ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.379.2017:54
sp. zn. 6 Afs 379/2017 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška
(soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobkyně: GENOVA spol. s r. o., IČ 48265501, se sídlem Úpská 54, Svoboda nad Úpou,
zastoupená JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem Masarykova 1120/43,
Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
6. listopadu 2014, č. j. 28839/14/5200-11432-702271 v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2017, č. j. 15 Af 1/2015 - 194,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „finanční úřad“) zahájil dne 21. listopadu 2011
daňovou kontrolu žalobkyně na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010
(a na dani z přidané hodnoty). Dne 13. února 2013 finanční úřad žalobkyni dodatečným
platebním výměrem č. j. 295863/13/2501-24803-507771 doměřil daň z příjmů právnických osob
za uvedené zdaňovací období ve výši 1 677 890 Kč a uložil jí povinnost uhradit penále
z doměřené daně ve výši 335 578 Kč. Žalobkyně v odvolání proti dodatečnému platebnímu
výměru zpochybnila závěry finančního úřadu, že se jí nepodařilo prokázat, že výdaje na zakázky
„Demoliční práce objektů v areálu TPÚ Úžín“ (dále též „demoliční práce“) a „Bytové domy v k.
ú. Chlumec“ (dále též „bytové domy“) vynaložila a následně odečetla od základu daně v souladu
s §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
[2] V rámci první z uvedených zakázek měla žalobkyně jako subdodavatel společnosti
Teko Trnice, a.s. provádět demoliční práce v areálu společnosti Tlaková plynárna Ústí
nad Labem, a.s. (dále jen „TPÚ“), která byla prvotním zadavatelem zakázky. Žalobkyně
si na provedení prací dle svých tvrzení najala společnosti NOWAK, a.s. (dále jen „NOWAK“)
a CST plus s.r.o. (dále jen „CST“), přičemž druhá z uvedených zároveň působila
jako subdodavatel prvé a ani jedna z nich neměla zaměstnance. Členem statutárních orgánů obou
těchto společností byla stejná osoba, pan Tomáš Smrčka. Jako další subdodavatelé žalobkyně
při plnění zakázky na demoliční práce vystupovala společnost IRREC-IRON RECUPERY s.r.o.
a pan J. B. Dle názoru finančního úřadu však žalobkyně neprokázala, že výdaje na práce
fakturované těmito subdodavateli (demolice, zemní práce a přeprava v areálu TPÚ) odečetla od
základu daně v souladu se zákonem, tedy neprokázala, že se tito subdodavatelé na demoličních
pracích v roce 2010 skutečně podíleli (respektive že tyto práce vůbec proběhly).
[3] Zadavatelem zakázky na bytové domy byla obec Chlumec, jíž se žalobkyně zavázala dodat
projektovou dokumentaci pro výstavbu sedmi bytových domů. Součástí závazku žalobkyně bylo
už od počátku zadat zpracování dokumentace projekční kanceláři, zajistit jí podklady a další
nezbytnosti pro zpracování projektové dokumentace a převzít a zaplatit tuto
dokumentaci. Projektovou dokumentaci měl zpracovat Ing. P. N. Žalobkyně
jako svého subdodavatele pro zajištění investorsko-inženýrské činnosti angažovala opět
společnost NOWAK, a.s. (v té době ještě Energetické a montážní stavby Ústí nad Labem, a.s.),
která uzavřela další subdodavatelskou smlouvu se společností CST plus s.r.o. V průběhu práce
na projektové dokumentaci měla žalobkyně Ing. N. předat výškopisné a polohopisné zaměření
pozemku pro výstavbu, hydrogeologický a radonový průzkum, umístění všech inženýrských sítí
v okolí, vyjádření všech dotčených orgánů, územní rozhodnutí a stavební povolení. Ani výdaje
vynaložené v souvislosti s touto zakázkou však žalobkyně dle názoru finančního úřadu
nevynaložila v souladu s §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, zejména kvůli nesrovnalostem
mezi smlouvami žalobkyně s obcí Chlumec a těmi, které uzavřela se společností NOWAK.
Finanční úřad tak sice nerozporoval, že žalobkyně provedla nějaké práce pro obec Chlumec,
výdaje vynaložené na služby společnosti NOWAK s nimi však nesouvisely.
[4] Žalovaný v rámci odvolacího řízení uložil finančnímu úřadu doplnit podklady
pro rozhodnutí o odvolání. Žalobkyně dne 27. května 2014 navrhla k provedení další důkazy.
Finanční úřad žalovaného dne 18. července 2014 informoval, že v rámci doplnění podkladů
mimo jiné z daňového řízení vedeného se společností TPÚ převzal jako důkazní prostředky
protokoly o výslechu svědků H. V. a V. D. Svědek V. D. při výslechu dne 14. dubna 2014 uvedl,
že v areálu TPÚ v roce 2010 probíhaly nějaké práce. Prováděla je společnost TEKO, pro niž
tehdy pracoval. Osobně se účastnil demoličních prací – bourání menších přízemních či
jednopatrových budov, demontoval ocelové konstrukce. Konkrétně boural jeden objekt u zadní
vrátnice, menší objekty za sezónním zdrojem u výjezdu na novou skládku a nějaké objekty vedle
dílen údržby sezónního zdroje. Pamatuje si, že v areálu TPÚ tehdy pracovaly kromě žalobkyně
též společnosti Charvát, NOWAK, IRREC a CST. Pan H. V. dne 15. dubna 2014 vypověděl, že
měl jako zaměstnanec žalobkyně v roce 2010 na starosti recyklační stroje, tj. zpracování
stavebních sutí z demolic. V areálu TPÚ byl celkem třikrát, společně s dalšími dvěma zaměstnanci
žalobkyně. Další firmy, které v tomto areálu pracovaly, si nepamatuje. Rozdrcená suť zůstávala na
místě. Žalobkyně sice prý pro suť poslala auto, ale odvážení suti se svědek neúčastnil. H. V. dále
popsal, jak přesně práci pro žalobkyni vykonával. Kromě pana Marečka (tehdejšího jednatele
žalobkyně) jednal ještě s panem M., který zajišťoval přepravu. Svědek rovněž uvedl, že budovy
byly čerstvě zbourané, sám demolici neviděl, ale ruiny nebyly zarostlé trávou. Dle názoru
finančního úřadu ani jeden z těchto svědků nepotvrdil, že žalobkyně či její subdodavatelé
demoliční práce skutečně provedli.
[5] Finanční úřad též vyslechl Ing. N., projektanta ve věci týkající se zakázky na bytové domy.
Ten mimo jiné uvedl, že žalobkyně prostřednictvím osob jménem M., D. a T. zajišťovala
urychlení vyřízení žádostí pro vypracování projektové dokumentace, výškopisné a polohopisné
zaměření pozemku, hydrogeologický a radonový průzkum v místě stavby. Když však finanční
úřad svědkovi N. předložil fakturu, dle níž tyto práce provedl Ing. V., nedokázal svědek na
doplňující otázky odpovědět. Svědek nezná společnosti NOWAK ani CST, s panem Tomášem
Smrčkou se přátelí. Později Ing. N. zaslal finančnímu úřadu písemné podání, v němž potvrdil, že
výškopisné a polohopisné práce přijal od Ing. V. Žalobkyně dle jeho tvrzení plnila roli pošťáka a
zajišťovala urychlení schvalovacích procesů.
[6] M. M. při výslechu uvedl, že v letech 2009 a 2010 pro žalobkyni pracoval – vypisoval
žádosti, přikládal k nim podklady a žádal pracovníky příslušných organizací o jejich schválení. Na
příkaz jednatele žalobkyně Luboše Marečka společně s panem D. a paní T. spolupracovali s Ing.
N. a zajišťovali mu potřebné podklady.
[7] Finanční úřad provedl v rámci doplňovacího řízení též řadu dalších důkazů (například
vyslechl zástupce společností NOWAK a CST Tomáše Smrčku či subdodavatele žalobkyně pana
J. B., provedl místní šetření u Ing. V.) a některé další převzal z již zmíněného daňového řízení se
společností TPÚ, jejich rekapitulace však není pro toto řízení nutná.
[8] Dne 22. září 2014 žalovaný seznámil žalobkyni se zjištěnými skutečnostmi a vyzval ji,
aby se k nim vyjádřila. Žalobkyně ve stanovené lhůtě navrhla k provedení další důkazy a namítala,
že finanční úřad řadu z doposud navržených důkazů neprovedl. Žalobkyně též navrhla opětovně
vyslechnout svědky V. D. a H. V., provést výslech dr. D. a dr. T ., kteří se měli podílet na
inženýrské činnosti v rámci zakázky na bytové domy, a zopakovat výslech Ing. N. Žalobkyně
rovněž trvala na výslechu svého jednatele Luboše Marečka.
[9] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví odvolání žalobkyně zamítl. Setrval
na stanovisku, že žalobkyně neprokázala, že demoliční práce skutečně provedli tvrzení
subdodavatelé v deklarovaném rozsahu a v období uvedeném na fakturách (tedy v roce 2010).
Totéž platí pro zakázku na bytové domy. Náklady vynaložené v souvislosti s oběma zakázkami
tak nelze uznat za daňově účinné ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí též objasnil, proč nevyslechl svědky, které žalobkyně navrhovala
ve svém posledním vyjádření. Lukáš Mareček jako statutární orgán žalobkyně nemůže vypovídat
o okolnostech, které se jí týkají. K opakování výslechu V. D. a H. V. neshledal žalovaný důvod,
neboť tito svědci již byli vyslechnuti a jejich výpovědi vzal jako důkazy v úvahu. Svědci si však
podstatné skutečnosti nepamatují, nevzpomínají si na podrobnosti a jejich výpověď tak ztrácí
důkazní hodnotu. Ani výslech dr. D. a dr. T . nebyl dle názoru žalovaného nutný, a to proto, že
zástupce společností NOWAK a CST Tomáš Smrčka označil jako osobu, která měla práce pro
žalobkyni provádět, jen M. M. Jak pan Smrčka, tak pan M. byli vyslechnuti za přítomnosti
zástupce žalobkyně. Tito svědci by navíc mohli pouze potvrdit, že žalobkyně prováděla práce
v souvislosti se zakázkou na bytové domy, což však žalovaný nepopírá.
[10] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud“), který napadené rozhodnutí zrušil pro vadu řízení. Krajský
soud konstatoval, že využití důkazních prostředků získaných v jiných daňových řízeních obecně
nic nebrání, jsou-li respektována práva daňového subjektu se s těmito důkazy seznámit a vyjádřit
se k nim. V případě svědeckých výpovědí, u nichž je důležitá jejich přímost a bezprostřednost,
je však situace odlišná. Daňový subjekt má zásadně právo být přítomen výslechu svědků a klást
jim otázky. Pokud tedy žalobkyně výslovně navrhla výslech určitých svědků, nebylo možné
automaticky převzít protokoly o jejich výslechu z jiného daňového řízení. Žalovaný proto tím,
že nevyslechl svědky V. D.a a H. V. podstatně porušil ustanovení o daňovém řízení. Krajský soud
nicméně pochybnosti vymezené finančním úřadem ve vztahu k výdajům uplatněným žalobkyní
v souvislosti s oběma zakázkami považuje za zcela legitimní. Dle názoru krajského soudu
nemohly listinné důkazy, které žalobkyně v daňovém řízení předložila, prokázat provedení
předmětných prací. Krajský soud nicméně žalovanému vytkl, že nevyslechl V. D. a M. T., kteří se
měli dle tvrzení žalobkyně i dle výpovědí dalších svědků podílet na vyřizování žádostí
v souvislosti se zakázkou na bytové domy. Jejich úloha totiž není z dosavadního dokazování
zřejmá, nejde tedy o nadbytečný důkaz. Krajský soud považuje za nepřípustné, aby žalovaný
dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, pokud odmítl provést jí navržené
důkazy, což podpořil odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[11] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, jíž se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení. Krajský soud dle jeho názoru nesprávně posoudil význam neprovedených svědeckých
výpovědí pro daňové řízení, především v kontextu ostatních důkazů a zjištěných skutečností.
Výslech pana V. D., který byl proveden v daňovém řízení vedeném se společností TPÚ, nijak
nepřispěl k objasnění skutkového stavu, tedy k prokázání tvrzení žalobkyně, že v roce 2010
skutečně proběhly demoliční práce tak, jak je deklarováno na předložených fakturách. Stěžovatel
zdůraznil, že v rámci daňového řízení vedeného se žalobkyní byl vyslechnut jednatel jejích
tvrzených subdodavatelů (společností NOWAK a CST) pan Tomáš Smrčka, který však uvedl, že
tyto společnosti demoliční práce neprováděly a neměly vlastní zaměstnance, přičemž nebyl
schopen uvést, kdo tyto práce skutečně vykonal. Ani výpověď pana H. V., poskytnutá rovněž
v daňovém řízení vedeném se společností TPÚ, dle názoru stěžovatele nemohla tvrzení
žalobkyně prokázat. Při již provedených výsleších byly těmto svědkům kladeny otázky směřující
ke zjištění, jaké subjekty v roce 2010 v areálu TPÚ provedly demoliční práce, opakování těchto
výslechů proto považuje stěžovatel za nadbytečné úkony ve smyslu relevantní judikatury
Ústavního soudu. Stěžovatel dále vyslovil domněnku, že žalobkyně navrhla výslechy svědků čistě
účelově s ohledem na blížící se konec prekluzivní lhůty pro doměření daně. Neučinila tak totiž
ani v rámci daňové kontroly ani ve značně rozsáhlém odvolání proti dodatečnému platebnímu
výměru, nýbrž až v reakci na výzvu stěžovatele k vyjádření se k doplněnému dokazování, a to i
přesto, že je se společností TPÚ personálně propojena (v rozhodné době měly stejný statutární
orgán) a zastupoval je obě stejný advokát. Žalobkyně navíc netvrdila, že by opakování výslechů
navrhovala za účelem pokládání otázek svědkům, nýbrž nebyla spokojena se způsobem, jak
žalovaný tyto důkazy hodnotil.
[12] Stěžovatel nespatřuje žádný důvod ani pro výslech pana V. D. a paní M. T., opět
především s ohledem na celkový kontext skutečností zjištěných o zakázce na výstavbu bytových
domů. Svědci Ing. P. N. a M. M. tato dvě jména zmínili pouze obecně, aniž by uvedli konkrétní
informace o jejich spojení se zakázkou na výstavbu bytových domů. I v tomto případě je
stěžovatel přesvědčen, že pokud by žalobkyně výslech pana D. a paní T. považovala za tak
stěžejní, mohla jej navrhnout dříve než ve vyjádření k výsledkům doplnění dokazování.
S ohledem na seznam institucí, s nimiž měli navržení svědci jednat, a na to, že předseda
představenstva společnosti NOWAK pan Tomáš Smrčka popřel, že by tato společnost
inženýrskou činnost prováděla, považuje stěžovatel výslech těchto svědků za nadbytečný. V. D. i
M. T. byli při své činnosti úkolování jednatelem žalobkyně, nikoli deklarovaným subdodavatelem,
což potvrdili doposud navržení svědci. Dle názoru stěžovatele by tak výslech těchto dvou osob
nemohl pochybnosti obestírající průběh zakázky na výstavbu bytových domů rozptýlit.
[13] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud připomíná, že v daňovém řízení daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních
(§92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Jedná se
o základní zásadu ovládající dokazování v daňovém řízení. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. února 2005 č. j. 1 Afs 54/2004-125, není daňové řízení ovládáno
zásadou vyšetřovací, nýbrž je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše,
co sám tvrdí. Žalobkyně byla povinna prokázat nejen, že příslušné výdaje skutečně vynaložila,
ale též to, že je vynaložil za účelem dosažení, zajištění či udržení svých zdanitelných příjmů
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73). Důkazní
povinnost daňového subjektu se vztahuje i na faktickou stránku plnění ovlivňujícího základ daně,
tedy na prokázání jeho skutečné realizace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. dubna 2008, č. j. 7 Afs 18/2008 - 48).
[16] Jako důkazních prostředků přitom žalobkyně mohla využít všech podkladů, jimiž lze zjistit
skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány
v rozporu se zákonem, tedy zejména svá vlastní tvrzení opřená o listiny, znalecké posudky, svědecké
výpovědi a ohledání věci (§93 odst. 1 daňového řádu). Žalovaný podstatnou část žalobkyní
navržených důkazů provedl, řadu dalších provedl z vlastní iniciativy. Na druhou stranu,
některé důkazy, jejichž provedení se žalobkyně domáhala, provést odmítl, což byl jediný důvod,
proč krajský soud jeho rozhodnutí zrušil. Jednalo se přitom o dvě podstatně odlišné situace.
V té první žalovaný svědky D. a V. vyslechl, stalo se tak však v daňovém řízení vedeném s jiným
daňovým subjektem. Výslech dalších dvou svědků pak žalovaný vůbec neprovedl, neboť jej
považoval za nadbytečný.
III.1. Převzetí protokolů o výslechu svědků z daňového řízení se společností TPÚ
[17] Ve vztahu k prvé z těchto situací žalovaný namítá především, že tyto svědky vyslechl,
přičemž zástupce žalobkyně měl fakticky možnost se těchto výslechů zúčastnit,
neboť jak žalobkyni, tak společnost TPÚ zastupoval v daňovém řízení stejný advokát
a jejich statutární orgán představovala stejná osoba.
[18] V daňovém řízení obecně lze jako důkazní prostředky použít i veškeré podklady předané správci
daně jinými orgány veřejné moci, které byly získány pro jimi vedená řízení, jakož i podklady převzaté
z jiných daňových řízení nebo získané při správě daní jiných daňových subjektů (§93 odst. 2 daňového řádu),
nicméně je-li takovým podkladem protokol o svědecké výpovědi, správce daně na návrh daňového subjektu
provede svědeckou výpověď v rámci daňového řízení o této daňové povinnosti (odst. 3 citovaného ustanovení).
[19] Posledně citované ustanovení přitom odráží skutečnost, že daňový řád upřednostňuje
bezprostřední výpověď svědka před čtením protokolu o jeho výpovědi. „Smyslem je, že správce
daně i daňový subjekt se mohou, oproti statickému čtení protokolu, při výslechu svědka doptat na skutečnosti,
které jsou pro daný případ potřebné“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2015
č. j. 4 Afs 109/2015 - 41). „Klíčovou vlastností svědecké výpovědi, odlišující ji od jiných důkazních prostředků,
je rovněž její nezprostředkovanost – svědek vypovídá za přítomnosti pracovníka správce daně i daňového subjektu
a závěry o věrohodnosti a relevanci jeho výpovědi proto lze činit i z jeho nonverbálního projevu a celkového
dojmu, kterým působí.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 24/2007 - 119 ze dne
30. ledna 2008, č. 1572/2008 Sb. NSS).
[20] Z posledně citovaného rozsudku vyplývají též podmínky, za nichž mohou protokoly
o výpovědi svědků pořízené v jiných řízeních sloužit jako podklady pro rozhodnutí. (1) Nesmějí
být pořízeny účelově proto, aby správce daně zabránil daňovému subjektu v přítomnosti
u výslechu svědka a ve výkonu práva klást svědkovi otázky; (2) výslechy musejí být provedeny
v souladu se zákonem; a (3) musejí být daňovému subjektu zpřístupněny, aby se s jejich obsahem
mohl seznámit a případně navrhnout další důkazy. „V případě, že výpovědi svědků zaznamenané
v listinách jsou v rozporu s jinými důkazy provedenými v daném daňovém řízení, je třeba tyto rozpory odstranit,
přičemž – je-li možno příslušného svědka předvolat – nejvhodnější cestou zpravidla bude jeho výslech,
při němž mu budou nejasnosti předestřeny. Svědka je třeba vyslechnout vždy, požaduje-li to daňový
subjekt, ledaže se jedná o požadavek vedený toliko snahou mařit či účelově prodlužovat
daňové řízení“ (zvýraznil nyní rozhodující senát Nejvyššího správního soudu).
[21] Je pravda, že stěžovatel (až) v kasační stížnosti na obstrukční charakter důkazních návrhů
žalobkyně poukazoval. Nejvyšší správní soud však s tímto hodnocením nesouhlasí. Žalobkyně
totiž výslech svědků navrhla ihned poté, co ji žalovaný vyzval k vyjádření se k výsledkům
doplnění dokazování. Dříve přitom nemohla vědět o tom, že žalovaný hodlá výslechy svědků
pořízené v řízení s jiným daňovým subjektem použít jako důkaz v řízení s ní samotnou.
Je sice pravda, že žalobkyni i společnost TPÚ zastupoval stejný advokát a že ve statutárních
orgánech obou tehdy působila stejná osoba, žalobkyně tedy o tom, že žalovaný pány D. a V.
vyslechl, vědět mohla. Avšak až z výzvy stěžovatele k vyjádření žalobkyně seznala, že svědecké
výpovědi, které finanční úřad získal v jiném daňovém řízení, budou sloužit jako důkazy i v řízení
o její daňové povinnosti. Reakce žalobkyně v podobě návrhu na „opakování“ výslechu těchto
svědků je proto logická a nelze ji a priori považovat za účelovou snahu o prodloužení daňového
řízení.
[22] Nejvyšší správní soud znovu připomíná výše citovaný §93 odst. 3 daňového řádu.
Toto ustanovení provedení výslechu svědka, jehož výpověď je zachycena v protokolu,
který správce daně zamýšlel použít jako důkaz v jiném daňovém řízení, neváže na splnění
žádných podmínek – s výjimkou situací, kdy výslech svědka není reálně možný (například
v případě jeho úmrtí – srov. důvodovou zprávu k §93 daňového řádu, sněmovní tisk č. 685/0, 5.
volební období, www.psp.cz). Stěžovatel tedy nemohl odmítnout provést výslech V. D. a H. V.
proto, že při své předchozí výpovědi tito svědci neuváděli potřebné podrobnosti o zakázce na
demoliční práce a neuvedli nic, co by prokázalo tvrzení žalobkyně, že společnosti NOWAK a
CST pro ni skutečně práce v souvislosti s touto zakázkou provedly.
[23] Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Správa daní je sice neveřejná (§9 odst. 1 daňového řádu), nicméně právo daňového
subjektu být přítomen při významných úkonech správce daně a vyjádřit se ke všem prováděným
důkazům musí být respektováno i v daňovém řízení (nález Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2004,
sp. zn. II. ÚS 173/01, N 2/32 SbNU 9). Podle §96 odst. 5 daňového řádu má daňový subjekt
právo být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky v rámci dokazování svých práv a povinností. Má rovněž
právo být o provádění svědecké výpovědi včas vyrozuměn.
[24] Je sice pravda, že výslechu svědka H. V. se účastnil zástupce společnosti TPÚ – advokát
který v daňovém řízení zastupoval i žalobkyni. Daňové řízení se společností TPÚ se však týkalo
daňové povinnosti této společnosti, pro niž však bylo zcela irelevantní, zda žalobkyně pro plnění
svého závazku provést pro ni demoliční práce využila služeb subdodavatelů či nikoli. Zástupce
společnosti TPÚ tudíž neměl důvod ptát se svědka na okolnosti, které mohly podpořit tvrzení
žalobkyně, že demoliční práce pro společnost TPÚ za ni částečně provedli subdodavatelé. Nelze
tudíž dovozovat, jak to činí stěžovatel, že právo žalobkyně klást svědkovi otázky vykonával její
zástupce, který během výslechu svědka V. působil jako alter ego zcela odlišného subjektu.
[25] U výslechu svědka V. D. pak nebyl zástupce společnosti TPÚ vůbec přítomen, nelze tak
hovořit ani jakési o zprostředkované ochraně procesních práv žalobkyně. Platí navíc výše
uvedené, že výslech tohoto svědka se týkal daňové povinnosti prvotního objednatele demoličních
prací, na niž to, zda žalobkyně angažovala subdodavatele, nemělo významnější vliv. Svědek D.
navíc zmínil, že v areálu TPÚ pracovala společnost NOWAK a pan Smrčka „z firmy asi CTS“.
Kategorický závěr žalovaného, že tento svědek nemůže v žádném případě potvrdit skutkovou
verzi událostí prosazovanou žalobkyní, proto nebyl na místě.
[26] Nejvyšší správní soud na základě uvedeného činí dílčí závěr, že stěžovatel tím,
že na žádost žalobkyně nevyslechl svědky V. D. a H. V., porušil §93 odst. 2 a 3 a §96 odst. 5
daňového řádu, a zatížil tak své řízení podstatnou vadou. Stěžovatel totiž na jednu stranu
vycházel z nezákonných důkazů, neboť k použití protokolů o výslechu těchto svědků jako
listinných důkazů nebyly splněny zákonné předpoklady. Zároveň tyto svědky nevyslechl, i když
k tomu byl podle §93 odst. 3 daňového řádu povinen bez ohledu na to, jak důležité jejich
výpovědi mohly být. Lze v zásadě konstatovat, že pokud stěžovatel výpovědi těchto svědků
nepovažoval za podstatné pro posouzení daňové povinnosti žalobkyně, neměl z daňového řízení
se společností TPÚ přebírat protokoly o jejich výsleších. Pokud tak však učinil, musel současně
respektovat právo žalobkyně požadovat výslech těchto svědků ve „svém“ daňovém řízení.
[27] Zdůvodnění stěžovatele, proč svědky D. a V. nevyslechl, navíc nemůže obstát. Protokoly
o jejich výpovědích jsou totiž v kontextu daňového řízení vedeného se žalobkyní nezákonným
důkazem a stěžovatel nemohl výslech svědků na návrh žalobkyně odmítnout pouze s poukazem
na jejich obsah. Stěžovatel se tak fakticky dopustil nepřípustného hodnocení důkazů před jejich
provedením, které nelze akceptovat ani za situace, kdy jsou pochybnosti ohledně průběhu
zakázky na demoliční práce v řadě ohledů opodstatněné, což uznal již krajský soud. Pochybení
stěžovatele proto představuje závažné porušení procesních práv žalobkyně a vadu řízení ve
smyslu §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a
sama o sobě postačuje k jeho zrušení.
III.2. Neprovedení výslechů V. D. a M. T.
[28] Druhým důvodem, proč krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí, bylo odmítnutí
stěžovatele vyslechnout svědky V. D. a M. T., kteří se měli podílet na inženýrské činnosti
v souvislosti se zakázkou bytové domy. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nesprávně
vyhodnotil úlohu těchto osob při plnění zakázky, což mohl objasnit právě jejich výslech.
[29] Nejvyšší správní soud k tomu obecně podotýká, že povinností správce daně není provést
veškeré důkazy navržené daňovým subjektem, nicméně je nutné provést ty důkazy, které mohou
přispět ke správnému stanovení daně (jak konstatoval Krajský soud v Českých Budějovicích
již v rozsudku ze dne 3. května 2002 sp. zn. 10 Ca 61/2002, což následně potvrdil Ústavní soud
v usnesení ze dne 6. listopadu 2002 sp. zn. IV. ÚS 487/02; z novějších rozhodnutí viz například
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 15 Af 101/2015 - 46).
V tomto případě byl stěžovatel povinen provést všechny žalobkyní navrhované důkazy,
které mohly potvrdit, že část inženýrských činností v souvislosti se zakázkou na bytové domy
pro žalobkyni provedla společnost NOWAK. Nejvyšší správní soud přitom dospěl ke stejnému
závěru jako krajský soud, totiž že výslech V. D. a M. T. takovým důkazem mohl být.
[30] Svědek M. M. při výslechu dne 13. května 2014 na otázku správce daně, s kým při své
činnosti pro žalobkyni spolupracoval, uvedl: „S panem Marečkem Lubošem – můj zaměstnavatel,
s panem D., který není zaměstnanec GENOVY, je to můj známý. Pan D. V. měl také svoje úkoly, které
vyřizoval, pozval ho tam pan Mareček. Paní T. M., která také není zaměstnanec GENOVY, pozval si ji pan
Mareček.“ Na otázku, zda žádosti vyřizoval pouze on sám, nebo zda se na tom podílel i někdo
jiný, svědek M. odpověděl: „I jiní lidé se na tom podíleli. Minimálně ty co jsem jmenoval pan Mareček, D. a
paní T.“
[31] Z uvedeného v žádném případě nevyplývá, že by V. D. a M. T. úkolovala přímo
žalobkyně. Skutečnost, že je ke spolupráci přizval tehdejší jednatel žalobkyně Luboš Mareček, nic
nevypovídá o tom, pro koho tyto osoby pracovaly (tedy zda náhodou nepracovaly pro
deklarovaného subdodavatele žalobkyně). Skutečnost, že jednatel společnosti NOWAK Tomáš
Smrčka označil jako jediného spolupracovníka pana M. M. (strana 37 rozhodnutí stěžovatele),
není důvodem pro odmítnutí výslechu těchto osob. Rozpor v tvrzeních svědků Smrčky (dle
něhož měla společnost NOWAK spolupracovat pouze s M. M.) a M. (jenž označil další osoby,
které se na plnění zakázky měly podílet) naopak bylo třeba odstranit, přičemž jako ideální důkazní
prostředek pro takový postup se jeví právě výslech V. D. a M. T.
[32] Nejvyšší správní soud vzal v úvahu i výpověď Ing. P. N. ze dne 18. března 2014, který
pouze potvrdil, že kromě pana M. spolupracoval i s panem D. a paní T. Nejvyššímu správnímu
soudu není zcela jasné, proč stěžovatel z této trojice vyslechl pouze pana M., když ten sám V. D.
a M. T. zmínil. Jediným možným důvodem tak zůstává tvrzení pana Tomáše Smrčky, který
potvrdil spolupráci pouze s M. M., které však, jak již Nejvyšší správní soud uvedl, mělo být pro
stěžovatele spíše impulzem pro výslech pana D. a paní T. než pro jeho odmítnutí.
[33] Ani v tomto případě přitom nesdílí Nejvyšší správní soud dojem, že důkazní návrhy
žalobkyně v tomto směru byly vedeny pouze snahou prodloužit odvolací řízení. Stejně
jako v případě výslechů svědků D. a V. i těmito návrhy žalobkyně spíše reagovala na výsledky
značně rozsáhlého doplnění dokazování v odvolacím řízení, což jí v žádném případě nelze
vytýkat.
[34] Lze tedy uzavřít, že ani v tomto případě krajský soud nepochybil. Stěžovatel odmítl
vyslechnout dva svědky, jejichž výslech žalobkyně navrhovala, aniž by k tomu byly splněny
podmínky. Lze proto ve shodě s krajským soudem konstatovat, že vycházel z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu a zatížil tak své rozhodnutí vadou ve smyslu §76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 2005,
č. j. 1 Afs 51/2004 - 75).
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou,
pročež ji ve smyslu poslední věty §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[36] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, v řízení o kasační stížnosti jí však nevznikly
žádné náklady, a náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu