ECLI:CZ:NSS:2021:9.AZS.150.2021:37
sp. zn. 9 Azs 150/2021 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyň: a) S. E., b) E. G., zast.
JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 10. 2019, č. j. OAM-832/ZA-ZA11-ZA10-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 16 Az 59/2019 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný žalobkyním neudělil mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl.
Konstatoval, že žalobkyně napadaly žalobou pouze nesprávné posouzení jejich žádosti z hlediska
udělení humanitárního azylu. Poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu
a uvedl, že smysl humanitárního azylu spočívá v tom, aby správní orgán mohl azyl poskytnout
v situacích, na které nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty §12 a §13
zákona o azylu, ale přesto by bylo „nehumánní“ azyl neposkytnout. Soud považoval odůvodnění
napadeného správního rozhodnutí v této části za logické a nediskriminační a rozhodnutí taktéž
reagovalo dostatečně na důvody žádosti. Žalobkyně v průběhu azylového řízení neuvedly žádné
skutečnosti, které by mohly svědčit o tom, že v jejich případě jsou dány natolik mimořádné
okolnosti, které by bylo nutné vzít v potaz při uvažování o udělení humanitárního azylu.
Žalovaný podle soudu nijak nepřekročil meze správního uvážení a respektoval judikaturu
Nejvyššího správního soudu. Neshledal ani to, že by neudělením humanitárního azylu byly
porušeny mezinárodní úmluvy.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně [dále jen „stěžovatelky“ nebo „stěžovatelka a)“ a „stěžovatelka b)“] podaly
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatelky namítaly, že jejich situace je podřaditelná pod §14 zákona o azylu s ohledem
na individuální okolnosti daného případu. Poukázaly na to, že stěžovatelka a) žije na území České
republiky od roku 2003 a stěžovatelka b) se zde narodila a absolvovala zde školní docházku.
Stěžovatelka b) je na území České republiky plně integrována a naopak „domovský stát“
pro ni představuje cizí zemi. Tento stupeň integrace však nevzal v potaz ani správní orgán, ani
městský soud. Stěžovatelky se na území České republiky nedopustily žádné protiprávní činnosti a
svoji situaci vnímají jako hodnou zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu. Odkázaly
k tomu na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 8 této Úmluvy, který
zaručuje každému právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a
korespondence, a dále na Úmluvu o právech dítěte. K tomu zdůraznily zejména nejlepší zájem
dítěte. Zájem České republiky na dodržování mezinárodněprávních závazků jednoznačně
převažuje nad zájmem republiky na případném ukončení pobytu stěžovatelek. Poukázaly k tomu
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 10 Ca 139/2007.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s napadeným
rozsudkem, který odpovídá stávající judikatuře Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost
nejen opakuje azylový příběh, ale i žalobní argumentaci, s níž se městský soud podrobně
vypořádal, přičemž na obsah napadeného rozsudku nereaguje. Shrnul, že napadené rozhodnutí
i napadený rozsudek jsou správné a vyčerpávajícím způsobem reagují na předestřený
azylový příběh. Je na stěžovatelkách, aby svou pobytovou situaci řešily v souladu se zákonem
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Následně se zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek, jinak by ji odmítl jako
nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s. a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.).
[7] Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“ se již
Nejvyšší správní soud zabýval při výkladu §104a s. ř. s. ve znění účinném od 13. 10. 2015
do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
Novelou s. ř. s. provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl rozšířen
okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti.
Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci,
v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Tato změna nezakládá
žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (shodně již zmínka v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021 - 28). Při rozhodování
o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále vychází z judikatorně
ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33,
č. 4170/2021 Sb. NSS), jež pramení ze závěrů usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijme k meritornímu přezkumu v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to 1) z důvodu
neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo 2) v případě zásadního právního
pochybení krajského soudu. V projednávané věci soud podstatný přesah vlastních zájmů
stěžovatelek neshledal. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[9] Stěžovatelky obecně namítly nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou blíže
nespecifikovaly. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu připomíná, že řízení o kasační stížnosti
je ovládáno dispoziční zásadou a soud je tedy vázán kasačními důvody. S ohledem na uvedené
proto pouze stručně konstatuje, že městský soud srozumitelným a přezkoumatelným způsobem
reagoval na argumentaci obsaženou v žalobě; z rozsudku je zřejmé, proč v posuzované věci
neshledal splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, a to zejména s důrazem
na posouzení otázky udělení humanitárního azylu, kterou stěžovatelky v žalobě přednesly.
[10] Stěžovatelky v průběhu řízení uvedly, že na území České republiky žijí od roku 2003,
resp. stěžovatelka b) se zde narodila v roce 2003. Stěžovatelka b) zde absolvovala školní
docházku. Na území České republiky žije na základě povolení k trvalému pobytu také zletilý syn
stěžovatelky a). Stěžovatelka a) uzavřela dne 30. 3. 2012 manželství s českým občanem;
manželství bylo rozvedeno dne 13. 11. 2018 a v důsledku této skutečnosti bylo stěžovatelkám
zrušeno oprávnění k pobytu a byla jim stanovena lhůta k opuštění území. V řízení dále vyšlo
najevo, že v Rusku žije otec stěžovatelky b) a její babička. Stěžovatelka b) v zemi původu nikdy
trvale nežila, ale jezdila tam na návštěvy. Jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany uvedly
stěžovatelky legalizaci pobytu.
[11] Nejvyšší správní soud k argumentaci týkající se udělení humanitárního azylu poukazuje
na rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ve kterém uvedl: „Smysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán
měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze
zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu.“ V rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, konstatoval,
že „[u]stanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního
orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení.“ Nejvyšší správní soud tedy
posuzuje, zda rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci humanitárního azylu je logické,
nediskriminační a není v rozporu se zákazem libovůle (viz rozsudek č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Nejvyšší správní soud pak v judikatuře dovodil i to, že snaha o legalizaci pobytu, byť je spojena
se snahou o realizaci rodinného života, není zpravidla důvodem hodným zvláštního zřetele,
který je pro udělení humanitárního azylu třeba (srov. k dané problematice dále např. rozhodnutí
ze dne 19. 6. 2014, č. j. 4 Azs 88/2014 - 18, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 Azs 194/2016 - 46,
nebo ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 Azs 6/2018 - 33, ad.).
[12] Nejvyšší správní soud pro uvedené uzavírá, že snaha stěžovatelek o setrvání na území
České republiky je s ohledem na jejich specifickou situaci pochopitelná, ale nejedná se o natolik
závažnou či naléhavou situaci, která by měla být považována za výjimečnou situaci, resp. nejsou
zde dány důvody hodné zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu, které by využití humanitárního
azylu, jakožto výjimečného institutu, odůvodňovaly. Shora citovaná (i další) ustálená a jednotná
judikatura Nejvyššího správního soudu, která se zabývala mj. také otázkou uplatnění
mezinárodních úmluv, poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti
a kasační soud neshledal ani žádná pochybení městského soudu, která by mohla mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelek.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že jsou naplněny podmínky §104a s. ř. s., jak je již shora uvedeno. Kasační stížnost
pro uvedené shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1,
větou první, s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatelky v řízení úspěch neměly,
proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu
nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu