ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.232.2015:32
sp. zn. 6 Azs 232/2015 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soud ce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
D. K., zastoupený Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem Školní 5335, Chomutov,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka
21/OAM, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. srpna 2014, č. j. OAM-
161/ZA-ZA08-K07-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 5. srpna 2015, č. j. 29 Az 36/2014 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Elině Yurchykové, advokátce, se sídlem Školní 5335,
Chomutov, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 3 400 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobce, ročník 1971, podal 9. dubna 2014 žádost o mezinárodní ochranu,
v níž a v následném pohovoru uvedl, že je státním občanem Ukrajiny, téže národnosti, svobodný,
v ČR má družku. V posledních 10 letech pobývá v ČR, předtím žil na západě Ukrajiny
ve Lvovské oblasti, kde dosud žije jeho matka. Je ateista, nikdy nebyl politicky organizován,
problémy s úřady v zemi původu nikdy neměl, vojenskou službu nevykonal, protože studoval.
Má nedokončené vysokoškolské vzdělání v oboru radioelektronický konstruktér, pracuje
jako opravář elektra. Vlast opustil v r. 1999, odjel za prací. Jako důvod své žádosti označil snahu
o legalizaci zdejšího pobytu. V r. 1999 si zařídil dlouhodobější pobyt, který si prodlužoval,
pak o něj již nežádal, chtěl odjet domů, ale neodjel, odkládal to, nelegálního pobytu si byl vědom.
Legalizace ale byla složitá, když ho poprvé chytila policie, nestačil do tří dnů požádat o azyl,
ale podruhé již ano. Návratu do vlasti se obává, je tam chaos, možná bude i válka.
V ČR je již mnoho let a na Ukrajině ztratil veškeré kontakty.
[2] Žalovaný správní orgán rozhodnutím č. j. OAM-161/ZA-ZA08-K07-2014 ze dne
20. srpna 2014 rozhodl, že se žadateli mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neuděluje. Žalobce napadl
citované rozhodnutí žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“). Krajský soud žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl.
[3] Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) dne 15. října 2015
kasační stížnost, kterou následně doplnil prostřednictvím své soudem ustanovené zástupkyně
podáním ze dne 3. prosince 2015. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost kasační stížnosti, resp. přesah svých vlastních zájmů spatřuje
stěžovatel v zásadním pochybení krajského soudu s dopadem do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Konkrétně namítal, že krajský soud nevzal v úvahu změnu situace na Ukrajině,
na části jejíhož území probíhá válečný konflikt, situace tam je vyhrocená, policejní složky
nefungují, lidé jsou pod hrozbou vysokých trestů posíláni do války, hrozí jim ztráta života
či invalidita, přitom zdravotní péče na Ukrajině je na velmi nízké úrovni. Podle žalobce
mu správní soud a žalovaný nemohou vytýkat absenci politické činnosti, když na Ukrajině
již 15 let nežije. Ve svém původním bydlišti na západní Ukrajin ě již žádný domov nemá,
nemá se kam vrátit. Soud ani žalovaný – v rámci posuzování důvodů pro udělení
tzv. humanitárního azylu – nijak nepřezkoumávaly jeho zdravotní stav a spokojily se pouze
s tvrzením ze správního spisu, že se stěžovatel cítí zdráv. Soud a správní orgán se měly vyjádřit
k tomu, zda je navrácení stěžovatele do vlasti spravedlivé a lidské. Při posuzování důvodů
pro tzv. doplňkovou ochranu soud jen převzal argumentaci žalovaného, přitom nevzal v úvahu,
že vzhledem k situaci na Ukrajině je vážně ohrožen jeho život; východní oblasti Ukrajiny nejsou
pod kontrolou vládních orgánů, řádí tam ozbrojené bandy a státní orgány nejsou s to poskytnout
občanům pomoc a ochranu. Odůvodnění rozsudku krajského soudu neodpovídá zjištěnému
skutkovému stavu; soud se nijak nevypořádal se skutečnostmi, kter é tvrdil žalobce, a opřel
se pouze o údaje ze správního spisu.
[4] Nejvyšší správní soud došel k závěru, že nebyla splněna podmínka přijatelnost kasační
stížnosti, tedy její přesah vlastních zájmů stěžovatele, a proto ji svým rozhodnutím odmítl.
Ač by takové usnesení nemuselo podle §104a odst. 3 s. ř. s. vůbec obsahovat odůvodnění,
Nejvyšší správní soud přesto stručné odůvodnění připojuje.
[5] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ představuje neurčitý právní pojem,
kterým je v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení ze dne
26. dubna 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 2) vykládán tak, že kasační stížnost bude posouzena
jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní
otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon;
(4) bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti
spatřoval v nejobecnější rovině právě v důvodu vymezeném pod bodem 4, omezil
se však pouze na vágní tvrzení týkající se situace na Ukrajině, jež obdobně uplatňoval i v řízení
před žalovaným a krajským soudem.
[6] Pouhý obecný nesouhlas s aktuální vnitropolitickou situací na Ukrajině a vágní tvrzení
o nemožnosti dovolat se ochrany státních orgánů před bandami operujícími na východě Ukrajiny,
odkud stěžovatel nepochází, jistě nenaplňuje podmínky §12 písm. a) a b), ani §14a zákona
o azylu. Daná ustanovení totiž vyžaduje existenci pronásledování, resp. odůvodněného strachu
z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. července 2005 č. j. 3 Azs 303/2004 - 79), resp. hrozbu skutečného
nebezpečí vážné újmy. Sám stěžovatel však žádné potenciální pronásledování ve smyslu zákona
o azylu v kasační stížnosti, ani konkrétní hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy nezmínil.
Problematikou služby v armádě, resp. jejího odmítání jakožto azylově relevantního důvodu
(přitom stěžovatel ani neuvádí, že by mu konkrétně hrozil odvod nebo že by odmítal službu
ve zbrani z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání) se Nejvyšší správní soud zabýval
opakovaně, např. již v rozsudku ze dne 29. března 2004 č. j. 5 Azs 4/2004 - 49 či v rozsudku
ze dne 7. srpna 2012 č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, kde uvedl: „Samotné odmítání odůvodněné obavy
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon
vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. “ Branná povinnost
sama o sobě je z cela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany.
Tyto závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc, přičemž stěžovatel nenaplnil podmínky,
za jejichž splnění by povolání k výkonu vojenské služby představoval pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu.
[7] Co se týče ekonomických důvodů, jejich irelevanci z hlediska udělení mezinárodní
ochrany Nejvyšší správní soud předestřel např. již v rozsudku ze dne 31. října 2003
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65. Nejvyšší správní soud se v nedávné minulosti zabýval také bezpečnostní
situací na Ukrajině, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, a tudíž musí
žadatelé o mezinárodní ochranu prokázat dostatečnou míru individualizace dopadů probíhajícího
ozbrojeného konfliktu. Nejvyšší správní soud uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné
době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny by l vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. ledna 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. března 2015
č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Stěžovatel v nyní projednávaném případě žádné individualizované
nebezpečí plynoucí pro něj z ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině netvrdil
(i o možnosti povolání k výkonu vojenské služby hovořil velmi obecně, bez konkrétních
okolností vztahovaných ke své osobě). Proto také zjevně nelze hovořit o splnění p odmínky
pro udělení doplňkové ochrany, stanovené §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Nejvyšší správní
soud přitom nepřehlédl ani skutečnost, že stěžovatel pochází z e západní oblasti Ukrajiny,
kam izolovaný ozbrojený konflikt nezasahuje a kam nezasahoval ani v době rozhodování
žalovaného, což vyplývá ze zpráv o zemi původu shromážděných v řízení o udělení mezinárodní
ochrany, které Nejvyšší správní soud považuje za dostatečné i z hlediska ustanovení §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; ani t yto podklady stěžovatel
nějakou konkrétní námitkou nezpochybňoval.
[8] Jelikož stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování, nedopadá na něj čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. srpna 2005 č. j. 2 Azs 343/2004 - 56,
č. 721/2005 Sb. NSS).
[9] K tvrzení o nedostatečném odůvodnění nesplnění podmínek humanitárního azylu postačí
zopakovat, že na udělení humanitárního důvodu právní nárok není a že záleží na správní úvaze
o důvodech hodných zvláštního zřetele; takové však s těžovatel netvrdil, ostatně i v kasační
stížnosti se omezil na nekonkrétní námitku, že nebyl zkoumán jeho zdravotní stav, žádné
zdravotní obtíže však netvrdil, ani nevyvracel své tvrzení ze spr ávního řízení o tom,
že se cítí zdráv.
[10] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti. Současně Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že se krajský soud nedopustil ani hrubého pochybení při výkladu hmotného
či procesního práva. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žádný důvod přijatelnosti z kasační
stížnosti a napadeného rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl podle §104a
odst. 1 s. ř. s.
[11] Obdobně, v obdobné věci, rozhodl Nejvyšší správní soud v nedávném usnesení
č. j. 6 Azs 86/2015 - 31 ze dne 17. června 2015 či v usnesení č. j. 6 Azs 113/2015 - 30 ze dne
4. srpna 2015.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[13] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli právní zástupkyní advokátku. Podle §35
odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného advokáta stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, ustanovená zástupkyně stěžovatele uplatnila úkon právní služby
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (návrh ve věci samé – kasační stížnost,
resp. její doplnění), za nějž jí náleží odměna ve výši 3 100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč. Ustanovená zástupkyně konstatovala,
že není plátcem daně z přidané hodnoty, výsledná částka se tudíž nezvyšuje o daň z přidané
hodnoty. Odměna bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena v přiměřené jednoměsíční
lhůtě. Ustanovená zástupkyně kromě toho uplatnila ještě úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení), odměnu a režijní paušál
za tento úkon jí však Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť uvedený úkon podle citovaného
ustanovení advokátního tarifu spočívá v první poradě s klientem, a tu ustanovená zástupkyně
podle obsahu spisu ani netvrdila, ani nedoložila.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. prosince 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu