ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.90.2021:42
sp. zn. 9 As 90/2021 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: J. S., zast. Mgr.
Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice Mírov, se sídlem Mírov 27, ve věci ochrany
před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2021, č. j. 30 A 88/2019 - 147,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Františku Drlíkovi, advokátu se sídlem
Starobranská 327/4, Šumperk, se p ři zn á v á odměna za zastupování žalobce
v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 24. 11. 2020,
č. j. 30 A 88/2019 - 118, odmítl pro nepřípustnost dle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) žalobu, kterou se
žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem věznice Valdice, jenž měl spočívat v tom,
že byl dne 28. 8. 2019 přemístěn z věznice Mírov do věznice Valdice.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku přípustnosti žaloby
proti nezákonnému zásahu uvedenou v §85 s. ř. s., a proto jeho žalobu odmítl z důvodu
nevyčerpání jiných právních prostředků proti nezákonnému zásahu, které mají předcházet
podání žaloby. V případě zásahu do práv při výkonu trestu odnětí svobody vykonává dozor
nad dodržováním právních předpisů dle §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“),
státní zastupitelství. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“)
ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 As 5/2017 - 23, dle kterého se na přijetí a vyřízení žádosti o uplatnění
pravomoci státního zastupitelství při dozoru nad zákonností výkonu trestu odnětí svobody
vztahuje procesní úprava dle §16a zákona o státním zastupitelství. Ta je odlišná od obecnější
úpravy stížnosti podle §175 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), která dle ustálené judikatury nepředstavuje účinný prostředek
ochrany ve smyslu §85 s. ř. s. Žádost o uplatnění pravomoci státního zastupitelství v rámci
dozoru nad zákonností výkonu trestu odnětí svobody je tak účinný opravný prostředek,
jehož nevyčerpání má za následek nepřípustnost žaloby. Jediná komunikace žalobce s Vrchním
státním zastupitelství v Praze pochází z jara 2020 a došlo k ní až po 1. 10. 2019, tedy po dni
podání žaloby. Přípustnost žaloby je ale třeba posoudit k okamžiku jejího podání, a to včetně
požadavku na vyčerpání prostředků ochrany či nápravy. Výše zmíněná podmínka tudíž nebyla
splněna.
[3] Nejvyšší správní soud usnesení č. j. 30 A 88/2019 - 118 zrušil rozsudkem
ze dne 18. 2. 2021, č. j. 9 As 298/2020 - 16. Nesouhlasil se závěrem, že z rozsudku NSS
č. j. 5 As 5/2017 - 23 bez dalšího vyplývá, že podání ke státnímu zástupci dle §16a zákona
o státním zastupitelství je jednoznačně opravným prostředkem ve smyslu §85 s. ř. s.
V daném rozsudku, týkajícím se posuzování včasnosti zásahové žaloby, NSS pouze konstatoval,
že by za určitých okolností takovým opravným prostředkem mohlo být. Nejvyšší správní soud
proto krajskému soudu uložil, aby zvážil, zda podání ke státnímu zastupitelství opravdu mohlo
být v konkrétním případě prostředkem ochrany proti přemístění z jedné věznice do druhé,
který bylo třeba vyčerpat před podáním žaloby ve smyslu §85 s. ř. s. Též mu uložil,
aby posoudil, zda pasivně legitimovaným subjektem měla být opravdu věznice Valdice, do níž
byl žalobce přemístěn. Krajský soud totiž nijak nereagoval na její tvrzení ve vyjádření k žalobě,
kde uváděla, že k přemístění sice došlo po dohodě ředitelů obou věznic, nicméně samotný
eskortní příkaz podepsal ředitel Věznice Mírov a pracovník této věznice také požádal o zařazení
žalobce do eskorty do Věznice Valdice.
[4] Krajský soud následně usnesením uvedeným v záhlaví žalobu opět odmítl podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dospěl k závěru, že jednání, ve kterém žalobce spatřuje nezákonný zásah,
je přičitatelné věznici Mírov, jelikož k jeho přemístění došlo na základě eskortního příkazu
č. 36-002976 vydaného ředitelem věznice Mírov a i požadavek na zařazení do eskorty
k přemístění žalobce dne 27. 8. 2019 zadal vedoucí oddělení výkonu trestu věznice Mírov. I
žalobce následně ve vyjádření souhlasil, aby v dalším řízení byla za žalovanou považována
věznice Mírov. Krajský soud proto následně jako s žalovanou jednal s věznicí Mírov.
[5] Krajský soud se též vyjádřil k místní příslušnosti k projednání věci. Tu soud zkoumá
jen na začátku řízení. Pokud soud svou místní nepříslušnost nevysloví již na začátku řízení, musí
věc projednat a rozhodnout o ní, i když není jeho příslušnost dle zákonných pravidel dána.
V projednávaném případě došlo ke zhojení tohoto nedostatku, jelikož řízení bylo zahájeno
1. 10. 2019 a krajský soud o věci již jednou rozhodl.
[6] Krajský soud poté opět shledal, že je žaloba nepřípustná dle §85 s. ř. s. V řízení o žalobě
před nezákonným zásahem se nelze domáhat vydání určovacího výroku, dokud tento zásah
nebo jeho důsledky trvají nebo hrozí jeho opakování. V době podání žaloby, kdy se žalobce
nacházel ve věznici Valdice, se tedy nemohl domáhat deklarování, že jeho přemístění z věznice
Mírov bylo nezákonným zásahem. Zásah byl ukončen až dne 5. 3. 2020, kdy byl přemístěn zpět
do věznice Mírov. V době podání žaloby zásah žalované stále trval, takže šlo o žalobu
na ukončení zásahu. V takovém případě je krajský soud povinen posoudit, zda se lze domáhat
ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky. Jelikož k zásahu mělo dojít při výkonu trestu
odnětí svobody, žalobce měl před podáním žaloby využít institut podání dle §16a zákona
o státním zastupitelství, kterým se mohl domáhat dozoru státního zástupce nad dodržováním
právních předpisů ve věznici, resp. domáhat se nápravy. Dle §4 odst. 1 písm. b) zákona
o státním zastupitelství státní zastupitelství vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů
mimo jiné v místech, kde se vykonává trest odnětí svobody. Související §78 odst. 2 písm. e)
zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, opravňuje státního zástupce k vydávání příkazů za účelem
zachování předpisů platných pro výkon trestu. Státní zástupce jako garant zákonnosti dokáže
nejrychleji a nejúčinněji poskytnout osobě ve výkonu trestu odnětí svobody ochranu
před tvrzenou nezákonností. Státní zástupce je povinen přezkoumat důvodnost podání dle §16a
zákona o státním zastupitelství. Pokud zjistí porušení právních předpisů, je povinen přijmout
příslušná opatření ke zjednání nápravy. Též je povinen podatele ve stanovené lhůtě vyrozumět
o způsobu vyřízení jeho podání. Správní soud může do vztahu mezi osobou ve výkonu trestu
a věznicí vstoupit až poté, co tato osoba bezúspěšně požádala příslušného státního zástupce
o dozor dle §16a odst. 5 zákona o státním zastupitelství a s žádostí o přezkoumání způsobu
vyřízení jejího podání neuspěla ani u nejbližšího vyššího státního zastupitelství. Krajský soud
odkázal na rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2021, č. j. 10 As 350/2020 - 36, v němž konstatoval,
že dozorová pravomoc státního zástupce je plnohodnotným prostředkem nápravy v oblasti
zásahů Vězeňské služby do práv osob ve výkonu trestu odnětí svobody.
[7] Žalobce proto měl před podáním zásahové žaloby využít podání dle §16a zákona
o státním zastupitelství. Z předložených listin ani z listin založených ve správním spise
nevyplývá, že by se na státní zastupitelství obrátil před podáním žaloby. Jeho žaloba je proto
nepřípustná dle §85 s. ř. s.
II. Kasační stížnost, vyjádření k ní a replika
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), d), a e) s. ř. s.
[9] Pokud krajský soud dospěl k závěru, že žalovanou neměla být věznice Valdice,
ale věznice Mírov, pak o žalobě vůbec neměl rozhodovat a z důvodu místní nepříslušnosti měl
žalobu postoupit Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci. Stěžovatel dále nesouhlasí
se závěrem, že skutečnost, že se neobrátil na státní zastupitelství, způsobuje nepřípustnost
žaloby. Ještě před podáním žaloby se snažil věc řešit s věznicí Valdice. Až na základě vyřízení
dané stížnosti přistoupil k podání žaloby. Zákon nikde přesně neuvádí, co se považuje
za prostředek nápravy, jehož nevyčerpání může mít za následek nepřípustnost žaloby. Není tedy
jasné, od jakého rozhodnutí běží ona dvouměsíční lhůta pro podání žaloby. Je sice pravdou,
že se na státní zastupitelství obrátil až po podání žaloby, ale učinil tak z důvodu dvouměsíční
lhůty pro její podání. Není proto spravedlivé jeho žalobu odmítnout na základě otázky, ve které
nemají samy soudy zcela jasno. Řízení před státním zastupitelstvím též nemá kontradiktorní
povahu, což je jedna z hlavních podmínek spravedlivosti řízení, kterou by prostředek nápravy
neměl postrádat. Stěžovatel poukazuje na podobnost případu s tím, který řešil NSS v rozsudku
ze dne 22. 9. 2020, č. j. 2 As 263/2020 - 22, v němž podání ke státnímu zastupitelství
nepovažoval za relevantní prostředek ochrany proti přemístění vězně z jedné cely do jiné a běh
lhůty pro podání žaloby odvozoval přímo ode dne přemístění. Krajský soud se neřídil právním
názorem NSS uvedeným v rozsudku č. j. 9 As 298/2020 - 16.
[10] V doplnění kasační stížnosti sepsané jeho zástupcem stěžovatel uvedl, že argumentace
krajského soudu, která vedla k vydání napadeného usnesení, nemůže obstát v rovině úvah
o porušení práva na spravedlivý proces. V daném případě došlo k porušení vyhlášky
č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška č. 345/1999 Sb.”). Nikdy mu nebyly sděleny důvody postupu
věznice, ačkoliv je zcela zřejmé, že přemístění mělo za cíl pouze poškodit jeho osobu a bylo
diskriminační. Dohoda ředitelů věznice je sice možná, ale pouze za účelem prohloubení
výchovného vlivu výkonu trestu. Krajský soud se však žalobou nezabýval věcně. Omezil
se pouze na posouzení její přípustnosti. Věcí se tedy zabýval pouze formálně. Jeho případ tak
byl vyřízen, aniž by mu byla umožněna soudní ochrana jeho práv. Přemístěním přišel o pracovní
zařazení, byl odloučen ještě více od rodiny a přišel o řadu výhod, které získal svým chováním
ve výkonu trestu. Stěžovatel jako laik využil pro řešení své situace vše, co se mu nabízelo,
aby účelně hájil svá práva. Stížnost odsouzeného i podnět ke státnímu zástupci jsou akty,
které je třeba posuzovat dle jejich obsahu. Ten jednoznačně vyzníval pro obranu proti
nezákonnému přemístění z věznice Mírov do věznice Valdice. Jeho žaloba tak měla být řešena
věcně. Postup krajského soudu je v právním státě neakceptovatelný a není ústavně konformní.
Ve stěžovatelově situaci bylo složité se orientovat v tom, jakou účinnou ochranu má zvolit.
Krajský soud tak nesprávně vyhodnotil zjištěný stav, když žalobu shledal nepřípustnou.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Stěžovatel byl
přemístěn z věznice Mírov do věznice Valdice v souladu s §10 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 345/1999 Sb. Změna vězeňského prostředí směřovala k prohloubení výchovného vlivu
výkonu trestu. Další ponechání stěžovatele, který se opakovaně dostával do konfliktních situací
s personálem věznice, mohlo vést ke zhoršení podmínek výchovného vlivu výkonu trestu
na ostatní odsouzené. Stěžovatel nepřišel o své výhody, jelikož celý osobní spis obsahující
jak kázeňské tresty, tak odměny, byl zaslán na organizační jednotku, na kterou byl přemístěn.
Co se týče pracovního zařazení, je třeba připomenout, že k němu nedochází na základě
smluvního vztahu, nýbrž se jedná o jednostranné rozhodnutí věznice, která odsouzenému určí,
na které pracoviště bude zařazen.
[12] Stěžovatel v replice uvedl, že žalovaná lživě uvedla, že byl přemístěn v souladu
se zákonným důvodem. I tvrzení, že se měl dostávat do konfliktních situací s personálem
věznice, je zcela lživé a účelové. Žalovaná mu udělila celou řadu pochval. Není proto zřejmé,
jak mohlo jeho přemístění směřovat k prohloubení výchovného vlivu výkonu trestu.
Ve vyjádření žalované adresovaném veřejné ochránkyni práv speciální pedagog uvedl,
že nelze objektivně zhodnotit posouzení výchovného vlivu v souvislosti s jeho přemístěním.
Dále poukazuje na hodnocení jeho osoby vypracované žalovanou pro účely řízení
před Okresním soudem v Šumperku, v němž uvádí, že stěžovatel je bezproblémový, a sama
doporučuje jeho přeřazení do mírnějšího typu věznice.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Nejvyšší správní soud poté zvážil přípustnost opakované kasační stížnosti. Podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. je opakovaná kasační stížnost přípustná jen tehdy, je-li jako její důvod
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím rušícím
rozsudku. Citovaná norma zajišťuje, aby se NSS nemusel znovu zabývat věcí, u které již
jedenkrát právní názor závazný pro nižší soud vyslovil, pokud se nižší soud tímto právním
názorem řídil. Nejvyšší správní soud svým dřívějším rozsudkem č. j. 9 As 298/2020 - 16 zrušil
usnesení krajského soudu pro nepřezkoumatelnost. Taková situace představuje výjimku
z aplikovatelnosti citovaného ustanovení. Odmítnutí kasační stížnosti by v takovém případě
znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva
(viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb.
NSS). Kasační stížnost je proto přípustná.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Dle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, se může žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah
byl nezákonný.
[17] Dle §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah
byl nezákonný.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody dle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
Dle konstantní judikatury NSS lze podat proti usnesení o odmítnutí návrhu kasační stížnost
pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud se tedy
zabýval těmi námitkami, jež jsou podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel
v doplnění kasační stížnosti zpochyňoval též důvody svého přemístění z věznice Mírov
do věznice Valdice. Tyto důvody však NSS nemůže dle výše uvedeného přezkoumat, neboť by
spadaly již do meritorního přezkumu jeho žaloby.
[19] Stěžovatel předně namítl, že pokud je správně žalovanou věznice Mírov,
pak k projednání jeho žaloby není místně příslušný nynější krajský soud, ale Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci. S ohledem na skutečnost, že s. ř. s. vlastní úpravu zkoumání
místní příslušnosti neobsahuje, je nutné na základě §64 s. ř. s. přiměřeně použít ustanovení
prvé a třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dle §105 o. s. ř. zkoumá soud místní příslušnost jen před tím,
než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti již v rozsudku ze dne 22. 3. 2007,
č. j. 8 Azs 118/2006 - 81, vyslovil, že „[z]koumání místní příslušnosti se pak na rozdíl od příslušnosti
věcné soustředí jen na začátek řízení. Není-li nedostatek místní příslušnosti odhalen, ať již soudem samotným
či k námitce účastníka řízení, a není-li věc postoupena k vyřízení soudu místně příslušnému (…), je pro další
řízení případný nedostatek místní příslušnosti již zhojen. Má se tedy za to, že rozhoduje soud místně příslušný,
ačkoli tomu tak není.“ Tak se tomu stalo i v nyní projednávaném případě, jak vysvětlil krajský soud
v bodě 23 napadeného usnesení. To, že krajský soud není místně příslušný pro projednání
dané věci, bylo odhaleno až poté, co mu byla věc vrácena NSS, který zrušil jeho dřívější
usnesení. V takovém případě by bylo proti zásadě procesní ekonomie postoupit projednávanou
věc místně příslušnému soudu, který s ní není seznámen.
[20] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem, že podání ke státnímu zástupci je podmínkou
pro splnění přípustnosti jeho žaloby. V době, kdy podal žalobu, se jednalo o zásah trvající,
který byl ukončen až ukončením jeho pobytu ve věznici Valdice několik měsíců po podání
žaloby. V daném případě se tak nemohl domáhat určení, že se jedná o nezákonný zásah.
Bylo tedy třeba ve smyslu §85 s. ř. s. posoudit, zdali se mohl domáhat ochrany před tímto
zásahem prostřednictvím jiných právních prostředků. Krajský soud v bodech 33 a 34
napadeného usnesení dospěl k závěru, že se proti zásahu mohl bránit podáním dle §16a zákona
o státním zastupitelství. Konstatoval, že státní zástupce je garantem zákonnosti, který dokáže
nejrychleji a nejúčinněji poskytnout osobám ve výkonu trestu odnětí svobody ochranu
před nezákonností. Odkázal též na rozsudek NSS č. j. 10 As 350/2020 - 36. V jeho bodě 15
NSS uvedl: „Je to na prvním místě právě státní zástupce, nikoli správní soud, kdo hlídá dodržování právních
předpisů v prostorách, kde se vykonává trest odnětí svobody. V rámci dozoru je také oprávněn vydávat příkazy
k zachovávání předpisů platných pro výkon trestu [§4 odst. 1 písm. b) zákona o státním zastupitelství a §78
odst. 2 písm. e) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, obdobně také §29 zákona
č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby].“ V bodě 17 dospěl k závěru, že „právě popsaná dozorová pravomoc
státního zástupce (v kombinaci s dohledem nadřízeného státního zastupitelství) je plnohodnotným prostředkem
nápravy v oblasti zásahů Vězeňské služby do práv osob ve výkonu trestu odnětí svobody.“ Jinak řečeno,
sám krajský soud svůj závěr v novém usnesení přesvědčivěji odůvodnil a mohl již odkázat
na nový rozsudek NSS, který jeho názor potvrzuje. Nejvyšší správní soud neshledal důvod
se v projednávané věci od výše uvedeného závěru rozsudku č. j. 10 As 350/2020 - 36 odchýlit.
Podání dle §16a zákona o státním zastupitelství je tedy třeba považovat za jiný právní
prostředek, jehož nevyužití dle §85 s. ř. s. způsobuje nepřípustnost žaloby proti nezákonnému
zásahu.
[21] Stěžovatel odkázal na rozsudek NSS č. j. 2 As 263/2020 - 22, ve kterém nebylo podání
ke státnímu zastupitelství považováno za jiný právní prostředek. V tehdejším případě však
na rozdíl od nyní projednávané věci stěžovatel brojil proti zásahu, jenž spočíval v jeho
přemístění z jedné cely do druhé v rámci jedné věznice, přičemž dle NSS byl jádrem tohoto
zásahu samotný proces přemístění, tedy povinnost sbalit si své věci a přesunout se z jednoho
místa na druhé, a jednalo se o zásah skončený již ukončením procesu přemístění, u něhož není
nutné využít jiné právní prostředky ochrany před podáním žaloby, neboť může jít z povahy věci
pouze o žalobu domáhající se deklarace nezákonnosti skončeného zásahu. Proto v tehdejším
případě NSS nevyžadoval, aby stěžovatel využil před podáním správní žaloby jiné právní
prostředky. Nebrojil totiž proti výsledku daného přemístění, u kterého by bylo dle bodu 12
uvedeného rozsudku třeba hovořit o zásahu trvajícím, tedy o zásahu „jenž by byl ukončen
až ukončením pobytu stěžovatele na dané údajně nevhodné cele. V podstatě by v takovém případě vězeň brojil
proti jím tvrzenému vyvolání trvajícího protiprávního stavu. Subjektivní i objektivní žalobní lhůta by se odvíjela
až právě od takto pojatého ukončení zásahu (tedy ukončení pobytu žalobce na údajně nevhodné cele) a každým
dalším dnem, který by stěžovatel na cele strávil, by se ‚obnovoval‘ její běh.” V projednávané věci se však
naopak jednalo o zásah, který stěžovatel spatřoval v důsledcích přemístění do věznice Valdice,
kvůli kterému přišel o své pracovní zařazení, ztratil výhody, které získal svým chováním
ve výkonu trestu a kvůli kterému mu též byly znemožněny návštěvy jeho příbuzných.
Jednalo se tak o zásah, který v době podání žaloby stále trval a byl ukončen až přemístěním
stěžovatele zpět do věznice Mírov dne 5. 3. 2020, tedy po podání žaloby. Proto bylo třeba,
aby před podáním žaloby využil jiných právních prostředků ochrany ochrany před daným
zásahem, což ale neučinil. Krajský soud proto žalobu správně odmítl dle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., jelikož byla nepřípustná dle §85 s. ř. s.
[22] Stěžovatel dále namítal, že není zřejmé, od jakého okamžiku v jeho případě počíná běžet
lhůta k podání žaloby proti nezákonnému zásahu. Tato lhůta počíná dle §84 s. ř. s. běžet
ode dne, kdy se žalobce o nezákonném zásahu dozvěděl. Dle výše uvedeného rozsudku NSS
č. j. 10 As 350/2020 - 36 lhůta pro podání zásahové žaloby nezačne běžet před vyčerpáním
daného prostředku nápravy. Tento závěr plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018,
sp. zn. II. ÚS 635/18, dle kterého nemůže lhůta k podání žaloby proti trvajícímu zásahu
uplynout, dokud tento zásah trvá. Ve stěžovatelově případě lhůta k podání žaloby nezačala běžet
ode dne jeho přemístění do věznice Valdice, ale měla začít běžet až po vyčerpání možnosti
obrátit se na státní zastupitelství.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Napadené usnesení krajského soudu tedy není nezákonné z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[25] Usnesením krajského soudu ze dne 30. 3. 2020, č. j. 30 A 88/2019 - 81, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem Mgr. František Drlík, advokát se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk.
Nejvyšší správní soud si je vědom žádosti zástupce stěžovatele o zrušení jeho ustanovení
(č. l. 13.2 spisu NSS), kterou podal ke krajskému soudu. O této žádosti krajský soud během
řízení o kasační stížnosti nerozhodl. Z tohoto důvodu stěžovatel nadále splňoval podmínku
zastoupení v řízení o kasační stížnosti dle §105 odst. 2 s. ř. s. Daná žádost byla NSS ostatně
předložena společně se spisem krajského soudu, který též obsahoval doplnění kasační stížnosti
sepsané přímo stěžovatelem. Dne 2. 6. 2021 NSS obdržel další doplnění kasační stížnosti,
které sepsal jeho zástupce. Po zástupci stěžovatele tak nebylo třeba v řízení o kasační stížnosti
požadovat další procesní úkony.
[26] Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje
navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti a ustanovenému advokátovi platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený
zástupce v řízení učinil dva úkony právní služby, a sice poradu s klientem přesahující jednu
hodinu (č. l. 18 spisu NSS) a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Za tyto dva úkony právní služby zástupci
stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 6 200 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 600 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13
odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty
(č. l. 19 spisu NSS), a proto se celková výše odměny zvyšuje o 1 428 Kč. Celková výše odměny
ustanoveného zástupce tak činí 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu NSS do 60 dnů
ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu