ECLI:CZ:NSS:2022:1.AFS.345.2021:49
sp. zn. 1 Afs 345/2021 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Villa Zelenka s. r. o.,
se sídlem Radimovice 23, zastoupená Mgr. Romanou Breznickou, advokátkou se sídlem
Jungmannova 36/31, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021,
č. j. 1821/21/5300-21441-702127, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 11. 2021,
č. j. 59 Af 9/2021 – 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Finanční úřad pro Liberecký kraj (dále též „správce daně“) vydal dne 20. 11. 2019
10 platebních výměrů na daň z přidané hodnoty, kterými žalobkyni vyměřil a doměřil daň
za období březen – červen 2016, říjen a listopad 2016, březen a duben 2017, listopad 2017
a leden 2018. Žalobkyně nerozptýlila pochybnosti správce daně o uskutečňování ekonomické
činnosti, resp. o přípravě na ekonomickou činnost. Správce daně jí proto neuznal nárok
na odpočet daně při pořízení zboží z jiného členského státu dle §16 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, v celkové výši 516.596 Kč a dále neuznal nárok na odpočet daně
z přijatých služeb a pořízení zboží ve výši celkem 47.478,95 Kč dle §72 téhož zákona. Dle jeho
závěrů daňový subjekt rekonstruoval objekt Villa Zelenka pro rodinné účely, nikoliv jako penzion
pro poskytování ubytovacích služeb. Neprokázal tedy, že se připravuje na uskutečňování
ekonomické činnosti.
[2] Žalobkyně napadla platební výměry odvoláním, které žalovaný v rozsahu za zdaňovací
období 2018 zamítl a za zbylá období změnil. Přisvědčil závěrům správce daně. Změna
dodatečných platebních výměrů spočívala v přesunu hodnoty dodání zboží nebo poskytnutí
služby s místem plnění v jiném členském státu z ř. 1 na ř. 3 daňových přiznání. Ve vztahu
ke zdaňovacímu období listopad 2017 žalovaný změnil daňovou povinnost, když rovněž neuznal
nárok na odpočet daně na základě dalšího daňového dokladu.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným
rozsudkem zamítl.
[4] Jako podstatu sporu vymezil posouzení, zda žalobkyně prokázala, že uskutečňovala
ekonomickou činnost, resp. přípravu na ekonomickou činnost a v souvislosti s tím oprávněnost
nároku na odpočet daně při pořízení zboží od osoby registrované k DPH v jiném členském státu,
u kterých jí vznikla povinnost přiznat DPH, a zda prokázala nárok na odpočet daně při pořízení
zboží a služeb v tuzemsku.
[5] Soud konstatoval, že žalobkyně nijak nerozporovala, že ji tíží důkazní břemeno ohledně
prokázání uskutečňování ekonomické činnosti, resp. přípravy na ni. Zabýval se zejména
námitkou, zda měl žalovaný doplnit dokazování o znalecký posudek, kterým by prokázala
přípravu nemovitosti k využívání pro komerční účely. Krajský soud se ztotožnil se závěry
žalovaného. Znalecký posudek nebyl schopen nahradit důkazní prostředky přikazující skutečný
záměr ekonomické činnosti žalobkyně. Jednalo se o důkaz nadbytečný, který by nemohl přinést
nová, pro věc podstatná skutková zjištění. Stav nemovitosti a pokračování rekonstrukce byly
v daňovém řízení dostatečně podloženy opakovaně provedenými místními šetřeními správce
daně. Stavebně-technické řešení nemovitosti a její podoba po rekonstrukci vyplývala z projektové
dokumentace a z rozhodnutí o změně stavby před dokončením ze dne 20. 12. 2016,
č. j. MUHnM/5226/2016.
[6] Také námitku, že žalovaný nepřihlédl ke snaze žalobkyně získat kolaudační rozhodnutí
(které není dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, pro stavby
rodinného domu povinné), neshledal důvodnou. Samotnou právní úpravu kolaudace staveb nelze
považovat za indicii o účelu využití předmětného objektu, jehož rekonstrukce nebyla dokončena.
Žalobkyně nepředložila v průběhu řízení před správními orgány ani před soudem rozhodnutí
o změně stavby před jejím dokončením ani projektovou dokumentaci či technickou zprávu, které
by se případně měly stát podkladem pro vydání kolaudačního souhlasu k užívání nemovitosti jako
objektu nikoli určeného k bydlení.
[7] Soud rovněž zdůraznil, že žalovaný v souladu s §92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, a základními zásadami daňového řízení ve smyslu §1 odst. 2, §5 odst. 1 a §6
odst. 2 daňového řádu spolupracoval se žalobkyní. A to zejména v průběhu provádění žalobkyní
navrhnutých důkazů.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Předně stěžovatelka upozornila, že avizovala svůj podnikatelský záměr od samého
počátku. Rozpory ve svých tvrzeních ohledně povahy plánované ekonomické činnosti připisuje
běžné podnikatelské praxi, kdy dochází ke změnám v záměru. Nesouhlasila se závěrem krajského
soudu ohledně nadbytečnosti provedení znaleckého posouzení možnosti využít objekt Villa
Zelenka ke komerčním účelům. Skutečnost, že dům bude využíván k jiným účelům
než k rodinnému bydlení, také měla signalizovat snaha stěžovatelky získat kolaudační rozhodnutí.
[10] Namítala, že žalovaný ani správce daně za celou dobu řízení neprovedli místní šetření
uvnitř objektu Villa Zelenka za účelem ověření prováděných stavebních prací. To provedli pouze
v době, kdy doposud nebyla seznatelná dispozice objektu. Neučinili tak ani přes návrhy
stěžovatelky. Orgány finanční správy tak nezjistily všechny relevantní skutečnosti a vycházely
tak při hodnocení nároku stěžovatelky z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Současně
žalovaný neposkytl stěžovatelce součinnost při zjišťování skutkového stavu.
[11] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřovala v tom, že z rozsudku není zřejmé,
zda mohl žalovaný ignorovat navržený důkaz, jenž spočíval v provedení místního šetření uvnitř
objektu.
[12] Žalovaný se ztotožnil se závěrem krajského soudu a setrval na svém právním názoru.
Byl si sice vědom stěžovatelčiných tvrzení o využití objektu ke komerčním účelům;
ta však neprokázala, že přijatá zdanitelná plnění využila k přestavbě Villy Zelenka s budoucím
využitím pro uskutečněná plnění s nárokem na odpočet daně.
[13] K námitce neprovedení požadovaného znaleckého posudku uvedl, že skutkový stav dané
věci byl řádně zjištěn, proto nebylo třeba provádět další skutková zjištění. Nerozporoval,
že správce daně není odborníkem na stavebnictví, nicméně dokumenty ze kterých vycházel,
nepředstavovaly natolik odborné podklady, které nemohl objektivně a adekvátně hodnotit.
K námitce žádosti o kolaudační rozhodnutí uvedl, že se nejedná o rozhodující indicii k určení
způsobu využívání objektu po dokončení stavby, neboť také rodinný dům je možné kolaudovat.
[14] Námitku neprovedení místního šetření v objektu vily dle žalovaného stěžovatelka
nevznesla již v řízení před krajským soudem, je proto nepřípustná. Byla to však právě
stěžovatelka, která při místním šetření neprojevovala vůči správci daně dostatečnou součinnost.
Neúčastnila se místních šetření a nikdy nevznesla návrh na provedení místního šetření, který
by orgány finanční správy ignorovaly.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku,
k níž je případně povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, založil-li soud
rozhodovací důvody na skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb.
NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např.
rozsudky NSS ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016 - 51).
[18] Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozsudku krajského soudu žádnou z výše
uvedených vad. Krajský soud se jasně a srozumitelně zabýval stěžovatelčinými žalobními body.
Dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč je přesvědčen, že neunesla důkazní břemeno ohledně
sporných plnění a proč považuje hodnocení důkazů ze strany žalovaného za správné.
[19] Předně musí Nejvyšší správní soud připomenout, že kasační stížnost je mimořádným
opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.), v řízení před Nejvyšším
správním soudem nedochází k opakovanému přezkumu žalobou napadeného správního
rozhodnutí. Vliv na vypořádání kasačních námitek soudem má zejména kvalita argumentace
rozporující závěry krajského soudu. Není namístě, aby Nejvyšší správní soud za stěžovatelku
spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují.
Kasační stížnost musí konkrétně reagovat na závěry krajského soudu, které rozporuje a považuje
na nezákonné.
[20] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází správní soudy při přezkoumání napadeného rozhodnutí
„ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Jedná se o jeden
z principů retrospektivní přezkumné (kontrolní) povahy správního soudnictví. Proměny
skutkového nebo právního stavu poté, co žalovaný správní orgán vydal soudem přezkoumávané
rozhodnutí, nemohou mít (až na výjimky) vliv na výsledek soudního přezkumu.
[21] Předmětem sporu je oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty
v souvislosti s provozováním resp. přípravou na provozování ekonomické činnosti, v jejíž
souvislosti vzniká nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Správce daně však dospěl k závěru,
že stěžovatelka dostatečně neprokázala nárok na odpočet daně, tedy že neunesla své důkazní
břemeno v souvislosti s daňovým odpočtem.
[22] Hlavní otázkou tohoto případu je, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno v souvislosti
s prokázáním nároku na daňové odpočty a zda měly orgány finanční správy provést další
stěžovatelkou navrhované důkazy.
[23] Nejvyšší správní soud nevylučuje, že i přípravné úkony směrující k ekonomické činnosti
daňového subjektu mohou založit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Je však nutné,
aby subjekt prokázal, že daná činnost skutečně směřuje k provozování činnosti, jež zakládá nárok
na odpočet (viz rozsudky SDEU ze dne 14. 2. 1983, C-268/83 Rompelman, bod 22; ze dne
3. 3. 2005, C-32/03 I/S Fini H, body 21 a 22). V tomto bodě právě spočívá jádro sporu.
[24] Daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň
(zde nárok na odpočet daně z přidané hodnoty) přiznat (břemeno tvrzení), jednak povinnost toto
tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Účetní doklady, tj. příjmové doklady či faktury, zpravidla
prokazují, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila. Pokud tomu
tak však není (jako v nyní posuzovaném případě) je třeba, aby správce daně daňovému subjektu
jasně předestřel své pochybnosti o rozsahu plnění, které daňový subjekt tvrdil.
[25] Dle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu správce daně prokazuje důvodnost svých
pochybností o tom, že tvrzení daňového subjektu a doklady jím předložené jsou věrohodné,
úplné, průkazné nebo správné. Nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu
jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen
prokázat, že o souladu se skutečností existují vážné a důvodné pochybnosti. Podaří-li se správci
daně takové pochybnosti prokázat, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který
je pak svými dalšími tvrzeními a důkazy povinen rozptýlit pochybnosti správce daně. Daňový
subjekt bude zpravidla tyto skutečnosti prokazovat i jinými důkazními prostředky než vlastním
účetnictvím a evidencemi (srov. např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119,
č. 1572/2008 Sb. NSS, a navazující judikaturu). Správce daně samozřejmě není oprávněn daňový
subjekt vyzvat k prokázání čehokoli, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt
sám [nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, č. 130/1996 Sb.)].
[26] Tak tomu bylo také v nyní souzeném případě. Správci daně zůstaly i po provedených
daňových kontrolách pochybnosti ohledně využití zdanitelných plnění pro ekonomickou činnost
stěžovatelky (jednalo se zejména o nekonzistentní výpovědi svědků, smlouvu o dílo
pro provedení stavby rekonstrukce rodinného domu č. p. 23 Radimovice, ale zejména
z rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením ze dne 20. 12. 2016, z nějž bylo zřejmé,
že měl realizací povolené změny vzniknout rodinný dům o dvou bytových jednotkách).
[27] Správce daně a žalovaný prokázali důvodné pochybnosti o věrohodnosti a úplnosti
daňového tvrzení stěžovatelky, na kterou následně přešlo důkazní břemeno. Stěžovatelka proto
musela dalšími tvrzeními vyvrátit pochybnosti správce daně. Navrhla nechat zpracovat znalecký
posudek za účelem prokázání možnosti využití objektu ke komerčním účelům. Tento návrh
orgány finanční správy odmítly jako nadbytečný, jelikož charakter objektu byl již dostatečně
doložen listinnými důkazy (projektovou dokumentací a rozhodnutím o změně stavby
před dokončením) a hodnocení možnosti jiného využití bylo v této fázi řízení bez významu.
[28] Nejvyšší správní soud v této souvislosti obecně podotýká, že povinností správce daně
není provést veškeré důkazy navržené daňovým subjektem, nicméně je nutné provést ty důkazy,
které mohou přispět ke správnému stanovení daně (srov. rozsudek ze dne 15. 3. 2018,
č. j. 6 Afs 379/2017 - 54, bod 29 a zde citovaná judikatura). Zásada volného hodnocení důkazů
neznamená, že by správní orgán měl na výběr, které z důkazů provede a vyhodnotí a které nikoli
nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování
návrhu na provedení důkazů lze založit např. na tom, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení nebo,
že důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací
schopností. Odmítnutí provedení důkazu může být zdůvodněno také jeho nadbytečností,
a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení mimo jakoukoliv
pochybnost prokázána. Správní orgán je tak oprávněn rozhodnout, které z navržených důkazů
provede, nicméně jako nepodstatný, nezpůsobilý nebo nadbytečný nelze odmítnout důkaz, jímž
mohou být v souvislosti s jinými důkazy prokázány skutečnosti podstatné pro rozhodnutí
(rozsudek ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 Afs 29/2009 - 96). Správní orgány však musí vždy závěr
o odmítnutí důkazu řádně zdůvodnit.
[29] Stěžovatelka spatřuje nezákonnost postupu orgánů finanční správy, potažmo krajského
soudu, v tom, že k otázce užití objektu Villa Zelenka ke komerčním účelům nenechali zpracovat
znalecký posudek. S touto námitkou se krajský soud vypořádal srozumitelně a přesvědčivě
v bodech 35. a 36.
[30] Nejvyšší správní soud se v otázce nutnosti pořízení znaleckého posudku ztotožňuje
se závěry krajského soudu. Posouzení stavebně technické dokumentace k dotčené stavbě
nepředstavuje natolik odbornou otázku, aby bylo třeba pro správné určení skutkového stavu
třeba nechat zpracovat znalecký posudek. Ostatně orgány finanční správy popsaly skutková
zjištění z projektové dokumentace v bodech [36] – [39] napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka
v žalobě ani poté v kasační stížnosti neuvádí, které skutečnosti, vyjma možnosti komerčního
využití stavby, což správce daně nerozporoval, měly být znaleckým posudkem prokázány.
[31] Správní orgán může provést důkaz znaleckým posudkem tehdy, pokud je třeba
odborných znalostí k posouzení určitých skutečnosti. Ten slouží k posouzení skutečností, jejichž
poznání předpokládá zvláštní odborné znalosti a z takovýchto pozorování znalci následně
vyvozují znalecké úsudky (posudky). Znalci však v posudcích nesdělují úřadu nebo soudu
své názory a úsudky o otázkách rázu právního nebo o otázkách, k jejichž správnému porozumění
a řešení není zapotřebí odborných vědomostí nebo znalostí, nýbrž stačí, s ohledem na povahu
okolností případu, běžná úřední nebo soudcovská zkušenost a znalost (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 1 Afs 71/2009 - 113, 2313/2011 Sb. NSS.) Kasační soud
musí odmítnout stěžovatelčinu úvahu, že znalec může provést také právní posouzení věci.
[32] Taktéž námitka plánovaného provedení kolaudačního řízení nebyla dostatečná
k prokázání ekonomických záměrů stěžovatelky. Kolaudační souhlas nevylučuje jiné využití
objektu, než který je deklarován. Nadto je zřejmé, že stavba nebyla v průběhu řízení před orgány
finanční správy dokončena. Taktéž stěžovatelka nepředložila orgánům žádný kolaudační souhlas
ani rozhodnutí, kterým by podpořila své tvrzení.
[33] Na závěru žalovaného nemohlo nic změnit ani obecné konstatování stěžovatelky,
že již od prvotních fází počítala do budoucna s komerčním využitím objektu. Bylo právě
na ní, aby tato svá tvrzení v řízení před daňovými orgány prokázala (viz výše). Nejvyšší správní
soud dává stěžovatelce za pravdu v tom, že její podnikatelský záměr se mohl v průběhu času
měnit, nicméně i přes tuto skutečnost bylo právě její povinností rozumně vysvětlit rozpory
v jednotlivých tvrzeních poskytnutých správci daně a žalovanému.
[34] Dále stěžovatelka namítala, že jí správce daně ani žalovaný nedali prostor k uplatnění
důkazních návrhů. Otázkou součinnosti žalovaného se zabýval krajský soud v bodě
34. napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Orgány finanční
správy daly stěžovatelce prostor k uplatnění důkazních návrhů, a to například výzvou k uplatnění
práva vyjádřit se ke skutečnostem zjištěným při dokazovaní v rámci odvolacího řízení a výzvou
k prokázání skutečností ze dne 16. 10. 2018. Ze správního spisu plyne, že správce daně provedl
několik místních šetření navrhovaných stěžovatelkou, ta se však na místo nedostavila (viz např.
sdělení založené ve spise správce daně ze dne 18. 6. 2018). Také provedl navrhované výslechy
svědků. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatelky, že orgány finanční správy nedodržely
zásadu součinnosti, jelikož se nezabývaly jejími návrhy a neprovedly navrhované důkazy.
[35] Podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) nejsou
přípustné takové kasační námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatelka namítala, že daňové orgány neprovedly místní šetření
uvnitř objektu. V žalobě sice obecně namítala, že ji správce daně a žalovaný nedali prostor
k uplatnění důkazních návrhů, ovšem tuto konkrétní námitku (neprovedení místního šetření
uvnitř objektu) v žalobě proti napadenému rozhodnutí žalovaného nevznesla,
ač jí v tom nic nebránilo. Jedná se o skutečnost, která jí musela být známa již v průběhu řízení
před orgány finanční správy. Tato námitka tudíž není v kasační stížnosti přípustná. Zároveň nelze
krajskému soudu vytýkat, že se touto otázkou nezabýval, neboť byl při posuzování rozhodnutí
žalovaného vázán žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.).
[36] Není úkolem orgánů finanční správy provést maximum možných důkazů (jak požaduje
stěžovatelka), ale zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly pochybnosti. V nyní souzeném
případě náleželo stěžovatelce jak břemeno důkazní, tak i tvrzení (viz výše). Bylo
tedy na ní, aby žalovanému předložila takové důkazy, kterými by vyvrátila jeho pochybnosti
ohledně uplatněných odpočtů a naopak podpořila své tvrzení nároku na nadměrný odpočet daně
z přidané hodnoty.
[37] Orgány finanční správy tak nepochybily, jestliže neprovedly důkaz znaleckým posudkem.
Taktéž poskytly stěžovatelce dostatečnou součinnost při prokazování skutkového stavu.
Břemeno tvrzení však náleželo jí, bylo tedy její povinností vyvrátit pochybnosti žalovaného.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu