ECLI:CZ:NSS:2022:1.AFS.80.2021:45
sp. zn. 1 Afs 80/2021 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: CarTec Ostrava
s.r.o., se sídlem Vítkovická 3246/1a, Ostrava, zastoupena Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M.,
advokátem se sídlem Italská 2581/67, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2020,
č. j. 3306/20/5100-41453-712735, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2021, č. j. 22 Af 18/2020 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
advokáta Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala u Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) přiznání
k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015, v němž vykázala nadměrný odpočet
ve výši 36.247.362 Kč. Dne 20. 4. 2015 správce daně zahájil postup k odstranění pochybností,
který ukončil dne 23. 6. 2015, a téhož dne zahájil daňovou kontrolu. Platebním výměrem
doručeným dne 14. 3. 2018 správce daně žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty ve výši
1.407.572 Kč. Žalovaný následně vyhověl odvolání žalobkyně a změnil platební výměr
tak, že vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši původně tvrzené žalobkyní. Správce daně následně
přiznal žalobkyni úrok z daňového odpočtu za období od 23. 9. 2015 do 13. 4. 2018 podle §254a
zákona č. 280/2009 Sb. (dále jen „daňový řád“) ve znění účinném do 30. 6. 2017 a úrok
z neoprávněného jednání správce daně za období od 14. 4. 2018 do 6. 3. 2019 podle §254 odst. 1
daňového řádu. Napadeným rozhodnutím žalovaný pouze změnil výrok tak, že snížil výši
přiznaných úroků.
[2] Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předně uvedl,
že mezi stranami není sporu o skutková zjištění. Žalobkyně však rozporovala to, za jaké období
a v jaké výši jí náleží „kompenzace“ za nepřiměřeně dlouho zadržovaný nadměrný odpočet.
Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2020
č. j. 1 Afs 445/2019 - 47 č. 4055/2020 Sb. NSS, EP ENERGY. V tomto rozsudku se kasační
soud zabýval §254a daňového řádu ve znění do 30. 6. 2017. Krajský soud proto posuzoval
účinky novely provedené zákonem č. 170/2017 Sb. s účinností od 1. 7. 2017. Ta přitom
v přechodném ustanovení (čl. XI, bod 3) odkazovala právě na §254a daňového řádu ve znění
před účinností novely. Kasační soud však ve výše citovaném rozsudku dovodil, že tato právní
úprava odporovala právu Evropské unie, a proto nebyla použitelná. Pokud jde o vztah
mezi úrokem z neoprávněného jednání správce daně (§254 daňového řádu) a úrokem
z nadměrného odpočtu (§155 daňového řádu), odkázal na odst. 42 rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2014 č. j. 7 Aps 3/2013 - 34, Kordárna, ve znění opravného
usnesení ze dne 5. 11. 2014 č.j. 7 Aps 3/2013 - 40. Skutkovou situaci v tomto rozsudku
měl krajský soud za shodnou s nynějším případem, pouze s tím rozdílem, že ve věci Kordárna
byl daňovému subjektu nárok na odpočet z části přiznán a z části odepřen. Druhá část byla
přiznána až po rozhodnutí odvolacího orgánu. Z tohoto důvodu není rozhodná lhůta pro vrácení
nadměrného odpočtu podle §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále
jen „zákon o DPH“), na což poukazoval žalovaný.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Uvedl, že rozsudek ve věci EP ENERGY je třeba aplikovat, ale pouze na §254a daňového řádu
ve znění do 30. 6. 2017. Za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017 náleží žalobkyni úrok
ze zadržovaného nadměrného odpočtu ve smyslu rozsudku Kordárna, a to jak ve vztahu k výši
tohoto úroku, tak k okamžiku jeho vzniku. V případě druhého časového úseku,
tedy od 1. 7. 2017, však na věc dopadá novelizovaný §254a odst. 3 daňového řádu. Stěžovatel
má za to, že pokud přechodné ustanovení zákona č. 170/2017 Sb. odkazuje na §254a ve znění
do 30. 6. 2017 a toto ustanovení bylo zároveň Nejvyšším správním soudem ve věci
EP ENEERGY shledáno jako neaplikovatelné pro rozpor s evropským právem, není možné
aplikovat ani přechodné ustanovení. Zjednodušeně řečeno, pokud je nepoužitelná právní norma,
na kterou odkazuje jiná norma, stíhá tuto odkazovací normu stejný osud. Argumentaci
přechodným ustanovením čl. XI. bod 3 zákona č. 170/2017 Sb. současně považuje stěžovatel
za překvapivou, neboť žalobkyně jím neargumentovala v žalobě. Krajský soud tak dovodil
nutnost aplikace §155 odst. 5 daňového řádu v obou časových úsecích na důvodech
neobsažených v žalobě.
[4] Ustanovení §254a daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017 současně zaplňuje mezeru
v právu, které se věnuje kasační soud ve věci Kordárna. Rozsudek ve věci EP ENERGY byl vydán
až po účinnosti novely, a zákonodárce tudíž nemohl počítat s tím, že norma, na kterou odkazuje
přechodné ustanovení, nebude souladná s evropským právem. Nelze tak bez dalšího uzavřít,
že se použije §155 odst. 5 daňového řádu, pokud přechodné ustanovení odkazuje na §254a
ve znění do 30. 6. 2017. Na místě by tak bylo použít §254a ve znění od 1. 7. 2017, neboť
ten stanoví úrok ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o dva procentní body (na rozdíl
od předchozího znění, které vypočítalo úrok pouze jako repo sazbu zvýšenou o jeden procentní
bod). Úrok zvýšený o dva procentní body je podle stěžovatele současně souladný s evropským
právem. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 4. 2020, ve spojených věcech
C-13/18 a C-126/18, Sole-Mizo a Dlmandi Mezögazdasági, platí, že členské státy nemají úroky
určovat podle základních sazeb centrální banky, pokud by byly nižší než sazby, za něž si může
neúvěrový subjekt půjčit peníze na úvěrovém trhu. To platí, jestliže se neuplatní úrok, jehož cílem
je nahradit škodu vzniklou daňovému subjektu znehodnocením peněz inflací. Z toho
podle stěžovatele vyplývá, že nejprve je třeba výši úroku porovnat s inflací, a pokud inflaci úrok
nepokryje, následně srovnat jeho výši s úroky dostupnými na úvěrovém trhu pro neúvěrové
instituce. Stěžovatel v kasační stížnosti srovnal výši repo sazby v jednotlivých obdobích a míru
inflace podle údajů Českého statistického úřadu. Tato výše podle stěžovatele dokazuje, že §254a
daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017 vyhovuje požadavkům Soudního dvora. Ten současně
v rozsudku ze dne 28. 2. 2018, C-387/16, Nidera BV, připustil, že úrok může být nižší
než skutečná škoda vzniklá v důsledku delšího prověřování nadměrného odpočtu. Současně
stěžovatel poukázal na stanovisko generálního advokáta ve věci Sole-Mizo, podle nějž má být úrok
spíše paušalizovanou náhradou škody způsobené nemožností s penězi nakládat po určitý čas,
a tedy být založen na výši inflace než na výši úrokových sazeb na úvěrovém trhu. Na toto
stanovisko ve svém rozsudku odkázal také Soudní dvůr. Navíc daňový subjekt může skutečnou
škodu žalovat podle zákona č. 82/1998 Sb.
[5] Stěžovatel také namítl, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť počátek
úročení úrokem z neoprávněného jednání správce daně soud dovozuje z rozsudku Kordárna.
Současně však neuvádí, jak na věc tento rozsudek dopadá, jestliže předmětem přezkumu nebylo
rozhodnutí podle §254 daňového řádu. Tento rozsudek se naopak zabývá absencí výslovné
úpravy kompenzující nadměrný odpočet, tedy právě tehdejší neexistencí §254a daňového řádu.
Závěry o lhůtách v rozsudku ve věci Kordárna se vztahují k §155 odst. 5 daňového řádu, avšak
na nynější věc pro časový úsek od 1. 7. 2017 dopadají §254 a 254a daňového řádu s počátkem
lhůty podle §105 odst. 1 zákona o DPH. Právě lhůtu určenou podle posledně jmenovaného
ustanovení nepovažuje krajský soud za rozhodnou, aniž by vysvětlil proč. Proto je jeho rozsudek
stižen vadou nepřezkoumatelnosti. Jinými slovy, krajský soud nevysvětluje, proč již okamžikem
doručení rozhodnutí o stanovení daně jedná správce daně nezákonně.
[6] Podle stěžovatele je nutné §105 odst. 1 zákona o DPH aplikovat také v případě,
že je nezákonně zadržován odpočet. Takový postup brání nepředvídatelnému rozlišování
mezi těmi, kterým je odpočet zadržen a kterým není. Pokud by účastníku byl nárok na odpočet
DPH přiznán, běžela by správci daně lhůta podle tohoto ustanovení. Není důvodu, aby tomu
v nynějším případě bylo jinak. Opačný postup porušuje zásadu rovnosti. Stěžovatel v tomto
ohledu odkázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 10. 2013, C-431/12, Rafinaria Steaua
Romana.
III. Vyjádření žalobkyně a replika žalovaného
[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasila s tezí, že by pro nesoulad §254a
daňového řádu ve znění do 30. 6. 2017 s evropským právem bylo nepoužitelné též přechodné
ustanovení zákona č. 170/2017 Sb., které na něj odkazuje. Pokud by se na tvrzení stěžovatele
přistoupilo, pak by bylo na místě užít judikaturu týkající se časové působnosti norem, na kterou
žalobkyně odkázala. Stručně řečeno, stěžovatel je při tvrzené nepoužitelnosti přechodných
ustanovení povinen aplikovat právní úpravu účinnou v době vzniku daňového dluhu, tedy v roce
2015. Nedůvodné je tvrzení, že krajský soud založil své rozhodnutí ve vztahu k užití §155 odst. 5
daňového řádu po 1. 7. 2017 na důvodech neuvedených v žalobě. Žalobkyně v žalobě namítla
nesprávnou aplikaci §254a daňového řádu a současně tvrdila, že na její případ dopadá §155
odst. 5 téhož zákona.
[8] Pokud jde o úrokové sazby podle §254a daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017, nejsou
souladné s evropským právem. Především proto, že z rozsudku Soudního dvora Sole-Mizo plyne,
že sazba nesmí být nižší, než je cena peněz na úvěrovém trhu, a současně musí být vyšší,
než je míra inflace. Úrok má totiž kompenzační charakter. V období červenec 2017 až březen
2019 pouze část sazeb dle §254a daňového řádu dosahuje stejné či vyšší míry jako sazby
na úvěrovém trhu pro nefinanční subjekty. Žalobkyně má tedy za to, že sazba neplní požadavky
Soudního dvora vyslovené v rozsudku Sole-Mizo. Pokud stěžovatel tvrdí, že sazba úroku vyhovuje
požadavkům evropského práva, jestliže „přibližně pokrývá inflaci“, pak jde o zjevné porušení
požadavků Soudního dvora. Ten totiž nehovoří o přibližném pokrytí, ale převýšení.
Podle srovnání žalobkyně byla inflace vyšší od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017. Žalobkyně odkázala
na rozsudek kasačního soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 Afs 77/2014 - 76. Podle něj platí,
že účelem úroku z prodlení placeného daňovým subjektem (do 31. 12. 2006 penále),
je kompenzovat státu výpadek daňových příjmů, které si musí opatřit jinak (reflektuje tak cenu
peněz) a současně funguje jako preventivní opatření – motivuje daňový subjekt k řádnému plnění
povinností. Proto je povaha tohoto úroku shodná s úrokem v soukromoprávních vztazích. Výše
úroku podle §254a daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017 však funkci paušalizované náhrady
škody plnit nemůže. Žalobkyně poukázala také na výši účinnou od 1. 1. 2021, která činí repo
sazbu navýšenou o čtyři procentní body.
[9] Pokud jde o argumentaci krajského soudu rozsudkem Kordárna, nejde
o nepřezkoumatelnou pasáž, jak tvrdí stěžovatel. V nynější věci a v rozsudku Kordárna nastaly
tytéž okolnosti. Správce daně vyplatil zadržovaný odpočet až po zrušujícím rozhodnutí
o odvolání. Jediným rozdílem oproti nynější věci je to, že v nynější věci byl odpočet správcem
daně zadržován celý, nikoliv pouze z části jako ve věci Kordárna. Co se týče aplikace §105 zákona
o DPH, má žalobkyně za to, že stěžovatel nereflektuje dvě skutečnosti. Zaprvé, byla žalobkyni
stanovena vlastní daňová povinnost a lhůta se tedy nemohla vůbec rozběhnout, a proto zadruhé,
počala běžet až vydáním rozhodnutí o odvolání ze dne 26. 2. 2019. Podle rozsudku Kordárna
však musí úroky podle §155 odst. 2 a podle §254 daňového řádu navazovat, a pokud
by šlo přistoupit na argumentaci stěžovatele, pak by se žalobkyni po dobu oněch 30 dnů
nedostala vůbec žádná kompenzace.
[10] Stěžovatel v replice k vyjádření uvedl, že přechodná ustanovení mají akcesorický
charakter, a proto je stíhá stejný osud jako ustanovení, na něž odkazují. Pokud jde o judikaturu
týkající se časové působnosti norem, na niž odkazuje žalobkyně, pak tato na nynější věc skutkově
nedopadá. Dále stěžovatel reagoval na námitky týkající se úroků. Podle judikatury Soudního
dvora musí jít o přiměřenou náhradu, která může být vyšší či nižší než skutečná škoda. Není
reálné, aby paušálně stanovený úrok reflektoval individuální situaci daňového subjektu. Pokud
jde o aplikaci §105 zákona o DPH, setrval stěžovatel na své předchozí argumentaci.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] V nynější věci jsou spornými otázky výkladu a aplikace §105 odst. 1 zákona o DPH
a přechodného ustanovení čl. XI bod 3 zákona č. 170/2017 Sb.
[13] Podle §105 odst. 1 zákona o DPH „[v]znikne-li v důsledku vyměření nadměrného odpočtu
vratitelný přeplatek vyšší než 100 Kč, vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu.
To neplatí, pokud vznikne vratitelný přeplatek změnou stanovené daně na základě dodatečného vyměření.“
Podle čl. XI bod 3 zákona č. 170/2017 Sb. platí, že „[u] daňového odpočtu uplatněného v řádném
daňovém tvrzení nebo dodatečném daňovém tvrzení, u kterého lhůta pro jeho podání uplynula přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, se uplatní úrok z daňového odpočtu podle §254a zákona č. 280/2009 Sb., ve znění
účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“
[14] Kasační soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Tu spatřuje stěžovatel
v tom, že krajský soud dostatečně nevysvětlil, jak na nyní projednávanou věc dopadá rozsudek
ve věci Kordárna a proč není rozhodná lhůta stanovená v §105 odst. 1 zákona o DPH.
Podle judikatury kasačního soudu jsou nepřezkoumatelná taková rozhodnutí, z nichž není zřejmé,
jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Nepřezkoumatelný je také
rozsudek, ve kterém soud založil své rozhodnutí na skutečnostech v řízení nezjišťovaných
či zjištěných v rozporu se zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je i takový rozsudek, jehož
odůvodnění si vnitřně odporuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76).
[15] Je třeba poznamenat, že napadený rozsudek krajského soudu je na samé hranici
přezkoumatelnosti, avšak posouzení krajského soudu ještě obstojí. Kasační soud má ve shodě
s žalobkyní za to, že rozsudek Kordárna na nynější věc dopadá právě proto, že žalobkyni
byl zadržen nadměrný odpočet. Tato skutková situace je tak téměř shodná s tou, jíž se soud
zabýval v rozsudku Kordárna, s tím rozdílem, že v této věci byl odpočet z části přiznán a z části
zadržen. Stěžovatel také namítl, že argumentace ve vztahu §155 daňového řádu nebyla obsažena
v žalobě. Toto tvrzení však neodpovídá obsahu žaloby, neboť žalobkyně na řadě míst výslovně
odkazuje na aplikaci §155 daňového řádu ve smyslu závěrů rozsudku Kordárna, z nějž tato
argumentace obsahově vychází (viz bod 7.22 a následující žaloby).
[16] Pokud jde o lhůtu stanovenou v §105 odst. 1 zákona o DPH, Nejvyšší správní soud
má za to, že v nynější věci nastala situace odlišná od „standardní situace“, na níž pamatuje toto
ustanovení. Především proto, že §105 odst. 1 zákona o DPH ve znění do 31. 12. 2020 hovoří
o vratitelném přeplatku vzniknuvším v důsledku vyměření nadměrného odpočtu. Nynější věc
je však odlišná v tom, že nadměrný odpočet nebyl zpočátku přiznán, neboť správce daně vyměřil
žalobkyni vlastní daňovou povinnost. Jinými slovy, §105 odst. 1 zákona o DPH se týká situací,
kdy k vyměření nadměrného odpočtu dojde na základě daňového tvrzení a nikoliv v důsledku
rozhodnutí odvolacího orgánu, který zrušil pro nezákonnost předchozí platební výměr správce
daně. Krajský soud tak podle kasačního soudu mířil tímto směrem, ačkoliv se v odůvodnění
napadeného rozsudku vyjádřil lakonicky tak, že lhůta podle tohoto ustanovení není pro řešený
případ rozhodná. Jestliže by Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, krajský soud by věc
zjevně posoudil obdobně. Takový postup by účastníkům řízení nepřinesl žádný benefit
a odporoval by zásadě procesní ekonomie.
[17] Pokud jde o argumentaci rozsudkem EP ENERGY, i tu lze považovat za správnou.
Nelze přistoupit na tvrzení stěžovatele, že přechodné ustanovení zákona č. 170/2017 Sb.
je nepoužitelné, neboť odkazuje na právní úpravu, která byla shledána rozpornou s právem EU.
Podle čl. XI bod 3 zákona č. 170/2017 Sb. se použije úrok podle §254a daňového řádu ve znění
do 30. 6. 2017 u daňového odpočtu, který byl uplatněn v řádném či dodatečném daňovém
tvrzení, u nějž lhůta pro podání uplynula přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 170/2017 Sb.
To znamená, že přechodné ustanovení odkazuje na znění §254a daňového řádu do 30. 6. 2017,
jež se použije i v případě úroků vzniklých za období následující po tomto datu.
[18] Intertemporální norma je ze své povahy procesním a neutrálním ustanovením
v tom smyslu, že subjekty práva pouze směřuje k určitému časovému znění normy obsahující
vlastní pravidlo chování. Skutečnost, že ustanovení, na které přechodná norma odkazuje,
je následně shledáno rozporným s evropským právem, tedy na její použití nemůže mít vliv.
Stěžovatel navíc polemizuje se samotným smyslem přechodných ustanovení, neboť v nynější věci
jde o určení toho, jaká norma se použije pro výpočet úroku ze zadržovaného odpočtu DPH
uplatněného v daňovém tvrzení, lhůta, k jehož podání uplynula přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 170/2017 Sb. Nedává tak smyslu, aby na nynější věc dopadalo ustanovení §254a
daňového řádu ve znění od 1. 7. 2017, pokud ani zákonodárce jeho zpětné použití nezamýšlel.
Opačný postup nabourává důvěru daňového subjektu v to, že na jeho případ nebude použita
právní úprava se zpětnou účinností. Navíc, jak správně poznamenává žalobkyně, rozsudky
kasačního soudu nemají derogační účinek, a tak na §254a ve znění do 30. 6. 2017 ani na čl. XI
bod 3 zákona č. 170/2017 Sb. nelze pohlížet jako na neexistující ustanovení.
[19] Krajský soud tak postupoval správně, jestliže použil přechodné ustanovení, které
jej odkázalo na úpravu, jež se pro rozpor s evropským právem rozhodl nepoužít. Krajskému
soudu tedy nic nebránilo vzít v úvahu závěry rozsudku Kordárna. K němu se ostatně kasační soud
přihlásil v řadě rozhodnutí (například rozsudky ze dne 6. 10. 2016, č. j. 9 Afs 225/2015 - 72,
ze dne 15. 12. 2016, č. j. 7 Afs 173/2016 - 26, ze dne 12. 1. 2017, č. j. 7 Afs 196/2016 - 33, ze dne
12. 1. 2017, č. j. 4 Afs 206/2016 - 32, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Afs 51/2016 - 43). Stejně
tak krajský soud postupoval správně při aplikaci závěrů rozsudku EP ENERGY. Proto v případě,
že se nepoužije právní úprava úroku ze zadržovaného odpočtu, na který by se jinak užil §254a
daňového řádu ve znění do 30. 6. 2017, platí nadále pravidla vymezená rozsudkem ve věci
Kordárna. Žalobkyni tedy za uvedené období náleží úrok podle §155 odst. 5 daňového řádu.
Závěry krajského soudu tak obstojí. S ohledem na výše uvedené nepovažoval Nejvyšší správní
soud za nezbytné se zabývat zbytkem kasačních námitek, neboť nejsou pro posouzení této věci
rozhodné.
V. Závěr a náklady řízení
[20] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a proto
mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a v řízení
o kasační stížnosti byla zastoupena advokátem. Proto jí náleží náhrada nákladů o kasační stížnosti
v podobě nákladů účelně vynaložených na právní zastoupení. Zástupce žalobkyně učinil v řízení
o kasační stížnosti jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve smyslu §11 odst. 1
písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 3.100 Kč. Zástupci žalobkyně
náleží také paušální náhrada nákladů advokáta ve výši 300 Kč podle §13 advokátního tarifu.
Celkem tedy 3.400 Kč. Jelikož je zástupce žalobkyně společníkem právnické osoby, jenž
je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o tuto daň ve výši 21 % (§35 odst. 10
s. ř. s.), tedy o 714 Kč. Celkem je tedy stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
o kasační stížnosti 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce advokáta Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2022
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu