ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.350.2021:33
sp. zn. 1 As 350/2021 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: J. E., zastoupen Mgr. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 1. 2021, č. j. 220/2020-190-TAXI/3, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 11 A 63/2021 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
advokáta Mgr. Jana Boučka.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudku městského soudu
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení
v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým
k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních agend
(dále také „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 3. 2018, č. j. MHMP 340254/2018;
jím byl žalobce uznán vinným z uvedeného přestupku (viz dále), za což mu byla uložena pokuta
ve výši 150.000 Kč. Výrokem I. žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že uloženou
pokutu snížil. Ve zbytku pak prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím
byla žalobci uložena pokuta za přestupek podle §35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“) – pozn.:
od 1. 7. 2020 se jedná o skutkovou podstatu uvedenou pod písm. u) téhož ustanovení. Toho
se dopustil tím, že dne 14. 2. 2017 v čase 16:25 hod. – 16:34 hod. na trase ul. Seifertova 995/29,
Praha 3 – ul. Dělnická 1249/61, Praha 7, provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno
v evidenci vozidel taxislužby.
[2] Správní orgán zahájil správní řízení na základě podnětu, kterým byl exekutorský zápis
ze dne 14. 2. 2017. V něm se uvádí, že dopravce provedl přepravu formou taxislužby vozidlem
tovární značky Peugeot, státní poznávací značky X na trase ul. Seifertova 995/29, Praha 3 – ul.
Dělnická 1249/61, Praha 7, v čase 16:25 hod. – 16:34 hod. Cestujícím, který si přepravu objednal,
byl Mgr. M. J., exekutorský kandidát, pověřený zaměstnanec soudní exekutorky JUDr. Ingrid
Švecové. Přeprava byla provedena na základě dohody uzavřené mezi soudní exekutorkou
a Sdružením pražských provozovatelů TAXIslužby z. s. a úkolem exekutorského kandidáta bylo
ověření skutkového děje, který za jeho přítomnosti nastal v souvislosti s objednávkou vozu
prostřednictvím mobilní aplikace Uber, a zároveň osvědčení stavu věci, a to zejména zda je
vozidlo přistavené na základě objednávky mobilní aplikace Uber označeno jako vozidlo
taxislužby, zda je uvnitř vozidla viditelný taxametr, ceník jízdného, jméno a příjmení, příp.
obchodní firma dopravce, a průkaz řidiče taxislužby. Přeprava byla objednána na výše uvedenou
trasu přepravy prostřednictvím aplikace Uber na účet „T. U.“.
[3] Proti postupu správních orgánů brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), který v záhlaví označeným rozsudkem napadené rozhodnutí
zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Soud vyšel z toho, že již v průběhu řízení žalobce navrhl jako důkaz výslech řidiče
vozidla, byť jej přímo neidentifikoval. Důkazní návrh však byl správním orgánem odmítnut jako
nadbytečný (potažmo irelevantní) s odkazem na §20 odst. 6 zákona o odpovědnosti
za přestupky, dle kterého „Odpovědnost právnické osoby za přestupek není podmíněna zjištěním konkrétní
fyzické osoby, která se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě“. S touto argumentací
se městský soud neztotožnil. Jakkoli totožnost řidiče nebyla v průběhu správního řízení
zjišťována, bylo dle názoru soudu povinností správního orgánu, aby v zájmu dostatečně
zjištěného skutkového stavu, který je nutno v dostatečné míře prokázat zejména v řízení
o přestupku, vyzvat žalobce, aby svůj návrh konkretizoval a řidič tak mohl být eventuálně
vyslechnut jako svědek. Ostatním žalobním námitkám však nepřisvědčil.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
neboť výše uvedený právní závěr považuje za nezákonný a rovněž také nepřezkoumatelný.
[6] Stěžovatel je toho názoru, že postupoval v souladu s §52 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo proto jeho povinností navrhovaný důkaz
provádět, či žalobce vyzývat k jeho doplnění.
[7] Správní orgán neprovedl výslech řidiče, neboť mu jeho identita nebyla známa a žalobce
v rámci svého vyjádření uvedl, že jeho totožnost nezná, jak vyplývá z jeho vyjádření
k zahájenému správnímu řízení ze dne 15. 1. 2018. Výslech řidiče by nadto nic nezměnil
na skutečnosti, že byla jménem dopravce provedena přeprava formou taxislužby vozidlem, které
nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby, čímž došlo k porušení zákona o silniční dopravě,
a žalobce měl jako dopravce za provedení takové přepravy objektivní odpovědnost.
[8] I kdyby byla zjištěna identita řidiče a ten byl vyslechnut, jeho výpověď by neměla vliv
na správní řízení vedené s žalobcem jakožto dopravcem, resp. na jeho odpovědnost za spáchání
přestupku (s ohledem na objektivní odpovědnost za provedení přepravy).
[9] Stěžovatel je přesvědčen, že výslech řidiče vozidla by byl vzhledem k předmětu věci
irelevantní a na odpovědnost žalobce za provozování taxislužby neevidovaným vozidlem
by neměl žádný vliv. Shrnul, že správní orgány se k navrhovanému důkazu vyjádřily, nebyl
opomenut, naopak bylo jeho neprovedení odůvodněno. K porušení právních předpisů
či poškození práv žalobce tedy nedošlo. Navrhl proto, aby kasační soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil k novému projednání.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil a uvedl, že napadený rozsudek považuje
za přezkoumatelný a správný (co do důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí), byť i nadále
nesouhlasí s využitím exekutorského zápisu jako důkazu. Ve vztahu ke kasační námitce
konstatoval, že zásada rychlosti a procesní ekonomie nemůže mít přednost před zásadou zjištění
skutkového stavu bez důvodných pochybností, presumpce nevinny a právy obviněného. Žalobce
opakovaně popřel, že by vykonal přepravu, a proto žádal vyslechnutí řidiče vozidla. Vzhledem
k výše uvedenému následně navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu
§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud v návaznosti na obsah kasační stížnosti úvodem konstatuje,
že rozsudek městského soudu netrpí nepřezkoumatelností. Z odůvodnění rozsudku je seznatelné,
jaké důvody vedly městský soud k výroku o zrušení napadeného
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost nelze vnímat jako subjektivní představu o tom, jak měl městský
soud o podané žalobě rozhodnout. Jde o objektivní překážku, která by Nejvyššímu správnímu
soudu bránila závěry městského soudu řádně přezkoumat. Tuto překážku Nejvyšší správní soud
neshledal. Je sice pravdou, že pasáže odůvodnění zabývající se důvodností námitky, pro kterou
bylo napadené rozhodnutí zrušeno, jsou stručné, avšak dostatečné, věcné a obsahující vnitřně
konzistentní úvahy soudu. Otázka zákonnosti je však věcí druhou; tou se Nejvyšší správní soud
zabýval dále. Ostatně i stěžovatel uplatnil tuto námitku pouze v obecné rovině, aniž by ji jakkoliv
rozvedl. Kasační soud se jí však zabýval, neboť nepřezkoumatelnost je vadou tak závažnou,
že by se jí musel podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud
by to nenamítl.
[14] V nyní posuzovaném případě je toliko sporné, zda byl správní orgán v souladu
se zásadou materiální pravdy povinen vyzvat žalobce k dodatečné identifikaci řidiče, jehož
v obecné rovině navrhnul vyslechnout. Jinak řečeno, zda byl úplně zjištěn skutkový stav, z něhož
správní orgán vycházel.
[15] Ve vztahu k zásadě materiální pravdy kasační soud nejprve odkazuje na svou předchozí
judikaturu; například rozsudek ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 93/2015 - 41, kde uvedl,
že „jde tedy o zodpovězení otázky, zda v nyní posuzované věci mohl být na podkladě provedených důkazů zjištěn
skutkový stav způsobem, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti (§3 správního řádu, §51 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích), případně zda tu existovala reálná možnost provedení i jiných důkazů, díky
nimž by skutkový stav bylo možné považovat za nesporný. Podle konstantní judikatury je třeba v přestupkovém
řízení klást zvýšené nároky na rozsah a způsob zjišťování podkladů rozhodnutí a v jejich světle potom vykládat
obecná ustanovení správního řádu (srov. například rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 7. 2009,
č. j. 1 As 44/2009 – 101). V přestupkovém řízení je proto klíčovou povinností správních orgánů postupovat
ve shodě se zásadou materiální pravdy (§3 správního řádu), jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle §50
odst. 3 věty druhé téhož zákona. Obě uvedené zásady jsou přitom úzce spjaty; předpokládá se, že v řízení, v němž
má být z moci úřední uložena povinnost, bude správní orgán zjišťovat skutkový stav bez ohledu na aktivitu
účastníků řízení a taktéž bez ohledu na to, zda zjišťované skutečnosti a okolnosti osobě, jíž má být uložena
povinnost, prospívají či nikoli. Je-li zjištěný skutkový stav nejasný či mezerovitý, musí se správní orgán postarat
o odstranění těchto nejasností a mezer (například tím, že si vyžádá listiny, vyslechne další svědky, aniž
mu to účastníci navrhují, provede místní ohledání, ustanoví znalce apod.).“
[16] Obdobně lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010,
č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, dle kterého „[v] rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt, zahajovaného
z úřední povinnosti (ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání je třeba klást zvláštní důraz
na důkladné zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů a jejich rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou
materiální pravdy jako jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu §3 správního
řádu z roku 2004, jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle §50 odst. 3 věty druhé téhož zákona.“
[17] Ve zde posuzovaném případě žalobce ve správním řízení navrhl, aby za účelem řádného
zjištění skutkového stavu byl vyslechnut řidič, a současně popřel pravdivost informací uvedených
v exekutorském zápisu. Správní orgán tento návrh odmítl s tím, že „tato osoba nebyla zjištěna –
z listinných podkladů ji nelze jakkoliv identifikovat“. Městský soud se s tímto posouzením věci zcela
správně neztotožnil a uvedl, že bylo „povinností správního orgánu, aby v zájmu dostatečně zjištěného
skutkového stavu, který je nutno v dostatečné míře prokázat zejména v řízení o přestupku, vyzval žalobce,
aby svůj návrh konkretizoval“.
[18] Stěžovatel nejenom v kasační stížnosti, ale i v rámci správního řízení zcela směšuje dvě
různé věci, a to I) řádné zjištění skutkové stavu a II) deliktní odpovědnost žalobce, případně
řidiče vozidla.
[19] Kasační soud považuje za irelevantní, že zjištění osoby řidiče je dle stěžovatele
nadbytečné ve vztahu k „objektivní odpovědnosti dopravce“, jak na ní konstantě a setrvale odkazuje.
[20] To však neplatí ve vztahu k povinnosti správního orgánu řádně zjistit skutkový stav věci.
Jak se podává z výše citované judikatury, na tom je třeba trvat tím spíše, že posuzované správní
řízení spadá do oblasti správního trestání.
[21] Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný skutkový stav zjistil pouze na základě
exekutorského zápisu a jeho příloh (fotografie vozidla, faktura, snímky z aplikace apod.).
Exekutorský zápis v tomto případě však má „váhu“ toliko listiny, tvořící podnět k zahájení
správního řízení; není „všespásným“ důkazem, který by bez dalšího byl dostatečný pro náležité
zjištění skutkového stavu.
[22] Dospěl-li proto stěžovatel k závěru, že nedisponuje dostatečnými údaji k identifikaci
navrženého svědka, nemohl to žalobci sdělit teprve v rozhodnutí, neboť na takový závěr
již ten nemohl přiměřeně reagovat. Pokud tedy naznal, že informace, které má k dispozici,
mu k identifikaci nepostačují, byl povinen žalobci nejprve umožnit, aby tento nedostatek
důkazního návrhu odstranil, a to kupříkladu výzvou k součinnosti apod. (obdobně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 3 Afs 42/2019 - 52), popřípadě obstaral
důkaz sám. Je třeba mít na zřeteli (obzvláště v oblasti správního trestání), že odpovědnost
za zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností leží na správním orgánu.
[23] Nejvyšší správní soud tímto nikterak nepředjímá, zda by byl žalobce schopen (potažmo
v rámci procesní strategie též ochoten) po výzvě stěžovatele k součinnosti navrhovaného svědka
identifikovat. O tom však nepřísluší správnímu orgánu, ani kasačnímu soudu, spekulovat.
[24] Lze tedy uzavřít, že městský soud postupoval zcela správně, jestliže nevyzvání žalobce
k upřesnění důkazního návrhu posoudil jako vadu řízení, pro kterou zrušil napadené rozhodnutí.
Kasační argumentace je pak ve vztahu k tomu mimoběžná, neboť převážně míří na vztah
neprovedeného důkazu (výpovědi řidiče vozidla) a deliktní odpovědnosti dopravce.
[25] Výše uvedené platí tím spíše, že fakticky jedinou listinou zachycující průběh přepravy
je exekutorský zápis, který je pouhým (obyčejným) podnětem k zahájení správního řízení.
Sám o sobě nemůže dostatečně osvědčit skutkový stav věci, který byl po celou dobu řízení
žalobcem aktivně rozporován. Je proto logické, že je to právě řidič vozidla, který může potvrdit
nebo vyvrátit skutečnosti tam uvedené a jeho případná výpověď tak je pro zjištění skutkového
stavu vysoce relevantní.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[26] Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož
zákona, podle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[28] Žalobce měl ve věci plný úspěch, má tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu
nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložil. Náklady sestávají z odměny zástupce
žalobce Mgr. Jana Boučka, který v řízení učinil jeden úkon právní služby, a to sepsání
vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 3.100 Kč [§7 bodu
5, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce
je plátcem DPH, zvýšil soud odměnu zástupce o částku odpovídající této dani. Celkem
je tedy stěžovatel povinen žalobci na náhradě nákladů řízení zaplatit
4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu