ECLI:CZ:NSS:2022:1.ADS.452.2020:32
sp. zn. 1 Ads 452/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Ing. arch. M. N.,
zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 279/11, Brno,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 12. 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2020, č. j. 34 Ad 2/2017 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je po v i nna uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Petra
Schlesingera náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1.573 Kč do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2016, č. j. X („prvostupňové rozhodnutí“), žalovaná přiznala
žalobkyni starobní důchod od 24. 6. 2016 ve výši 6.521 Kč měsíčně, a to podle §29 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
[2] Žalobkyně dne 7. 3. 2016 požádala prostřednictvím Městské správy sociálního
zabezpečení („MSSZ“) Brno o přiznání starobního důchodu od 24. 6. 2016. Na základě této
žádosti žalovaná vydala rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, přičemž jeho součástí byl
osobní list důchodového pojištění ze dne 11. 4. 2016. V něm MSSZ zhodnotila pro účely řízení
o starobním důchodu období zaměstnání žalobkyně u společnosti INGSTAV Brno, s.p.
(„INGSTAV“) v době od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990 jako vyloučenou dobu bez uvedení
vyměřovacích základů.
[3] Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně podala námitky, které žalovaná
rozhodnutím ze dne 9. 12. 2016, č. j. 565 227 2024/315-RSO, zamítla a prvostupňové rozhodnutí
potvrdila.
[4] V rámci řízení o námitkách bylo provedeno rozsáhlé šetření ohledně zaměstnání
žalobkyně u společnosti INGSTAV v době od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990, během něhož bylo
osloveno několik společností a organizací. V evidenci žalované totiž chyběl evidenční materiál
na dobu zaměstnání žalobkyně u společnosti INGSTAV, později INGSERVIS Brno, s.p.
(„INGSERVIS“), a to od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990.
[5] Z vyjádření společnosti Flammax, s.r.o. bylo zjištěno, že ve spisovně nejsou uloženy
osobní karty ani mzdové listy podniku INGSERVIS, resp. INGSTAV. Společnost odkázala
na možnost archivace těchto dokladů u Středního odborného učiliště stavebního v Brně
nebo u Magistrátu města Brna. Z vyjádření Magistrátu města Brna vyplynulo, že obdobné
materiály se u nich nenachází a že žádost byla postoupena Moravskému zemskému archivu
v Brně. Z vyjádření Moravského zemského archivu v Brně vyplynulo, že požadované dokumenty
by se mohly nacházet ve spisovně společnosti Dokument Logistic nebo ve spisovně společnosti
Flammax, s.r.o., anebo u Středního odborného učiliště stavebního v Brně. Z vyjádření posledně
uvedeného učiliště vyplynulo, že v jejich spisovně jsou uloženy pouze osobní spisy zaměstnanců
společnosti INGSERVIS, avšak nejsou zde uloženy mzdové listy. Z osobního spisu žalobkyně,
jenž obsahuje pracovní smlouvu a výstupní list, bylo možné doložit pouze dobu zaměstnání
v rozsahu od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990. Obdobně společnost Docu Save, s.r.o. sdělila,
že mzdové listy nebyly nalezeny. Výsledkem šetření tedy bylo pouze potvrzení doby zaměstnání
žalobkyně ve společnosti INGSTAV v době od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990.
[6] Také žalobkyně, která si dobu celého zaměstnání šetřila vlastní cestou, dospěla k závěru,
že mzdové podklady nebyly nikde nalezeny. Na základě doložených dokladů byla žalobkyni
provedena rekonstrukce evidenčních listů důchodového zabezpečení na celou dobu jejího
zaměstnání u společnosti INGSTAV, resp. INGSERVIS. Žalobkyně doložila své platové výměry,
přičemž současně uvedla, že jiné doklady již nevlastní. Mzdové podklady nebyly nikde nalezeny.
Z doložených platových výměrů ze dne 25. 7. 1986 a 29. 1. 1987 nevyplývala konkrétní výše
skutečně dosažených vyměřovacích základů žalobkyně, příp. počet získaných vyloučených dnů.
Byly v nich pouze uvedeny pracovní zařazení žalobkyně, výše základního stanoveného tarifu
a osobního ohodnocení. Pro rekonstrukci výše vyměřovacích základů žalobkyně tak nebyly tyto
doklady dostatečné. Žalovaná proto postupovala podle §16 odst. 4 písm. c) zákona
o důchodovém pojištění. Doba trvání pracovního poměru žalobkyně u společnosti INGSTAV
v době od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990 byla zhodnocena jako doba vyloučená, neboť
se nepodařilo zjistit výši jejích vyměřovacích základů.
II. Posouzení věci krajským soudem
[7] Rozhodnutí o námitkách napadla žalobkyně žalobou, které Krajský soud v Brně v záhlaví
označeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalobkyně k prokázání svých tvrzení v řízení o žalobě předložila řadu listinných důkazů.
Krajský soud shledal, že z pracovní smlouvy, dohody o rozvázání pracovního poměru, potvrzení
o zápočtu let, výstupního listu, osobní karty zaměstnance, třech dodatků k pracovní smlouvě
a šesti platových výměrů, které byly v rámci soudního jednání čteny k důkazu, jasně vyplynula
existence i průběh pracovního poměru žalobkyně u INGSTAV a INGSERVIS v období
od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990 (bezmála 6 roků). Z doložených platových výměrů za každý rok
uvedeného období vyplynulo, na jaké pozici žalobkyně pracovala, kolik měsíčně činila její
základní hrubá mzda a osobní ohodnocení. Informace o existenci či trvání pracovního poměru
žalobkyně u INGSTAV nebo INGSERVIS potvrzuje i listina nazvaná Zápočet let pro dávky
v nemoci, z níž vyplývá, že ke dni 31. 12. 1989 (ještě rok před ukončením pracovního poměru
u zmíněného státního podniku) bylo žalobkyni započteno ze zaměstnání u INGSTAV celkem 4
roky a 343 dnů zaměstnání (celkově byl proveden zápočet 15 roků a 129 dnů). Z posledně
citované zápočtové listiny podle krajského soudu vyplynulo, že žalobkyně byla v předmětném
pracovním poměru u INGSTAV či INGSERVIS, plnila své pracovní povinnosti, nijak zvlášť
nepobývala v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci a za vykonanou práci pobírala stanovený
plat, z něhož byly zaměstnavatelem prováděny odvody na sociální zabezpečení. V této souvislosti
krajský soud také poukázal na to, že v uvedeném období do roku 1990 (včetně) měli zaměstnanci
na podobných pozicích, byť u různých organizací, naprosto stejné platy v očekávatelné výši.
Z předkládaných platových výměrů také vyplynulo, že mzda žalobkyně se v průběhu let nesnížila,
nýbrž každým rokem rostla. Z osobního listu důchodového pojištění je dále zřejmé, že mateřskou
dovolenou žalobkyně absolvovala ještě před nyní zkoumaným obdobím. Nejsou pouze jasné
případné pracovní neschopnosti, popř. ošetřování člena rodiny a eventuální pobírání dávek
nemocenského pojištění.
[9] Krajský soud dospěl k závěru, že bylo možné určit alespoň minimální výši vyměřovacích
základů žalobkyně v letech 1985 až 1990, např. s ohledem na podobně vydělávající kolegy.
Žalovaná se však o to nepokusila. Krajský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013 - 22. Upozornil, že aktuálně není zcela
jisté, zda vyměřovací základ žalobkyně za požadované roky nebylo možné zjistit na základě
evidenčního listu důchodového pojištění (zabezpečení) v důsledku pochybení orgánu sociálního
zabezpečení nebo bývalého zaměstnavatele žalobkyně INGSTAV či INGSERVIS.
Podle krajského soudu je tak odůvodněná případná možnost stanovení výše vyměřovacích
základů na základě doplnění dokazování, výpovědí svědků a jiných záznamů o pracovním
poměru žalobkyně, popř. dalších důkazních prostředků, přičemž by šlo o postup, kterým
by nedošlo ke zkrácení výše starobního důchodu žalobkyně, jíž svědčí ústavou zaručené právo
na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Krajský soud tedy nepovažoval prozatím za správný
závěr žalované o nemožnosti zjistit výši vyměřovacích základů žalobkyně za roky 1985 až 1990
a o nutnosti vyloučení veškeré doby pojištění získané v těchto letech pro účely stanovení
osobního vyměřovacího základu žalobkyně. Přestože se nepodařilo ve věci rekonstruovat výši
vyměřovacích základů žalobkyně, lze považovat za prokázané, že žalobkyně byla v předmětném
období zaměstnána a pobírala mzdu, a byla tedy i pojištěncem, za něhož bylo odvedeno pojistné.
[10] V dalším postupu by podle krajského soudu měla žalovaná při zjišťování skutkového
stavu preferovat postup výhodnější pro žalobkyni coby pojištěnce. Prokáže-li se provedeným
dokazováním, že žalobkyně měla v zjišťovaném období vyměřovací základ v určité minimální
výši, je vhodné započítat jej do vyměřovacího základu žalobkyně, není-li pro ni výhodnější tuto
dobu vyloučit. Neprokáže-li se pak dostatečně konkrétní výše vyměřovacího základu žalobkyně
za předmětné období, je zcela na místě aplikovat §16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém
pojištění a vyloučit tuto dobu ve výpočtu osobního vyměřovacího základu pojištěnce.
III. Obsah kasační stížnosti
[11] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná („stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu nesprávného posouzení věci podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní („s. ř. s.“), a domáhá se jeho zrušení.
[12] Krajský soud uvádí, že by mělo být provedeno další dokazování a zjištěny potřebné
informace. Podle stěžovatelky však není zřejmé, jaké informace má na mysli, neboť všechny
dostupné listiny již byly shromážděny a stěžovatelka na základě těchto listin může v dalším řízení
dospět pouze k témuž právnímu závěru, který již uvedla ve zrušeném rozhodnutí. Ze správního
spisu vyplývá, že šetření mzdových listů bylo bezvýsledné a krajský soud nenastínil, jakým
směrem by se další dokazování stěžovatelky mělo ubírat. Pokud úvaha krajského soudu ohledně
dalšího dokazování měla směřovat k tomu, aby stěžovatelka dohledala informace týkající
se podobně vydělávajících kolegů žalobkyně, pak je stěžovatelka toho názoru, že zákon
o důchodovém pojištění neumožňuje, aby vyměřovací základ konkrétního pojištěnce byl určen
dle platebního výměru či na základě čestného prohlášení pojištěnce, např. s ohledem na podobně
vydělávající kolegy. Stěžovatelka tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
přistupuje v obdobných případech k vyloučení příslušné doby z rozhodného období
pro stanovení osobního vyměřovacího základu.
[13] Ani v rozsudku ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013 - 22, Nejvyšší správní soud
neodkazoval při zjišťování „alespoň minimální výše vyměřovacích základů“ na platební výměry
či pracovní smlouvy, ale toliko na mzdové listy (neboť byly podkladem pro vyhotovení
evidenčního listu důchodového zabezpečení), které byly v případě tehdejší stěžovatelky
dohledány, byť ne za celé období, a příslušná okresní správa sociálního zabezpečení na základě
údajů ze mzdového listu za rok 1985 vypočetla hrubé výdělky za roky 1986, 1987 a 1988. V nyní
posuzovaném případě však – jak konstatoval rovněž krajský soud – nebyly za sporné období
mzdové listy žalobkyně v souvislosti se zaměstnáním u INGSTAV a INGSERVIS dohledány.
Krajský soud tedy po stěžovatelce de facto požaduje, aby stanovila „alespoň minimální výši
vyměřovacích základů žalobkyně“ toliko odhadem z podkladů, na základě kterých stěžovatelka
dle platných právních předpisů a konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyměřovací
základy stanovit nemá a nemůže.
[14] Vyměřovací základ je institut striktně definovaný v §16 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění, podle něhož je vyměřovacím základem pojištěnce za dobu před 1. 1. 1996 hrubý
výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. 1. 1996.
Jedná se tedy o danou finanční částku, nikoliv pravděpodobnou výši, kterou si správní orgán
stanoví „odhadem“ z platebního výměru. Zákon o důchodovém pojištění dále ve fázi stanovení
ročního vyměřovacího základu pojištěnce z úhrnu vyměřovacích základů za kalendářní rok
podle §16 odst. 2 tohoto zákona neoperuje s pravděpodobným výdělkem, ale s pevně
stanoveným vyměřovacím základem, který se následně indexuje zákonem definovaným
způsobem. Jestliže vyměřovací základ nelze zjistit, pak je na místě přistoupit (za předpokladu
prokázání účasti na pojištění) k vyloučení doby z rozhodného období pro stanovení osobního
vyměřovacího základu podle §16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění. V opačném
případě by toto ustanovení zcela postrádalo smysl, neboť každému pojištěnci, u něhož by byla
prokázána účast na pojištění, by mohl být hodnocen pravděpodobný „alespoň minimální
vyměřovací základ“ (např. s ohledem na podobně vydělávající kolegy či předpisy o minimální
mzdě), což ale evidentně dle znění shora uvedeného ustanovení nebyl záměr zákonodárce.
[15] Ačkoliv krajský soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, formuloval právní závěr, který je s ní de facto v rozporu. Z napadeného rozsudku
ani není zřejmé, co by alespoň minimální výše vyměřovacích základů, např. s ohledem
na podobně vydělávající kolegy, měla představovat, a jakým způsobem by se měla při absenci
mzdových listů zjišťovat. Patrně by stěžovatelka měla vycházet z předložených oznámení
o stanovení platu a stanovit odhadem „minimální“ vyměřovací základ. Podle stěžovatelky
však dle platné právní úpravy a právního závěru uvedeného v judikatuře Nejvyššího správního
soudu takto při absenci mzdových listů postupovat nelze. Jestliže stěžovatelka v nyní
posuzovaném případě po doplnění dokazování opětovně nezíská mzdové listy žalobkyně,
pak výsledek správního řízení bude totožný. V neposlední řadě je stěžovatelka přesvědčena,
že právní názor soudu by měl být jednoznačně formulovaným pokynem pro správní orgán,
tedy stěžovatelku, z něhož musí být jasně patrno, jak má správní orgán v řízení dále postupovat,
a to i z toho důvodu, že z rozsudku soudu a jeho právních závěrů pak následně vycházejí obě
strany sporu. V projednávané věci tomu tak není.
IV. Vyjádření žalobkyně
[16] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že tvrzení stěžovatelky
o protichůdnosti názorů vyslovených krajským soudem je nepravdivé a účelově věcně nesprávné.
Stěžovatelka vědomě nerespektuje právní názor vyslovený v judikatuře Nejvyššího správního
soudu o tom, že při absenci evidenčního listu důchodového pojištění (dříve listu důchodového
zabezpečení) je zapotřebí aplikovat obecná pravidla pro dokazování stanovená v §51 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a rovněž je nutné vycházet z konkrétních pravidel
pro prokazování některých dob pojištění upravených v §85 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení („zákon o sociálním zabezpečení“).
[17] Žalobkyni nemůže jít k tíži prokázaná skutečnost, že žalovaná, resp. její příslušný orgán,
neplnila své povinnosti podle §13 a §14 odst. 3 a podle §6 odst. 4 písm. j) a r) a §12 písm. a)
zákona o sociálním zabezpečení. Rovněž tak žalobkyni nemůže jít k tíži prokázaná skutečnost,
že její zaměstnavatelé porušili svou povinnost podle §35a odst. 4 písm. d) a odst. 5 až 7 tohoto
zákona, a proto se v důsledku této skutečnosti nepodařilo dohledat mzdové listy žalobkyně
za období od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990 vystavené jejími zaměstnavateli státními podniky
INGSTAVEM a INGSERVISEM. Žalobkyně navrhuje kasační stížnost zamítnout
a proti stěžovatelce se domáhá práva na zaplacení náhrady nákladů řízení.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Mezi účastníky je v projednávané věci sporné, zda byl řádně zjištěn skutkový stav
a zda lze postavit najisto aspoň minimální výši vyměřovacích základů žalobkyně v rozhodné
době, tj. od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990, kdy byla žalobkyně zaměstnána v podnicích INGSTAV,
resp. INGSERVIS, a kterou žalovaná podle §16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění
zhodnotila jako dobu vyloučenou.
[21] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že osobní vyměřovací základ je měsíční průměr
úhrnu ročních vyměřovacích základů. Při stanovení osobního vyměřovacího základu
se z rozhodného období, z něhož se zjišťují příjmy pro výpočet důchodu, vylučují některé
zákonem stanovené doby, tzv. vyloučené doby (viz §16 odst. 1, 3 a 4 zákona o důchodovém
pojištění).
[22] Stěžovatelka, resp. žalovaná v řízení o přiznání dávky důchodového pojištění postupuje
podle zákona o sociálním zabezpečení, a to části šesté hlavy druhé a páté, a dále podle §108
tohoto zákona; pro toto řízení platí podpůrně obecné předpisy o správním řízení.
[23] Podle §16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění platí, že vyloučenými dobami jsou
[…] doby c) po které pojištěnec byl poplatníkem pojistného na pojištění, nelze-li zjistit výši jeho vyměřovacích
základů.
[24] Podle §38 zákona o sociálním zabezpečení je základním důkazním prostředkem
k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů evidenční list důchodového
pojištění. Zákon o sociálním zabezpečení však neobsahuje ucelenou úpravu dokazování.
V případě absence evidenčního listu tento zákon uvádí výčet povinných důkazů pouze ve vztahu
k určitým dobám pojištění. Např. podle §85 odst. 5 citovaného zákona lze k prokázání doby
pojištění použít čestného prohlášení nejméně dvou svědků a žadatele o důchod, nelze-li tuto
dobu prokázat jinak. Pro účely určení výše osobního vyměřovacího základu však zákon
o sociálním zabezpečení nestanoví žádný povinný důkaz. Pokud tedy nelze evidenční list
důchodového pojištění dohledat, stěžovatelka aplikuje obecná pravidla pro dokazování upravená
správním řádem (vyjma speciální úpravy v §85 zákona o sociálním zabezpečení).
[25] Stěžovatelka je povinna v rámci své rozhodovací činnosti shromáždit dostatečné
množství podkladů tak, aby spolehlivě zjistila skutkový stav věci (viz §3 správního řádu).
Podle §51 a násl. správního řádu platí, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních
prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny
v rozporu s právními předpisy, a to zejména listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký
posudek.
[26] Tato obecná ustanovení jsou ohledně dokazování výše vyměřovacího základu dále
konkretizována judikaturou Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 3 Ads 78/2010 - 93, se NSS k této otázce uvádí: „[p]latové výměry a další doklady o vyměření mzdy
či jiné doklady o průběhu pracovního poměru (např. zápočtový list) nejsou dostatečně podrobným zdrojem informací
k určení vyměřovacích základů za příslušnou dobu pojištění, neboť nezaznamenávají příjem za každý jednotlivý
měsíc. Z údajů uvedených v platových výměrech nelze vyčíst podrobnosti o průběhu žalobcova pracovního poměru,
tzn. zejména, zda žalobce pracoval každý měsíc, zda nečerpal neplacené volno či nemocenské či zda za něj bylo
po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši.“ (k tomu srov. také rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2005,
č. j. 6 Ads 58/2004 - 36).
[27] Nejvyšší správní soud se možností užití jiných důkazních prostředků zabýval také
v rozsudku ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013 - 22, a dospěl k následujícímu závěru: „[j]estliže
je možné při stanovení osobního vyměřovacího základu a starobního důchodu pojištěnce i bez evidenčního listu
důchodového pojištění (zabezpečení) postavit najisto aspoň minimální výši jeho vyměřovacího základu za příslušný
kalendářní rok a pro pojištěnce je takový postup výhodnější, není žádný důvod pro vyloučení veškeré doby pojištění
jím získané v tomto roce podle §16 odst. 4 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.“
[28] V daném případě neměla Česká správa sociálního zabezpečení k dispozici evidenční listy
důchodového pojištění žadatelky o důchod, ani její mzdové listy za roky 1986, 1987 a 1988. Česká
správa sociálního zabezpečení považovala proto uvedené období za dobu vyloučenou ve smyslu
§16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Z tvrzení žadatelky a výslechu jejího nadřízeného
však zcela jednoznačně vyplynulo, že v uvedených letech se oproti roku 1985 její základní hrubá
mzda nesnížila a že i výše jejích odměn zůstala nezměněna; to potvrdil i mzdový list za rok 1989.
Žadatelka doložila také potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, o ošetřování člena rodiny
a o jejím nástupu na mateřskou dovolenou, z nichž bylo zcela zřejmé, ve kterých konkrétních
dnech od roku 1986 do roku 1988 jí náležely dávky nemocenského pojištění a jaké doby
se vylučovaly pro účely zjišťování jejího hrubého výdělku. V této situaci Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že bylo možné určit alespoň přesnou minimální výši vyměřovacích základů
žadatelky za roky 1986 až 1988, a to i přesto, že Česká správa sociálního zabezpečení neměla
za uvedené období k dispozici evidenční listy důchodového pojištění, ani mzdové listy žadatelky.
[29] Evidenční list důchodového pojištění je nutno považovat za stěžejní důkaz dob
zaměstnání a příjmů. Zákon však nevylučuje užití jiných důkazních prostředků – zejména
mzdových listů, případně však i jiných důkazů (viz shora citovaný §51 a násl. správního řádu) –
a judikatura Nejvyššího správního soudu tento výklad jednoznačně potvrzuje, zejména pokud
je takový postup pro žadatele o starobní důchod příznivější. Například v rozsudku ze dne
25. 10. 2017, č. j. 10 Ads 59/2016 - 17, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se bude jednat
zejména o situace, „kdy žadatel dosahoval ve vyloučeném období nadprůměrných výdělků a odváděl tomu
odpovídající částku na důchodové pojištění. Vyloučení takové doby pro účely určení výše vyměřovacího základu
se může negativně projevit při výpočtu výsledné výše důchodu, a to v řádech několika stovek, příp. tisíc Kč.
Aplikace §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění tedy může být pro žadatele o důchod za určitých okolností
nevýhodná.“
[30] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že v projednávané věci
se stěžovatelka o tento příznivější postup ve smyslu shora citované judikatury ani nepokusila.
Tuto skutečnost stěžovatelka potvrzuje ve své kasační stížnosti, v níž uvádí: „Jestliže stěžovatelka
v nyní posuzovaném případě po doplnění dokazování opětovně nezíská mzdové listy žalobkyně,
pak výsledek správního řízení bude totožný“. Ze shora citované judikatury Nejvyššího správního
soudu (viz zejména rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013 - 22) však vyplývá,
že jsou mzdové listy důkazem typickým, nemusí nutně v konkrétním případě představovat jediný
možný a nezbytný důkaz o dobách zaměstnání a výši příjmů. To platí i v případě výše
vyměřovacích základů, ačkoliv Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelkou
v tom, že je třeba klást odlišné požadavky na prokazování doby pojištění na straně jedné a výše
vyměřovacích základů na straně druhé.
[31] Pokud jde o prokázání výše vyměřovacích základů, lze kritéria (oproti době pojištění)
označit za náročnější (viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 10. 2017, č. j. 10 Ads 7/2017 - 32),
zejména jsou zde vyšší nároky na přesnost údajů v předkládaných listinách a jiných důkazních
prostředcích. To v obecné rovině potvrzuje i judikatura, ze které lze citovat např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 78/2010 - 93: „[p]latové výměry a další
doklady o vyměření mzdy či jiné doklady o průběhu pracovního poměru (např. zápočtový list) nejsou dostatečně
podrobným zdrojem informací k určení vyměřovacích základů za příslušnou dobu pojištění, neboť
nezaznamenávají příjem za každý jednotlivý měsíc. Z údajů uvedených v platových výměrech nelze vyčíst
podrobnosti o průběhu žalobcova pracovního poměru, tzn. zejména, zda žalobce pracoval každý měsíc,
zda nečerpal neplacené volno či nemocenské či zda za něj bylo po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši“.
Na tento závěr však navazoval a dále jej rozvinul již shora citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013 - 22, podle něhož jestliže je možné
při stanovení osobního vyměřovacího základu a starobního důchodu pojištěnce i bez evidenčního
listu důchodového pojištění (zabezpečení) postavit najisto aspoň minimální výši jeho vyměřovacího základu
za příslušný kalendářní rok a pro pojištěnce je takový postup výhodnější, není žádný důvod
pro vyloučení veškeré doby pojištění jím získané v tomto roce.
[32] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že z pracovní smlouvy, dohody
o rozvázání pracovního poměru, potvrzení o zápočtu let, výstupního listu, osobní karty
zaměstnance, třech dodatků k pracovní smlouvě a šesti platových výměrů za každý rok rozhodné
doby (tj. od 23. 1. 1985 do 31. 12. 1990) je jasná existence i průběh pracovního poměru
žalobkyně v podniku INGSTAV, resp. INGSERVIS. Ze zápočtové listiny vyplývá, že žalobkyně
byla v předmětném pracovním poměru, plnila své pracovní povinnosti, nijak zvlášť nepobývala
v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci a za vykonanou práci pobírala stanovený plat, z něhož
byly zaměstnavatelem prováděny odvody na sociální zabezpečení. Z předkládaných platových
výměrů také vyplývá, že mzda žalobkyně se v průběhu let nesnížila, nýbrž každým rokem rostla.
Z osobního listu důchodového pojištění je také zřejmé, že mateřskou dovolenou žalobkyně
absolvovala ještě před nyní zkoumaným obdobím. Nejsou pouze jasné případné pracovní
neschopnosti, popř. ošetřování člena rodiny a eventuální pobírání dávek nemocenského pojištění.
Žalobkyně v řízení u krajského soudu k důkazu navrhovala provedení svědeckých výpovědí –
jejích nejbližších spolupracovníků z INGSTAV či INGSERVIS. Nejvyšší správní soud souhlasí
s krajským soudem, že těmito výpověďmi by bylo možné zjistit bližší okolnosti o průběhu
pracovního poměru žalobkyně u jmenovaných podniků. Jelikož zjištěné skutkové okolnosti
nasvědčují tomu, že žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána a pobírala mzdu, nelze
považovat závěry stěžovatelky za úplné a správně zjištěné, pokud se ani nepokusila postavit
najisto aspoň minimální výši jejího vyměřovacího základu za příslušné kalendářní roky.
[33] Prokáže-li se provedeným dokazováním, že žalobkyně měla v zjišťovaném období
vyměřovací základ v určité minimální výši, je v souladu s výše citovanými názory Nejvyššího
správního soudu vhodné započítat jej do vyměřovacího základu žalobkyně, není-li
pro ni výhodnější tuto dobu vyloučit. Neprokáže-li se pak dostatečně konkrétní výše
vyměřovacího základu žalobkyně za předmětné období, je zcela na místě aplikovat §16 odst. 4
písm. c) zákona o důchodovém pojištění a vyloučit tuto dobu ve výpočtu osobního
vyměřovacího základu pojištěnce.
VI. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalobkyni náleží náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti vůči stěžovatelce. Náklady žalobkyně tvoří odměna zástupce ve výši
1.000 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§7 a §9
odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif); s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč za tento úkon právní služby dle §13 odst. 4 advokátního
tarifu. K tomu je třeba připočíst daň z přidané hodnoty ve výši 273 Kč, jíž je zástupce žalobkyně
plátcem. Celkem tedy náklady v řízení o kasační stížnosti činí 1.573 Kč, které je stěžovatelka
povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu