ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.6.2018:33
sp. zn. 6 Azs 6/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška
(soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobce: S. B., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6,
Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. července
2017, č. j. OAM-607/ZA-ZA11-P10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 63 Az 14/2017 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátu, se sídlem
Purkyňova 787/6, Ostrava, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal dne 9. července 2016 (celkem již pátou) žádost o mezinárodní ochranu,
v níž uvedl, že žádá o humanitární azyl, neboť mu uvedeného dne končí platnost víza.
Před dvěma měsíci měl nehodu, při níž mu vlak amputoval nohu, léčí se v nemocnici. Proto by
mohl mít vážné problémy s návratem do vlasti, kde si nebude moci obstarat protézu a začlenit
se do normálního života. Žalobce v Kazachstánu nebyl 15 let a nemá tam žádné příbuzné,
jeho sestra a otec mají občanství České republiky. Kazašským zdravotníkům žalobce nevěří.
K žádosti přiložil propouštění zprávu z nemocnice.
[2] Během pohovoru k žádosti žalobce uvedl, že si přesně nepamatuje, jak k jeho zranění
došlo, nicméně šel se známým po kolejích do azylového střediska v Havířově a zakopl,
když uslyšel troubit vlak, který ho následně přejel. Dva týdny po propuštění z nemocnice
se u něj vyskytly zdravotní komplikace a musel být znovu hospitalizován. Nyní dochází
na pravidelné kontroly. V době nehody měl žalobce v krvi alkohol, vypil předtím 3 nebo 4 piva.
V Kazachstánu by se nemohl léčit, protože tam nemá kde bydlet ani žádné známé. Zdravotní
pojištění taktéž nemá a nemohl by si ho ani po příjezdu vyřídit, neboť již nemá v Kazachstánu
trvalý pobyt ani potřebné doklady. Žalobce v Kazachstánu dlouho nebyl, nevěděl by,
jak postupovat, a navíc jej omezuje ztráta končetiny. Další lékařské zákroky v současné době
naplánované nemá. Žalobce má již půl roku českou přítelkyni, s níž plánuje založit rodinu,
ale zatím s ní nebydlí. Ví o tom, že v Kazachstánu je rasová nenávist vůči rusky mluvícím
osobám, Kazaši jsou agresivní národ. V roce 2009 byl žalobce v České republice odsouzen
za ublížení na zdraví a drobné krádeže na 4 a půl roku odnětí svobody, deset měsíců
před koncem trestu byl podmínečně propuštěn, od té doby vede řádný život. Kvůli trestné
činnosti přišel o povolení k trvalému pobytu. Otec žalobce trpí Alzheimerovou chorobou, je
v invalidním důchodu. V Kazachstánu má žalobce vzdálené příbuzné, ale 15 let s nimi není
v kontaktu a prý u nich není vítán.
[3] Žalobce v průběhu řízení předložil několik lékařských zpráv a rovněž kopii rozhodnutí,
jímž byl jeho otci přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Dne 24. března 2017
žalobce předložil kopii zápisu o určení otcovství k narozenému dítěti souhlasným prohlášením
rodičů, z něhož vyplývá, že je otcem A. H. narozeného dne X. O týden později žalobce předložil
kopii usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 22. března 2017, č. j.
104 Nt 3305/2017 - 19 o zahlazení odsouzení. Žalovaný následně žalobce pozval k doplňujícímu
pohovoru. Žalobce potvrdil, že A. H. je jeho syn, ale rodný list zatím nemá k dispozici. Syn má
příjmení po matce z administrativních důvodů. Příští týden se mají s přítelkyní (matkou dítěte)
stěhovat do společného bytu, zatím spolu nebydleli z finančních důvodů, plánují také svatbu.
Žalobce by rád pracoval, ale nedaří se mu najít zaměstnání, i když se nebrání žádné, ani fyzicky
náročné práci. Navštěvuje již jen obvodního lékaře, který mu předepisuje léky proti bolesti,
nečeká ho žádná speciální léčba. Dne 20. dubna 2017 žalobce doložil kopii rodného listu A. H.
[4] Dne 11. května 2017 žalovaný vyslechl jako svědka přítelkyni žalobce, paní K. H., která
potvrdila, že žalobce je otcem jejího syna A. Mají společný byt, nicméně žalobce z finančních
důvodů zůstává v pobytovém středisku. Všechny náklady hradí svědkyně, protože žalobce
nemůže najít práci, pomoct by mu mohl průkaz OZP. Největší potíž svědkyně vidí v tom, že
žalobce nemá potřebné doklady, nikoli v jeho zdravotním postižení. Žalobce svědkyni pomáhá
s péčí o syna, který se narodil předčasně, a problémy s alkoholem již nemá.
[5] Žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím žalobci mezinárodní ochranu podle §12 –
14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neudělil. Konstatoval,
že v případě žalobce nezjistil žádný azylově relevantní důvod ve smyslu §12 zákona o azylu.
Žádný z rodinných příslušníků žalobce není nositelem mezinárodní ochrany, udělení azylu
či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny proto nepřipadá v úvahu. Žalovaný dále
konstatoval, že žalobce je schopen pracovat a postarat se o sebe, jeho zdravotní stav
již nevyžaduje žádnou speciální léčbu a není tedy důvodem pro udělení humanitárního azylu.
Tím nejsou ani rodinné vazby žalobce k občanům České republiky. Žalovaný v případě žalobce
neshledal ani skutečné nebezpečí vážné újmy, které by odůvodnilo udělení doplňkové ochrany.
V případě návratu do vlasti by žalobci nehrozilo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu
článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), situace
zdravotně postižených osob v Kazachstánu se zlepšuje a nižší standard zdravotní péče
sám o sobě pro udělení mezinárodní ochrany nestačí. Neudělením doplňkové ochrany nedojde
ani k porušení mezinárodních závazků České republiky. Žalovaný zhodnotil všechny skutečnosti
zjištěné o situaci žalobce ve vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že mu nic nebrání přenést
svůj rodinný život do Kazachstánu a především má možnost využít některého z institutů
upravených v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[6] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Vyloučil, že by žalobci v zemi původu hrozilo
pronásledování pro jeho ruskou národnost či zdravotní postižení. Uvážení žalovaného,
proč žalobci neudělil humanitární azyl, považuje krajský soud za komplexní a dostatečně
odůvodněné. Posoudil též rodinné vazby stěžovatele na území České republiky, nicméně stejně
jako žalovaný dospěl k závěru, že žalobce má možnost buď realizovat rodinný život ve své vlasti,
nebo požádat o povolení k pobytu podle zákona o pobytu cizinců.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, jíž se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel postavil na argumentu
o zásadním pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Toto pochybení stěžovatel spatřuje v nesprávném vyhodnocení zásahu
do svého rodinného života v důsledku neudělení mezinárodní ochrany a s tím spojeným nutným
vycestováním. V tomto směru stěžovatel poukázal na to, že všichni jeho rodinní příslušníci žijí
v České republice, vlast opustil jako nezletilý a žádné vazby k ní nemá. Stěžovatel je ženatý
s občankou České republiky, s níž pečuje o dítě kojeneckého věku. Jejich přemístění
do Kazachstánu nepřipadá v úvahu, především s ohledem na tamní zcela nedostatečný sociální
systém, zdravotní postižení stěžovatele a jeho sníženou pracovní schopnost. Žalovaný nebyl
oprávněn pouze paušálně odkázat na možnost stěžovatele řešit svou situaci v režimu zákona
o pobytu cizinců, což stěžovatel dovozuje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. března 2015, č. j. 3 Azs 256/2017 - 27. Zcela nedostatečné zhodnocení individuálních
okolností případu stěžovatele dle jeho názoru zakládá nezákonnost obou napadených rozhodnutí.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti částečně odkázal na svá předchozí
vyjádření a žalobou napadené rozhodnutí. Zdůraznil mimořádný charakter mezinárodní ochrany,
jíž nelze nahrazovat jiná oprávnění k pobytu na území České republiky. Výjimečné okolnosti
spočívající v soukromých či rodinných poměrech cizince, které by mohly odůvodnit udělení
doplňkové ochrany, v případě stěžovatele nenastaly. Rozhodnutí krajského soudu považuje
žalovaný za srozumitelné a řádně odůvodněné, o jeho nezákonnosti nelze hovořit. Žalovaný
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, popřípadě
aby ji zamítl.
[9] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli, ten však svého práva podat
k němu repliku nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Vzhledem k tomu, že posuzovaná kasační stížnost se týká mezinárodní ochrany, musel
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumat, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, tedy zda je přijatelná ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ve svém usnesení ze dne 26. dubna 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud toto ustanovení
vyložil následovně: „Přesahem vlastních zájmů stěžovatele […] je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. […] O přijatelnou kasační stížnost
se tak prakticky může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných
případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele“, což bude
v zásadě tehdy, pokud krajský soud nerespektuje ustálenou judikaturu a nelze vyloučit opakování
tohoto pochybení v budoucnu, nebo pokud krajský soud hrubě pochybí při výkladu aplikovaných
právních norem.
[11] Nejvyšší správní soud přitom nezjistil, že by se doposud vyjadřoval k otázce udělení
mezinárodní ochrany cizinci v podobné situaci, v jaké se nachází stěžovatel. V judikatuře
Nejvyššího správního soudu lze najít právní závěry ohledně cizinců s různými zdravotními
problémy a rovněž posouzení relevance rodinných vazeb na území České republiky pro udělení
mezinárodní ochrany, kumulace těchto okolností v jednom případě však nastává zřídka.
Stěžovatel navíc odkazoval na rozsudek, kterým Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti
žadatele o mezinárodní ochranu za skutkových okolností v některých ohledech podobným
těm nynějším, a i proto je vhodné kasační stížnost projednat věcně.
[12] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Stěžovatel sice v žalobě poukazoval i na obavy z pronásledování kvůli své ruské
národnosti, nicméně v kasační stížnosti, jejímž rozsahem je Nejvyšší správní soud vázán (§109
odst. 3 s. ř. s.), již námitky tohoto obsahu nevznesl. Nejvyšší správní soud proto pouze odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 27. června 2005, č. j. 4 Azs 377/2004 - 75, z něhož vyplývá, že pouhé
obecné tvrzení o pronásledování osob ruské národnosti v Kazachstánu pro udělení mezinárodní
ochrany nestačí. Závěry žalovaného a krajského soudu, že stěžovateli nehrozí ani pronásledování
či diskriminace z důvodu jeho zdravotního postižení, které stěžovatel v kasační stížnosti nijak
nezpochybňoval, jsou opřené o důvěryhodné a aktuální zdroje o situaci v Kazachstánu
(především o zprávu MZV USA ze dne 3. března 2017o dodržování lidských práv za rok 2016,
Kazachstán) a Nejvyšší správní soud se s nimi zcela ztotožňuje.
[14] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení poněkud specifické situace
stěžovatele spočívající na jedné straně v jeho zdravotním postižení (ztrátě dolní končetiny)
a na straně druhé v tom, že má s občankou České republiky malé dítě, o něž se dle jeho tvrzení
společně starají.
[15] Stěžovatel sice v kasační stížnosti neupřesnil, jaká forma mezinárodní ochrany
by mu měla být na základě jeho zdravotního postižení a rodinných vazeb udělena, z povahy věci
se však nabízí pouze humanitární azyl či doplňková ochrana.
[16] Podle §14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném
zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje
neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného
podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející
skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl
udělit, bude-li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 72, č. 375/2004 Sb. NSS). V případě
stěžovatele přitom žalovaný vůbec neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, bez něhož je
jeho správní vyloučení ohledně udělení humanitárního azylu vyloučeno. Nejvyšší správní soud
se s tímto závěrem ztotožňuje.
[17] Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl
neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době
přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit
například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným;
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ Zdravotní postižení
stěžovatele přitom nelze považovat za tak závažné, aby neudělení mezinárodní ochrany mohlo
být považováno za „nehumánní“. Sám stěžovatel ve správním řízení potvrdil, že je schopen
pracovat a jeho zranění již žádnou zvláštní léčbu nevyžaduje. Tvrzení v kasační stížnosti,
že zdravotní stav stěžovatele „kritickým způsobem snižuje jeho pracovní schopnost a adaptabilitu
nejen v pro něj fakticky cizím a nepřátelském prostředí v Kazachstánu, ale dokonce i v České republice“, je
v hrubém rozporu s tím, co stěžovatel i jeho družka uváděli ve správním řízení (že zapojení
stěžovatele do pracovního procesu brání pouze administrativní překážky), a Nejvyšší správní
soud mu proto nepřikládá váhu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že námitky ohledně
zdravotního stavu žadatele o mezinárodní ochranu mohou spadat i do rozsahu §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. října 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89), nicméně v tomto případě se zcela ztotožňuje se závěrem
žalovaného, že stěžovateli s ohledem na jeho zdravotní postižení v případě návratu do vlasti
špatné zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy nehrozí.
[18] Ani skutečnost, že má stěžovatel nezletilého syna s občankou České republiky, není
důvodem pro udělení humanitárního azylu (analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. září 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55, č. 28/2003 Sb. NSS, či rozsudek a ze dne
5. ledna 2006, č. j. 2 Azs 18/2005 - 35), přičemž, jak již bylo řečeno, stěžovateli jeho zdravotní
postižení v nástupu do zaměstnání a zajištění prostředků pro rodinu nijak výrazněji nebrání.
[19] Na doposud vypořádané námitky judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje více
než uspokojivou odpověď. Důvod, proč Nejvyšší správní soud přijal kasační stížnost k věcnému
posouzení, se vztahuje k §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, podle něhož se udělí doplňková
ochrana, pokud by vycestování cizince do země původu bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky. Takovými závazky mohou bezesporu být i ty, které České republice
plynou z článku 8 Úmluvy, jenž garantuje právo na respektování soukromého a rodinného
života (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71).
[20] Nejvyšší správní soud nicméně připomíná, že i z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva vyplývají poměrně přísné podmínky pro nastoupení tzv. extrateritoriálního účinku článku 8
Úmluvy (například rozsudek ze dne 6. února 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98). Ustanovení článku 8 Úmluvy „neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi“ (například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).
„Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu se základním
právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva
předpokládala jeho pobyt na území ČR“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2009,
č. j. 2 Azs 66/2008 - 52). Ve výše citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 46/2008 - 71 Nejvyšší správní
soud judikoval, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo
samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění
tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní
ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR,
totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem
povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu se správním vyhoštěním je dle §118
odst. 1 zákona o pobytu cizinců spojena vedle povinnosti vycestovat z území ČR vždy také doba,
po kterou nelze cizinci vstup na toto území umožnit. […] Z dikce §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
vyplývá, že právě toto ustanovení primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8
Úmluvy, nikoliv ustanovení §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující
vycestování cizince pro rozpor takového vycestování s mezinárodními závazky ČR, ani jemu svou dikcí
odpovídající ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, upravující obdobně formulovaný důvod udělení
doplňkové ochrany, neboť je zřejmé, že obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může
v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života,
který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil.“
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. března 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 - 27. Právě jistá skutková podobnost
mezi tehdy posuzovaným případem a situací stěžovatele vedla Nejvyšší správní soud k závěru
o přijatelnosti kasační stížnosti. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud vytkl krajskému
soudu, že intenzitu zásahu v důsledku vycestování do rodinného života cizince, jehož manželka
i malá dcera (obě české občanky) byly prakticky odkázány na jeho péči (manželka trpěla
degenerativním onemocněním nervové soustavy a dcera byla v době podání žaloby
proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany stará pouhé dva měsíce), hodnotil
pouze paušálně, bez zohlednění specifických okolností případu.
[22] Nyní posuzovaný případ však vykazuje nezanedbatelné odlišnosti, především co se týká
závislosti družky (nyní již manželky) a syna stěžovatele na jeho péči. Především, zdravotním
postižením (a to poněkud méně omezujícím) zde trpí stěžovatel, nikoli jeho rodinný příslušník,
který by byl odkázán na jeho péči. Nejvyšší správní soud připomíná, že v době rozhodování
žalovaného stěžovatel se svou družkou vůbec nesdílel společnou domácnost a nijak jí finančně
nepřispíval, a to ani po narození syna. Je tedy zřejmé, že družka stěžovatele ani jeho syn nejsou
na jeho péči nijak závislí.
[23] Nejvyšší správní soud proto na rozdíl od věci sp. zn. 3 Azs 256/2014 nemůže učinit
závěr, že by již samotné vycestování stěžovatele nepřiměřeně zasáhlo do jeho rodinného života
(nutno podotknout, že to přímo nevyplývá ani z citovaného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud
rušil předcházející rozhodnutí krajského soudu jako nepřezkoumatelné proto, že krajský soud
specifickou situaci žadatele nezohlednil).
[24] Nejvyšší správní soud však musí krajskému soudu i žalovanému vytknout opravdu
nepřípustně obecný argument, že rodina stěžovatele jej může bez větších překážek následovat
do země původu. S ohledem na nízký věk syna stěžovatele a četné vazby, které jeho matka zajisté
k České republice má, by se jejich přemístění do Kazachstánu nemohlo obejít bez řady
komplikací, což napadená rozhodnutí vůbec nezohlednila. Tato vada však nemůže ovlivnit
jejich zákonnost jako celku. Nejvyšší správní soud totiž sdílí závěr krajského soudu i žalovaného,
že stěžovatel má podle všeho možnost rozvíjet svůj rodinný život nadále na území České
republiky, aniž by k tomu potřeboval mezinárodní ochranu.
[25] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře týkající se mezinárodní ochrany dlouhodobě
připomíná, že rodinné poměry žadatele o mezinárodní ochranu mohou být důvodem pro udělení
některého z pobytových oprávnění podle zákona o pobytu cizinců, mimo zcela výjimečné případy
však nepostačují pro udělení doplňkové ochrany (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. července 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). Jak správně poznamenal krajský soud i žalovaný,
mezinárodní ochrana nemůže sloužit jako náhrada institutů upravených právě v zákoně
o pobytu cizinců (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 - 72 či usnesení ze dne 14. září 2016, č. j. 6 Azs 155/2016 - 33) – primárním
účelem azylového řízení není legalizace pobytu cizince na území České republiky
(usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2016, č. j. 2 Azs 83/2016 - 31
či rozsudky ze dne 10. února 2016, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54 a ze dne 19. října 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48). Z rozhodnutí žalovaného je přitom zřejmé, že nezjistil žádné překážky,
které by stěžovateli bránily o některé z povolení k pobytu v režimu zákona o pobytu cizinců
požádat (strana 6 a 8 rozhodnutí žalovaného; srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. ledna 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, č. 2836/2013 Sb. NSS, a contrario).
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu §110
odst. 1 s. ř. s., zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[28] Žalobci byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2018,
č. j. 6 Azs 6/2018 - 14 ustanoven zástupcem advokát. Odměnu za zastupování v tomto případě
hradí stát (§35 odst. 9 s. ř. s. , věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci byla přiznána
odměna za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení [§11
odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „advokátní tarif“)] a v sepisu a podání doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu], za nějž mu za každý náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových
výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený
zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, jedná se o konečnou výši jeho odměny.
K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu