ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.155.2016:33
sp. zn. 6 Azs 155/2016 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška
(soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobce: T. S., zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská
4, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. března 2015, č. j.
OAM-1/LE-BE02-LE22-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 17. června 2016, č. j. 49 Az 48/2015 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, advokátu se sídlem
Helénská 4, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 4.114 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobce je státní příslušník Ukrajiny. Dne 8. ledna 2015 požádal o udělení mezinárodní
ochrany z důvodu, že na Ukrajině nemá žádné známé či příbuzné ani žádný majetek a obává se
výhružek ze strany věřitelů, jimž dluží peníze. Dále uvedl, že do České republiky přicestoval
autobusem na základě platného pasu a víza, před odjezdem žil v Ivanofrankivské oblasti. Během
svého pobytu v České republice pracoval jako tovární dělník a později jako zedn ík. Při ústním
pohovoru vedeném dne 27. ledna 2015 v českém jazyce žalobce dále vypověděl, že do roku 1997,
kdy opustil Ukrajinu, žil v pronajatém bytě ve městě Lvov. Dluhy mu vznikly, protože si vzal
půjčky na podnikání, a jemu i jeho blízkým věřitelé vyhrožovali fyzickým napadením. Státním
orgánům nic nenahlásil, neboť to z důvodu korupce nebylo možné. V roce 2000 se na Ukrajinu
vrátil, zjistil však, že ho věřitelé stále hledají, a odjel zpět do České republiky. Pobýval zde
na základě povolení k dlouhodobému pobytu, jehož platnost vypršela v roce 2007, dále zůstal
bez dokladů. I přes uložené správní vyhoštění se na Ukrajinu nevrátil. Se státními orgány
v minulosti potíže neměl a neměl ani problémy v souvislosti se svojí rasou, národností, pohlavím
či náboženským přesvědčením.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. března 2015, č. j. OAM-1/LE-BE02-LE22-2015,
rozhodl, že se žadateli mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neuděluje. Žalobce toto rozhodnutí
napadl žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Krajský soud
žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl.
[3] Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“), prostřednictvím
svého krajským soudem ustanoveného zástupce kasační stížnost. K otázce přijatelnosti kasační
stížnosti uvedl, že v uvedené věci nebyla naplněna základní funkce správního soudnictví
spočívající v ochraně veřejných subjektivních práv, která byla rozhodnutím žalovaného porušena.
Stěžovatel dále zpochybnil aktuálnost podkladů rozhodnutí žalované. Vyjádřil obavu,
že v případě jeho návratu na Ukrajinu a účasti v tam probíhajících bojích mu hrozí mučení
a nelidské zacházení ve smyslu §14a odst. 1 písm. b) zákona o azylu [pozn. soudu – správně jde
o §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu] , přičemž krajský soud jeho případ nesprávně posuzoval
optikou §14a odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
konkrétně na rozsudek ze dne 29. března 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, z něhož dovozuje,
že odmítání vojenské služby může být relevantní skutečností pro udělení mezinárodní ochrany,
a na rozsudek ze dne 9. června 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, dle kterého mohou být branci
považováni za sociální skupinu. Stěžovatel dále uvedl příklady násilných incidentů,
které se odehrály ve Lvově a Kyjevě v roce 2014, které dokazují, že situace není zcela klidná
ani v západní části Ukrajiny. Rozhodnutím žalovaného mělo dle stěžovatele dále dojít k zásahu
do jeho soukromého života na území České republiky, k němuž má vazby. Z hlediska
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na který odkazuje §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu, stěžovatel postrádá nezbytnost zásahu do svého soukromého
života v podobě neudělení mezinárodní ochrany v demokratické společnosti. Dále odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil souhlas s rozsudkem krajského soudu.
Zrekapituloval svá zjištění ze správního řízení, ze kterých plyne, že stěžovatel o mezinárodní
ochranu požádal zcela účelově až poté, co byl zadržen policií a umístěn do zařízení pro z ajištění
cizinců. Žalovaný rovněž poukázal na to, že se zabýval bezpečnos tní situací na Ukrajině,
ačkoli sám stěžovatel se o ní během řízení o žádosti o mezinárodní ochranu nezmínil, přičemž
shledal, že v části země, z níž stěžovatel pochází, je situace ne změněná a stabilní. K námitce
neaktuálnosti užitých podkladů uvedl, že novější zprávy byly vydány až po vydání napadeného
rozhodnutí, přičemž z ničeho, včetně všeobecně známých skutečností, nevyplývá, že by se situace
v západní části Ukrajiny měla na přelomu let 2014 a 2015 nějak měnit. Žalovaný v závěru svého
vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[5] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nebyla tedy splněna podmínka přijatelnosti kasační
stížnosti, a proto ji odmítl. Ač by takové usnesení nemuselo podle §104a odst. 3 s. ř. s. vůbec
obsahovat odůvodnění, Nejvyšší správní soud přesto stručné odůvodnění připojuje.
[6] Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele představuje neurčitý právní pojem,
který byl v usnesení Nejvyššího správního soudu dne 26. dubna 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 3)
vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena
rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Ochrana veřejných subjektivních práv, jíž se v kasační stížnosti dovolává,
byla stěžovateli poskytnuta v řízení před krajským soudem. Pro meritorní posouzení věci
Nejvyšším správním soudem by muselo být splněno některé z výše vymezených kritérií
přijatelnosti; v projednávaném případě tomu tak však není.
[7] Problematikou služby v armádě, resp. jejího odmítání jakožto azylově relevantního
důvodu se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně, např. již v rozsudku ze dne 29. března 2004 ,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49 či v rozsudku ze dne 7. srpna 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44 kde uvedl:
„Samotné odmítání odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá,
a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném
konfliktu.“ Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu
kladeným na jeho občany. Stěžovatel navíc netvrdil, že by mu odvod do armády re álně hrozil.
Krajský soud správně poznamenal, že vzhledem k věku stěžovatele je spíše nepravděpodobné,
že by byl do armády povolán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. prosince 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 - 24). Námitky vznášené stěžovatelem v tomto směru
tak nelze považovat ani za důvodné obavy ze skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
zákona o azylu, které musí být svou povahou intenzivnější, než obavy z pronásledování uváděné
v §12 písm. b) zákona o azylu . Judikaturu, na niž se stěžovatel odvolává, nelze považovat
v projednávané věci za relevantní, neboť se vztahuje k případům, kdy žadatelé o mezinárodní
ochranu byli již do armády povoláni a jejich účast v bojích tak byla mnohem pravděpodobnější,
než je tomu v případě stěžovatele, a navíc pocházeli ze zemí, v nichž byla bezpečnostní situace
velice odlišná od současné situace na Ukrajině.
[8] Nejvyšší správní soud se totiž v nedávné minulosti zabýval také bezpečnostní situací
na Ukrajině, přičemž dospěl k závěru, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat
situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity,
že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy.
Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita
i v dotčených oblastech výrazně kolísá“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17 či usnesení ze dne 9. prosince 2015, č. j. 6 Azs 232/2015 - 32).
Stěžovatel v nyní projednávaném případě žádné individualizované nebezpečí plynoucí pro něj
z ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině, s výjimkou (spíše nepravděpodobné)
možnosti své účasti v bojích, netvrdil. Nejvyšší správní soud zohlednil rovněž skutečnost,
že stěžovatel pochází z Ivanofrankivské oblasti, což je oblast nacházející se v západní části
Ukrajiny. Tato oblast je, jak opakovaně uváděl žalovaný, velmi vzdálená od ozbrojených střetů
a bezpečnostní situace se zde nijak nezměnila . Ojedinělé incidenty, na něž stěžovatel v kasační
stížnosti poukazoval, tento závěr relativizovat nemohou.
[9] Stejně tak k otázce zásahu do soukromého života žadatele o mezinárodní ochranu
v důsledku jejího neudělení se Nejvyšší správní soud v minulosti již vyjadřoval. Zda dojde
k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, je řešeno zejména v řízení o správním
vyhoštění dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a nikoli v řízení o žádosti o mezinárodní
ochranu v režimu zákona o azylu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
12. května 2016, č. j. 5 Azs 29/2016 - 19). Povinnost vycestovat z území České republiky,
která je důsledkem neudělení mezinárodní ochrany, je mnohem menším zásahem do práv cizince,
než je případné rozhodnutí o správním vyhoštění, jež je spojeno se zákazem vstupu na území
Evropské unie po určitou dobu. Má-li zásah do soukromého a rodinného života výjimečně
odůvodnit udělení doplňkové ochrany, musí jít o „ případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR
takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života
byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. listopadu 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71). Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení o žádosti
o mezinárodní ochranu ani v řízení před krajským soudem neuvedl žádné konkrétní mezilidské
vztahy, které by si vytvořil během pobytu na území České republiky, nemůže ani obecné tvrzení,
že „stěžovatel má jediné vazby na území České republiky “, založit přijatelnost kasační stížnosti.
[10] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v žalobě i v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
rovněž nedospěl k závěru, že by se krajský soud dopustil hrubého pochybení při výkladu
hmotného či procesního práva, naopak, jeho odůvodnění přesvědčivě a vyčerpávajícím
způsobem reaguje na všechny žalobní námitky a není k němu třeba cokoli dodávat
nebo je korigovat.
[11] Pokud jde o námitku, že krajský soud jeho případ posuzoval z hlediska §14
odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců namísto §14 odst. 2 písm. b) tohoto zákona, je třeba
zdůraznit, že v žalobě se stěžovatel odvolával právě na prvé z uvedených ustanovení a krajský
soud tak pouze přiléhavě reagoval na jeho žalobní argumentaci.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60
odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[13] Žalobci byl v řízení před krajským soudem ustanoven advokát, který jej zastupoval
i v řízení o kasační stížnosti (poslední věta §35 odst. 8 s. ř. s.). O dměnu za zastupování
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s. věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci
byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „advokátní tarif“)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3.100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových
výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 3 .400 Kč. Jelikož ustanovený advokát
již v řízení před krajským soudem doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, Nejvyšší správní
soud přiznanou odměnu navýšil o sazbu této daně ve výši 21 % na výslednou částku 4.114 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu