ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.344.2020:38
sp. zn. 1 As 344/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: HERO CZECH,
s. r. o., se sídlem Radlická 751/113e, Praha 5, zastoupené JUDr. Filipem Winterem, advokátem
se sídlem Hanusova 1537/3a, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 5. 2017,
č. j. RRTV/8094/2017-had, sp. zn. 2016/963/had/HER, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 A 113/2017 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce advokáta
JUDr. Filipa Wintera náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 9. 5. 2017 („napadené rozhodnutí“) shledala, že žalobkyně
porušila povinnosti stanovené v §5d odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně
a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
účinném do 6. 9. 2016 („zákon o regulaci reklamy“), ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011, o poskytování informací o potravinách
spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES)
č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady 90/496/EHS, směrnice
Komise 1999/10/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES, směrnic Komise
2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004 („nařízení EU č. 1169/2011“).
Žalovaná uložila stěžovatelce podle §8a odst. 2 písm. j) a §8a odst. 6 písm. b) zákona o regulaci
reklamy pokutu ve výši 50.000 Kč.
[2] K porušení shora citovaných ustanovení podle žalované došlo zadáním obchodního
sdělení o výrobku žalobkyně Sunar, který byl odvysílán dne 6. 9. 2016 v 19:15:32 hod.
na programu Prima COOL. V tomto reklamním spotu zaznívá, že Vitamín A přispívá ke správné
funkci imunitního systému, kyselina alfa-linolenová přispívá k rozvoji mozku a železo přispívá
k rozvoji poznávacích funkcí u dětí. Tyto vlastnosti jsou v rámci obchodního sdělení
vyzdvihovány a deklarovány jako specifická vlastnost potraviny Sunar tvrzením: „Bystrý mozek,
imunita, poznávací funkce a mlsný jazýček. Po kom to má? Po Sunaru.“, čímž je spotřebitel
přesvědčován, že uvedené složení produktu zajišťující konkrétní potřeby zdravého vývoje
je právě a pouze předností Sunaru, ačkoliv jde o látky, jejichž obsah je u daného sortimentu
pokračovací výživy povinný ze zákona. Reklama tak uvedeným zpracováním uvádí spotřebitele
v omyl o povaze výrobku a jeho domnělých přednostech. Žalovaná uvedla, že v reklamě je sice
užito nadsázky při prezentaci schopností a dovedností dítěte, avšak látky uváděné
v doprovodných informacích jsou dle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 54/2004 Sb.,
o potravinách určených pro zvláštní výživu a o způsobu jejich použití, v určitém minimálním
množství povinnou součástí pokračovacích výživ. V reklamě sice nedochází k přímému srovnání
s jinými produkty a není tvrzeno, že uvedené složky jsou „nadstandardní“, avšak je výslovně
zdůrazňována přítomnost určitých složek, což je přesně obsahovým prvkem, který je nařízením
EU č. 1169/2011 zakázán.
II. Posouzení věci městským soudem
[3] Žalobkyně proti rozhodnutí žalované podala žalobu, které městský soud vyhověl,
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[4] Městský soud z reklamního spotu, který provedl k důkazu, zjistil, že informace o složkách
obsažených v daném produktu, tedy o vitamínu A, kyselině alfa-linolenové a železu, se v reklamě
objevuje pouze krátce a tak malým písmem, že i zvýšeně pozorný spotřebitel, kterým zajisté může
být rodič, jenž hledá pro své malé dítě vhodnou pokračovací kojeneckou výživu, není schopen
tuto informaci přečíst, natož dostatečně zaregistrovat a vytvořit si příslušnou myšlenkovou
konstrukci. Žalovaná totiž předpokládá, že daný divák, který vnímá vysílané obchodní sdělení,
si jej nejprve všimne, stihne přečíst informace o obsažených složkách na konci reklamy, následně
si přehraje reklamu zpětně ve své paměti, uvědomí si, že právě dané složky jsou příčinou
vlastností, které byly dítěti v tomto obchodním sdělení přičítány a v nadsázce zobrazeny
v až neuvěřitelných schopnostech dítěte, a že tyto vlastnosti jako důsledek zmíněných složek dítě
získá pouze ze Sunaru, jak bylo v reklamě uvedeno.
[5] Soud zdůraznil, že je zde nutno počítat s jen o něco více informovaným a pozorným
a o něco méně rozumným, tedy zranitelnějším spotřebitelem, neboť se jedná o rodiče, který
se jednak zvýšeně zajímá o stravu svého malého dítěte a při vysílání takového obchodního sdělení
mu tedy věnuje vyšší pozornost, na druhou stranu je však snáze ovlivnitelný, pokud je daný
produkt nadměrně vychválen a implicitně označen za nejvhodnější pro zdravý psychický i fyzický
vývoj dítěte. Ani od takového spotřebitele však nelze očekávat takovou širokou myšlenkovou
úvahu, která by ho vedla ke složkám, jež mohl v daném obchodním sdělení sotva postřehnout.
Městský soud souhlasil se žalovanou, že daný spot přisuzuje dítěti až nadsazené schopnosti, které
mají být důsledkem konzumace potraviny vyráběné žalobkyní, což může za konkrétních
okolností vést k závěru o porušení čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení EU č. 1169/2011. Z daného
obchodního sdělení však nelze seznat a bez většího přemýšlení si utvořit myšlenkovou
konstrukci, že je to právě v důsledku obsažených a v obchodním sdělení zmíněných složek, které
se jinak v pokračovacích kojeneckých výživách vyskytují běžně, jak uzavřela a opakovaně
zdůraznila žalovaná. Nejedná se tedy o adekvátní skutkovou příčinu, která by byla spojena
s jednáním žalobkyně, jež vedlo k porušení příslušných ustanovení předpisů EU na ochranu
spotřebitele.
III. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Ačkoliv
stěžovatelka výslovně neodkazuje na důvody podle §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní („s. ř. s.“), z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se jedná o důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a d), neboť stěžovatelka namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu. Závěr soudu považuje za nejasný, vnitřně rozporný a současně zdůrazňuje
negativní dopad napadeného rozsudku na budoucí rozhodovací praxi žalované, která byla tímto
rozhodnutím výrazně posunuta a omezena ve vztahu k zákonným povinnostem spojeným
s ochranou spotřebitele. Městský soud nahradil závěry a úvahy žalované vlastním posouzením,
aniž by však postupoval v souladu se stávající judikaturou (stěžovatelka v této souvislosti
odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 7 As 148/2012 - 28).
Soud měl provést dokazování za stejných technických podmínek, jako bylo provedeno
stěžovatelkou ve správním řízení.
[7] Ze závěrů soudu podle stěžovatelky vyplývá, že pokud by jakýkoliv zadavatel v rámci
svého obchodního sdělení uvedl graficky zpracované informace takovým způsobem,
že by nemusely být každému divákovi zřejmé a neučinil by si následně myšlenkovou konstrukci,
pak by obsahem takovéhoto sdělení mohlo být cokoliv bez ohledu na plnění zákonných
povinností, případně jejich porušování. De facto by byla legitimní i podprahová reklama, neboť
v případě podprahové reklamy divák nevnímá skrytý obsah. Navíc, i kdyby předmětná
doprovodná informace nebyla seznatelná, pak dojde k nežádoucí situaci a zamezení ochrany
spotřebitele, neboť dle závěru městského soudu by se každé v reklamě obsažené sdělení
v rozporu s právními předpisy stalo nepostižitelným, neboť každý takovýto zadavatel bude moci
argumentovat, že divák neměl možnost takovéto informace postřehnout a dodat jim patřičný
myšlenkový význam. Tudíž nemohlo dojít k porušení předpisů. Takovýto výklad nejenže
je nežádoucí, ale nemá ani oporu v zákoně či samotném zrušeném rozhodnutí. Městský soud
navíc zcela opomíjí fakt, že každá televizní reklama je vysílána v rámci reklamní kampaně
opakovaně, tudíž je pravděpodobné, že ji divák zhlédne mnohokrát. A takové opakované
zhlédnutí už má výrazný persvazivní dopad.
[8] V reklamě je jasně a pregnantně uvedeno: „Bystrý mozek, imunita, poznávací funkce
a mlsný jazýček. Po kom to má? Po Sunaru“. Jak jinak už by mohlo být transparentněji v reklamě
prezentováno, že mimořádné schopnosti dítěte jsou právě a pouze po Sunaru, který obsahuje
uvedené složky. Pokud městský soud seznal, že doprovodný text je nezřetelný, pak fakticky tvrdí,
že ze strany žalobkyně došlo k porušení §5d odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., v němž se stanoví
pravidla pro užívání zdravotních tvrzení, jež mají poskytnout divákovi dostatečné informace.
Tvrzení městského soudu, že stěžovatelka neposuzovala reklamu komplexně, nevychází
ze skutečnosti a činí závěr soudu rozporným. Zrušené rozhodnutí obsahuje pregnantní popis
celého spotu, který ani žalobkyně nikterak nerozporovala. Stěžovatelka trvá na svém názoru,
že v předmětné reklamě došlo k deklaraci a vyzdvihování vlastností, potažmo složení potraviny,
které odpovídají základním zákonným požadavkům na uvedený sortiment produktů,
tj. pokračující kojenecké výživy.
IV. Vyjádření žalobkyně
[9] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že rozsudek městského soudu
i jeho procesní postup považuje za správný. Všechny stranami navržené důkazy městský soud
provedl. Hodnocení důkazů soud v rozsudku srozumitelně vysvětlil. Reklamní spot byl
při jednání promítnut na běžném televizoru či monitoru, který je trvale umístěn v jednací
místnosti soudu a je standardně užíván pro tyto účely. Jeho kvalita je shodná s televizory běžných
diváků. Žalobkyně proto navrhuje kasační stížnost zamítnout a požaduje náhradu nákladů řízení.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Bylo by totiž předčasné právně hodnotit věc samou, pokud by kasační stížností
napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný.
[13] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za (ne)správné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75).
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti pouze v obecné rovině poukazuje na nepřezkoumatelnost
a vnitřní rozpornost rozsudku, aniž by konkrétně uvedla, v čem tyto rozpory skutečně spočívají.
Jedinou konkretizací této námitky je její nesouhlas s tvrzením soudu, že reklamu stěžovatelka
neposuzovala komplexně. Toto tvrzení podle jejího názoru nevychází ze skutečnosti a činí závěr
soudu rozporným. Ve své podstatě však stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením
městského soudu (viz dále). Věcná polemika stěžovatelky s odůvodněním městského soudu
však nemůže učinit její námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou.
[15] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný.
Z jeho odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami se městský soud řídil při utváření závěru
o skutkovém stavu, na základě jakých skutečností shledal (ne)důvodnou právní argumentaci
stěžovatelky v řízení o žalobě a jak a proč popsaný skutkový stav subsumoval pod zvolené právní
normy.
[16] Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením městského soudu,
stěžovatelka v prvé řadě namítá, že soud nahradil její závěry a úvahy vlastním posouzením, avšak
nepostupoval přitom v souladu se stávající judikaturou. Dokazování mělo být podle stěžovatelky
učiněno za stejných technických podmínek, jako bylo provedeno ve správním řízení. Stěžovatelka
v této souvislosti odkazuje zejména na rozsudek ze dne 16. 5. 2013, č. j. 7 As 148/2012 - 28.
[17] V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl následující: „Technická kvalita důkazního
prostředku může mít zásadní vliv na posouzení zřetelnosti. Je-li posuzována zřetelnost určitého sdělení
v reklamním spotu, je nutno, aby jej stěžovatelka hodnotila v té podobě, v jaké jej vnímal průměrný televizní divák
sledující televizní program u televizního přijímače s obvyklým rozlišením obrazu, tj. s obvyklým počtem řádek,
resp. sloupců bodů vytvářejících obraz na obrazovce, a s obvyklou frekvencí obnovování obrazu. Je notorietou,
že vysíláním programu dochází k určitému zkreslení vysílaného obrazu a že toto zkreslení může dosahovat různé
intenzity podle typu vysílaného signálu, vnějších podmínek ovlivněných např. lokalitou či počasím, kvality
přijímače, kvality vedení od antény k přijímači či působením řady dalších vlivů. I zde však lze pracovat s pojmem
průměrného televizního diváka, jemuž se dostává signál v průměrné kvalitě, tj. s průměrnou mírou zkreslení. (…)
Stěžovatelka musí při dokazování promítat předmětný spot tak, aby simulovala jeho sledování průměrným
divákem. Musí být tedy promítnut na takovém zařízení (nejlépe televizním přístroji), které spot zobrazí v obdobné
kvalitě, v jaké jej viděl průměrný divák. Je tedy na stěžovatelce, aby posoudila, zda technické parametry
důkazního prostředku a způsob provedení dokazování ve správním řízení, např. promítnutím na plátno,
je z hlediska výše uvedených kritérií obhajitelný.“
[18] Stěžovatelka v kasační stížnosti však nijak nespecifikuje, jakým způsobem se měl městský
soud od závěrů shora citovaného rozsudku odchýlit. Stěžovatelka pouze v obecné rovině
konstatuje, že technické podmínky dokazování nebyly v řízení u městského stejné, jako tomu
bylo ve správním řízení. Není však zřejmé, v čem měl podle stěžovatelky při technickém
provádění důkazu reklamním spotem městský soud pochybit. Nejvyšší správní soud z obsahu
příslušného spotu, jehož záznam je dostupný na CD-ROMu ve správním spisu, ověřil, že obsah
a průběh reklamního spotu odpovídá popisu, který městský soud ve svém rozsudku učinil
(viz bod 11 rozsudku městského soudu). Ostatně tento popis se nijak zásadně neliší od popisu
obsahu a průběhu reklamního spotu obsaženého v napadeném rozhodnutí stěžovatelky. Městský
soud a stěžovatelka se však již rozchází v hodnocení určitých skutečností obsažených v tomto
spotu a v jeho právním hodnocení.
[19] Podle §5d odst. 2 zákona o regulaci reklamy, ve znění do 6. 9. 2016, reklama na potraviny
musí splňovat požadavky stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie o poskytování informací
o potravinách spotřebitelům a přímo použitelnými předpisy Evropské unie, které stanoví pravidla
pro použití označení původu, zeměpisných označení a tradičních výrazů.
[20] V případě přímo použitelného předpisu Evropské unie o poskytování informací
o potravinách spotřebitelům je ve shora citovaném ustanovení učiněna legislativní poznámka
na nařízení EU č. 1169/2011. Podle čl. 7 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení informace
o potravinách nesmějí být zavádějící, zejména vyvoláváním dojmu, že dotčená potravina má zvláštní
charakteristiky, pokud všechny podobné potraviny mají ve skutečnosti stejné charakteristiky, zejména výslovným
zdůrazňováním přítomnosti nebo nepřítomnosti určitých složek nebo živin.
[21] Již městský soud přiléhavě odkázal na ustálenou judikaturu týkající se obecného měřítka
pro posuzování reklamy, konkrétně na rozsudek ze dne 17. 1. 2014,
č. j. 4 As 98/2013 - 88, č. 3022/2014 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že „[k]
posouzení, zda je reklama klamavá z pohledu průměrného spotřebitele, jsou soudy členských států (respektive
zde žalovaná) zpravidla kompetentní i bez zadávání znaleckých posudků či zpracovávání průzkumů trhu,
přičemž ohledně vnímání reklamy průměrným spotřebitelem berou v úvahu rozumnou míru pravděpodobnosti.
Reklama je přitom považována za klamavou, pokud je pravděpodobné, že (by) zavádějící sdělení podstatně
ovlivnilo chování značného počtu spotřebitelů (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 1998
ve věci C-210/96, Gut Springenheide GmbH, Recueil, s. I-4657, body 27 až 37). To, že se kritérium
průměrného spotřebitele použije i na posuzování reklamy na doplňky stravy, vyplývá jak z odůvodnění
nařízení č. 1924/2006 (bod 15), tak i z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 18. 6. 2013 ve věci
C-299/2012, Green Swan Pharmaceuticals CR, kde Soudní dvůr výslovně uvedl, že pro kvalifikaci tvrzení
jakožto zdravotního tvrzení ve smyslu nařízení č. 1924/2006 je rozhodující výsledný dojem průměrného
spotřebitele. (…) Není totiž pravdou, že průměrný spotřebitel je informovaný a obezřetný, nýbrž, jak vyplývá
z citované judikatury Soudního dvora, je toliko průměrně informovaný, pozorný a rozumný. Průměrnost spočívá
ve vyloučení extrémních poloh: na jedné straně se nejedná o spotřebitele, který by měl být „nesoudný, a proto
je zapotřebí jej chránit jako malé dítě, aby se mu náhodou něco nestalo, protože nemá vlastní
rozum a je závislý toliko na tom, co za něj rozhodne moudře RRTV“, (…), na druhé straně se ovšem
ani nejedná o osobu natolik kritickou, která by byla zcela imunní vůči reklamním sdělením“
.
[22] Obecným měřítkem pro posuzování reklamy je proto v souladu se shora citovanou
judikaturou Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU hledisko průměrného spotřebitele.
Tento pojem však unijní legislativa a judikatura nevnímá staticky. Naopak je nutné zohlednit
specifické charakteristiky konkrétní cílové skupiny, které tuto skupinu spotřebitelů činí zvláště
zranitelnou (viz rozsudek NSS č. j. 4 As 98/2013 - 88, bod 38). Nelze přitom vycházet pouze
z výslovného reklamního vzkazu, který v reklamě zazní (tj. to co je v reklamě skutečně řečeno
či napsáno), nýbrž z toho, jak průměrný spotřebitel reklamní sdělení v jeho celku pochopí
(viz bod 32 téhož rozsudku čtvrtého senátu).
[23] Městský soud tedy správně konstatoval, že obdobné požadavky lze vztáhnout i na cílovou
skupinu rodičů u pokračovacích kojeneckých výživ, neboť rodiče jsou v daném případě ovlivněni
snahou maximálně přispět ke zdravému a úspěšnému vývoji svého malého dítěte, kterému věnují
zvýšenou péči spojenou se zvýšenou obavou o vhodnost produktů, které jsou tomuto dítěti
podávány, z tohoto pohledu se tedy jedná o skupinu zranitelnější, než jsou obvyklí spotřebitelé.
Proto jistě lze trvat na splnění určitých přísnějších požadavků u zadavatelů reklamy
na pokračovací kojenecké výživy.
[24] V projednávaném spotu je použito nadsázky, neboť reklama přisuzuje dítěti až nadsazené
schopnosti, které podtrhuje rovněž ve spotu použitá doprovodná hudba, jež je variací na ústřední
melodii z akčního špionážního filmu Mission: Impossible (1996). Nejvyšší správní soud již ve své
judikatuře zdůraznil, že hranici mezi přípustnou nadsázkou a klamavými praktikami
je nutno hodnotit vždy individuálně dle obsahu konkrétního obchodního sdělení a cílové
skupiny, na niž je spot zaměřen. Například v rozsudku ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 As 16/2004 - 90, č. 604/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „nadsázku
či přehánění je možno obecně v rámci přesvědčovacích reklamních kampaní připustit; míra jejich přípustnosti
však musí být vždy posuzována ve vztahu k adresátům, kteří mohou být takovou přesvědčovací kampaní
zasaženi, k jejich věku, schopnostem nadsázku odhalit a k sekundárním důsledkům přesahujícím rámec jejich
spotřebitelského chování, které může jejich vzor jako hlavní postava reklamního spotu, na němž je přesvědčovací
kampaň založena, následně vyvolat.“
[25] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že reklamní spot je třeba posuzovat komplexně,
tj. s přihlédnutím ke všem jeho prvkům, celkové koncepci spotu, jeho průběhu a obsahu.
Současně je třeba na něj nahlížet hlediskem průměrného spotřebitele z dané cílové skupiny
adresátů, jimž je reklama určena.
[26] Stěžovatelka své rozhodnutí o porušení příslušných ustanovení zákona o regulaci reklamy
a nařízení EU č. 1169/2011 založila na závěru, že ve spotu zaznívá následující: „Vitamín
A přispívá ke správné funkci imunitního systému. Kyselina alfa-linolenová přispívá k rozvoji
mozku. Železo přispívá k rozvoji poznávacích funkcí u dětí.“ Tyto vlastnosti jsou
podle stěžovatelky v rámci obchodního sdělení vyzdvihovány a deklarovány jako specifická
vlastnost potraviny Sunar tvrzením: „Bystrý mozek, imunita, poznávací funkce a mlsný jazýček.
Po kom to má? Po Sunaru.“ Spotřebitel je tak podle stěžovatelky přesvědčován, že uvedené
složení produktu, zajišťující konkrétní potřeby zdravého vývoje, je právě a pouze předností
Sunaru, přestože jde o látky, jejichž obsah je u tohoto sortimentu – pokračovací výživy povinný
ze zákona.
[27] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že stěžovatelka
své rozhodnutí staví na myšlenkové konstrukci, kterou si je v daném případě průměrný
spotřebitel z příslušné cílové skupiny schopen po zhlédnutí reklamního spotu jen velmi obtížně
zrekonstruovat. Především sdělení, že určité složky, a to vitamín A, kyselina alfa-linolenová
a železo, přispívají k prospěšnosti zdravého vývoje dítěte, jsou zcela marginální součástí
reklamního spotu. Informace o uvedených složkách, které jsou obsaženy v daném produktu,
se v reklamě objevuje pouze krátce a relativně malým písmem, že i zvýšeně pozorný spotřebitel
není schopen tuto informaci v podrobnostech zanalyzovat a vytvořit si příslušnou myšlenkovou
konstrukci, na které stěžovatelka postavila své rozhodnutí. Nejvyšší správní soud současně
zdůrazňuje, že v projednávané věci není mezi stranami spor o tom, že shora uvedená sdělení
týkající se to vitamínu A, kyseliny alfa-linolenové a železa jsou dovolenými zdravotními tvrzeními.
[28] Ústředním sdělením reklamního spotu je naopak informace „Bystrý mozek, imunita,
poznávací funkce a mlsný jazýček. Po kom to má? Po Sunaru.“, což je dáno nejenom postupným
zobrazením nápisů „poznávací funkce“, „imunita“, „bystrý mozek“ atd. na obrazovce, nýbrž
i následným konstatováním vypravěče spotu, který výše citovanou informaci v průběhu spotu
sděluje. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že daný spot přisuzuje dítěti
až nadsazené schopnosti, které mají být důsledkem konzumace potraviny vyráběné žalobkyní,
což může za konkrétních okolností vést k závěru o porušení čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení EU
č. 1169/2011. Z daného obchodního sdělení však nelze bez zvláštního zaměření pozornosti
seznat a bez většího přemýšlení si utvořit myšlenkovou konstrukci, že je to právě v důsledku
obsažených a v obchodním sdělení zmíněných složek, které se jinak v pokračovacích kojeneckých
výživách vyskytují běžně.
[29] Stěžovatelka pak v kasační stížnosti poněkud dezinterpretuje závěry městského soudu.
Dovozuje, že z napadeného rozsudku vyplývá, že pokud by jakýkoliv zadavatel v rámci svého
obchodního sdělení uvedl graficky zpracované informace takovým způsobem, že by nemusely být
každému divákovi zřejmé a neučinil by si následně myšlenkovou konstrukci, pak by obsahem
takovéhoto sdělení mohlo být cokoliv bez ohledu na plnění zákonných povinností, případně
jejich porušování. De facto by byla legitimní i podprahová reklama, neboť v případě podprahové
reklamy divák nevnímá skrytý obsah. Podle Nejvyššího správního soudu však takový zobecněný
závěr z rozsudku městského soudu dovodit nelze. Projednávaná věc je založena v konkrétních
skutkových okolnostech, tj. prvcích, celkové koncepci spotu, jeho průběhu a obsahu,
jak je ostatně popsal i Nejvyšší správní soud v předcházejících odstavcích. Z těchto důvodů
tak v této věci nelze dovodit, že by právě sdělení daných složek výrobku (vitamínu A, kyseliny
alfa-linoleové a železa) mohlo být zavádějící v tom smyslu, že by právě jejich uvedení uvedlo
cílového spotřebitele v omyl o tom, že příslušný produkt má zvláštní charakteristiky oproti jiným
pokračovacím kojeneckým výživám, ačkoliv tomu tak není.
VI. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalobkyni náleží náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti vůči stěžovatelce. Náklady žalobkyně tvoří odměna zástupce ve výši
3.100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§7 a §9
odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč za tento
úkon právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. K tomu je třeba připočíst daň z přidané
hodnoty ve výši 714 Kč, jíž je zástupce žalobkyně plátcem. Celkem tedy náklady v řízení
o kasační stížnosti činí 4.114 Kč, které je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2022
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu