. Nejvyšší správní soud totiž
ve svém recentním rozsudku ze dne 24. 2. 2021, čj. 10 As 46/2020-48, s odkazem na posledně
uvedený rozsudek SDEU konstatoval, že „přeshraniční situaci nelze předpokládat jen proto, že by občané
Unie z jiných členských států mohli využít takto nabízených možností služeb, respektive, pouhé tvrzení
poskytovatele služeb, podle něhož část jeho klientely pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazen,
nestačí pro konstatování přeshraniční situace, jež by mohla spadat do rozsahu působnosti článku 56 SFEU (body
24 a 25).“ Stěžovatelka přitom v nyní posuzované věci ve svém opožděně uplatněném žalobním
bodu pouze prezentovala názor, že je „nepochybně třeba, aby bylo aplikováno evropské právo a Soudní
dvůr EU má pravomoc ve věci rozhodovat, když souvislost s obchodem s členskými státy je shledána, pokud
jde o možnost, aby klienti žalobce byli i osoby pocházející z jiného členského státu“ (zvýraznění doplněno
NSS). I na základě okolností nyní posuzované věci tedy lze přijmout závěr desátého senátu,
že „[s]těžovatelčina argumentace ve prospěch aplikace čl. 56 SFEU zůstala tedy čistě hypotetická, proto nemůže
vést v žádném případě k aplikaci práva EU“.
[45] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelčina kasační
námitka poukazující na rozpor správních rozhodnutí (resp. zákona č. 300/2011 Sb.
a aplikovaných obecně závazných vyhlášek statutárního města Brna) s čl. 56 SFEU o volném
pohybu služeb je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., protože stěžovatelka příslušný důvod
tvrzené nezákonnosti neuplatnila (přípustně) v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit
mohla.
IV. b) Předběžné otázky v řízení před městským soudem
[46] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že městský soud pochybil, jestliže se neobrátil
s jí navrženými předběžnými otázkami na SDEU. Nejvyšší správní soud tuto námitku shledává
nedůvodnou.
[47] Podle čl. 267 odst. 1 písm. a) SFEU platí, že Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc
rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv“. „Vyvstane-li taková otázka před soudem
členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku,
požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce“ (odst. 2 téhož článku). Naproti tomu
vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie (čl. 267
odst. 3 SFEU). Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že krajské soudy nejsou s ohledem
na čl. 267 odst. 2 SFEU povinny podat předběžnou otázku SDEU (srov. např. usnesení ze dne
22. 11. 2017, čj. Aprk 24/2017-36). Na to nemá zpětně vliv skutečnost, že se posléze právní
názor městského soudu, v důsledku rozsudku SDEU ve věci Bonver Win, ukázal být nesprávným.
IV. c) Nedodržení notifikační procedury
[48] Stěžovatelka rovněž namítla, že městský soud nesprávně posoudil žalobní námitku
nedodržení notifikační procedury v procesu přijímání zákona č. 300/2011 Sb., přičemž podle
stěžovatelky měly být notifikační proceduře podrobeny taktéž obecně závazné vyhlášky
statutárního města Brna.
[49] Dle Nejvyššího správního soudu přidržel-li se městský soud ustálené judikatury kasačního
soudu k otázce dodržení notifikační povinnosti v legislativní proceduře přijímání zákona
č. 300/2011 Sb., nelze v tom obecně spatřovat jakékoli pochybení, jelikož jde v zásadě o žádoucí
postup. I nadále tedy Nejvyšší správní soud setrvává na názorech vyjádřených např. v rozsudku
ve věci SYNOT TIP proti Ministerstvu financí, nebo ze dne 17. 10. 2018, čj. 7 As 309/2017-39. Tyto
závěry Nejvyšší správní soud potvrdil například i v aktuálním rozsudku ze dne 26. 2. 2021, čj. 2
As 325/2016-46, ve kterém uvedl, že „pravomoc obcí regulovat hazard na svém území vyplývá již z §10
písm. a) obecního zřízení, na základě čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky. Není tak vázáno na konkrétní
znění zákonného zmocnění v loterijním zákoně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, č. 293/2011 Sb.). Toto právo bylo obcím propůjčeno ještě před přijetím novely loterijního
zákona č. 300/2011 Sb. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že bez ohledu
na osud zákona č. 300/2011 Sb. by loterijní vyhláška obstála i na základě §10 písm. a) obecního zřízení,
přestože na něj výslovně neodkazuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13,
č. 112/2013 Sb., bod 29 až 33). Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je v této věci
konzistentní a bezrozporná. Skutečnost, že loterijní zákon v určitých svých částech je technickým předpisem, nijak
nečinil sporným ani žalovaný. To však neznamená, že musí být takto posuzován jako celek“. V usnesení
ze dne 31. 7. 2017, čj. 5 Azs 177/2016-44, kasační soud uvedl, že „[p]okud jde o související otázku
týkající se notifikace obecně závazných vyhlášek jako technických předpisů ve smyslu směrnice 98/34/ES,
zde se předkládající senát ztotožňuje se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 7. 2017, sp. zn. 1 As 5/2017, dle něhož příslušné obecně závazné vyhlášky nenaplňují definici technického
předpisu a nepodléhají tak notifikační povinnosti, neboť jejich působnost je i při zohlednění kumulativních vlivů
natolik omezená, že se nedotýká cílů, k jejichž ochraně směrnice působí. V dané otázce tedy pátý senát neshledává
rozpor v judikatuře ani potřebu se od dosavadních závěrů odchýlit.“ Rozhodující senát s uvedenou
judikaturou souhlasí a stěžovatelka v kasační stížnosti nepředestřela žádné argumenty, které
by dané závěry vyvracely.
IV. d) Vady řízení před správními orgány
[50] Stěžovatelka v tomto směru nejprve namítá, že ve správním řízení měla být aplikována
ustanovení správního řádu o přezkumném řízení. Nejvyšší správní soud vyhodnotil tuto námitku
jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ačkoliv stěžovatelka vznesla tuto
námitku ve správním řízení, do podané žaloby ji již nezahrnula.
[51] Dále stěžovatelka namítla, že správní orgány ve věci nesprávně aplikovaly §43 odst. 1
zákona o loteriích; ten podle ní opravňuje ke zrušení povolení tehdy, dojde-li ke změně
skutkových okolností, nikoli okolností právních, jako jsou dotčené obecně závazné vyhlášky
statutárního města Brna. Nejvyšší správní soud neshledává tuto kasační námitku důvodnou.
[52] Nejvyšší správní soud předesílá, že městský soud zcela správně vyšel z rozsudku
kasačního soudu ve věci SYNOT TIP proti Krajskému úřadu Pardubického kraje , v němž se zdejší soud
obdobnou námitkou podrobně zabýval. V uvedeném rozsudku konstatoval, že „širokému chápání
pojmu ‚okolnosti‘ použitého v ustanovení §43 odst. 1 loterního zákona nasvědčuje i výše citovaná judikatura
Ústavního soudu. Ve zmíněných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10, Pl. ÚS 22/11,
IV. ÚS 2315/12, III. ÚS 2336/12 i II. ÚS 2335/12 hovoří Ústavní soud o tom, že Ministerstvo financí
je povinno zahájit řízení podle §43 odst. 1 loterního zákona v případě, že se povolení k provozu interaktivního
videoloterního terminálu na určitém místě dostane do kolize s obecně závaznou vyhláškou. Existence obecně
závazné vyhlášky, ať již dříve či následně vydané, však také představuje okolnost rázu spíše právního, než
skutkového. I Ústavní soud tedy chápe pravomoc Ministerstva financí vyplývající z §43 odst. 1 loterního zákona
tak, že je založena velmi široce a není podmíněna výhradně jen novými či dodatečně učiněnými skutkovými
zjištěními.“ Na tomto názoru Nejvyšší správní soud setrvává i nadále (v podrobnostech viz body
26 až 30 odůvodnění posledně citovaného rozsudku).
[53] Konečně stěžovatelka namítala také neúplnost správního spisu, v němž chybí
jak jednotlivá rušená povolení, tak i dotčená obecně závazná vyhláška statutárního města Brna.
K tomu dodala, že jde o vadu ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., k níž byl městský soud
povinen přihlédnout i bez návrhu. Nejvyšší správní soud shledal i tuto kasační námitku
nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyla uplatněna v řízení před městským soudem,
ačkoli uplatněna zjevně být mohla (stěžovatelka ostatně tutéž vadu namítala již v řízení
o rozkladu a žalovaný se s touto námitkou vypořádal na str. 6 a 7 odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí). Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že se stěžovatelka mýlí,
domnívá-li se, že předmětnou námitku nemusela uplatnit již v řízení před městským soudem.
Z textu ustanovení §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nevyplývá, že by se krajský soud obecně měl
zabývat vadou řízení spočívající v neúplnosti podkladů spisového materiálu i bez návrhu. K tomu
se patří dodat, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 8. 3. 2011,
čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS, dospěl k závěru, že krajský soud je v řízení o žalobě
oprávněn překročit žalobní body pouze v případě shledané existence takové vady řízení
ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s., jež brání přezkumu správního rozhodnutí v rozsahu žalobou
uplatněných žalobních bodů. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatelce
musely být podklady rozhodnutí bezesporu známy (ať jde o rušená povolení, jejichž byla sama
nositelkou a adresátkou, nebo o dotčenou obecně závaznou vyhlášku, jejíž řádné zveřejnění
a subjektivní znalost stěžovatelka ostatně ani nepopřela). Přesto neuvedla žádné žalobní námitky,
které by mířily na to, že například některé původně vydané rozhodnutí nemělo být zrušeno
z důvodu jeho neplatnosti či neúčinnosti, nebo nebylo například vůbec vydáno. Městský soud
se tak původními rozhodnutími nemusel zabývat a tudíž alespoň nepřímo posuzovat, zda měly
být součástí spisu. Stejně tak stěžovatelka nesporovala to, že by napadené rozhodnutí žalovaného
bylo vydáno v rozporu s obecně závaznou vyhláškou. Nebyl proto žádný důvod, aby se městský
soud musel alespoň nepřímo zabývat tím, zda měla být tato vyhláška součástí správního spisu.
Stěžovatelce ostatně nelze přisvědčit v tom, že není možné osvědčit, zda se správní orgány
zabývaly otázkou účinnosti rušených povolení; ze správního spisu totiž jasně vyplývá, že správní
řízení bylo zahájeno ve vztahu k devíti samostatným povolením, přičemž v rozsahu dvou z těchto
devíti povolení bylo správní řízení zastaveno (usnesením žalovaného ze dne 13. 3. 2015,
čj. MF-58502/2013/34-6) podle §66 odst. 2 správního řádu, a to jednak z důvodu, že platnost
dotčeného povolení č. j. 34/72767/2010 ze dne 23. 7. 2010 byla stanovena na dobu
do 22. 7. 2013, a povolení čj. 34/101848/2009 ze dne 17. 2. 2010 bylo na žádost stěžovatelky
zrušeno rozhodnutím ze dne 18. 2. 2011, čj. 34/19348/2011, a proto se řízení o jejich zrušení
stala v té době již bezpředmětnými.
IV. e) Další námitky
[54] Závěrem své kasační stížnosti stěžovatelka ve zcela obecné rovině namítla rozpor
vydaných rozhodnutí, zákona č. 300/2011 Sb. a dotčené obecně závazné vyhlášky se zásadou
právní jistoty, principem legitimního očekávání, principem ochrany práv nabytých v dobré víře,
principem proporcionality a zákazem retroaktivity.
[55] Vzhledem k naprosté obecnosti stěžovatelkou uplatněných námitek považuje Nejvyšší
správní soud za dostatečné odkázat na své rozsudky ve věci SYNOT TIP proti Krajskému úřadu
Pardubického kraje (zejm. odst. [36] a [37] co do otázky nepřípustné retroaktivity, dále odst. [35]
k legitimnímu očekávání a ochraně dobré víry, odst. [38] ke konotacím principu proporcionality),
a sp. zn. 1 As 297/2015 (zejm. odst. [42] až [45] k legitimnímu očekávání a principu
proporcionality). V jejich světle shledává obecně uplatněné námitky, jež se ocitají na samé hranici
projednatelnosti, nedůvodnými.
V. Závěr a náklady řízení
[56] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[57] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla procesně úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů.
Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly náklady, jež by přesahovaly běžný rámec jeho
úřední činnosti, a které by mu tedy měly být přiznány (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS).
Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na §60 odst. 5 s. ř. s., neboť
jí nebyla soudem uložena jakákoli povinnost, natožpak povinnost spojená s vynaložením nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. dubna 2021
Petr Mikeš
předseda senátu