ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.14.2022:38
sp. zn. 1 As 14/2022 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Tomaier Legal advokátní
kancelář s.r.o., se sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10, zastoupené Mgr. Tomášem
Urbanem, advokátem se sídlem Vřesová 685/16, Praha 8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím
Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí Ing. R.
M., osoby pověřené řízením Ředitelství silnic a dálnic, ze dne 14. 8. 2019, č. j. 16087/2019-10000,
v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 8. 12. 2021, č. j. 8 A 131/2019 – 120,
takto:
I. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení se zamítá.
II. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
III. Osobě zúčastněné na řízení se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost
ve výši 5.000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího
právního zástupce JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení a procesní vývoj věci
[1] Žalobkyně se žádostí ze dne 23. 5. 2019 domáhala podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, po osobě zúčastněné na řízení poskytnutí „kopie znaleckého
posudku Vysokého učení technického v Brně, Fakulty stavební, který byl pro [žalovaného] vypracován
na základě Smlouvy o poskytování služeb ze dne 14. 3. 2019 uzavřené s VUT, č. ŘSD: OIST-000596,
č. VUT: 4255/2019/00, která byla uzavřena na základě veřejné zakázky ‚D1 modernizace, úsek 12 –
posouzení stavu vozovky, soudně znalecký posudek‘, evidenční číslo (ISPROFIN/ISPROFOND) 500 155
0003“. Ta rozhodnutím ze dne 7. 6. 2019, č. j. 13395-2019-10300, (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“) uvedenou žádost odmítla, přičemž uplatnila důvody dle §11 odst. 1 písm. b) a §11
odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Proti tomuto se žalobkyně
odvolala; Ing. R. M., pověřený řízením žalovaného, následně rozhodnutím ze dne 14. 8. 2019,
č. j. 16087/2019-10000, podané odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobkyně se odmítnutí své žádosti dále bránila žalobou k Městskému soudu v Praze
(dále též „městský soud“), který rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 8 A 131/2019 - 60,
rozhodnutí Ing. R. M., osoby pověřené řízením Ředitelství silnic a dálnic ČR, ze dne 14. 8. 2019,
č. j. 16087/2019-10000, a rozhodnutí ze dne 7. 6. 2019, č. j. 13395-2019-10300, zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení. Tento rozsudek však kasační soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. 1As
173/2021-34, neboť zákonem č. 111/2019 Sb., který novelizoval zákon o svobodném přístupu
k informacím, došlo ke změně v §20 odst. 5 daného zákona. V důsledku této novely měl městský
soud jako s žalovaným jednat s Úřadem pro ochranu osobních údajů (nikoliv tedy s Ředitelstvím
silnic a dálnic ČR).
[3] Městský soud proto znovu ve věci rozhodl shora nadepsaným rozsudkem; odstranil
vytýkanou vadu, přičemž opětovně rozhodnutí Ing. R. M., osoby pověřené řízením Ředitelství
silnic a dálnic ČR, ze dne 14. 8. 2019, č. j. 16087/2019-10000, a rozhodnutí Ředitelství silnic
a dálnic ČR ze dne ze dne 7. 6. 2019, č. j. 13395-2019-10300, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu
k novému projednání.
[4] Dospěl přitom k závěru, že v souzeném případě není dán důvod pro neposkytnutí
požadované informace (znaleckého posudku) dle §11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném
přístupu k informacím. Z obsahu znaleckého posudku usoudil, že ten sloužil jako podklad
pro rozhodnutí, v jakém režimu zadat veřejnou zakázku na opravu zkoumaného úseku dálnice,
přičemž v této věci bylo již rozhodnuto a posudek tak nyní nepožívá výluky z poskytnutí
informace na základě uvedeného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud
osoba zúčastněná na řízení argumentovala, že tento posudek sloužil též pro jiná rozhodnutí
(volbu procesní strategie), tuto argumentaci soud označil za ničím nepodloženou
a nejednoznačnou.
[5] Dále též neshledal, že by požadovanou informaci bylo možno podřadit pod výluku
dle §11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť nemá přímý vztah
k soudním sporům, na které odkazuje osoba zúčastněná na řízení. Obecná souvislost požadované
informace (znaleckého posudku) s touto veřejnou zakázkou sama o sobě nezakládá důvod
pro odmítnutí žádosti z toho důvodu, že Ředitelství silnic a dálnic ČR vede v souvislosti s touto
zakázkou určité soudní spory či jejich vedení zvažuje. Podstatné je, jaký je konkrétní předmět
toho kterého znaleckého posudku a zda se přímo vztahuje ke sporné otázce.
[6] Následně městský soud zavázal správní orgán, aby v rámci nového projednání zvážil
ochranu práv třetích osob k předmětu práva autorského podle §11 odst. 2 písm. c) zákona
o svobodném přístupu k informacím, jako jiný možný důvod pro odmítnutí požadované
informace.
II. Důvody kasační stížnosti
[7] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského
soudu kasační stížnost, a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] V obecné rovině nejprve uvedla, že městský soud dostatečně nezohlednil individuální
skutkové okolnosti případu, které v dané věci hrají zcela zásadní roli, přičemž odkázala na řadu
soudních sporů, které vede se společností GEOSAN GROUP a.s., kterou zastupuje žadatel,
přičemž samotný obsah a podstata předmětných soudních sporů bezprostředně souvisí s nyní
posuzovanou žádostí žalobce o poskytnutí informací. Poskytnutí požadované informace
by založilo prolomení principu rovnosti účastníků občanského soudního řízení, a tím i dotčení
na jejich právech. Městský soud dle ní pochybil, jestliže uvedené skutečnosti dostatečně
nezohlednil a neprovedl ani test proporcionality. Následně uzavřela, že vzhledem ke konkrétním
okolnostem projednávané věci, je nutno upřednostnit ústavně zaručené základní právo
na rovnost zbraní v občanském soudním řízení před právem na informace o činnosti osoby
zúčastněné na řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
[9] Ve vztahu k odmítnutí žádosti dle §11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu
k informacím setrvala na svém odůvodnění, že požadovaný znalecký posudek nevznikl
při přípravě rozhodnutí o tom, zda vypsat nebo nevypsat uvedenou veřejnou zakázku v režimu
jednacího řízení bez uveřejnění. Informace (znalecký posudek) vznikla jako podklad
pro rozhodnutí o tom, jakým způsobem, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se osoba zúčastněná
na řízení bude svých práv domáhat soudní cestou vůči odpovědným subjektům, přičemž toto
rozhodnutí doposud nebylo učiněno konečně a o všech potenciálních nárocích osoby zúčastněné
na řízení. Neobstojí dále ani údajný zájem na transparentnosti veřejné zakázky (který městský
soud identifikoval), neboť požadovaná informace nijak nesouvisí s procesem, jakým byla veřejná
zakázka zadávána, ani s tím, jakým způsobem došlo k výběru zhotovitele této veřejné zakázky.
V tomto ohledu proto uzavřela, že se v nyní posuzovaném případě uplatní §11 odst. 1 písm. b)
zákona o svobodném přístupu k informacím. Neposkytnutí požadované informace tak bylo
správné, jelikož osoba zúčastněná na řízení nebyla povinna na základě této zákonné výluky
předmětnou informaci poskytnout jakémukoli subjektu, a to z důvodu ochrany svého práva
na spravedlivý proces, rovnost účastníků soudního řízení a rovnosti zbraní v soudním řízení.
[10] K odmítnutí žádosti dle §11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím
zopakovala, že je naplněn i tento důvod, neboť požadované informace bezprostředně souvisí
s výše popsanými soudními řízeními, kde by mohly být žalobcem použity. Dále uvedla,
že Ústavní soud České republiky v této souvislosti judikoval (bez bližší konkretizace), že účastník
řízení nemůže být nucen vydávat dle informačního zákona takové podklady, které souvisí
s probíhajícím soudním řízením, které by mohly jeho pozici jakkoli v konečném důsledku zhoršit
či ohrozit, neboť pokud by tomu tak bylo, byl by takový účastník řízení a priori v jakémkoli řízení
automaticky znevýhodněn. Tím by pak nebyla zachována zásada rovnosti zbraní a zachování
spravedlivých podmínek pro spravedlivý výsledek soudního řízení.
[11] Nesouhlasila též se závěrem městského soudu, že požadovaný posudek „nebyl způsobilý být
relevantním důkazem v žalovaným namítaných soudních řízeních”. Uvedla, že toto tvrzení je zcela
v rozporu s obsahem předmětného znaleckého posudku, který se zabývá stavem předmětného
díla a vadami, které toto dílo v dané době vykazovalo. Pokud je přitom předmětem soudních
řízení mimo jiné nárok zhotovitele (a i klienta žalobce) na zaplacení prací, které měl na témže díle
provést, je znalecký posudek, který posuzuje faktický stav díla v rozhodné době, zcela jistě
podkladem, který je způsobilý být důkazem v takovém soudním řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou,
proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] V souzené věci jde o opakovanou kasační stížnost, soud se tedy nejprve zabýval otázkou
její přípustnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. K přípustnosti opakované kasační
stížnosti lze předně odkázat na usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, v němž se konstatuje: „opakovaná kasační stížnost,
v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší
správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé
kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech případu.“ Platí však, že vysloveným závazným
právním názorem v předchozím řízení je následně vázán krajský i Nejvyšší správní soud (srov.
usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021 - 50).
[14] V projednávané věci byl předchozí rozsudek městského soudu zrušen z důvodu
procesního pochybení; věcným přezkumem uplatněných námitek se kasační soud proto
nezabýval, kasační stížnost je proto přípustná.
[15] Kasační soud poznamenává, že jeho úkolem není obšírně vyvracet opakující
se argumentaci stěžovatelky, kterou se již dostatečně zabýval městský soud v napadeném
rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33, či rovněž nález ÚS ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). Místo
toho bude stručně formulovat své právní závěry. Tato argumentace je nadto místy mimoběžná
s podstatou nyní projednávaného případu, neboť stěžovatelka například obsáhle a opakovaně
uvádí, že §11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím se neuplatní toliko
na písemnosti, jejichž původcem je soud, ale též jiný subjekt. Tento právní závěr však není
v posuzované věci sporný, ostatně jej výslovně uvedl i městský soud, viz například bod 54
napadeného rozsudku. Obdobně nepřiléhavý je i odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 2. 2021, č. j. 10 As 411/2020 - 34, neboť otázka posouzení advokáta, coby
„společenského hlídacího psa“ v nyní souzené věci nebyla nijak řešena a není pro danou věc
ani relevantní (odkazovaný rozsudek se týkal poskytování informací o platech zaměstnanců
povinného subjektu).
[16] Napadený rozsudek rovněž splňuje kritéria přezkoumatelnosti, neboť v něm městský
soud dostatečně a uceleně vysvětlil, proč podanou žalobu považuje za důvodnou. Městský soud
jasně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odkázal jak na relevantní právní úpravu,
tak související judikaturu správních soudů a zcela adresně přezkoumal jednotlivé úvahy uvedené
v odůvodnění napadených rozhodnutí. Jedná se tak o srozumitelné a řádně odůvodněné
rozhodnutí.
[17] I přes na první pohled obsáhlou argumentaci stěžovatelky lze podstatu sporu formulovat
ve stručnosti takto. Z obsahu žalobou napadených rozhodnutí, jakožto i kasační stížnosti vyplývá,
že osoba zúčastněná na řízení (povinný subjekt) neposkytla požadovaný znalecký posudek
s tím, že žadatel je právní zástupce společnosti, se kterou Ředitelství silnic a dálnic ČR vede
soudní spory, které souvisí s předmětem tohoto posudku (tj. dálnicí „D1 – úsek 12“), a tyto
informace by mohly být využity proti ní v některém z probíhajících soudních sporů. Tím by došlo
k narušení rovnosti zbraní a práva na spravedlivý proces. Tuto skutečnost pak podřadila
pod důvody pro odmítnutí žádosti o informace dle §11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném
přístupu k informacím a §11 odst. 4 písm. b) téhož zákona. Odůvodnění žalobou napadených
rozhodnutí je přitom místy obecné a kusé; kupříkladu v rozhodnutí o odvolání je k námitce
nenaplnění důvodu pro odmítnutí žádosti dle §11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu
k informacím toliko uvedeno, že tato námitka je nepřiléhavá, neboť požadovaný znalecký
posudek je podkladem pro další rozhodnutí ve vztahu k soudnímu řízení sp. zn. 41 Cm 17/2019
vedeného u městského soudu, a tedy vztahující se ke klientovi žadatele.
[18] S touto základní premisou stěžovatelky, která byla zopakována a obšírně rozvedena
v kasační stížnosti se však kasační soud ve shodě s městským soudem neztotožňuje. Odkázat
lze na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2022, č. j. 1 As 96/2021 - 43, ve kterém
soud obdobnou argumentaci taktéž odmítl a uvedl, že: „závěr povinného subjektu a městského soudu
o možnosti odmítnutí poskytnutí informací toliko s ohledem na jejich využití v budoucím (soukromoprávním)
sporu, naráží na smysl a účel zákona o svobodném poskytování informací. Jedním z aspektů práva na informace
je vnější kontrola moci veřejné. Zřejmě nedosažitelným ideálem v demokratickém právním státě je stav, ve kterém
moc soudní postrádá návrhy na zahájení řízení tohoto typu – stát dělá vše pro občana a občan vše pro stát
(nevznikají mezi nimi spory). Kontrola moci veřejné proto zákonitě může vést i k situacím, že její výkon
(byť i přenesený či zprostředkovaný skrze veřejné finance) bude v některých případech nesprávný či nezákonný
(a to v rovině civilní, správní či dokonce i trestní). Nelze proto vyloučit z toho vyplývající soudní spory. Paušální
neposkytování informací právě s ohledem na hrozící soudní spor, proto bez dalšího nemůže být důvodem
pro odmítnutí informace s odkazem na zákaz zneužití práva. Lze si ovšem představit situace, ve kterých
o zneužití práva půjde. Účel a smysl práva na informace však bude v takových žádostech vymizelý (např.
poskytnutí již zjevně držených informací, obcházení negativních rozhodnutí o nahlížení do spisu či jiné informace
skrze podávání žádostí o informace apod.). V opačném případě by bylo možno odmítat žádosti o poskytnutí
informace právě toliko s ohledem na hrozící odhalení protiprávnosti. V situaci, v níž povinný subjekt nevykonává
svou činnost zákonně, by to vedlo k absurdnímu závěru, že povinný subjekt informace poskytne, nezjistí-li,
že hrozí odhalení jeho pochybení, tudíž soudní spor či jiné obdobné řízení; a naopak, informaci by povinný subjekt
odmítal poskytnout, pokud by se nezákonností dopouštěl a poskytnutí informace by mohlo vést k (soudnímu)
sporu.“ Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, samotná skutečnost, že požadovaný dokument
by mohl být využit v soudním sporu, nebo s ním v obecné rovině souvisí, není dostatečným
důvodem pro odmítnutí poskytnutí požadované informace.
[19] Nepřiléhavý je v této souvislosti odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 2/10, neboť ten se zabýval otázkou poskytování nepravomocných soudních
rozhodnutí, kde nadto soud výslovně odmítl námitku vztahující se k porušení principu rovnosti
zbraní a rovnosti procesního postavení podle občanského soudního řádu. Argumentaci, že „stát
v postavení účastníka občanského soudního řízení je právnickou osobou, a nikoli subjektem veřejné moci
disponujícím vrchnostenskou pozicí, pročež v tomto svém postavení není povinnou osobou podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Interpretace opačná by založila prolomení principu rovnosti účastníků
občanského soudního řízení, a tím i dotčení v právech plynoucích z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod“, kterou převzala stěžovatelka v bodě 18 a následujících kasační stížnosti, pak nelze
přisvědčit, neboť se jedná o odlišné stanovisko soudců Pavla Holländera, Vlasty Formánkové,
Jiřího Muchy, Jiřího Nykodýma a Michaely Židlické, nikoliv závěr nálezu Ústavního soudu, který
tuto argumentaci naopak nevyslyšel a rozhodl opačně.
[20] Odůvodnění napadených rozhodnutí je v části objasňující vztah mezi požadovaným
posudkem a probíhajícími soudními spory značně kusé a obecné, přičemž při omezení ústavního
práva na informace důkazní břemeno leží právě na povinných subjektech. Tento nedostatek
se stěžovatelka snaží zhojit v obsáhlé kasační stížnosti, kde své jednotlivé úvahy „dovysvětluje
a rozvádí“, to však již značně nad rámec odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí, která byla
předmětem soudního přezkumu provedeným městským soudem, jehož rozsudek nyní kasační
soud přezkoumává. K tomu však kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení neslouží. Nelze
tak považovat za nezákonný právní závěr městského soudu, který vyhodnotil vztah znaleckého
posudku a „rozhodnutí o procesní strategii“ jako okrajový a nejednoznačný. Naopak městský
soud po prostudování znaleckého posudku zcela správně posoudil jako dominantní vztah
požadované informace (posudku) a rozhodnutí povinného subjektu o způsobu zadání dotčené
veřejné zakázky.
[21] V tomto ohledu tak nelze přisvědčit ani neméně obecné a neurčité argumentaci
stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti, že naplnění důvodu pro odmítnutí žádosti dle §11
odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím je dáno tím, že „doposud nebylo učiněno
konečně a o všech potencionálních nárocích osoby zúčastněné na řízení“. Přistoupení na takto formulovanou
argumentaci by znamenalo nepřípustné rozšíření výluk z obecného pravidla poskytnout
požadované informace, neboť všechny výjimky musejí být vykládány restriktivně (shodně
též viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2022, č. j. 1 As 96/2021 - 43).
[22] Argumentaci povinného subjektu je třeba odmítnout tím spíše, že v souzené věci
nerozlišujícím způsobem odmítl žádost bez jakékoliv úvahy o tom, zda poskytnutí, byť i části,
informací, povede k porušení smyslu a účelu zákona, případně jeho obcházení, resp. zda i část
poskytnutí informací má potenciál způsobit tvrzenou újmu (narušit právo na spravedlivý proces).
[23] Obecně je při poskytování informací pro povinný subjekt stěžejní otázka „jaké
informace“ chce tazatel poskytnout, nikoliv „kdo je oním tazatelem“. Informace, které povinný
subjekt poskytuje, jsou totiž zpravidla i zveřejnitelné všem. Ostatně jak uvedl kasační soud
již v rozsudku ze dne 21. 6. 2012, č. j. 9 As 101/2011 – 108 „pro posouzení věci je podle zákona
o svobodném přístupu k informacím zcela irelevantní, jaké pohnutky žadatele o poskytnutí informací k podání
žádosti vedly. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší hodnotit stěžovatelem předestřené osobní zájmy na získání
předmětných informací. Z hlediska posouzení věci je naopak rozhodné, zda byly nebo nebyly splněny podmínky
stanovené §11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím a zda se v případě stěžovatelovy
žádosti jedná o informaci, kterou byl povinný subjekt povinen poskytnout, či nikoli.“ V nyní posuzovaném
případě však povinný subjekt převážně hodnotí naopak osobu žadatele a její vztah k požadované
informaci, potažmo stěžovatelce.
[24] V této souvislosti jsou pak irelevantní odkazy stěžovatelky na soudní řízení vedená
u městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 27/2020 a další, která však v době rozhodnutí
správního orgánu nebyla vedena; podle §75 s. ř. s. vychází soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu, to platí i pro následný přezkum rozhodnutí
městského soudu ze strany Nejvyššího správního soudu, který nemůže tyto novější okolnosti brát
v úvahu.
[25] Pro úplnost kasační soud dodává, že povinností městského soudu nebylo provést test
proporcionality, jak to požaduje stěžovatelka. Soud přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí
ve vztahu k námitkám uplatněným v žalobě a následně přistoupil k jejich zrušení, přičemž
ve smyslu pravomoci soudu dle §16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím jako
jiný důvod pro odmítnutí žádosti identifikoval možnou autorskoprávní ochranu (viz bod 66
napadeného rozsudku).
[26] V další části kasační stížnosti stěžovatelka obšírně namítá, že v souzeném případu došlo
ke zneužití práva na informace (aniž by však zneužití práva bylo explicitním důvodem
pro odmítnutí žádosti o informace v rámci žalobou napadených rozhodnutí). Ve vztahu
k možnému zneužití práva na informace městský soud v napadeném rozsudku správně
konstatoval, že „jako samostatný důvod pro odmítnutí žádosti o informace, lze zneužití práva uplatnit pouze
tehdy, pokud okolnosti, které pro něj svědčí, nelze plnohodnotně promítnout do posouzení jiných v zákoně
uvedených důvodů pro odmítnutí žádosti o informace (jedná se tedy o subsidiární důvod odmítnutí žádosti
o informace)“ a následně uzavřel, že v nyní posuzované věci se o zneužití práva na informace
nejedná. Vzhledem k tomu, že doposud nebyly řádně vyhodnoceny všechny jiné, v zákoně
uvedené důvody pro odmítnutí žádosti o informace, je v této chvíli předčasné, paušálně,
ve vztahu k celé žádosti o informace, uzavřít, že v nyní souzeném případě se o zneužití práva
nejedná. Ani městský soud se totiž nezabýval tím, zda by nebylo možno poskytnout alespoň část
požadované informace. V tomto ohledu je proto třeba závěry městského soudu korigovat;
to však nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku jako takovou, neboť úvahy o možném
zneužití práva městský soud učinil obiter dictum a nepředstavují důvody, pro které byla žalobou
napadená rozhodnutí zrušena.
[27] Závěrem Nejvyšší správní soud plně souhlasí s městským soudem, že v dalším řízení bude
na žalovaném, aby posoudil, zda požadovaný znalecký posudek podléhá autorskoprávní ochraně
či nikoliv, případně též ověřil existenci jiných důvodů pro odmítnutí požadované informace.
Tím může být například zneužití práva (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2014, č. j. 6 As 68/2014 – 21). Pokud takové důvody shledá, nesmí rozhodnutí povinné
osoby postrádat úvahy o tom, proč namísto alespoň části, nebyly poskytnuty žádné požadované
informace, resp. žádná část požadovaného znaleckého posudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu netrpí
nezákonností z důvodů tvrzených stěžovatelkou a z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny
ani vady dle §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Obecný princip procesní úspěšnosti
pro rozhodování o náhradě nákladů řízení se podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního
soudu uplatní i ve vztahu mezi osobou zúčastněnou na řízení a dalšími účastníky řízení, je pouze
třeba identifikovat, na jaké straně sporu osoba zúčastněná na řízení s ohledem na obsah
své kasační stížnosti stála (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010
č. j. 2 As 15/2009 - 242, č. 2020/2010 Sb. NSS). V tomto případě se osoba zúčastněná na řízení
dožadovala zrušení rozsudku městského soudu, který vyhověl žalobci a zrušil napadená správní
rozhodnutí, tudíž v řízení o kasační stížnosti stála stěžovatelka zjevně na straně žalovaného,
proti žalobci. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, stejně jako žalovaný. Naopak žalobci by náležela náhrada nákladů řízení
od stěžovatelky, avšak ten v souzeném případu žádný úkon neučinil.
[30] Nejvyšší správní soud výrokem III. rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku.
Rozšířený senát v usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014 - 60, č. 3396/2016 Sb. NSS,
vyložil §6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“) tak, že účastník řízení podávající ve své věci opakovaně
kasační stížnost proti rozhodnutí krajského (městského) soudu vydanému poté, kdy bylo
předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti téhož účastníka Nejvyšším správním soudem
zrušeno, již není povinen soudní poplatek za tuto další kasační stížnost platit, pokud ve věci
již jednou tento poplatek zaplatil. O žalobě proti napadenému rozhodnutí městský soud již dříve
rozsudkem rozhodl, ten však byl pro procesní vadu zrušen ke kasační stížnosti stěžovatelky.
V tomto prvém řízení byl již soudní poplatek za kasační stížnost uhrazen. Za nyní projednávanou
kasační stížnost proto již soudní poplatek uhrazen být neměl, a soud stěžovatelku proto chybně
vyzval k jeho uhrazení. Podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích mimo jiné platí, že soud
vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu. S ohledem
na to bylo na místě v tomto druhém řízení o kasační stížnosti zaplacený soudní poplatek ve výši
5.000 Kč vrátit a to ve lhůtě dle §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu