ECLI:CZ:NSS:2022:1.ADS.294.2021:42
sp. zn. 1 Ads 294/2021 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: GDS Sylwia s. r. o., se sídlem
Čs. armády 93/16, Moravská Třebová, zastoupena Mgr. Oldřichem Nejdlem, advokátem
se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí,
se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 3. 2019, č. j. MPSV-2019/13346-422/1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 6 Ad 7/2019 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále
jen „inspektorát práce“) shledal žalobkyni rozhodnutím ze dne 21. 8. 2018, č. j. 12035/8.30/18-7
(dále jen „rozhodnutí o přestupku“), vinnou ze spáchání přestupku na úseku agenturního
zaměstnávání podle §33a odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, a uložil
jí pokutu 100.000 Kč.
[2] V návaznosti na to vydalo dne 17. 12. 2018 Generální ředitelství Úřadu práce (dále
jen „úřad práce“) rozhodnutí č. j. UPCR-2018/91095/3 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
jímž žalobkyni podle §63 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, odňalo povolení
ke zprostředkování zaměstnání z důvodu porušení povinnosti podle §309 odst. 5 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neboť žalobkyně nezabezpečila, aby mzdové podmínky dočasně
přidělených zaměstnanců vykonávajících na pracovišti uživatele a pro uživatele práci
v kontrolovaném období nebyly horší, než byly podmínky srovnatelného stálého zaměstnance
uživatele.
[3] Odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne
21. 3. 2019, č. j. MPSV-2019/13346-422/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.
II. Rozsudek městského soudu
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[5] Shledal, že v posuzované věci nedošlo ze strany správních orgánů k překročení mezí
správního uvážení či jeho zneužití, neboť vycházely ze všech relevantních skutečností a odnětí
povolení řádně odůvodnily. Pokud se jedná o tvrzený nesoulad při hodnocení závažnosti jednání
žalobkyně v rozhodnutí o přestupku a rozhodnutí o odnětí povolení, poukázal soud
na skutečnost, že žalovaný přihlédl na rozdíl od inspektorátu práce rovněž k tomu, že se jednalo
o o opakovaně porušení téže povinnosti. Řízení o přestupku a řízení o odnětí povolení
ke zprostředkování zaměstnání vykazují značné odlišnosti a mají jiný účel. V případě odnětí
povolení se jedná o specifické dohledové opatření preventivní povahy. Hodnotící kritéria
tedy nemohou být pro oba typy řízení totožná.
[6] Městský soud korigoval závěry správních orgánů ohledně povahy odnětí povolení
ke zprostředkování zaměstnání coby správního trestu (jeho doplňku). Jelikož se však jednalo
o částečné pochybení v jinak správné a podložené úvaze, nepovažoval je za důvod pro zrušení
napadeného rozhodnutí
[7] Za nedůvodnou označil soud námitku ohledně nízké závažnosti jednání žalobkyně.
Poukázal na zásadní význam povinností zakotvených v §309 odst. 5 zákoníku práce a dále
na odůvodnění napadeného rozhodnutí (potažmo prvostupňového rozhodnutí), v němž žalovaný
individuálně zhodnotil všechny okolnosti posuzovaného případu. Obdobně soud nepřisvědčil
tvrzení, že žalovaný pochybil, pokud nepřihlédl k bezprostřední nápravě zjištěných nedostatků.
Provedení nápravy vzal žalovaný v potaz a odůvodnil, proč převážily skutečnosti svědčící
pro odnětí povolení. Soud k tomu doplnil, že žalobkyně se téhož jednání dopustila opakovaně
a zjevně ani po vydání dřívějšího rozhodnutí o přestupku ze dne 31. 5. 2017 nepřijala taková
opatření, aby k němu nadále nedocházelo. Skutečnost, že žalobkyně po opětovném zjištění
pochybení dotčeným zaměstnancům krácené mzdové nároky doplatila, nemá na hodnocení
závažnosti jejího jednání žádný vliv. Za nepřípadný soud označil odkaz žalobkyně na judikaturu
správních soudů týkající se postupu České národní banky, jakožto dohledového orgánu
nad subjekty finančního trhu. Shledal, že citovaná judikatura není přiléhavá, neboť v nynější věci
se jedná o skutkově odlišnou situaci.
III. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Dle jejího mínění soud nesprávně posoudil právní otázku, zda se ze strany
žalovaného a úřadu práce jednalo o překročení mezí správního uvážení či jeho zneužití, pokud
v řízení o odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání: 1) nepřihlédli k následné nápravě
na straně stěžovatelky, 2) přistupovali k dohledovému opatření jako ke správnímu trestu (jeho
doplňku) a 3) nevzali v potaz přiměřenost zásahu způsobeného odnětím povolením do ústavně
zaručených práv stěžovatelky.
[9] Stěžovatelka předně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že náprava zjištěného nedostatku
nezhojila spáchání přestupku, či nesnížila míru jeho škodlivosti. Má za to, že na věc není
použitelná judikatura týkající se obligatorního odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání
a naopak je třeba analogicky vycházet z rozhodovací činnosti správních soudů ohledně
fakultativního odnětí jiného povolení či licence ze strany dohledových orgánů (především
judikatura k dohledu nad subjekty finančního trhu ze strany České národní banky). Úřad práce
ani žalovaný tuto rozhodovací praxi nereflektovali, neboť výslovně odmítli zohlednit následné
chování stěžovatelky (náprava vytýkaných pochybení, přijetí preventivních opatření). Z její strany
se přitom jednalo o izolované pochybení, které bylo nedbalostního charakteru, týkalo se pouze
zlomku zaměstnanců a celková výše krácených finančních prostředků nepřesáhla 10.000 Kč.
Využití nejpřísnějšího dohledového opatření bylo proto nepřiměřené a městský soud nesprávně
dovodil, že správní orgány nezneužily správního uvážení.
[10] Stěžovatelka dále poukazuje na závěr soudu, že odnětí licence nepředstavuje sankci
za přestupek a jedná se toliko o specifické dohledové opatření preventivní povahy. V posuzované
věci však správní orgány k odnětí licence přistupovaly jako k trestu. To konstatoval i městský
soud, aniž by však z uvedené skutečnosti vyvodil jakékoliv důsledky.
[11] Konečně stěžovatelka odkázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva,
z níž vyplývá, že i v případě odnětí licence ke specifické podnikatelské činnosti je třeba dodržovat
zásadu přiměřenosti zásahu do majetkových práv dotčeného subjektu. Žalovaný i městský soud
měli provést test proporcionality, jak jej popsal Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 4/94, což však neučinili. To navzdory skutečnosti, že stěžovatelka poukazovala
na absenci všech podmínek posuzovaných v rámci testu proporcionality, tj. uváděla, že přijaté
opatření není vhodné, potřebné, ani přiměřené. Ukončení činnosti nijak neprospěje jejím
zaměstnancům, kteří utrpí ekonomickou ztrátu mnohonásobně převyšující újmu způsobenou
v důsledku neúmyslného pochybení stěžovatelky. Současně existují jiná (mírnější) opatření, která
by v daném případě splnila svůj účel (uložení pokuty, opakované kontroly).
[12] Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený rozsudek,
tak jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
IV. Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zaujal názor, že z jeho strany nedošlo
k překročení mezí správního uvážení. Trvá na tom, že nemohl zohlednit následnou nápravu,
neboť odnětí povolení není trestem (nejedná se o řízení o přestupku). Na věc dle jeho mínění
dopadá judikatura týkající se obligatorního odnětí povolení, nikoliv rozhodovací činnost ohledně
fakultativního odnětí bankovního povolení či licence, na kterou odkázala stěžovatelka. Řízení
o přestupku a řízení o odnětí licence plní odlišný účel a vychází se v nich z jiných hodnotících
kritérií, jak potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2016,
č. j. 10 Ads 38/2016 - 41.
[14] Žalovaný má za to, že stěžovatelka své pochybení bagatelizuje. Upozorňuje na skutečnost,
že se nejednalo o izolované pochybení, ale o opakované porušení téže povinnosti. K odnětí
povolení jako ke správnímu trestu přistoupil jen částečně, což potvrdil i městský soud, který
vysvětlil, proč nemá toto dílčí pochybení vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[15] K námitce ohledně nepřiměřenosti odnětí povolení žalovaný uvádí, že dle jeho mínění
napadené rozhodnutí obstojí i optikou judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jednání
stěžovatelky bylo vysoce společensky nebezpečné, neboť negativně dopadalo na zaměstnance,
tj. na osoby ve slabším postavení. Na trhu zprostředkování zaměstnání nelze tolerovat subjekty,
které porušují povinnosti stanovené v §309 odst. 5 zákoníku práce, a to dokonce opakovaně.
Zákon přitom nestanoví jiný způsob, jak zabránit agentuře práce v porušování uvedených
právních povinností. Ačkoliv to žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně neuvedl,
ve skutečnosti test proporcionality provedl. Totéž platí pro řízení o správní žalobě. Žalovaný
nesouhlasí ani s tím, že by odnětí povolení vedlo k bezodkladnému ukončení podnikatelské
činnosti. Stěžovatelka byla povinna činnost ukončit do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí
(tj. od 22. 3. 2019), což jí skýtalo dostatečný prostor k tomu, aby mohla uspořádat své záležitosti.
Povolení ke zprostředkování zaměstnání nadto stěžovatelka získala na dobu určitou,
a to od 9. 8. 2016 do 8. 8. 2019. Pokud se jedná o stěžovatelkou zmiňované negativní dopady
na její zaměstnance, na trhu práce působí velké množství jiných agentur práce, které mohou
dotčeným subjektům zaměstnání zprostředkovat.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu
§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, současně zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by byl nucen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Podle §63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti „Generální ředitelství Úřadu práce může rozhodnutím
povolení ke zprostředkování zaměstnání odejmout, jestliže právnická nebo fyzická osoba poruší povinnost, kterou
agenturám práce ukládá §307b, 308 nebo §309 odst. 2, 3, 5 a 6 zákoníku práce.“
[19] Podle §309 odst. 5 zákoníku práce má agentura práce povinnost zabezpečit, „aby pracovní
a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného
zaměstnance.“
[20] V projednávané věci není mezi účastníky řízení sporu o skutkovém stavu. Předmětem
posouzení je toliko zodpovězení otázky, zda správní orgány při odnětí povolení
ke zprostředkování zaměstnání z důvodu porušení povinnosti vyplývající z §309 odst. 5 zákoníku
práce nepřekročily meze správního uvážení.
[21] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že podle §78 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost „i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem
stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.“
[22] V rámci správního uvážení je správnímu orgánu dána možnost zvolit si na základě
okolností konkrétního případu jedno z více zákonem předvídaných řešení. Každé správní uvážení
však musí mít své meze, které podléhají soudnímu přezkumu. Absolutní správní uvážení proto
v moderním právním státě neexistuje (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 Sb., č. 906/2006 Sb. NSS). Soudní přezkum
správního uvážení je však omezený. Soud je oprávněn posuzovat pouze tolik, zda správní uvážení
nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda bylo učiněno na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Jsou-li
popsané předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností, jaké zjistil správní orgán,
vyvozovat jiné, nebo přímo opačné závěry. I když správní orgán rozhoduje na základě volné
správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek
správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené
procesní postupy i principy správního rozhodování (PODHRÁZKÝ, M. In: JEMELKA, L. a kol.
Soudní řád správní. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 648).
[23] Stěžovatelka spatřuje překročení či zneužití správního uvážení předně v tom, že žalovaný
nepřihlédl k následné nápravě vytýkaných nedostatků (doplacení mzdy dotčeným zaměstnancům)
a přijetí adekvátních preventivních opatření.
[24] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že s totožnou námitkou se již vypořádal městský
soud (viz bod 30 rozsudku), který poukázal na to, že správní orgány přihlédly ke všem
individuálním okolnostem. Současně zdůraznil, že žalovaný následnou nápravu na straně
stěžovatelky nepřehlédl, avšak neměl za to, že by se jednalo o dostatečný důvod, pro který
by neměl k odnětí povolení přikročit.
[25] S tímto hodnocením se kasační soud ztotožňuje. Jak vyplývá z obsahu napadeného
rozhodnutí, žalovaný přihlédl především k tomu, že se stěžovatelka dopustila porušení §309
odst. 5 zákoníku práce ve vztahu k více osobám, opakovaně a po delší dobu. Současně zohlednil
vysokou společenskou škodlivost protiprávního jednání a výši škody v poměru k celkovým
výdělkům jednotlivých zaměstnanců. Následnou nápravu protiprávního stavu (potažmo přijetí
preventivních opatření) pak nepovažoval za skutečnost, která by mohla převážit zbylá učiněná
zjištění. Na s. 8 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že „[t]ato skutečnost mohla být zohledněna
při koncipování výše ukládané pokuty, avšak při posouzení daného případu úřadem práce jednoznačně převládly
skutečnosti vedoucí k uplatnění odejmutí předmětného povolení.“
[26] Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že následné chování stěžovatelky představuje jednu
ze skutečností, kterou by měl vzít žalovaný v rámci své rozhodovací činnosti v potaz.
To však ještě neznamená, že by přijetí nápravy a navazujících preventivních opatření
představovalo (v kontextu zbylých zjištění) překážku pro odnětí povolení ke zprostředkování
zaměstnání. Žalovaný logicky a srozumitelně popsal správní úvahu, kterou v dané věci učinil,
přičemž reagoval i na jednotlivé výhrady stěžovatelky (viz s. 7-8 napadeného rozhodnutí).
Především se ohradil vůči tvrzení, že šlo o ojedinělé pochybení, které se s ohledem na celkovou
výši zadržovaných finančních prostředků nevyznačovalo vysokou mírou závažnosti. Poukázal
na skutečnost, že stěžovatelka se totožného porušení povinností agentury práce (zakotvených
v §309 odst. 5 zákoníku práce) dopustila již v minulosti (viz rozhodnutí inspektorátu práce
ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8747/8.30/17-4). Ani uložení pokuty v přestupkovém řízení
jí však nezabránilo v tom, aby se jednání dopustila opakovaně. Dále žalovaný zdůraznil,
že jakkoliv se absolutní výše zadržovaných prostředků nemusí jevit jako příliš vysoká, jednalo
se procentuálně o nezanedbatelnou část mzdy dotčených zaměstnanců v kontrolovaném období.
Tito zaměstnanci se přitom vůči stěžovatelce nacházeli ve slabším postavení.
[27] Žalovaný tedy svůj postup řádným způsobem odůvodnil a na podporu svého postupu
snesl množství argumentů. Za dané situace proto Nejvyšší správní soud (ve shodě s městským
soudem) neshledal, že by žalovaný překročil meze správního uvážení, či jej dokonce zneužil.
[28] Pokud se jedná o otázku přenositelnosti judikaturních závěrů z oblasti dohledu České
národní banky nad subjekty finančního trhu (např. stěžovatelkou odkazované rozsudky ze dne
23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 - 71, či ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Afs 304/2018 - 411), kasační
soud její přiměřené užití a priori neodmítá, a to zejména, jedná-li se o obecnější východiska, která
jsou platná pro všechny obdobné typy řízení. Závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v nyní
souzené věci, se však nedostávají s citovanou judikaturou do střetu. Je třeba mít na zřeteli,
že v každé posuzované věci vychází soud ze specifických okolností konkrétního případu. Kasační
soud již v předcházejících bodech tohoto rozhodnutí osvětlil, proč je přesvědčený, že žalovaný
meze správního uvážení nepřekročil. Z žádného ze stěžovatelkou zmiňovaných rozsudků přitom
nevyplývá, že by náprava závadného stavu či přijetí následných opatření představovalo překážku
pro odnětí povolení. Soud tedy činí na tomto místě dílčí závěr, že první okruh kasačních námitek
je nedůvodný.
[29] Stěžovatelka spatřuje překročení mezí správního uvážení také v tom, že správní orgány
přistupovaly k dohledovému oprávnění podle §63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 30. 6. 2016,
č. j. 10 Ads 38/2016 - 41), jako ke správnímu trestu, respektive k jeho doplňku. V odkazovaném
rozsudku kasační soud vyslovil, že se „nejedná o trest ani o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a v případě odejmutí povolení podle §63 odst. 2 zákona o zaměstnanosti nejde
o uložení sankce, nýbrž o specifické dohledové opatření žalovaného preventivní povahy, které je přímým důsledkem
[…] porušení zákonné povinnosti“. Jakkoliv se uvedené závěry vztahovaly k obligatornímu odnětí
povolení, plně dopadají i na nynější věc, tj. na případ fakultativního odnětí povolení.
[30] Z předpokladu, že odnětí povolení představuje specifický typ dohledového opatření,
vycházel i městský soud, který úřadu práce vytkl, že k odnětí povolení částečně přistoupil jako
k trestu (respektive jeho doplňku), neboť uvedl, že ‚pokuta uložená Státním úřadem inspekce práce
se v tomto případě nejeví jako dostatečný trest a [proto úřad práce] přistupuje k odejmutí povolení
ke zprostředkování zaměstnání‘.“ Uvedený nedostatek však nepředstavuje dle mínění městského
soudu důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. S tímto hodnocením Nejvyšší správní soud
souhlasí. Předně je třeba zdůraznit, že uvedeným nedostatkem trpí pouze dílčí pasáž
prvostupňového rozhodnutí. Zbylá správní úvaha úřadu práce však představuje dostatečný
podklad pro odnětí povolení stěžovatelce. Ještě přesvědčivěji pak vyznívá napadené rozhodnutí,
v němž žalovaný snesl podstatně podrobnější argumentaci a oponenturu k jednotlivým výhradám
stěžovatelky. Zmiňovaná dílčí chybná úvaha správních orgánů tedy není způsobilá založit
nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ani druhá kasační námitka proto není důvodná.
[31] Konečně stěžovatelka žalovanému (a potažmo i městskému soudu vytkla), že ve věci
neaplikovali test proporcionality, jak jej popsal Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 4/94.
[32] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že uvedená kasační námitka nenachází předobraz
v žádném žalobním bodě, pročež je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Stěžovatelka sice
v textu žaloby několikrát v obecnosti zmínila otázku přiměřenosti, svoji argumentaci
však rozvinula právě až v řízení o kasační stížnosti, v níž se poprvé dovolávala ústavněprávního
rozměru věci a domáhala se provedení testu proporcionality. Za těchto okolností je zřejmé,
že se městský soud nemohl s tvrzeními stěžovatelky vypořádat a odůvodnění napadeného
rozsudku představuje naprosto adekvátní odpověď na zcela povšechné zmínky o nepřiměřenosti
napadeného rozhodnutí, které se objevily v žalobě. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku
vyplývá, že s ohledem na zjištěné okolnosti nepovažoval soud odnětí povolení za nepřiměřený
zásah do práv stěžovatelky. Totéž pak platí pro napadené rozhodnutí žalovaného.
VI. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto
mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu