ECLI:CZ:NSS:2021:KONF.16.2020:12
sp. zn. Konf 16/2020 - 12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana Havelce,
JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana Fialy a JUDr. Tomáše Rychlého, rozhodl
o návrhu náměstka pro zabezpečovací složky Bezpečnostní a informační služby
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Městským soudem v Praze, a dalších
účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 239/2012,
o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím: žalobce D. Ž.,
zastoupeného Mgr. Mariánem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí
125/16, a žalované České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
takto:
I. P ř ís l u š n ý vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy
ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 64 C 239/2012, je s ou d v ob č a n s ké m s ou d n ím ř íz e n í.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78,
se z r ušuj e .
Odůvodnění:
[1] Podáním doručeným dne 20. 11. 2020 navrhuje náměstek pro zabezpečovací složky
Bezpečnostní a informační služby, (dále též jen „navrhovatel“), aby zvláštní senát zřízený podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) téhož zákona, který vznikl
mezi ním a Městským soudem v Praze, rozhodujícím v občanském soudním řízení, ve věci
náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedeného před Bezpečnostní a informační službou o žádosti žalobce o přiznání příspěvku
za službu.
[2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu a jeho příloh vyplynuly následující
skutečnosti:
[3] Rozhodnutím ředitele ekonomického odboru Bezpečnostní a informační služby ze dne
25. 11. 2011, čj. 390-14/2011-BIS-33, ve spojení s rozhodnutím náměstka pro zabezpečovací
složky Bezpečnostní a informační služby ze dne 23. 3. 2012, čj. 783-5/2011-BIS-3, bylo v řízení
vedeném dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníku bezpečnostních sborů,
rozhodnuto, že žalobci nenáleží příspěvek za službu dle §110 odst. 1 zákona č. 100/1970 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Žaloba proti posledně
zmiňovanému (odvolacímu) rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 25. 9. 2015, čj. 9 Ad 9/2012-43; kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2016, čj. 9 As 259/2015-27.
[4] Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. 12. 2012 se žalobce domáhal
po žalované zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím, jakožto přiměřeného zadostiučinění
za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon
č. 82/1998 Sb.“). Tuto újmu spatřoval žalobce v nečinnosti služebních funkcionářů v řízení
o jeho žádosti o příspěvek za službu (viz bod [3] výše), která měla být podána již koncem roku
1995, rozhodnuto o ní však bylo až 23. 3. 2012. Podle názoru žalobce tak řízení o jeho žádosti
trvalo 17 let, což představuje nepřiměřenou délku řízení; za t akto vzniklou újmu požadoval
po žalované odškodnění. Této žalobě předcházelo uplatnění předmětného nároku
u Bezpečnostní a informační služby, která jej postoupila k vyřízení Ministerstvu financí. Obvodní
soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 24. 8. 2015, čj. 64 C 239/2012-38, žalobu zamítl
(výrok I.) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok II.), neboť měl za to, že ve věci nebylo
vydáno nezákonné rozhodnutí a nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu (o žádosti bylo
rozhodováno bez průtahů). Na základě odvolaní Městský soud v Praze svým usnesením ze dne
27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78, rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.),
rozhodl o postoupení věci řediteli Bezpečnostní a informační služby (výrok III.) a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, podle kterého
je služební poměr vztahem státně zaměstnaneckým, tedy veřejnoprávním. K projednání
a rozhodnutí věci, která souvisí se služebním poměrem žalobce, což platí i pro nároky související
s existencí či zánikem tohoto poměru, není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení
podle §7 odst. 1 a 2 o. s. ř., a to i v případech, kdy služební poměr již skončil. Vzhledem k tomu,
že nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, nezbylo
městskému soudu, než rozsudek obvodního soudu zrušit, řízení zastavit a po právní moci věc
postoupit k vyřízení příslušnému služebnímu funkcionáři.
[5] Poté, co došlo k postoupení věci, náměstek pro zabezpečovací složky Bezpečnostní
a informační služby rozhodnutím ze dne 30. 9. 2016, ř. j 820-16/2016-BIS-3, žalobci nepřiznal
nárok na zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím, jakožto zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu, opírající se o ustanovení §5 písm. b), §13 odst. 1 a §31a zákona
č. 82/1998 Sb., a nepřiznal mu ani náklady správního řízení. Vycházel přitom ze základní
premisy, dle které řízení o žádosti o příspěvek za službu bylo zahájeno až 17. 5. 2011 (nikoli
v roce 1995, jak tvrdil žalobce) a rozhodnutí služebních funkcionářů o tomto nároku tak nebyla
vydána v nepřiměřené lhůtě, ani nedošlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu. Odvolání
žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím ředitele Bezpečnostní
a informační služby ze dne 30. 5. 2017, čj. 805-6/2016-BIS-1. Obě tato rozhodnutí byla zrušena
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, čj. 14 A 16/2017-28, a věc byla vrácena
řediteli Bezpečnostní a informační služby k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku
se podává, že v intencích právního názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu ze dne
30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, mají o všech nárocích uplatňovaných podle zákona
č. 82/1998 Sb., rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, a to i v případech,
kdy jde o nárok uplatněný (bývalým) příslušníkem bezpečnostního sboru, související se služebním
poměrem. Služební funkcionáři tedy v dané věci nebyli orgánem (věcně – pozn. zvláštního
senátu) příslušným pro rozhodování o uplatněném nároku a jejich rozhodnutí proto z pohledu
zákona per se nemohou obstát. Zároveň městský soud navrhovatele instruoval, aby s ohledem
na závěry plynoucí z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78,
inicioval řízení před zvláštním senátem, ve kterém by popřel svou pravomoc.
[6] Navrhovatel s ohledem na shora popsaný skutkový stav podává návrh na rozhodnutí
negativního kompetenčního sporu. Upozorňuje na skutečnost, že na jedné straně byl k vedení
řízení ve věcech služebního poměru zavázán rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení,
na straně druhé jeho rozhodnutí v tomto řízení vydaná byla zrušena správním soudem, který
vyjádřil závazný právní názor o nedostatku pravomoci služebních funkcionářů o žádosti žalobce
rozhodovat. Za této situace nemá jinou možnost, než podat návrh na rozhodnutí kompetenčního
sporu podle §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb.
[7] Podle ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb. je negativním
kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků. V nyní posuzované věci svou pravomoc rozhodnout o nároku
žalobce popřel jak soud v občanském soudním řízení (viz usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78, jako soudu odvolacího), tak i navrhovatel, jsa vázán
závazným právním názorem Městského soudu v Praze, jako soudu rozhodujícího ve správním
soudnictví, vysloveným v rozsudku ze dne 30. 9. 2020, čj. 14 A 16/2017-28, podle kterého
služební funkcionáři o tomto nároku nemohou pro nedostatek (věcné) příslušnosti rozhodovat.
Lze tedy hovořit o existenci negativního kompetenčního sporu, k jehož projednání je povolán
zvláštní senát.
[8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem zvláštní senát
vychází ze své konstantní judikatury, ve které se k podstatě tohoto typu kompetenčního sporu
již vyslovil (viz například usnesení ze dne 19. 6. 2019, čj. Konf 13/2018-19, či ze dne
13. 11. 2019, čj. Konf 17/2019-14), přičemž nenalézá důvody, pro které by se měl od této
judikatury jakkoli odchylovat.
[9] Domáhá-li se žalobce nároku na náhradu nemajetkové újmy – újmy vzniklé v důsledku
nepřiměřené délky řízení, jde nepochybně o nárok, který se řídí zákonem č. 82/1998 Sb. (ostatně
i žalobce se tohoto zákona v žalobě výslovně dovolával). Jak se podává například z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, čj. 30 Cdo 161/2017-151, „[p]odle §3 odst. 1 písm. a) OdpŠk
[míněn zákon č. 82/1998 Sb.; pozn. zvláštního senátu] odpovídá stát za škodu, kterou způsobily státní
orgány. Za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. odpovídá podle §5 písm. b) OdpŠk stát za škodu,
která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo
vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle §13 OdpŠk. Na uvedeném nemění nic ani okolnost, že řízení
probíhalo částečně před soudy a částečně před jinými orgány. Jestliže se tedy žalobci domáhají náhrady nemajetkové
újmy, která jim měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené,
příp. přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jejich nároku posoudit podle §13 a §31a OdpŠk“.
[10] Není přitom důvod odchylovat se od ustálené judikatury civilních soudů, dle které jsou
k projednání a rozhodování takových sporů povolány soudy v občanském soudním řízení
(viz §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), bez ohledu na to, v jakém řízení mělo k tvrzeným
průtahům, případně nepřiměřené délce řízení dojít. Je-li nárok na náhradu nemajetkové újmy
opřen o tvrzené průtahy ve správním řízení, případně i o nepřiměřenou délku správního
i soudního řízení v jejich souhrnu, jde o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu,
neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem. Žalobce
zde přitom tvrdí porušení nikoli hmotného práva, jak tomu mělo být v případě újmy způsobené
mu nezákonným rozhodnutím (viz řízení uvedená v odst. [3] výše), ale porušení procesních práv,
spočívajících v neprojednání jeho věci bez průtahů, respektive v přiměřené době. Tato práva jsou
společná všem účastníkům správních či soudních řízení bez ohledu na povahu nároku, o kterém
je v nich rozhodováno. Skutečnost, že jde o nárok plynoucí ze služebního poměru, zde nehraje
roli. Jinak řečeno, i osoba ve služebním poměru má právo na projednání věci bez průtahů,
případně právo na projednání věci v přiměřené lhůtě jako součást práva na spravedlivý proces,
zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod
č. 209/1992 Sb.
Není přitom na zvláštním senátu, aby přesně kvalifikoval povahu nároku žalobce související s jím
tvrzeným neprojednáním jeho nároků bez průtahů, popřípadě v přiměřené době (k rozdílům
obou pojmů srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020).
[11] S ohledem na výše uvedené proto zvláštní senát postupem dle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb. výrokem ad I. vyslovil, že příslušným projednat žalobcem uplatněný nárok
na náhradu nemajetkové újmy ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout
nepřiměřenou délkou správního řízení, je soud v občanském soudním řízení.
[12] Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech dále zruší
rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat,
ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu
na zahájení řízení v její pravomoci. Zvláštní senát proto výrokem ad II. zrušil usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78, neboť odporuje výroku ad I. tohoto
usnesení.
[13] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.,
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Je nyní na Městském soudu v Praze, aby (neshledá-li
že nejsou splněny jiné podmínky řízení) věcně projednal odvolání žalobce proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2015, čj. 64 C 239/2012-38, a rozhodl o něm.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2021
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu